Tyet přečtené 1452
Denní dům, noční dům
2002,
Olga Tokarczuk
Při čtení, a věřím, že i při psaní, knih Olgy Tokarczuk, je převažující emocí soucit. Není to ani melancholie, ani smutek, ani deprese, je to schopnost hlubokého soucitu s lidmi, s krajinou, zvířaty a dokonce i Bohem. Olga Tokarczuková vysoko vyčnívá nad současnými autory, ale ne výjimečným uměním slova, brilantním stylem, schopností vytvářet zápletky a udržovat pozornost čtenáře, ale svým hlubokým vhledem a porozuměním, se kterým se opravdu často nepotkávám. Příběhy v knize spojuje místo, kde se odehrávají. Zalesněná, chudá a divoká oblast polského Kladska, okolí Nové Rudy, s výhledem do českého Broumovska. Ta, a postava staré Marty. Příběhy, ve kterých se velmi často vyskytuje smrt a bolest, nepůsobí drasticky, spíš smířeně, autorka je popisuje s jistým zaujetím, zvídavostí a smyslem pro detail. Součástí knihy je také podivuhodný příběh svaté Starosty a transsexuálního mnicha, který jej sepsal. Knihou prosakuje motiv konce světa s rudou oblohou a zkamenělými stromy, jediná skutečně děsivá vize. Knihy Olgy Tokarczukové jsou rozhodně perlou naší knihovny a upřímně je doporučuji ke čtení. „Marta řekla, abych se netrápila tím, co vidím.(...) Nevím, proč mi to řekla; už se chystala odejít. Stála s rukou na klice otevřených dveří. Večer jsem si na tu větu vzpomněla. Nehybný obraz z pohyblivého filmu, v němž se všechno mění a přestává být tím, co bylo. Tak fungují oči – vidí mrtvý výstřižek většího, živého celku, a to, co vidí, si ochočují a zabíjejí. Proto když se dívám, věřím, že vidím něco stálého. Ale to je falešný obraz světa. Svět je pohyblivý a roztřesený. Neexistuje v něm žádný bod nula, který si je možné zapamatovat a pochopit. Oči dělají snímky, které mohou být pouhým obrazem, schématem. Největším rozčarováním je krajina, protože stálost krajiny neexistuje. Pamatujeme si krajinu, jako by byla obrazem. Paměť tvoří pohlednice, ale svět žádným způsobem nechápe. Proto krajina tak podléhá náladám těch, kteří ji pozorují. Člověk vidí v krajině vlastní vnitřní, netrvalý okamžik. Všude vidí jen sebe. Konec. To mi chtěla Marta říct.“... celý text
Vřeteno osudu
2015,
Otomar Dvořák
Otomaru Dvořákovi se podařilo oživit bezkrevné postavy z našich učebnic dějepisu. Když se řekne Jungmann, Erben, Šafařík, Tyl, Němcová, Světlá, Havlíček, Frič, Mácha, Neruda nebo Palacký, většině z nás se zatmí před očima a náš mozek se samovolně uvede do polospánku. Kniha se může jevit dnešnímu čtenáři, uvyklému na rychlé tempo, nečekané zvraty, napětí a peprnosti, poněkud rozvláčná a skoro nudná, ale jakmile si zvyknete na jazyk, kterým je psaná, bude se vám číst moc pěkně. Otomar Dvořák knihu s podtitulem „Tajná zpověď Karla Jaromíra Erbena“ napsal takovým stylem, jakým by ji patrně psal sám Erben, kdyby měl příležitost. Dozvěděla jsem se spoustu nových (tedy spíš staronových, pokud počítám i školní dějepis) informací a velice nepřekvapivě jsem si uvědomila, jak jsou lidské touhy neměnné a věčné. A že musíme cítit skutečný vděk k osobnostem národního obrození. Ačkoliv se jim samotným mohla jejich snaha zdát marná a zbytečná, zejména v éře neoabsolutismu, obětovali jí nezřídka celý život, rodiny a zdraví, bezesporu měla obrovský smysl pro nás všechny. Knížku jsem si přála k Vánocům hlavně z toho důvodu, že Erbenovo rodiště Miletín je od nás coby kamenem dohodil, do tamějších starých lázní jezdíme pro vodu a v knize se píše i o „našich“ Byšičkách. Ale tahle knížka mi dala mnohem víc, uvědomila jsem si, jak moc mám ráda svou zemi i svůj rodný jazyk, jakkoliv to může znít pateticky. Na konci knihy, kdy Erbenovi umírá jeho žena Betynka, jsem se doopravdy rozbrečela. Knížku si určitě přečtěte. „Léto za létem bez ustání běží, zima za zimou uhání; důvěra má však nepohnutě leží, a co rok roste doufání.“... celý text
Kouzlo smyslů: Vnímání a jazyk ve více než lidském světě
2013,
David Abram
Tato pozoruhodná kniha pojednávající o jazyku, písmu, krajině, mytologii, času a prostoru z hlediska fenomenologie by neměla uniknout nikomu, kdo hledá odpovědi na to, jak se stalo, že jsme se tak velmi vzdálili přírodě. David Abram, americký filozof, hlubinný ekolog a antropolog, napsal knihu, která je nejlepší příručkou, jak se stát znovu plně člověkem. Po přečtení knihy už se nikdy nebudete dívat na krajinu, na čas a prostor stejně jako doposud. Velmi doporučuji k přečtení všem zvídavým lidem. „Smyslová krajina se nejen otevírá do oné vzdálené budoucnosti, která čeká za horizontem, ale také do blízké budoucnosti, vůči imanentnímu poli možností, které číhají za každým stromem, za každým kamenem, za každým listem, odkud se v kterémkoliv okamžiku může do vašeho vědomí vplížit pavouk. A tato živá krajina je vyživována nejen tou víc usazenou či sedimentovanou minulostí nacházející se pod zemí, ale také zcela imanentní minulostí, skrytou uvnitř každého stromu, v každém stéblu trávy, a dokonce uvnitř svalů a buněk našich těl. (...) Důležitost, kterou nás naše analýza přiměla přiznat tak samozřejmým fenoménům, jako jsou země a horizont, bude většině čtenářů připadat zvláštní, vskutku všem z nás, kdo jsme byli vychováni v kultuře, která po nás vyžaduje, abychom nedůvěřovali své bezprostřední smyslové zkušenosti a namísto toho se řídili abstraktní ´objektivní´realitou, poznávanou pouze prostřednictvím kvantitativních měření, technologických přístrojů a dalších, výlučně lidských způsobů. Avšak pro domorodé kultury, které stále bezprostředně participují s více než lidským přirozeným světem, pro tyto lidi, kteří synestetické zaměření svých smyslů ještě nepřesunuli ze živé a oduševnělé země na čistě lidský soubor znaků, jsou záhady toho, co je pod zemí, a toho, co je za horizontem (záhada vnitřku věcí a odvrácené strany věcí), pociťovány jako nesmírná a mocná tajemství, jako mocná říše, odkud bytosti vstupují do živého světa a kam opět odcházejí.“... celý text
Vlčí kůže
2015,
Kerstin Ekman
Román švédské spisovatelky Kerstin Ekmanové vás doslova pohltí svou hutnou, těžkou, severskou temnotou. Tma prostupuje krajinu, lidi, i duše. Čas je nelineární, vede nás klikatými cestičkami z minulosti do budoucnosti a zpět. Chvíli žijete život mladé dívky, pak zralé ženy trpící pocity viny a tíhou starého tajemství, bezmoci a zbabělosti a někdy také život malé dívky, bystrého sirotka, který má v sobě něco z trolla. Těžký a dusivý je i příběh mladého nemocného chlapce, jenž uteče z rodiny ovládané hrůzou ze starého nemilosrdného patriarchy a stane se malířem. V další kapitole je z něj starý muž, který se vrátil „domů“ a v té další je mu zase patnáct. To všechno v kulisách nezadržitelného „pokroku“ první poloviny dvacátého století a světové hospodářské krize. Nouze a hlad jsou všudypřítomné. Kniha je plná smrti, stínů a beznaděje. Přesto ta tíha nepůsobí samoúčelně, a jakmile dočtete, jste rádi za naši malou, malebnou a světlou zemi. Výborná kniha, doporučuji k přečtení.... celý text
Dva světy
2008,
Pavlína Brzáková
Volné pokračování Dědečka Ogeho od Pavlíny Brzákové mě dokonale nadchlo, stejně jako Dědeček Oge. Knihy jsou výjimečně sugestivní, téměř hypnotické a dlouhou dobu vám zůstávají v hlavě a duši. Rozhodně doporučuji obě dvě. „Po ulicích chodila spousta lidí, ale ti lidé už nežili odkazem předků. Zapomněli. Neznali nic, co by je spojovalo s minulostí. Viděl jejich plandající postavy bez souvislosti. Nijak nepokračovali – byli to lidé bez vlastní země. Stáli na ní oběma nohama, ale duchem byli pryč.“... celý text
Tajný život rostlin
2015,
Peter Tompkins
Peter Tompkins a Christopher Bird napsali knížku, ve které shrnuli podivuhodné a pro mnohé lidi šokující výzkumy a zjištění z oblasti botaniky. Téměř všichni už někdy slyšeli o Backsterově efektu, o jeho pokusech s dracénou nebo o pokusech a práci manželů Kirlianových. V knize se ale dozvíte mnohem, mnohem více; je určena pro všechny, kteří nepovažují rostliny za pouhý materiál k jídlu, výrobě nábytku nebo ozdobu záhonů. Rostliny jsou našimi rovnocennými (v mnoha ohledech nás dokonce předčí) partnery s vlastní vůlí a obdivuhodnými schopnostmi. Kniha je o komunikaci s rostlinami, nejen na spirituální úrovni, ale i na té fyzické, měřitelné.... celý text
Jít krást koně
2007,
Per Petterson
Útlá knížka, jejímž autorem je Nor Per Petterson, by se dala popsat jednoduše jako velmi, velmi hutná melancholie. Příběh patnáctiletého chlapce v době krátce po druhé světové válce a o padesát let později osamělého muže, který se z něho stal, je pevně spojený s řekou a lesem. V knize vše plyne zvolna jako řeka a mnohem více než je vysloveno, se toho odehrává pod hladinou. Tenhle příběh vám zůstane sedět na hrudi jako těžký kámen. Ale za přečtení rozhodně stojí, vždyť „sami se rozhodneme, kdy nás něco bude bolet.“... celý text
Peter May napsal detektivní příběh, ve kterém je spáchaná vražda vlastně nepodstatná. Recenze plýtvaly takovými slovy jako jedinečný, mimořádný, mistrovský a mrazivý, takže jsem do toho šla, naštěstí mám knihu z knihovny, průměrných knih už máme dost. Nejdřív to dobré: knížka se dobře čte, je napínavá a odehrává se v atraktivním prostředí skotského ostrova Lewis a je v ní poměrně pěkně vystižena krajina, šílené počasí i trudný život obyvatel. Jinak je kniha souborem klišé, plná nenápaditých dialogů a plochých postav. Děj je velice předvídatelný a už ve třetině víte, kdo je pachatel. Na konci vám do toho autor ale přimotá pederasta, o kterém jste neměli doposud ani ponětí (alespoň já ne). To je asi tak jediné překvapení z celé knihy. Pokud chcete, aby vám utekla dlouhá cesta, nebo se nudíte v posteli s chřipkou, knížku doporučuju, pěkně odsejpá. Za měsíc ale nebudete vědět, že jste ji četli. Má krásnou obálku.... celý text
Domácí mlékař
2014,
Klára Hadašová
Pečlivě sestavená kniha Kláry Hadašové, kterou jistě všichni znáte z jejího skvělého blogu s názvem Co nového na kopci, mě uchvátila šíří záběru a dokonalým zpracováním. Já sama už sice nějaký čas mléko ani mléčné výrobky v kuchyni nepoužívám, ale kniha je nepostradatelná pro všechny, kteří omezují nákup mléčných výrobků v běžné obchodní síti a pokoušejí se vyrábět doma sýry a další delikatesy. Je to veliké dobrodružství! Knihu vřele doporučuji.... celý text