woita
přečtené 441
Planeta Interterra
2001,
Robin Cook
Při četbě jsem měl jakýsi pocit dejavu, jelikož kniha v lecčem připomíná postarší titul Hlubina času, však s opačným zasazením. Namísto, aby lidé z vyspělé předvěké minulosti zavítali do současnosti, tak současní lidé zavítají do říše vyspělé civilizace skryté po věky v podzemí. Planeta Interra je působivá pro své zasazení, které bude každému povědomé, kdo četl Cesta do středu Země. Stejně jako ve Vernerově povídce objevujeme gargantuovske podzemní sloje ukrývající celý prehistorický svět obývaný vyspělou civilizací. Robin Cook nám nabízí zajímavé prostředí, ale zůstává otázka, zda se mu podařilo také napsat zajímavou zápletku. Kdo očekává dobrodružnou cestu za objevováním nových kultur, odhalování tajemství dávnověku a vnitřního světa a technické výkvěty vyspělé civilizace, bude mírně zklamán. Zajisté, jsme svědky mnoha odhalení, jako pravda o UFO, pravda o Atlantidě i fungování fyziky času, ale nikterak do hloubky. Jde o letmé zmínky a vše je mnohdy jen nakousnuto. V tomto spíše hovoříme o kostře, na kterou autor nabaluje samotný příběh. Ten nicméně není spletitý a nebýt některých přirozenosti lidské povahy, jako nespokojenost, nedůvěra, chtíč a násilí, tak ani není nijak dramatický. S trochou fantazie by mohlo jít o průvodce nepodobný Platónově dialogům Kritias a Timaios (alias pojednání o Atlantidě). Přestože je nám vyobrazen ideální svět bez násilí, který již nesní o dlouhověkosti, technicky vyspělý a plný tělesné i duchovní rozkoše, je tento ráj autokratický, nepružný a někdy i nudný. A do toho jsme zasazeni, my čtenáři, společně s osádkou batyskafu Okean zahrnující podezíravého ex-kapitána námořnictva, dva neomalené hlubinné potápěče, inteligentní doktorku geologie a abiciózního vedoucího projektu hlubokomořského ponoru. Skupina je to rozmanitá a každému je věnován prostor se projevit. Nejvíce výraznou svým projevem je dvojice testosteronem obdařených potápěčů, kteří se neustále předhánějí v mužných postojích a proslovech. Nestojí o žádné technické zázraky podzemního světa, krom překrásných žen, omamného opojení a zábavy. Jejich přebujelé chování se však změní v nasílné a zapříčiní rozkolísání ve samotném interrské společnosti i mezi částí pozemské skupiny. To naopak Suzzane a Perry jsou plně fascinování tím, co příbuzní člověka dokázali za stovky milionů let. Jejich interakce s tímto světem je asi nejblíže tomu, jak by se chovala většina z nás. Přesto ani postoj Donalda, vysloužilce z US navy, mi nebyl zcela lhostejný a po celou délku příběhu jsem zřejmě podvědomě nejvíce tíhl právě k němu – prozíravý, neměnný ve svých postojích, inteligentní, leč mírně bručoun. Jak jsem už uvedl, kniha představuje celou řadu otázek společenského, technického a historického rázu. Přesto nestrvává u nich, nepracuje s nimi hlouběji a nerozvijí. Svět Interry je tak pro ty hloubavější prázdný a mnohdy lze poukázat na dílčí chyby technického rázu. Už jenom otázka, zda by takový svět mohl existovat po eóny let a nedojít zkázy je spekulativní. Ale jak praví samotní obyvatelé Interry, oni byli první lidé a současný člověk je pouhým evoluční napodobeninou, jako pravěký ichtyosaurus a delfín, savec s rybím tělem. S ohledem k mnoha okolnostem nemám ke knize žádných větších výhrad, a jak bylo už uvedeno řadou jiných čtenářů, nabízí zajimavou výpravu, kterou ti zdatnější zvládnou za jedno odpoledne.... celý text
Motory Boha
2000,
Jack McDevitt
Motory boha se pohybuje někde mezi hardcore starou dobrou sci-fi a novopečeným moderním pojetími tohoto žánru. Atmosféra této knihy je jedinečná zejména pro své zasazení do branže archeologie. Ani v budoucnosti se totiž vědcům se zaměřením na výzkum minulosti nevyhne paběrkování v hlíně a lamentování nad významem nálezů. Knihu lze rozdělit pomyslně na tři části. V té první se dostáváme na jednu ze tří planet, Quaraqu, kterou lidstvo objevilo a která hostila civilizaci. Tato starobylá kultura vymizela již před mnoha tisíciletími a zanechala za sebou pouze rozpadající se chrámové komplexy. Výzkum nicméně odhalil ve dosti vzdálené minulosti známky po vyšší technické etapě vývoje, která rázem skončila primitivizmem a nakonec i vyhynutím původních obyvatel. Důvod zániku se stalo náplní vědecké expedice vyslané ze Země před třemi desetiletími. Dlouhá desetiletí se táhla bez známek vyznačného odhalení, však až na objevení tajemné industriální stavby na přirozené oběžnici Quaraque. Kdo a za jakým účelem vystavěl monumenty napříč vesmírem, jako městu podobný komplex v prostředí bez atmosféry, který nesl známky po zkáze vyspělými zbraněmi? Bohužel čas byl neúprosný a planeta byla zvolena pro terraformaci, která měla pohřbít všechny archeologické pozůstatky pod masou vody a hornin. Expedice byla nucena opustit planetu na poslední chvíli za velice ztěžejních okolnosti... Další části se jsou v podobném duchu a zanáší nás do dalších koutů známého i neznámého vesmíru, ve kterých se najdou nejen další ruiny. Krom toho výzkumníci zachytí dávný signál z kosmu, objeví opuštěnou vesmírnou stanici a nebezpečí v podobě tajemných ničitelů vyspělých civilizací, mezi které patří taktéž Země. Motory boha je titul zajímavý pro svou kombinaci žánru a své zasezení, ale po začtení mé nadšení opadnulo. Kniha si libovala v osobních záležitostech mezi postavami a méně na tempu a cíli, který dané osoby měli před sebou. Mezi jednotlivými nejzajímavějšími částmi byly prodlevy, které byly vyplněné vatou. Mezi takové lepší části počítám popisy planetarního prostředí a dvě akčněji pojaté scény (např. shození ledového asteroidu na povrch planety). Samotné odhalení pravdy za stavitely monumentů a hrozby pro civilizované planety byly slabým vyvrcholením. Nějak jsem nebyl schopen chápat logiku, se kterou na to nejen přišli, ale také se mi zdálo podivné, jak se chtěli stavitelé monumentů před touto hrozbou chránit (a to nepočítám nepříliš podrobný popis v čem hrozba spočívá). PS: Škoda, že kniha nerozvijí více téma a filozofickou otázku o trvanlivosti civilizace, kterou sem tam postavy prohodí v rámci svých úvah ...... celý text
Starman Jones
1996,
Robert A. Heinlein
Při četbě tohoto titulu se mi v mysli začal tvořit svět jako tomu z hry Fallout (ten před jaderným holokaustem). Jak jsem k této představě došel? Z pouhé zvědavosti při nahlédnutí na rok vydání originálu. Román obsahuje ducha doby, stejně jako hra, typického pro USA 50. let, včetně (z dnešního pohledu lehce předpotopních) některých postupů a hi-tech nástrojů. Heinlein předkládá vizi budoucí společnosti diferencouvanou profesně do cechů, kde jistého postavení nelze dosáhnout bez rodiných vazeb či upsáním se. Do takové pozice je postaven mladistvý Max, který touží se z rodinné farmy dostat do vesmíru. Farma nedisponuje téměř žádnými vymoženostmi moderní doby, zvířata jsou chována na pastvině a hnuj se kydá vidlema. Jedinou zábavu lze najít při pohledu na noční oblohu a kolem projíždějící rychlovlaky prohánějící si to rychlostí zvuku nebo četbou v "zakázaných" knihách od zesnulého strýce, pojednávající o astronavigaci. Šance na změnu spočívá v útěku od nevlastní matky a novopečeného otčína a vetření se na palubu kosmoletu Asgard. A zde začíná to pravé dobrodružství pro mladé - Heinlein píše v duchu young-adult literatury. Když jsem se prvně ocitl na palubě imperiální lodi Asgard, při zmínkách o velkolepých sálech a vyhlídkových palubách jsem měl v představách steampunkovou kosmickou alternativu Titanicu. Max je po nalodění v obdobné situaci jako Di Caprio ve stejnojmenném filmu, přičemž souhrou okolností se mu podaří dostat do vyšších společenských i karierních sfér. V tomto čase se zařazuje do běžného režimu na můstku jako novic-astrogátor, kde se seznamuje s ostatními důstojníky a rutinou. Ve fázi, kdy má dojít k dalšímu přechodu, chybou se dostanou do části vesmíru vzdálenou na hony všemu lidstvu známému. Nastupuje povědomý feeling, který jsem měl při četbě knihy Hladový vesmír. Nikdo netuší kde jsou, hvězdné mapy nelze zesouhlasit ze známými typy hvězd. Mezihvězdný pohon totiž k cestování v pro lidem známém prostoru využívá zvláštních anomálií (Přechody), že minout ji teoreticky znamená ocitnout se kdekoliv či kdykoliv, nejen v dosud nezmapované části vesmíru, ale i v jiné dimenzi či dokonce čase. Všechny tyto úvahy znějí nadmíru zajímavé až se ptáme, která z těchto úvah je pravděpodobnější. Než si však začneme klást dílčí otázky je nasměrován příběh jinam. Cestující i posádka jsou postaveni před praktičtější otázku vlastního přežití. Přestože loď hostí smetánku společnosti, v podpalubí skýtá hydroponii s bankou semen, převáží chovná zvířata a řadu nástrojů pro zbudování nové byť skrovné kolonie. A tak se i stane, když objeví v nedaleké soustavě planetu pozemského typu pojmenovanou následně Charita. Ta se jeví neobydlena vyspělou civilizaci a lepším místem pro život než samotná Země. To už se nicméně dostáváme za dvě třetiny tloušťky knihy a nezdá se, že by došlo k naplnění hlavní premisy z přebalu knihy ("Přežití teď závisí na Maxovi..."). K tomu dochází až téměř ke konci a znenadání a navíc pro mne za nepříliš reálných podmínek. Musím uznat, že po začtení jsem byl mile překvapen (mou předchozí a jedinou zkušeností s Heinleinem byl "Tunel do nebes"). O knize mohu říci, že je na svou dobu dobře napsána, čtivá a má nespočet detailů, které pomáhají budovat příběh. Knize by ale více slušelo rozvinou druhou polovinu - protáhnout a více probádat část o hledání cesty domů a stejně tak jako dění na Charitě. Konec působyl zbrkle a mírně nedotaženě.... celý text
Hladový vesmír
2019,
Ian Douglas (p)
Dlouho jsem neměl z knihy takový pocit jako z této. Při četbě se mi před očima odehrával úplný seriál ne nepodobný sci-fi seriálu Expanze. Díky skvělým popisům a stylu psaní jsem od prvních chvil prožíval vizuální orgie. Jen ta představa prolínajích se galaxií, podoba několika hvězdnych megastruktur či kosmických lodí stejně jako interiérů budily úplný pocit, že je toho člověk účasten. Hladový vesmír pracuje s řadou higtech sci-fi prvků, jako hyperpohon, cestování časem nebo s exotickými hmotami jako komputonium, ale též neopomíjí tradičnější technologie kosmického věku a též se ohlíží zpět, čerpá z téměř zapomenutých teorií. Nelze opomenout řadu uvěřitelných charakterů, u kterých nás autor nezatěžuje jejich detailními životopisy či psychologickými rozbory na úrovni Freuda. Naopak jsem se byl s to ztotožnit s názory a stanovisky kapitána a hlavní postavy. Dost jsem díky němu uvažoval o možném společenském směřování naší kapitalisticky-západně smýšlející kultuře, jak bylo uvedeno v knize, a musím uznat, že vývoj k tomuto vcelku vede. Pihou na kráse spatřuji v pár maličkostech, jako ve vesmírné bitvě, která mě toliko nebavila jako průzkum galaxie, starodávných struktur a různé teoretizování. A další mínus spatřuji (a to berte s rezervou) v konci, který byl nenadálý a slibuje velké věci.... celý text
Lovecraftova družina: Horor u Všech svatých
2017,
Stephen Jones
Na začátku sledujeme noční (nepříliš) hrůzoplnou výpravu dvou nebojsů na místo, kde stával dům H.G. Wellse. V bláhovém očekávání, že se se dozvíme něco inkriminujícího o této osobě, bylo zcela přejito, na což mladíci záhy objevují staré kosterní pozůstatky neznámé osoby. K jejich vyšetření je povolán R. Chambersem z Útvaru pro vyšetřování Cthulhu. Po podivném incidentu se následně objevuje spojení s jistou historickou osobností a opuštěným kostelem. Chambers v návaznosti nato je pozván do skupiny, která má přečkat v rámci soutěže čtyři dny uvnitř kostela o kterém panují strašlivé zvěsti a zkazky o smrti. Společně se dvěma výherci soutěže, novinářkou, docentkou, mladým knězem a rádoby parapsychologem vstupuje do studených kostelních zdí obehnaných lesem náhrobků topicích se v mlze. Noví nájemníci církevní stavby se zabydlují, seznamují se s kostelem a dalšími charaktery a taktéž se střetávají s prvními nadpřirozenými jevy. Tuto část lze hodnotit na knize jako tu nejlepší, jelikož jakmile začneme v ději sestupovat do podzemí a odhalovat hluboko pohřbená tajemství, začneme prožívá ty nejhorší muka (doslovně). Začíná neskutečné zdlouhavé (nudné!) plahočení všemi devíti pekelnými kruhy, postavy jsou ploché jako jejich konání, chybí hmatatelnější napojení na mystérium Lovecraftova Cthulhu (dle mého chtěl autor jen využít známého jména). Zkrátka tato kniha naplnila svůj potenciál sotva z třetiny a doporučit ji jen s obtížemi. Knihu jsem se rozhodl po zralé úvaze z knihovny vyřadit a najít ji lepší domov ...... celý text
Sirotkův triumf
2011,
Robert Buettner
Na knize je vidět posun jak u samotného Jasona, tak i autorova stylu pro psaní. U knihy si nemohu zvyknout na jeden prostý fakt: přestože je tomu více jak třicet let od prvního střetu se slimáky na Ganymedu, nemohu vidět Jasona Wandera jako zkušeného staršího několikanásobného ohvězdičkovaného generála, který mladým vojákům říká "synu". Pro mne je Jason stále tím až naivním mladíkem, což stále neopomíjí v některých ohledech sám uvést (onu naivitu, ne že je mladý). Stejně jako u předchozího dílu (Sirotkova aliance) ubylo citelně citátů a korelací s jinými pozemskými historickými bitvami (viz Sirotkova cesta). Buettner se namísto toho rozhodl odložit styl copyright a jet surovější, méně pompézní styl. Dokonce v jednom okamžiku jsem cítil zarmútek nad ztrátou jedné z hlavních postav. Její odchod byl decentní až obyčejný, přesto uvěřitelný a chytil za srdéčko. Bohužel zaujmout čtenáře, pokud jde o prostředí, je stále pro Beuttnera těžké, např. při návratu Jasona na Zemi po téměř 13ti letech ve vesmíru, není příliš mnoho cítit změn, kterými pozemská společnost prošla (viz pronájem automobilu), přestože je nám tato myšlenka doslovně podsouvána. V druhé polovině se děj přesouvá na planetu Tressel na okraji Lidské unie, kde vládne triumvirát s podobným politickým systémem, jako v třicátých letech v Německu. Atmosféra společnosti utlačovaná revolučním režimem je na vcelku dobré úrovni a téměř jsem si říkal, že by si to zasloužilo více rozepsat do hloubky: utlačovaní Iridiancí, homosexuálové, političtí buřiči a další nepohodlní lidé jsou odvážení na dálný sever za polární kruh (gulagy). Než se však člověk naděje je téměř u konce knihy a pokládá si otázku, zda vůbec autorovi ještě zůstal prostor nějak rozumně ukončit celou Wanderovu anabázi. Upřimně musím konstatovat, že na poměry této série vcelku ano (přestože by i toto mohlo být více rozepsáno). Kniha i série jako taková splnila svůj účel - zabavila, postavila nás mnohdy před zajímavé situace a vykreslila zajímavé universum. Leč musím být i kritický: děj je mnohdy zjednodnodušován, chybí tomu detailnější popis (prostředí, charakteristika postav) až to působí spíše jako četba pro young adult.... celý text
Sirotkova aliance
2010,
Robert Buettner
Jason se ocitá na planetě Tressel, kde je nucen hrát roli emisara a poradce při nastolování nového politického pořádku. Abych řekl pravdu, tak tato část knihy mi nijak v paměti neutkvěla, takže postava Auda Plancka pro mne nabyla na významu až teprve v pokračování "Sirotkův triumf". Až když se děj přesunul zpět do vesmíru, kdy byla odhalenena existence křižovatky zvané Past na myši, začala kniha nabírat opětovně známých kontúr. Děj, stejně jako díly předtím, postrádá živější a detailnějí popis prostředí. Zmizela také většina odkazů na pozemské bitvy či citáty slavných vojevůdců. Přesto je cítit změna ve způsobu psaní, který se jeví o něco surovější. Závěrečná bitva u Pasti na myši byla na poměry této série briskně napsána.... celý text