Yokolobuna přečtené 187

Skleněný dům 2015, Paul Tobin

První (čtený) příspěvek do Zaklínačova universa v podobě grafického románu se vcelku povedl. Ke světu bručouna (žalování CD Projektu RED mu prostě nemůžu zapomenout) Sapkowského přistoupili autoři s úctou a jedinečnou atmosféru se povedlo bez rozmělnění zachytit. Trochu zvláštně byla převedena zaklínačská znamení, kdy v jednom případě za výkřiku "AARD!" šlehají Geraltovi z konečků prstů šlahouny ohně. Samotné znamení Igni pak kreslíř trochu přepálil, kdy si jeho účinek nezadá s opravdu nabušeným plamenometem. Vzhledem ke specifikům komiksů se to však dá pochopit. Do příběhu o prokletém skleněném domě se Tobinovi s Queriem daří zasadit zajímavé detaily pro pozorné čtenáře a to zejména prostřednictvím stále se měnících vitráží. I v tomhle ohledu se však nedokáži ubránit pocitu, že s námětu tajuplného domu šlo přeci jen vytěžit více a není problém v knize narazit i na pár hluchých míst, kdy příběh jen vcelku nezajímavé postává na jednom místě. I přes zmíněné lze o Geraltově a Jakubově "dovolence" v tajemstvím opředeném domě mluvit jako o zdařilém dobrodružství, které naštěstí zůstalo oproštěné od většiny klišé. Vše navíc vcelku obstojně zapadá do pověstného Geraltova kodexu a morálky. Samotný Geralt mi přišel s ohledem na kánon charakterově trochu odlišný. Třeba to, proč by se zvesela bratříčkoval s takovým vobejdou jako je Jakub, mi moc nešlo do hlavy. Tento problém jsem však měl hlavně ze začátku a v pozdějších fázích mi přišlo, že se komiksový vědmák charakterově s tím knižním potažmo videoherním víceméně srovnal. Silné nadužívání přehnaně ničivých znamení však zůstalo (legendární meče Geralt neustále vytahuje, za celou knihu s nimi však skoro nemáchne). V momentech, kdy scénář dovolí kreslíři vybalit všechny trumfy, se na Skleněný dům opravdu dobře kouká a takové scény s lešijem nebo obálky jednotlivých sešitů jsou skutečně hezké. Pochmurná paleta tlumených barev k náladě příběhu sedne naprosto skvěle. Kritiky bylo sice relativně dost, vše zmíněné lze však s přimhouřeným očkem přehlédnout a Skleněný dům je v konečném součtu rozhodně nadprůměrný grafický román, který neparazituje na populární značce. Naopak Geraltův svět doplňuje o další detaily a fungoval by dobře i jako plíživý horor se zcela novým hrdinou. Koupeno na přelomu let 2016/2017 za 246,- z e-shopu vydavatelství Crew. Zkráceně? I přes pár nedostatků jde o zdařilý, obstojně napsaný i nakreslený grafický román, který dále obohacuje Geraltův svět. Škoda jen, že vyprávění příběhu občas dochází dech... naštěstí ho však po pár stranách opět popadne. Hodnocení na DK v době přečtení 84 %; Moje hodnocení 75%... celý text

Dvojitý kříž 2013, Chris Carter

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "13. Kniha autora jehož jméno i příjmení začíná na stejné písmeno" /edit. 02. 11. 2019 kniha nakonec v rámci výzvy nahrazena jinou... kvůli čistému svědomí :). Jak už někteří poznamenali v diskusi, Chris v kontextu českého jazyka vlastně začíná na písmeno "Ch"./ Mrazivé. To je slovo, co asi nejlépe vystihuje Dvojitý kříž. Kniha je plná skutečně hnusných věcí, které budou nepříjemné i vcelku otrlému čtenáři. Atmosférou velice silně připomíná Fincherův thriller Sedm (a občas vykouklo i Saw), což je míněno jako velký kompliment. Carter v Dvojitém kříži vdechl poprvé život detektivnímu duu Hunter – Garcia a i přes nenápaditá jména si k nim hravě vytvoříte vztah. Na rozdíl od některých jiných detektivních superes si necucají rozuzlení případu z palce a i díky tomu, že je Carter občas nechává sledovat zdánlivou stupu do slepé uličky, dodává knize na uvěřitelnosti. Jejich úhlavní soupeř, vrah známý jako Krucifix, je pak důmyslně vytvořená lidská bestie s určitou vnitřní logikou, která oba detektivy postupně dovádí až na hranici fyzických a zejména pak psychických sil. Dvojitý kříž není dokonalý. Přijde mi, že zde ještě nemá autor úplně vytříbený styl psaní a pár nešťastných zaškobrtnutí má na svědomí nejspíše překladatel (který chlap proboha používá každou chvíli zvolání "Jejda"?!). Stejně tak mi přišel občas zbytečně natvrdlý detektiv Garcia, který se matadora Huntera doptával i na úplné banality. Vzhledem k tomu, jaký to má být podle autora výjimečný detektiv, byla občasná Garciova "tupost" do očí bijící a autor ho využívá jako línou obezličku pro vysvětlení děje méně bystrému čtenáři (stejně je na tom vlastně i "minispoiler" závěrečná scéna s vrahem, který hezky poslušně čtenáři všechno polopatě vyžvaní). I přes malinkaté mušky, zmíněné výše, je však Dvojitý kříž skutečně znepokojivým a našlapaným čtením, od kterého se je i díky sympaticky kratičkým kapitolkám obrovský problém odtrhnout. A to se sakra počítá! Doporučení: "Page-turner"! Zakoupeno za směšných 79,- v Levných knihách. Zkráceně? Mrazivý hon na bestiálního vraha, kde si lovci a kořist pravidelně vyměňují role. Zatraceně čtivý hon, nutno dodat! 90 %... celý text

Drsné sny 2014, Jakub Mařík

Tak jsem slupl další Kladivo... a opět chutnalo. Kubu Maříka znám z povídek v časopisu Pevnost a již tam patřil k vůbec těm nejčtivějším autorům. Do Kladiva procpal snad ještě více prvotřídních popkulturních odkazů a vtipů než tatík této nařachané série Pavlovský, kterému je ostatně stylem psaní i dost podobný. Příběh o neklidně klimbajícím démonovi, který se pomalinku probouzí a jen tak mimochodem v lidech podněcuje nutkání zarazit neoblíbenému sousedovi slunečník mezi půlky, mi z počátku přišel maličko slabší. V konečném součtu však opět hravě dosáhl kvality předchůdců. I díky Maříkovu stylu psaní jsem neměl výraznější problém znovu sáhnout pro plnou palbu v hodnocení. Vyloženě mne vadila jen pasáž, kdy autor hovoří o státních policistech jako o strážnících... Strážníci jsou příslušníci Městské policie a tyto dvě složky mají společného daleké méně, než by se mohlo zdát. Je to škoda, ale přeci jen jde trochu o slovíčkaření a za šťavňatý zbytek Drsných snů lze autorovi malinkou chybku odpustit (co si budeme povídat, psát to já, beztak bych faktických chyb nasekal fůru někde jinde). Zkráceně? Mařík Kladivo nezlomil ani nepoškrábal, naopak ho povedenými odkazy na popkulturu a zdařilým humorem pořádně vyleštil... no a Felix, Vincenc, Walter a Klaudie ho pak (společně se smetákem) zarazili pekelnému neřádu do chřtánu. 90 %... celý text

Obránce Říma 2013, Robert Fabbri

První z knih o vzestupu Vespasiána k moci má pár mušek. Nejdříve ale budu chválit. Fabbri moc dobře rozumí tomu, o čem píše (nebo o tom alespoň umí přesvědčit) a nenásilně seznamuje čtenáře s detaily života ve starověkém Římě, jeho architektuře, ale i způsobu válčení obávaných legionářů. V tomto kontextu byl nepochopitelný pouze moment, kdy se Vespasián modlí k řeckému bohu Poseidónovi (jak k tomu přijde Neptun?). Samotný příběh, vycházející s doložených událostí, plný politického pletichaření a zrad dokáže skvěle zabavit. Kniha se čte velice dobře, postavy mají jistou vnitřní logiku a hluché místo prakticky nenajdete. Některé dějové veletoče však přeci jen působí jako maličko přitažené za vlasy. Postavám se daří přežívat díky trošku zvláštním shodám náhod a a mnohdy jinak velice obezřetné charaktery prapodivně vkládají důvěru do úplných cizinců (a naštěstí jim to většinou pěkně vychází). Vyloženě mi však vadila asi pouze zbytečně "definitivní" řešení otázky chamtivého kapitána, kvůli které přeci jen přestanete hlavním hrdinům držet na chvíli palce. No a pak se nám autor trochu přepočítal u závodů v Cirku Maximu. I když v tomhle případě se možná jen přehlédl překladatel a ze zeleného spřežení bylo rázem modré... podobné chybky však dokáží celku zbytečně uškodit. Kniha obsahuje poměrně dost brutality a naturalistických scén, do prvoplánové snahy šokovat však Fabbri naštěstí nesklouzává a vše tak přispívá spíše k zahuštění už tak umě budované atmosféry. Zkráceně? Čtivá (silně) dramatizovaná podoba historie, která i přes pár mušek spolehlivě naláká na další díly série. Pokud vás zajímá téma antického Říma, s Vespasiánem vedle rozhodně nešlápnete. 80 %... celý text

Příběhy doktora Dolittla 2002, Hugh Lofting

Jasně, Příběhy doktora Dolittla jsou určené dětem a stojí na zajímavém a nosném námětu, podle mě však nejde o dobrou knihu a to ani pro nejmenší čtenáře. Děj zběsile uhání kupředu, veškeré minipříhody party kolem dobráckého doktora jsou ořezány na nezbytné minimum, čímž ale naprosto postrádají nejen hloubku, ale i poutavost. Stane se toho skutečně hodně, ale vždy se klouže jen po úplném povrchu, který není v mnoha případech zábavný (troufnu si říct) ani pro děti. Vedle strohosti vyprávění se mi příliš nelíbil ani autorův styl psaní. No a třeba charakterové vlastnosti většiny zvířecích hrdinů by si děti osvojovat příliš neměly. Útlou knížečku nespasí ani ilustrace, které relativně fungují v konstrukcích s velkým množstvím postav a prostředí, ale některé jednotlivé obrázky zvířátek jsou poměrně dost ošklivé. Zkráceně? Nepovedená dětská knížka prakticky ve všech ohledech, kde se autorovi z dobrého námětu a kostry příběhu nepovedlo vykřesat skoro nic.... celý text

Crew2 #04 2013, kolektiv autorů

Tak tady je výběr hodobóžový. První ukázka, Batman, je takový rozjezdový i když stále zajímavě jiný náhled na "netopejra". Hellbrazer v podání mého zatím nepříliš oblíbeného Azzarella (Superman – Pro Zítřek mu pořádně ustřelil) byl překvapivě skvělý a já si říkám, že nedávná koupě prvního dílu nejspíš nebyl vůbec špatný nápad. Pak ale přišel vrchol výběru – Slaine: Plášť strachu. Jak nemám rád rýmovačky, tak tady si vše sedlo na jedničku. Vtipný, zábavný a skvěle přeložený příběh s velice zajímavou kresbou (s nádherně ohyzdnými obličeji). Zbývající kratší příběhy "Flinch: Procházka" v parku (se svojí znepokojivostí a pointou) a "Torpedo: Schůzka v kině" (trýznění nešťastné oběti v kině) naštěstí netrhají partu. Příliš se mi nelíbí pouze Red Meat. Tahle série stripů u mne (většinou) nepadá na úrodnou půdu. Zkráceně? Prvotřídní výběr napříč komiksovým spektrem, kde ani jeden kousek nepůsobí zbytečně.... celý text

Procitnutí 2015, Russell Blake

První díl série Jet je přinejlepším "OK". Není v něm vyloženě nic špatného, ale stejně tak ani nic zajímavého. Skutečně vůbec nic (povedená obálka se moc počítat nedá). Kniha, která se pro mne stane laťkou průměrnosti. Napsaná je jednoduše, nečte se zle, ale nepřekvapí ani příběhem, ani postavami, ani prostředím a už vůbec ne jazykem. Je tu spousta průměrné akce, namířené proti průměrným padouchům s průměrnými hrdiny zavlečenými do průměrné konspirace. Vyloženě špatný mi však přišel asi jen zvrat, který přeci jen nebudu spoilovat. Každopádně toto odhalení napadne většinu čtenářů už v půli knihy, kde se nachází přespříliš okatě napsaná související kapitola. Autorovi se bohužel příliš nedařilo ani střídání tempa, kdy klidnější pasáže vyplňuje většinou tím, že postavy "chodí na jídlo" nebo nakupují. Čtení Jet vám vyloženě vadit nebude, jen budete mít pocit, že držíte v ruce dost zbytečnou knížku. Zkráceně? Relativně čtivý špionážní thriller, který mantinely žánru nejen nerozšiřuje, ale ani se k nim nedokázal přiblížit. Čteno díky Pevnosti PLUS. Další díl asi taky jedině jako přílohu.... celý text

Třetí zákon 1 a 2 2017, Xavier Dorison

Třetí zákon je bohužel zklamání. To, že vyhrál v hlasování přisuzuj trochu tomu, že čtenáři (mě nevyjímaje) tak trochu soudili knihu podle obalu (ten je hodně povedený). Celé se o trochu plácá od ničeho k ničemu, každý hledá nějaký kus papíru i když vlastně není vůbec patrné, co by jeho nalezení přineslo a proč je to vlastně důležité. Občas maličko zahapruje i návaznost panelů, kdy není přesně jasné, co nebo jak se zrovna stalo (zamrzela i chyba v překladu, kde je o jedné postavě hovořeno někdy jako o otci, jindy jako o kmotrovi... přitom vždy ve stejném kontextu charakterů). Postavy si přitom další destinace k plahočení víceméně vycucávají z prstu, někde záhadně vyčtou z papíru, nebo si příhodně vzpomenou. Možná v tomhle ohledu ale dost zapracoval fakt, že mě osobně motiv křesťanské konspirace prostě moc netankuje a vážně míněnému historickému thrilleru jsem nedokázal žádnou z minel moc odpustit . I přes přísnou kritiku není Třetí zákon nějaká nečitelná hrůza (třeba kresba je vlastně pěkná, jen nemá tak často prostor vyniknout), spíše velice dobře zapadá do takové té kolonky "nenadchne neurazí" a ve většině ohledů jde Marburkova "křížová výprava" označit za průměrnou. Vlastně se trochu bojím pokračování, kterému se dostalo hodně vlažného přijetí i od ostatních. V rámci Modré Crwe rozhodně zatím nejhorší, ale to spíše svědčí o velice slušné kvalitě knih, co nám kluci a holky z Crwe servírují.... celý text

Total Recall: Můj neuvěřitelný životní příběh 2013, Arnold Schwarzenegger

Uff... tak tohle byl doposud největší knižní projekt. Arnieho životopis jsem četl několik let (i když bezmála polovinu v roce 2015 a druhou necelou půlku letos, zbytek po částech v mezičase). Bylo to úmorné a Arnoldovi to v mých očích udělalo nefalšovanou medvědí službu, kdy se postupně z jednoho z mých nejoblíbenějších (nejen) herců trochu propadl. Vadil mi totiž místy neuvěřitelně nabubřelý způsob vyjadřování. Nechápejte mě špatně, Arnold je bezesporu pozoruhodný člověk, který toho spoustu dokázal, ale obdivem by ho měl zahrnovat fanoušek – ne on sám. Arnold svým se často sebestředným pojetím vykresluje jako ředitel zeměkoule a naprostý všeuměl a já jen čekal, kdy prohlásí, že založil Avengers. Jako neskutečný borec se prezentuje i v odvětvích, kde to skutečně není na místě. Byl jsem zvědavý na jeho herecké prvotiny jako Zůstaň hladový, kde už podle svého uvážení začal obstojně hrát... pokud jste neviděli, svým "výkonem" by hravě zapadl do ultrasraček jako Ordinačka. A to byl jen jeden z příkladů, samochvála je bohužel alespoň v nějaké míře zastoupená ve skoro každé z třicítky kapitol. I v politické kariéře je vždy Arnoldův přístup ten nejlepší, nejrozumnější a ostatní jsou jen překážky. Na druhou stranu je zjevné, že mamutí ego, je tím, co z rakouského klučíka udělalo ultimátní megastár a i já bych mu byl ochotný lecco odpustit. To, že je někdo namyšlený, ještě neznamená, že nemůže být dobrým člověkem, což by na Arnolda celkem sedělo. Samotná kniha je poté psána možná až trochu moc jednoduchým stylem, Arnold prostě není spisovatel. Díky tomu lehce stane zejména v pasáží, kdy valí jedno neznámé jméno za druhým, problém ve čtení pokračovat a necelých šest stovek stránek se protáhne klidně na několik let. Přes všechna jedovatá slova, co jsem vypsal výše však nelze upřít, že Arnie je skutečně zajímavá osobnost, která dokázala mnohé a díky tomu dává sepsání jejího životopisu smysl... v případě Total Recallu by to ale chtělo více pokory. Velice povedeným doplněním jsou fotografie a je třeba přiznat, že některé perličky ať už ze světa kulturistiky, šoubyznysu či politiky jsou skutečně zábavné. Zkráceně? Fantastický životní příběh neskutečnýho řízka, který se po většinu knihy ale nejvíce obdivuje sám.... celý text

Tygrovy čepele 2018, Chris Pierson

V době mého hodnocení mají Tygrovy čepele nuzných 56 % (!). Ano, sice se zde hraje převážně s kartami, které už v té či oné podobě byly rozdány někým jiným někde jinde, ale vše funguje velice dobře. Pierson stvořil poutavé fantasy čtení, jehož svět skutečně žije, hrdinové jsou uvěřitelní, mají své vnitřní démony a motivace. Každou z rozvíjených linek jsem si užil a to ať už jde o tažení Čovuka a Hulta skrz promrzlé prérie, pátrání měsíční zlodějky Shedary po tajemné soše, nebo vnitřní souboj zhrzeného válečného veterána Forla. Vše hezky odsýpá a i když zde najdeme provařené tolkienovské motivy nejen v podobě zádumčivých elfů a nerudných trpaslíků, přichází na řadu i atraktivnější armády zuřivých minotaurů, nebo prohnilých goblinů. Možná je pravda, že autor nepřináší nic zásadně nového, jak ostatně naznačují i ostatní komentující, ale se zažitými náměty předvádí zatraceně atraktivní kousky. Už jsem četl daleko klišovitější, hůře napsané a nabubřelé knihy, které zde bez okolků sahají po hranici čtyř hvězd. Zmiňované hodnocení tak možná bude jen anomálií zapříčiněnou velice nízkým počtem hodnocení, ostatně i ve světě Tygrovy čepele sklízí pozitivní ohlasy. Podle mě zaslouženě. 85 %... celý text

Superman/Batman: Nepřátelé státu 2017, Jeph Loeb

Tak tentokrát budu přísný. Nepřátele státu mají příjemně detailní mainstreamovou kresbu, slibný začátek i nosný nápad. Budování vztahu hlavních klaďasů také většinu času funguje. Naneštěstí autor většinu ze zmíněného vzal, vytřel si s tím zadnici a spáchl do hajzlíku. Příběh totiž nedrží příliš pohromadě, Loeb se do něj snaží narvat zvraty, které vychází v konečném účtování spíše jako zvratky. Návdavkem přidává absurdní množství postav, které však padají na jednu facku, jen aby mohly přijít další. Sám Luthor, té doby preziedent USA, se pak místo geniálního šílence, chová pouze jako psychopat bez plánu a logického cíle. Dobře se na to kouká, dá se to bez úhony přečíst, ale hlavním pocitem, který zejména pro velice zajímavém prvním sešitu zbyde, je rozčarování. Bonusová příhoda z let davno minulých je již tradičně otresná, ale tyto pohledy do minulosti komiksu nejsou nikdy v závěrečném hodnocení příliš zohledněny. 65 %... celý text

Pistolník 2015, Stephen King

První část ságy o Temné Věži mne na rozdíl od mnohých komentujících nezklamala. Kritické hlasy však dokáži pochopit, protože i na mne byl použitý styl, který není pro Kingovu tvorbu úplně typický, občas dost nepříjemný na čtení. Snové plácání a filosofování naštěstí neustřelilo z přijatelných mezí a vlastně Pistolníka pozvedává někam mimo konkurenci. Ne výše, ale mimo. I přes nejednoznačnost vyprávění, kdy možná ani autor netušil, co tím chtěl vlastně říct, však musím jedním dechem dodat, že King umí zatraceně dobře psát. Na Tři vyvolené se tak pořádně těším, jelikož tam už by měly drobné nedostatky ustoupit geniálnímu provedení. Snad na mě nečeká zklamání.... celý text

Výtah do pekla 2013, Jiří Pavlovský

Už tradičně jsem z Kladiva nadšený. Pavlovský je zpátky u kormidla a s ním se vrací i skvělé hlášky s kadencí AKčka. Klaudie a Felix zde vytahují kostlivce ze skříní a díky tomu se jejich charaktery prohlubují. Obě dějové linky fungují velice dobře a opětovné upozadění Vincence mi vůbec nevadilo (je to hroznej prevít). Popis šílených scén ať už ve Walterově hlavě, nebo v případě bytu úchyla s fixacií na pipiny se povedl také na podtrženou jedničku. Tohle je prostě série, která se s tím vůbec nes*re. A tak se nám to všem líbí!... celý text

Sonáta pro Azazela 2013, Dušan Fabian

Čtvrtý svazek Kladiva je opět skvělý. Je u něj sice více zřetelné, že se změnil autor, který je navíc možná projevem nejslabší, ale tento fakt hravě nahrazuje příběh. Sonáta totiž rozehrává dosud nejpoutavějším dobrodružství bandy ztroskotanců kolem Felixe Jonáše. To, že se zde setkáváme pouze s polovinou týmu, přitom vubec nevadí. Kniha má po značnou část povedený hororový nádech, kdy drží čtenáře napnutého jako dědovy kšandy a atmosféra je s každou stránkou hutnější. Postavy se již tradičně znovu povedly a vy si řádění Nitranského kata, za doprovodu "sonaty infernalle", náležitě užijete. Kladivo na čaroděje, znovu dokazuje, že si pozornost čtenářů skutečně zaslouží!... celý text

Světlonošova cesta 2016, Mike Carey

Za to málo peněz nabízí Světlonošova cesta pořádný nášup muziky. Titulní příběh je sice na můj vkus psaný trochu moc poeticky, kdy Rachel v kontrastu působí naopak příliš hloupě. I tak se mu však daří fungovat jako předzvěst něčeho velkého a svou zvláštní kresbou dokáže zaujmout. Vysokou kvalitu si drží i doplňkový sešit Lucifera, který však brnká na dost rozdílné emoce a velice dobře se zde představuje také další Careyho počin Mezi řádky. Trojice příběhů tak šibalsky láká k přečtení obou obsažených komiksových sérii. Rozhodně nejde o dokonalou knihu, ale za toho stováka budete lepší kousek hledat celkem obtížně. A to se počítá!... celý text

Kacířství 2017, Christie Golden

Kacířství pro mne bylo příjemným překvapením. Osobně nejsem vyloženě fanoušek her, jsou si na můj vkus příliš podobné. Spojení tragického příběhu Johanky z Arku a fiktivního soupeření asasínů a templařů přitom v knižní podobě funguje skvěle a pátrání Simona Hathawaye v minulosti i současnosti dokáže vtáhnout. Jen škoda, že celá konspirace kolem Rikkina minimálně v téhle knize vyšumí a otázky zůstanou. Jinak šlo ale o nadočekávaní zajímavé čtení. Přečtení předešlých dílů série nepůsobí jako vůbec špatný nápad. Kdo by si to u knih podle tak masové serie jako AC pomyslel...... celý text

Ztráta paměti 1999, Jean van Hamme

O XIII vím hlavně díky skvělé FPS hře. První část komiksu rozhodně není špatná, jen prostě nezestárla úplně dobře a to i co se týče kresby. Ta sice není vyloženě mizerná a působí na jednu stranu precizně, ale na druhou staře. osobně mám raději modernější pojetí. Sám agent XIII rozhodně funguje obstojně a i příběhové kličky dokáží zaujmout. Ten již zajetý mustr, kdy se XIII vždy někde stránku plácá, aby na další musel za doprovodu kulek utíkat, se však malinko zajídal i na tech 48 stránkách. Uvidíme, co přinesou další díly, protože i přes všechnu tu kritiku není XIII bez potencionálu a tři hvězdy jsou celkem přísným hodnocením. Příště možná očko přimhouřím.... celý text

Okko: Cyklus vody 2017, Hub (p)

Po příbězích ze světa Ekho přichází Okko a vysoce nastavenou laťku rozhodně nepodlézá. Modrá Crew ani v tomto případě nezklame, naopak servíruje netradiční čtení v líbivém kabátku a parádní atmosférou. Ona róninská atmosféra, společně s příběhem a dobře načrtnutými postavami tvoří největší plusy Hubova díla. Bohužel je ale občas trochu poznat, že autor je především kreslíř (velice schopný) a tak texty občas trochu skřípou (jako když jinoch sám sebe oslovuje "starouši"... zde však může jít o špatně zvolený překlad). Není to však nic, co by jinak zajímavý příběh posílalo ke dnu, jen to jinak skvělému komiksu ukradlo finální hvězdičku. Skutečně doufám, že nám budou další cykly Okka nabídnuty v hlasování. Css...... celý text

Superman: Poslední syn Kryptonu 2017, Kurt Busiek

Tenhle příběh Supermana líznul cíp páté hvězdy, ale nakonec k absolutoriu přeci jen krůček scházel. DCKK mi vlastně mění pohled na tuto ikonickou postavu, kterou jsem nikdy neměl moc rád. O to těžší to u mě Superman měl. Poslední syn Kryptonu je dobře vystavený příběh s některými novými postavami a motivy (nucená spolupráce s Luthorem). Kresba nezaostává a dovede vtáhnout do Metropolis naprosto bez problémů i díky své netradiční práci s panely (volbu takto nudné obálky ovšem nechápu). Jen škoda, že si autoři jednoduše nevěděli rady, co s členy Ligy Spravedlnosti, tak je prostě na dvoustraně vidíme v okovech bez nějakého hlubšího kontextu, jak že se to Zodovi povedlo. Bonusový příběh pak potěšil, ačkoliv posloužil pouze k prokreslení postav a nenabídl prakricky žádný děj ani akci.... celý text

Kruté stroje 2013, Ondřej S. Nečas (p)

Horší hodnocení na databázi, jiný autor a přesto naprosto důstojné pokračování téhle nesmírně slibně rozjeté série. Změna autora byla poznat vlastně jen trochu, a i když je Nečas v projevu možná o něco slabší než Pavlovský, Kruté stroje mi příběhem a celkovým rozuzlením sedl nejvíc. Opět zajímavé nápady a skvělé scény. Humor zde možná občas nefunguje tak dobře jako v předchozích dílech, ale to se Nečasovi daří vybalancovat krativitou v jiných ohledech. Jen tak dál... dobré vědět, že se změnou autora není potřeba házet flintu do žita.... celý text