veronika4001
přečtené 459
Duchové rodiny Folcroftů
2020,
Darcy Coates
Ze začátku vcelku idylické. Autorka používá krátké a výstižné věty pro rámec hororového scénáře, který zběžně hodnotím jako oblíbený a hlavně pro filmová zpracování užívaný. Autorčiny domy jsou velké a starší; možná by se mohla vychýlit a napsat o novém/nově postaveném domě ("závadné" cihly, postaven na pohřebišti nebo jiné zakázané půdě, "nečistý" vzduch aneb částičky spálenišť z rituálních ohňů, odkazy prapředků v různých hmotných i nehmotných podobách). Závěr knihy autorka ponechává otevřený a já se těším, že snad bude vydán druhý díl tentokrát ze série Duchové rodiny Folcroftů. Příběh se čte lehce, svižně, hodně dodá energie. Některých nesrovnalostí v ději si všimnete a je to dobře, protože to má čtenáři vrtat hlavou a nabudit k další četbě. Víc nechci prozrazovat. Pouze jen, že je to další čtivá Darcy Coates!... celý text
Uteč, než doroste měsíc
2022,
Helena Drdlová
Autorka má působivý vypravěčský um, s knihou si výrazně vyhrála. Příběh hororově laděný je spíše fantastika notně prokládaná temnou atmosférou bytí i Ducha. Duch je hlídač, ale hlídá Otec. Fantasy se promítá do hororu. Přes proměnu člověka ve zrůdu, zrůdné bytosti stále řídí "člověk", ale vůči němu to není neodmítavá poslušnost. Domnívala jsem se, že hororové má být lešácké údolí, ale i tam vše pokrývá fantasy. Z místních zvyků a duchařských tradic se jeví úzká hranice mezi živými a mrtvými; příběh krásně jemně popisuje přechod mezi nimi. Autorka krásně vypráví o proměnách v nadpozemském světě, o zmatku vesničanů, o jejich povídačkách, prokletí, o tom, že se "něčeho" bojí. Používá všechny prvky fantasy. Ohňové tance, čarodějnické rejdy, u kterých si mrtví Probuzení hledají živé se jeví hororově, ale je to pouze část temné fantastiky. Příběh vyznívá jako boj, spíše střet, mrtvých s nemrtvými. Ladné, autorka využívá každé chvilky, každého prostoru, aby zakomponovala ráz fantasy. V beletrii se fantazii meze nekladou. Ani na chvíli jsem se nenudila. Ale horor? Horor to skutečně není.... celý text
Světla na zemi i na nebi
2013,
kolektiv autorů
Obrazy ze života světců k nám promlouvají skrze fotografie převážně dětských maleb a kreseb. Text postihuje základní teorii; psáno je to malebně, půvabně a vstřícně každému čtenáři. I hrubý náčrt/nákres/nárys v dětské malbě/kresbě pojímá v sobě detaily. Řeč tvarů, barev, rozměrů a převažujících částí těla světce a jejich/jeho umístění v prostoru, symbolik, výraznosti, emocí, pocitů. V obrázcích se odráží dětská fantazie, nevinnost, vnímavost a všímavost a bezprostřednost. Promítají se různé výtvarné techniky: malby temperou, vodovými barvami, lepení (papírmaš), linoryt, kresba tužkou, tuší, tuhou, perem, pastelkami, objevila se i fotografie figurky světice z textilu a malování na sklo. Škoda, že u obrázků nejsou uvedeny výtvarné techniky; někde to lze poznat bez dalšího, jinde je to obtížnější a mohu odhadovat. Doporučuji hlavně kvůli krásným dětským obrázkům.... celý text
Pro nedostatek důkazů
2019,
Claudio Magris
Muzeum dokumentující válku na oslavu míru. Ares pro Irenu - bůh války na oslavu míru. Zřizování nového muzea, které je na začátku ve stádiu hypotetických úvah, projektu, který Luise Brooksové svěřila Nadace a odbor kultury městské rady. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím, kdo byl on. Psalo se o něm, odkazovalo se na něj, ale žádné konkrétní jméno nezaznělo. Luisa ho znala, odkázal jí mnoho zápisníků a dalších svých sbírkových "věcí", aby vyprojektovala muzeum, jehož hlavním účelem bylo zabránit válce. Zřejmě jím byl prof. Diego de Henriquez, ale k tomu jsem musela přečíst zadní listy. Pokud jím byl on, kdo potom byla Luisa? Procházíme jednotlivými sály, kde má být uložen vojenský/válečný arzenál. Každý předmět je připodobněn situaci a místu, ve které a kde byl využit a popisuje se jeho základní funkce spolu s tím, k jakému přesnému účelu byl využit. Válka spojuje. Zmizelé zápisníky o pachu zpoceného, zaprášeného, špinavého, o pachu smrti, ale i o vůních. "Aby se člověk, když dojde do posledního sálu, dostal ven, musí projít celou trasu zpátky a znovu se shledávat se vším, co si myslel, že má za sebou." Je to obtížnější četba už kvůli tomu, že autor nepopisuje skutečnosti, pouze pracuje se souvislostmi, zasazuje je časově do tématu a nemáte se k nim jak dostat, pouze ona osoba znalá faktů. Dostáváte se k nim pouze skrze Luisiny příběhy a příběhy z dokumentací o lidech, o situacích; co "zaniklý" člověk, to příběh. Jde o projektaci muzea s dokumentačním materiálem, konkrétním příběhem konkrétního člověka a dalších lidí se jmény položených časově a místně do událostí. Autor používá hodně cizích výrazů, vojenských/válečných slov, výrazů používaných jinými společenstvími a kulturami a více významových slov. Doporučuji.... celý text
Poslední neuvěřitelné dobrodružství pana Monroea
2020,
Dan Mooney
Zabití může počkat, alespoň na chvilku. "Dědové" odjeli. Na stará kolena. Iniciativní (a dominantní) Frank, role se prohazují. Veselé, někde až rozmarné. Stáří odkrývá humornou i bolestivou stránku života. Klíčí obava o ztrátu svobody a důstojnosti, z čehož vyvěrá trochu manipulátorství a hra s lidskou povahou. Snaha vzdálit se od stáří a souvisejícím omezením, které dusí a nejsou člověku vlastní, přestože se mohou zdát naléhavé a potřebné. Nechat žít a nechat zemřít? Frank de Selby aneb Frank Adams, skvělý průvodce životem jeho faktického (ne formálního) začátku a konce. Životabudič, přispěvatel. Humoristický román využívající epizodickou kompozici a situační komiku. Doporučuji pro náhled do nitra pocitů stáří.... celý text
Mrtvé ticho
2023,
S. A. Barnes (p)
Horor z vesmírného prostředí jsem ještě nečetla. Zcela jednoznačně se s ním pojí prostorová omezenost a naléhavost, obojí související s kosmickou lodí. Hranice prostoru, bezútěšnost situace, role hlavních postav a operativnost je to, co se mělo v příběhu formovat, co mělo vyniknout. Líbí se mi autorčina slovní zásoba z kosmologie a kosmonautiky jako by ji používala běžně, protože zcela rutinně žije život ve vesmíru. Našli Auroru, která je opuštěná? Auroru, ztracenou luxusní vesmírnou loď o pěti set cestujících a sto padesáti členech posádky, plující nyní zde. Připomíná mi to jeden film, ve kterém se příběh odehrál na moři, kde v lodi plavaly mrtvoly lidí důsledkem halucinací a viru, který způsoboval, že se z nich stávaly zrůdy. Knižně to připomíná knihu "Pod hladinou" od Darcy Coates. Paradoxně "Mrtvé ticho" hodnotím hůře, i přesto, že hodnotně obsahově je o level výš než zmiňovaná Darcy, vzhledem k tomu, že autorka "Mrtvého ticha" umí lépe popisovat a využívá odborných termínů z kosmologie a kosmonautiky, což je oproti Darcy Coates přidaný kredit. ALE! Mezi "Nyní" a "Tehdy" není velký rozdíl, proto jsem měla problém s rozlišením a musela jsem listovat zpět, abych si připomněla, v jaké časové linii jsem. Postupně jsem si na to zvykala, a pak už jsem to jako překážku nevnímala, nicméně pro začátek je velice důležité správně uchopit "Nyní" a "Tehdy", aby v tom měl čtenář od počátku jasno. Obě veličiny musí být něčím odlišné (časově, prostorově, postavami apod.), aby si čtenář včas mezi nimi uvědomil rozdíl a v dalších kapitolách (při dalším čtení) ho vnímal. Text nemusel být tolik zhutnělý, mohl obsahovat více kapitol, mohl být více rozvláčnějsí, je "nacpáno" hodně informací do malého prostoru. Tím, že je příběh zhutnělý a není úplně rozlišeno mezi "Nyní" a "Tehdy", působí chaoticky. Vzpomínky VT na dětství a prožitá traumata bych oddělila tak, že bych jim dala vždy jednu kapitolu, aby bylo přehledně znát, čemu musela v dětství čelit a z čeho traumata plynou. Nebo bych je oddělila od ostatního textu hvězdičkou, případně samostatnými, notně oddělenými odstavci. Rozhodně bych je však stavěla samostatně. Zdá se mi, že se autorka nechtěla více rozmáchnout. Autorka má příběh v hlavě, je jednolitý a takhle jej podává i čtenáři, jinými slovy - základní údaje o tom, zda se hrdinové nachází ve své "mateřské" lodi nebo na lodi Aurora, autorka přehlíží jako zbytečné, pro čtenáře, pro orientaci v příběhu, ale podstatné a veledůležité. Autorku příběh doslova pohltil, a na to by si měl dávat pozor každý autor - nezapomenout na čtenáře (pro koho píšu?, píšu pro sebe?, píšu pro čtenáře?, případně, pro jakou skupinu čtenářů?, má to být monolog?)! Autorka například píše: ..."Po vší té práci a stresu, které jsme museli vynaložit"... Ale vy to tam nečtete! Po jaké práci? Po jakém stresu? Autorka tu práci a ten stres nedala na papír! V hlavě mohla mít krásný příběh, ale mám pocit, že my ho ve vší komplexnosti nečteme! Něco, co měla v hlavě, nedala na papír, a přitom to mohlo být zajímavé, protože to mohlo krásně doplnit ono hororové, které se tam vyskytuje jen v malých, mezerovitých dávkách. Stres z čeho? Z akcí? Jakých akcí? Vždyť se čtenář nedozvěděl, o co jde! Autorka zřejmě byla tak ponořená do psaní, že zapomněla na čtenáře! Nezbývá mi jinak, než ji ohodnotit třemi hvězdami, jako někteří čtenáři. Bohužel, potencialitu to mělo; chtělo to více informací a dát těmto informacím prostor, být rozvláčnější, více rozebrat, být pátravější, hloubavější a hladovější po akci.... celý text
V jejím srdci svět se tříští
2023,
Jonathan Dylan Barker
J. D. Barker. Pan spisovatel jednotlivých děl i sérií. Psáno citlivou rukou, přesto si udržuje "svoji temnotu". Pořád jsem si říkala "něco tam je". Od začátku jsem cítila tísnivou atmosféru, je to temné, ale ne děsivé, což je charakteristické pro tvorbu J. D. Barkera. Je to pohraničí mezi hororem, thrillerem a u některých děl detektivkou. Všude se však nachází místopřísežná, sofistikovaná a fantaskní temnota. To jsou knihy temného otce psané srdcem. Jak on to jen dělá? Pozorovací tým Charter mi v knize vyzníval rušivě, ale očekávala jsem, že se to ke konci snad propojí a vyplyne krásný celistvý příběh. Propojilo se to o hodně dříve a jako druhá linie příběhu nebo dozvuk linie první, to dávalo smysl. Štvalo mě, když řádky psané na stroji stály osamoceně a přitom dávaly tušit, že budou do příběhu pronikat a určitým způsobem s ním korespondovat. Autor vykresluje až do bájných představ. Zvolil správné vrstvení příběhu a kadenci akorát k tomu, aby se čtenář začetl a chtěl víc. Báječná myšlenka s bílými kabáty. Lepší by byly černé pláště s kápí/plachetkou, pod níž by zcela absentoval obličej, a s flusačkou v ruce napěchovanou kuličkou papíru, která by byla napuštěna roztokem vyvolávajícím halucinace. Někdo by mohl namítat, že sem zatahuji Pyramidu hrůzy (Sherlock Holmes mladší), film, který je pro mě synonymem nejlepšího/nejstrašidelnějšího hororu z dětství. Románový thriller "V jejím srdci svět se tříští" je mistrně napsaná posedlost, a autor tuto knihu prostě potřeboval napsat (viz závěr Od autora).... celý text
Přízraky domu Carrowů
2020,
Darcy Coates
Vždycky jsem si přála mít na českých hradech, zámcích, tvrzích, usedlostech apod. děsivé zážitky; chtěla jsem, aby nás na to upozornili, že se něco stalo a stále se stát může, že to nebylo překonáno. Přála jsem si procházet se sklepeními, hlubokými podloubími a jinak nepřístupnými místy. ..."Některým hostům se dokonce podařilo zachytit nějaký nadpřirozený úkaz. Pokud se s něčím takovým setkáte, budu vám neskonale vděčná, když mi fotky pošlete mailem." "Zavěšený lustr obalený pavučinami, dvojité schodiště ztrácející se ve stínech..." "Tohle nenabízím každé skupině, ale... chtěli byste si to vyzkoušet? Poslouchat, co uslyšíte, když zhasnu světla?" Pareidolie. "Ano, vidíme v tom obličej, ale to ještě neznamená, že tam nějaký je." Duchové se někoho nemůžou jen tak zmocnit. Musejí dostat pozvání, a to je téměř nemožné, pokud člověk není zkušeným médiem. Ten nápis... Kult červených vran. Únava. Vystřízlivění. Je to duch nebo člověk? Opravdu skončila doba honu na duchy? Třináctiletá April se mi zdá v příběhu vyspělejší. Ne všechny knihy ze série Strašidelných domů jsem četla, ale tahle kniha je hodně povedená; od začátku do úplného konce napínavá. Chválím správné dávkování strachu a pohrávání si s jeho intenzitou.... celý text
Preventivní péče o předměty kulturní povahy v expozicích, depozitářích a zpřístupněných autentických interiérech
2017,
kolektiv autorů
Hrobka krále Hunů
2015,
Clive Cussler
Segedín, Maďarsko. Hrobka Attily, Biče Božího. Primárně nejde o hledání hrobky hunského krále Attily, přestože si její nalezení vytyčili jako cíl. Je to pouze součást stejně jako vyhledávání a zjišťování obsahu podzemních komor, které tvoří celý komplex Attilova pokladu. Skládačka pomocí latinských insignií a zkoumaných výbojů Attily. 5 komor. Kopání v podzemních kryptách je poznávání Attilova výbojného života, které získávají jednotlivými insigniemi u nápisů, hledáním dalších míst (hrobek Attilových bojovníků) a skrze Attilovy pozůstatky, které mají plynout do muzea. S každým Attilovým pokladem a insigniemi se reálně posunují vpřed se získáním nových informací, ale současně se pohybují zpátky v čase jeho životem. Kdyby byl román propracovanější, měl více techniky, popisoval by know how a nebyl by jen o akci a reakci, byl by čtivější. Četba to nebyla špatná, možná to mohlo být více pružnější, dynamičtější. Možná do toho přidat více faktografie, aby příběh byl v reáliích provázanější a navazující v souvislostech, protože v některých ustanoveních měl příběh potenciál převyšovat a chtělo to bližší poznání a vysvětlení. Přece jen honba za hrobkou krále Hunů by tomu měla více odpovídat. Do budoucna určitě více napětí, akce, dynamiky, větší spád a neočekávaného, více haló efektu, na druhou stranu také více faktografie, promyšlenosti a dusivé atmosféry (nezvratnosti situace). Líbí se mi pointa - nalézáním komor nalézají informace o králi Attilovi a vědecky se posunují. Současně brojí proti jeho pobočníku a pobočníkovým hráčům. Přes výtky hodnotím tuto beletrii kladně, a to jako cestu výbojů hunského krále Attily a její vědecké poznávání. Kam jinam a jakým způsobem by se vědci posunovali, než hledáním, studiem v praxi a bojem vůči nepříteli (i nepřítel je zkušenost, zvláště ten posunuje)?... celý text
Žijící lidé pravěku
2003,
Petr Jahoda
Rozmanité přírodní národy se svými tradicemi a způsobem života. Afrika, Asie. Žijí zde desítky kmenů, které poznáváme. Důležité jsou jejich typické fyzické vlastnosti, zdobení a tělesné zvláštnosti. Některé kmeny se ovlivňují navzájem, některé jsou přátelské, jiné naopak. Čím více se vzdalujeme prvnímu (civilizovanějšímu) kmenu (čím hlubší a divočejší příroda), tím je těžší dále postupovat a setkat se s dalšími (divočejšími) kmeny. Nepustí vás tam nejen kvůli neprostupnosti přírody, ale kvůli stále více nebezpečnějším kmenům. Zdobí se šperky, bolestivým tetováním, malováním, potíráním máslem, věcmi běžné potřeby/spotřeby. "Tetování je bolestivé a toho, že jizvy vystoupí nad okolní kůži, se prý dosahuje sypáním popela do čerstvých ran." (kmen Karů) Některé výstupky kůže jsou hodně vysoké (1 cm). Ozdoba = hrdost, identifikace s kmenem. Ženy z kmene Mursiů si do spodního rtu vkládají terakotové talířky, čím zdobnější talířek, tím je dražší žena. Totéž platí o ostatních s nimi sousedících kmenech. Odlišný způsob života je nacházen v odlišném zdobení (zastrkávání šourků a omotávání listem, kosti zastrčené do nosu) a uctívání rituály (usekávání článků prstů, ženská obřízka). Co na to říci? Lidský úděl? Knihu doporučuji kvůli stručnému a výstižnému textu a hlavně kvůli fotografiím, na kterých si dal autor záležet, a které knihu "dělají".... celý text
Hrůza na Šibeničním vrchu
2023,
Darcy Coates
Vinařství Šibeniční vrch. Tmavé, mrtvé větve, mohutné, kroutí se a svíjejí. Skřípání, vrzání, měkčí cupitavé zvuky, zvonění. Výroba vína je nápaditě provázána se šibeničními lany. "Nevycházej v noci ven. Neprovokuj něco, co opravdu nechceš poznat." Hlavní hrdinka byla nerozumná (s výjimkou závěru), paličatá a svéhlavá. Proč dělala všechny akce, až když bylo přítmí a nenechala je na ráno? Bylo jí řečeno jen něco, ostatní se jí vlivem obyvatel odkrývalo a další poznala sama. Fáze 1., 2., 3. Cinkot zvonků, šouravé pohyby, dýchavičné a sípavé zvuky, chrčení, řev. Absolutně skvělé! Připomíná to sérii Černá zima, hlavně na posledních 200 stranách, ale není to tak rozsáhlé, není to tak akční a překombinované, ale je to o poznání temnější a pro mě hlubší, niternější. Zdá se mi, že je to trochu lepší, kvůli menší komplikovanosti, ale zato nápaditosti a dramatičnosti, dávkovanému napětí a strachu. Žádná z vrstev nechyběla a jde o přívětivou kombinaci. Duchové a zombie. Neúnavné téma. Darcy Coates ví, jak udržet a zvyšovat čtenářovu pozornost; v běžné věci dát hororový přídech a tam, kde se nyní nachází, ještě více zintenzivnit. Líbí se mi, když se Darcy rozepíše, téměř bych řekla, že u ní musí mít knihy více než 400 stran, aby stálo zato je číst. Tento kompliment lze vzít oboustranně. O menším rozsahu jen série Černá zima. Od Darcy nás čeká Mrazivá smrt, pravděpodobně thriller, na který se sice těším, ale moc ráda bych a přeji si, aby nepřestala psát horory, protože je velice vnímavá a chápavá k jejich prvkům a k přirozenému náhledu, jak je psát. Tato kniha je podle mého názoru zatím TOP, co jsem kdy od ní četla!... celý text
Amazonie – putování do zeleného srdce
2004,
Vojtěch Alberto Sláma
Nejvodnatější a nejdelší řeka Amazonka s absolutně největším říčním ostrovem, který je velký jako celé Švýcarsko. A ta pro ni typická vegetace a pralesní zvířata! Manaus je pralesní metropole a největší město Amazonie ležící v samotném srdci amazonských deštných pralesů. Knihu pojímám jako pozvánku do Amazonie, vzhledem k tomu, že se jedná o knižního průvodce, v němž autor seznamuje se zdejší kulturou, vybavením měst, dopravními, ubytovacími a jinými možnostmi. Kniha obsahuje, bohužel, jen pár barevných fotografií, více černobílých, ale jinak se domnívám, že obrazové dokumentace by měla obsahovat o hodně více. Barevné fotografie v cestopisech ukáží mnohem více, než samotný text, přestože se bez popisu neobejdou. Pokud jde o průvodce, jedná se o knihu časově omezeného trvání, proto ubytování, doprava včetně busových linek konkrétních čísel, nelze považovat za správné bez dalšího ověřování, stejně jako hotely, penziony, muzea, divadla a možnosti lidských průvodců. S ohledem na fotografie, kterých je nedostatečné množství a navíc, z nichž jsou v převaze černobílé, dávám čtyři hvězdy. Co je důležité říci je, že knihu jsem doplnila videem, protože tato kniha není moje jediná, první a doufám ani poslední, kterou jsem o Amazonii četla.... celý text
Erebus - Příběh ztracené lodi
2019,
Michael Palin
Kniha mě docela potrápila, protože obsahuje plno událostí nahromaděných k sobě. Zpočátku jsem si dělala poznámky, pak jsem usoudila, že to nemá cenu, nejen kvůli výše uvedenému, ale také kvůli lodi Terror, která je uváděna jako následovnice, a jejíž reálie se často prolínaly s reáliemi Erebus (v Dodatcích je uvedena časová linie, která napomůže v orientaci). Dala bych raději přednost beletristickému zpracování Erebus, v podobě, v jaké je zpracován Terror (Dan Simmons), protože by to bylo lépe uchopitelné. Erebus, jak je uváděno, je starší a obě lodě, po několika zastávkách v loděnicích, vypluly zároveň. Popis charakterizující výstavbu lodě, její výstroj a výzbroj, je hutný, naplňující nejen v jednotlivinách, ale i v celku. Je to monumentální, a tolik lidí se muselo podílet hlavně plánováním, rozvrhy, vědeckými studiemi, zkoušením materiálů, jejich použitím, náhradami, provizoriemi. Disciplína, kázeň, oddanost řádu. Měnila se povaha, určení a účel lodi. Z válečné lodi Erebus se stávala objevitelská loď. Muselo dojít k mapování území, oblastí a toků. Posádka se začínala rozšiřovat, Erebus nabýval kontur jiné lodi. S Erebusem plulo více lodí, nejen později sesterská loď Terror. Setkáváme se s poškozenými částmi zařízení. Setkáváme se se společenským životem na lodi. Severozápadní Arktida byla hrou hlavně Terroru. Jižní pól. Led. Z válečné a objevitelské lodi se stávala loď schopná obstát v ledu. Čtyři roky v Antarktidě. Jedná se o výpravnou literaturu o vědecké cestě lodí za objevováním, poznáváním a pojmenováváním území s cílem doplout do Antarktidy. Ostrov za ostrovem, mys za mysem, cesta do cíle určení je někdy důležitější než cíl. Je to výčet skutečností zařazených do kapitol. Tato literatura faktu není psána jako příběh, je to opravdu hutně psaný výčet skutečností. Proto pokud stojíte o obecně zpracované reálie Erebu, tak je tato kniha určena pro vás a já vám ji doporučuji.... celý text
Hněv spravedlivých
2022,
Manel Loureiro
Budu spravedlivá asi jako Hněv spravedlivých, když napíšu, že mě tento díl nebavil. Tohle je mužská záležitost, když se píše nejen o válce, ale o vojenství, politice zásobování, věznění, otroctví, zabíjení, vraždění. Chtěla jsem si to vychutnat, obzvláště když to začalo bouřkovou konvektivní buňkou, nebo supercelou, která se změnila v hurikán Edna, ve kterém se ocitli naši hrdinové. Popis tankeru mi připomněl loď duchů a já byla u vytržení. Jenže pak se autor jakoby stále točil v kruhu a uchýlil se k hromadnému "cosi" (ničení?), až to ztratilo příběh sám. Pro mě už to nebylo o tom příběhu. Člověk prodělal několik kousnutí, škrábnutí a stále se nestal nemrtvým. Jinými slovy tento předěl mezi původními díly a tímto dílem je pro mě ohromný, hrdinové se posunuli, ale pro mě jako čtenáře je to neuchopitelné, je to něco, co nemělo být, co anulovalo předchozí díly. Rozumím vyspělosti společnosti, uvažování vysoké politiky, jejího zneužívání, ale zbořilo to to hezké, co už bylo vybudováno. Kromě toho nešla mi do hlavy ta spleť lidí kolem. Ze začátku jsem knihu začala řadit mezi hrdinské romány - fikční dílo s hrdinskými příběhy vytvořené v jeden celek. Jenže se kolem hrdinů, tedy postav, které tam byli zmíněny, začali vynořovat další lidé a kolem nich další a další. Ti lidé ale nebyli důležití. Jde o to, že na příběh už jsem nenazírala uceleně. Jako kdyby to nebylo o příběhu, jakoby se příběh někam ztratil; počáteční napětí a děj jsem hledala marně. Kniha nesplnila moje očekávání, ale neříkám, že byla špatná. Bylo to příliš "čučche", ačkoliv to mělo být návazné. Příliš se to odpoutalo od toho původního. Začala jsem to mít jako skripta, kdy se díváte kolik má kapitola stran a kolik vám toho zbývá přečíst.... celý text
Tajné milostné dopisy Olivie Morettiové
2023,
Jennifer Probst
Příběh je silný a má dvě linie. Nevím, jestli je to přesně to, co jsem chtěla číst, ale příběh je určitě to, co jsem potřebovala číst. Byl spolehlivý pro zamyšlení. Z tohoto pohledu je těžké ho hodnotit. Možná z pozice beletrie. První linie: "Ty jsi byl jediný člověk, který mě skutečně znal." "Nejdražší Livie." Ani manželství to nezvrátí... Je to vibrace, jakási energie, jakou nikdy předtím nezažila. Zvláštní spojení. Jak to, že se láska vynoří ve chvíli, kdy to nečekáme? ...Takhle má na člověka působit láska? "Stála jsem nehybně a vychutnávala si pocit jeho kůže na mé a třpyt mužského zájmu v tmavých očích." "Raději bych zůstal s tebou. Sám." Muselo jít o něco mnohem silnějšího. Druhá linie: Jaká vztahová ironie! Všechny si myslely, že se znají. Hledáním matčiny historie poznávají matčin život a samy sebe. Byla to pravá láska? Kráčet pomalu po schodech do minulosti života jejich matky. Mít vlastní tempo náhledu na její život a svůj život. A jejich život, společný život všech tří. Odlišné kultury a přece velká a hluboká láska. Sbližování. Positano odkrývá, léčí a chrání. Krásně napsaný příběh o životních rozhodnutích, o tom, jak pravda bolí, ale jak je silná. Příběh o pevnosti vztahů. Někdy je důležité si vše vyjasnit, je to o tom být víc sebou, neomezený, nezaujatý a cítit se tak silnější. Být otevřený. Pravá láska znamená hlubší úvahy. Po dočtení románu jsem nabyla pocit, že pravá láska nám vždy nějak uniká - protéká/proteče mezi prsty - a my ji zachytíme v okamžiku, když už není na konečcích článků ani kapka. Četby nelituji, dočetla jsem ji i se závěrečným poděkováním. Knihu vřele doporučuji.... celý text