Weiler přečtené 141

Adelheid 1967, Vladimír Körner

„Proč,“ zeptá se sám sebe na konci knihy Viktor. To protože jsi hlupák, ty vole. Protože všechno, co si pokládal za dobrý úmysly, vyvěralo ze sobectví. A taky z neporozumění, které je zapříčiněno něčím víc, než jen jazykovou bariérou. Je to zároveň hořce vtipné, neboť Viktor a Adelheid jsou vlastně téměř totožnými postavami – oba vykořenění, oba mající ke své minulosti pouto, které jen těžko zmizí. To jen u Adelheid je to vykořenění očividnější a to pouto pokrevní. Setkání s Viktorem a události, které nastanou, se zdají být už jenom jako poslední urážka. A myslím, že tady se Kȍrner snažil ukázat, že i velká vnitřní síla dokáže v krajních situacích dohnat ke slabošským činům.... celý text

Okresní město 1994, Karel Poláček

Po téhle knížce začínám mít pocit, že Poláčkův domnělý výsměch maloměšťáctví je do jisté míry jen mýtus a ve školách opakovaná fráze. Je totiž sice pravda, že v Okresním městě nelze nalézt postavu, která by zároveň nebyla komickou figurkou, co by ve svém počínání a ve svojí duševní malosti (která je přítomná u dělníků stejně jako u vzdělanců) naprosto směšná, Poláček zároveň však poodhaluje leccos z jejich motivací a lidských obav, dopřává jim právě tolik úspěchů, aby sice dále karikoval, zároveň tak ale vyplaší myšlenky o bezcennosti těchhle lidí. Vemte si například nabubřelého Kamila, u nějž by nebylo nic snazšího, než ho nechat vykoupat v jeho velikášských řečech selháním v Praze, po němž by se opět přijel přiživit k rodičům a přesto maskoval svou relativní neschopnost neustálým vytahováním. Podobná motivická repetitivnost ostatně není Poláčkovi v tomhle díle cizí. On však k postavě Kamila přistoupí jinak. Dá mu nejen úspěšnou kariéru, nýbrž i dokonalou přítelkyni, která zjevně dokáže nahlédnout za jeho povrchní masku. A byť je Kamilův úspěch jen dalším polenem do ohně jeho arogance, ta se přece nedá sama o sobě považovat za něco, co by mělo postavu v očích čtenáře shodit. A tak je to se spoustou dalších charakterů, od morálních prorockých vágusů, po o smrt žadonící holiče. S Poláčkovými postavami je hrozně těžké nesympatizovat, i když se jim smějeme, což snad ukazuje, že k nim autor měl také alespoň špetku respektu.... celý text

Doteky 2007, Jan Skácel

V téhle antologii jsem se nejvíc našel v první sekci kapitoly ‚Kdo pije potmě víno‘, tedy v miniaturách čtyřverší, kde se Skácel snad i shlédnul v haiku, a nejlépe jsem v této části knížky viděl doslovem opěvovanou úspornost básníkova vyjádření. Do toho momentu na mě verše víceméně působily stejně, jako skoro všechna lyrická poezie, totiž zběsilým elektrickým výbojem, který může přeskočit jedině mezi gumovou rukavicí a skleněnou tabulí. Možná je to i tím, jak jsem Skácelově formě konečně přišel na kloub v sekci čtyřverší, že jsem pročítal druhou část výběru s daleko větším zápalem a objevil několik doopravdy skvostných a pamětihodných básní, zůstal nicméně vtíravý pocit při každém verši, který se začal rozlévat široko do stránky, že bych raději zase tu drobotinu, která svou nenápadností okouzluje mnohem lépe, než některé dalekosáhlejší obrazy. Snad je to právě kontrastem se zdánlivou jednoduchostí zbytku básně, že se občas objeví řádek působící notně těžkopádně. Ale snad je to jen tím, že jsem Skácelův výraz úplně nepochopil. Za ta čtyřverší bych klidně dal plný počet hvězdiček, za sbírku po nich čtyři, začátku tři… výsledek je tedy jasný.... celý text

Čtyři léta 1969, Jan Zahradníček

Pořádnej komentář si nechám na příští čtení (jestli nějaké bude), hodnocení nechám standardně tak, jak moc mi utkvěla sbírka v paměti. Moc ne. Pamatuji si víc okolnosti vzniku, než její obsah.... celý text

Rozhraní 1961, Václav Řezáč (p)

Ten metafikční začátek mě hned zkraje nechal trochu na vážkách, nicméně brzo jsem mu myslím přišel na kloub. Vyprávění o herci Vilému Habovi je totiž k ukousání nudné a poměrně stereotypní, jak ale kniha pokračovala dál, začal jsem v jeho romantické postavě vidět foil (musim si hodně rychle najít nějaký místo, kde hledat tuhle terminologii v češtině) protagonistovi a vypravěči, jehož všednost se samotným účinem kontrastu stala tím zajímavějším na románu. Nemohl jsem se dočkat, až prolistuji psychologizující útěky do světa velkého herce, abych se prokousal k další kapitole ze života spisovatelova. Vilém Haba možná prožívá dramatické lásky plné vášně a v záchvatech excesu rozbíjí zrcadla velikosti dospělého člověka, ale co to je proti sympatiívzbuzujícímu studu z bydlení v ševcovském krámě, co se snažíte skrýt před přítelkyní, o které máte pocit, že si ji ani nezasloužíte. Právě svou malostí, zranitelností, ale i (na literaturu tak psychologicky zaměřenou překvapivými) úspěchy je Aust postavou mnohem zajímavější, než se může fiktivnímu herci vůbec zdát. Ač je tedy jejich dynamika v zásadě funkční, nic to neubírá na faktu, že jsem veškeré vyprávění o Habovi těžce prozíval, takže za to jdu u takhle dlouhé knížky s hodnocením dolů... celý text

Odlet vlaštovek 2002, Bohuslav Reynek

Svým způsobem oslava obyčejnosti, Reynkova sbírka Odlet vlaštovek ani tolik nepotřebuje čtenáře zběhlého v poezii, aby navodila pocit intimity a lyrického klidu. Autor se navíc od obrazů blízkých fyzicky i duševně odráží do mnohem světovějších konceptů, takže se v těchle verších z dlaně dá číst celý život.... celý text

Český orloj 1990, Karel Šiktanc

Poezie, jako je sbírka Český orloj, mě nutí silně přemýšlet nad způsobem, jakým básně čtu a především zaznamenávám. Nemyslím tím ani tolik zaznamenávání sem, i když to tu beru spíš jako čtenářský deníček (byť v hodnotící formě). Snažím se o téhle knížce napsat něco v metru po cestě do práce a není divu, že mi to nejde tak snadno, jako u románů, potažmo epiky. Co si o téhle knížce vůbec ještě pamatuju? Podobnou strukturu, jako mají Tomanovy Měsíce, s tím rozdílem, že Český Orloj je daleko zastřenější. Sbírka je vlastně takovou antitezí. Obě knížky by možná zasloužily učené srovnání. Možná už někde existuje. Já o tom nic vědět nemohu – ani Šiktanc mě do poezie nenaverboval.... celý text

Kloktat dehet 2005, Jáchym Topol

Je pro mě celkem těžké přesně určit, čím Kloktat dehet jako kniha vyniká, přesto musím poznamenat, že je vynikající. Jednou z věcí, která možná některým čtenářům tuhle knihu ztíží, je relativizace dovedená do krajnosti. Je skutečně málo románů, ve kterých by se autor zříkal absolutně jakékoliv zodpovědnosti za vyznění díla, ale právě Topol se odvažuje napsat knihu, kde je ta nejpřelétavější představitelná postava hlavním hrdinou. Situace je o to komplikovanější, že zbožňovaným rekem českého odboje je pedofil, následuje ho parta docela amorálních kluků z pasťáku a nejlidštějšími se zdají být sovětští vojáci, kteří v téhle verzi historie přijeli Čechy doslova srovnat se zemí. Přimyslete si silný vliv magického realismu a až mytickou složku celého vyprávění a čtenář od knížky odejde s vtíravou otázkou, co si o tom všem má vlastně myslet. A to je právě zřejmě těžiště celého díla.... celý text

Reportáž, psaná na oprátce 2008, Julius Fučík

Kdyby Fučík jenom věděl, co to vlastně obhajuje, za čím tak vehementně stojí. Reportáž psaná na oprátce je nepopiratelně skvělá z hlediska řemeslné kvality, ale nehorázně trpí svou ideologickou závislostí. Ač v mezích připouští multidimenziálnost charakterů, stále má silnou tendenci rozdělovat je na dobré a zlé podle příslušnosti a okolností. A právě obdobné idolizování i zavrhování jsou pro literaturu hrozně nebezpečné, zvláště pak pro literaturu, která balancuje na hranici fikce a dokumentu. Je přitom jedno, jestli jde zrovna o komunismus, fašismus, multikulturalismus či cokoliv jinýho. I znásilnění se dá zromantizovat, ale co to pak vypoví o autorovi? A Fučík samozřejmě nebyl psychopat, jenže v tý době málokdo tušil, co bude ten reálnej komunismus za svinstvo. Právě proto by Reportáž psaná na oprátce měla sloužit především jako ukázka toho, proč se nezamilovávat do ideologie, proč nemít hrdiny za monumenty bezchybnosti a proč kurva nikdy nepsat svou literaturu černobíle.... celý text

Obyčejný život 1937, Karel Čapek

„Každý lidský život, i ten zdánlivě nejobyčejnější, (…) je ve skutečnosti bohatý a složitý.“ Dočetl jsem se kdesi v anotaci k téhle knize. No jestli tomu tak mělo být, perspektiva právě obyčejného člověka účelu nesvědčí. Čapkovy postavy mě obecně serou tím, jak zpravidla nejsou ničím jiným, než reproduktory spisovatelových úvah. Třeba by mi ten obyčejný člověk ani tolik nevadil, kdyby každou větou nenápadně (samozřejmě bez svého úmyslu, za to může autor) neupozorňoval na svou mimořádnost. Kde se tolik existenciálních otázek v nádražákovi bere. Možná jsem jen zbytečně kritický k formě, ale ta mi nemůže být u novely lhostejná. S Čapkem se ve svém názoru na adekvátní literární prostředky neshodnem, aniž bych tím chtěl jakkoli shazovat autorovy spisovatelské kvality. Jestli něco, spíš mi nesedí spisovatelovy autorské kvality.... celý text

Lítice 1928, Richard Weiner

Dost možná nejnezajímavější ze všech klasik, které jsem doposud četl. Ani jedna z povídek mi nic neřekla, zhola nic nedala, u každé z nich jsem se nudil a trpěl umělými a patetickými výjevy války. Kdepak, to bych lhal – ani trpět jsem nedokázal, jen jsem se netečně probíral stránkami a vždy na konci přemýšlel, kam Weiner ztratil závěr. Za to, že mě kniha ani pořádně nedokázala nasrat, jako to kdysi udělal Zola se Zabijákem, za to, že celkový obsah sbírky do několika měsíců navždy zapomenu, hodnotím knížku tak nízko, jako jsem tu ještě jinou nehodnotil. Možná bych potřeboval, aby mi někdo osvětlil, co je na tomhle díle tak imponujícího, já ale nenašel jediný moment, který by mi řekl něco nového.... celý text

Utrpení knížete Sternenhocha 2004, Ladislav Klíma

Kam se hrabe Řezník. Když Sternenhoch nacpal choti ponožku od hoven do pusy, napadlo mě, jestli se moji učitelé literatury přece jenom nakonec nepomátli, hned jsem si ale začal pohrávat s myšlenkou dát to přečíst svým potencionálním studentům, když je to přece jenom považováno za klasiku. Ale co bylo té doby snad šokující, dneska už není až tak překvapivé a, uf, zbytek mě prostě nudil. Nejsilnější (a upřímně nejspíš nejohavnější) postava textu totiž chcípne asi tak v první čtvrtině a s ní šance na hlubší rozbor témat jako je morálka, etika a lidství, a zajímavý vztah mezi ní a naprosto jiným způsobem, avšak stejnou měrou odpudivým knížetem se promění v řadu filosofických přemítání vyvěrajících z čistého šílenství. Koncepce nalezených zápisků nepůsobí vůbec realisticky a tak horko těžko hledám kvality, které bych vyzdvihnul. Snad krom záblesků černého humoru.... celý text

Velmi modré oči 1995, Toni Morrison

Přečteno v originále. Dost brutální knížka. A co jsem slyšel od učitele literatury, autorka pro vyvedení čtenáře z míry ve své tvorbě nechodí daleko nikdy. Přitom já si myslel, že vydržím leccos. Leda prd. Pokud se ovšem člověk zrovna nepotýká s vlastním pocitem neklidu, může si přečíst skvělou, postmoderně magicky realistickou knížku. Nejen kvůli mistrné práci s jazykem, Toni navíc nabízí nejvyšší možnou dávku jakéhosi nadhledu, oproštění od jakýchkoli možných hodnot, když absolutně bez skrupulí ‚střílí do vlastních‘. Snad jen dobře, že rasisti nebývají moc sečtělí a že se Toni Morrison díky kritikám, ale i kvůli různým cenzorům dostane do rukou spíš někoho, kdo nehledá v románech didaktiku. Měl bych však jednu výtku. Ta morální nevyváženost postav je až přehnaná a vyústí v záměrnou literární izolaci velmi specifického vzorku afroameričanů. To souvisí i s všudypřítomnou tragikou, která se stupňuje a stupňuje do jedné rozsáhlé kaskády. Dá se to samozřejmě všechno brát jako známka již dříve naťuknutého relativismu, jen dohnaná ad absurdum, mně se ovšem toto tematické zúžení dost tlouklo s jinak velmi liberálním přístupem – aneb, jak si má čtenář ponechat nadhled, když je doslova bombardován jen tím nejhorším. Ale to je možná jen osobní preference.... celý text

Smrt obchodního cestujícího 2009, Arthur Miller

Přečteno v originále. Nestává se mi často, že bych u knížky měl okamžitou představu vykreslené scény již při běžném čtení. Nebo že bych napjatě čekal, co bude dál, hltal každou stránku – i přestože titul prozrazuje vše. Ani nejsem zvyklý na tak neotřelé, dynamické zpracování děje z prostředí všedního, možná až převšedního. Za zatraktivnění vyloženě domácího dramatu by si dílo zasloužilo pochvalu samo o sobě, ale ono jde dál, a z téhle všednosti činí téma a panečku, jaké silné téma. Téměř všechny postavy mají hned od začátku tolik nehezkých vlastností, že tam vlastně (snad krom číšníka) ani nelze najít postavu kladnou – ale celé je to dáno tou jejich lidskostí a především životem v sebeobelhávání. Nedokážu u téhle hry najít jedinou vadu a jsem teď posedlý myšlenkou divadelně ji na velkém komplikovaném pódiu zpracovat tak, aby se prolínání časových a snových pasáží dělo za pomoci iluzionistických triků, takže by například mladší a starší verze jedné postavy hráli bezešvě stejní herci – jen by prošli dveřmi a vmžiku omládli.... celý text

Soukromá vichřice 2000, Vladimír Páral

Tahle knížka oslní spíš formou, než syžetem. Což je poměrně škoda, protože k jakés takés literární dokonalosti skutečně nechybělo málo – práce s postmodernistickým výrazem má v tomhle případě velký potenciál nahrávat sdělení, to ale nikdy nezaútočí takovou silou, jakou by mohlo. A sahám po poněkud ironické metafoře, když hovořím o útoku, neboť hlavní silou díla je ubíjející nuda, cyklické pasáže, bezmocnost postav, nevýbojnost jejich chování i bezvýslednost jakéhokoli jejich projevu vzdoru. Prázdnota životů hlavních hrdinů, kteří jsou pečlivě vybráni z řad všedních intelektuálů i nenápadných „dělníků“, dokáže čtenáře štípnout, dokonce zakousnout, nikdy se ale pořádně nezaryje pod kůži. I když to je možná pouze mou životní zkušeností, že jsem nikdy nepocítil, jakoby stejný osud kdy mohl potkat mě. Nejspíš jsem se jenom neuměl vžít do perspektivy téhle hmyzí sbírky zahnané do kouta. Což na jednu stranu dává smysl, u tohohle naoko laboratorního pozorování, na stranu druhou to působí méně jako ten typ literatury, který chcete prožívat, a více jako ten typ, který rádi zkoumáte a analyzujete. Což taky není k zahození.... celý text

Zahradní slavnost 1964, Václav Havel

Proti experimentálním dílům nic nemám, nicméně u knížek mám zlozvyk hodnotit v kontextech, a co se absurdního dramatu tedy týče, Čekání na Godota mi přišlo o dost lepší. Musím nicméně Havlovi vzdát hold za snad až nezáměrnou satiru byrokracie obecně – dílo v sobě bude mít svoje poselství nejspíš i za dalších padesát let. Co je to ale proti Beckettově satiře samotné existence, že…... celý text

Ostře sledované vlaky 2000, Bohumil Hrabal

Snesitelný Hrabal – tím jsou pro mě Ostře sledované vlaky. Zde totiž spisovatel ještě nevycizeloval svou formu, tudíž čtení jeho vět není v tomto díle za trest. Druhým příznivým faktorem je menší přítomnost pábitelského ducha. Spojení válečné tématiky a patetického problému erektilní disfunkce funguje fantasticky. Můj oblíbený moment s mým jmenovcem, dědečkem, je tím očividnějším zástupcem komické poetiky, kterou je dílo prostoupeno. Miloš je svým způsobem velmi nehrdinskou hlavní postavou, i přes jeho konec, sympatie se k němu (na rozdíl od filmu) budují těžko, ale to ke škodě není. Úplně dobře hodnotit přesto nemůžu, protože jednak nejde o typ knihy, který bych si znovu vyhledal, především však je Hrabal buran a jeho buranství se projevuje i zde, když v zásadě všechny ženské postavy redukuje na sexuální, případně asexuální objekty. Jinými slovy: škoda, že už není válka, podle knihy bych si myslel, že stačí před sličnou německou diverzantskou zmínit sexuální nezkušenost a rázem by mi dala.... celý text

Spalovač mrtvol 2007, Ladislav Fuks

Fuksův spalovač je psychopat. Karel Kopfrkingl je psychopat už od samého začátku románu a já se divím komukoli, kdo označuje knihu za román psychologický nebo za knihu o rozkladu člověka. Autorova taktika přilepit čtenáře do až intimní blízkosti k téhle postavě vytvoří zajímavý (snad i nepříjemný) vztah čtenáře a díla. Co by snad mohlo být v jiném případě zajímavou a komickou poetikou, totiž Kopfrkinglova fascinace smrtí a jeho smíření s ní, je právě v kontextu blízkosti a také surreálnosti díla hrozivou předzvěstí toho, co se má stát. A ono se stane. Krom toho v díle panuje významová otevřenost, a chladný odstup, s jakým se v díle zabíjí a s jakým je to popisováno, jen přispívají k tomu, aby Spalovač mrtvol byl spíše dílem reflexivním, zaměřeným na čtenáře, nikoliv tedy psychologickým. Protagonista mimochodem vede tak silné monology, že jimi vytěsňuje všechny ostatní přítomné postavy s výjimkou těch komických – to má za následek určité odtělesnění, zatímco jasné vymezení časoprostorové volá spíše po odlidštění a to mi tak úplně nesedlo. Kopfrkingl zkrátka nemá moc šanci s nikým kontrastovat. Jistým opakem je mu lékař, ale jeho role je v příběhu spíše jen ukotvující v realitě, aby z knížky nebyl úplnej magickej realismus. A myslím si, že ze všeho nejvíc Spalovač mrtvol zaujme nejspíše experimentálností v pojetí válečného tématu, tudíž jeho nadčasovost nemusí být zaručena.... celý text

Terezka Planetová 1962, Vladimír Holan

Lyricko-epický způsob psaní má bezesporu své výhody, neboť často dokáže přiblížit lyriku i takovému neznabohovi a literárnímu pohanovi, jako jsem já. Na druhou stranu se snadno může stát, že provázání obou druhů poezie zabředne do takové komplexnosti, až se v tom člověk nevyzná. To je právě Holanův příklad. A nemůžu s klidem říct, že není něco velmi zajímavého na způsobu, kterým je propletena realita se sněním do jednoho klubka, které pak může čtenář brát pouze jako celek, jenže se vkrádá otázka, zda by toho autor nedokázal docílit pouhou lyrikou. To je asi můj největší problém s básní, ta neustálá otázka: „Mám vůbec dávat pozor, co se tu děje? A jestli ne, proč tu ten příběh vůbec je?“ Jsem si jist, že s opakovaným čtením bych byl o básni moudřejší, pak ale jsou tu básně, které si nevyžadují tolik mojí pozornosti, tak proč se k téhle vracet…... celý text

Romance pro křídlovku 1966, František Hrubín

Víte co? Tenhle způsob předávání lyriky jsem schopnej zkousnout. Skladba se navíc zdá celkem přímočará, čímž bude čtenáři dozajista okamžitě sympatická, ale nenechte se zmást, opakovaná čtení pomohou objevit nové hloubky pod tím zdánlivě jednoduchým romantickým příběhem. Pro tu stravitelnost hodnocení zlepšuju, na čem ale může knížka tratit je užití celkem experimentálního verše – ani tak volného, ten se přežije, ale celkově grafickou formou a vysunutím určitých řádků mě Romance vyloženě mátla. K čemu? Zajímalo by mě, jestli je někde publikace, která by to osvětlila, no já jsem žádnou nenašel ani se mi na to samotnýmu nepodařilo přijít. A že je poezii třeba číst pozorně, na to jsem si už zvyknul, ale neměla by čtenáře nutit ji analyzovat.... celý text