Yokolobuna přečtené 187

Drsný spasitel 2012, Miroslav Žamboch

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "11. Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě" Tak Drsný spasitel si mě bohužel úplně nezískal. C. R. je takový klišé amnézií stižený Geralt s kvéry, kterému ale k většímu úspěchu schází promyšlenější a poutavější svět. S hlavním hrdinou souvisí i další klacek, který Žamboch sám sobě hází pod nohy. Velice brzy poznáte, že C. R. je vlastně nesmrtelný, a i když ho opakovaně rozsakávají prakticky na kousky, vždy se z toho s nějakým vachrlatým vysvětlením dostane. Přitom ho neustále něco šíleně bolí jak nikdy v životě, aby ho za chvíli něco bolelo ještě daleko víc. V ústřední kapitole z Ostravy se pak mnohokrát dočteme, jak ukrutná mu je ziminka a o pár stran později je to ještě horší... Jen aby se za pár stran postavil nejsilnějšímu protivníkovi všech dob... tak jako patnáctkrát předtím. Ještěže se kluci srovnali podle obtížnosti jako ve videohře. Je to škoda, v pomalejších pasážích funguje Drsný spasitel fajn a zvrat z konce tohle postapo béčko málem zachránil. Nakonec vše opět nabralo obrátky do absurdního přestřelena, které však z akce v konečném důsledku dělá trochu nudu. Každopádně si nedokáži představit, jak chtějí filmaři z mého pohledu prakticky nezfilmovatelné dílo, svojí přepáleností dalece přesahující třeba Kulhánkův Noční klub, převést na plátna... tedy pokud se nebavíme o rozpočtu velikosti posledních Avengers. I ve třetím vydání obsahuje řadu chyb. Žamboch se občas nedopočítal nepřátel, jednou popletl jména, obrázky v některých případech nesedí absolutně k ničemu v ději (navíc na nich má vždy Spasitel holou hlavu, přitom mu podle Žambocha najednou začaly hořet vlasy?). Zamrzí i nepříliš vypilovaný systém magie. Ta v Drsném spasiteli prostě tak nějak je, všichni ji do hlavního hrdiny pumpují, toho to hrozně zabíjí a nikdy se mu přitom nic nestane... Zív. Drsný spasitel je koncipován prakticky jako soubor víceméně nesouvisejících povídek, co neví kdy skončit. Přesto je třeba vypíchnout některé fajn nápady. Zvrat týkající se původu hrdiny jsem již zmiňoval, fajn je třeba Zeissův přístroj s zabudovaným hladovým démonem a C. R. je po odhlédnutí od některých nesmyslů vlastně zajímavý hrdina (navíc s cynickou biomechanickou kobylou stále v patách). Zakoupeno v roce 2019 za 217,- Kč z e-shopu Megaknihy. Zkráceně? Uvědomělé Béčko, které si mne však výrazněji nezískalo. Přes zajímavé nápady a slušnou nahláškovanost působí konečný produkt jako splácanec, podobně jako hrdina knihy C. R. Má oblíbená série Kladivo na čaroděje je o třídu dál. Hodnocení na DK v době přečtení: 84 %; Moje hodnocení: 65 %.... celý text

Jméno větru 2017, Patrick Rothfuss

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "3. Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj" Konečně. Konečně něco splnilo velká očekávání a to do písmenka. Jméno větru je krásně napsaná fantasy kniha a Rothfuss zde sází slova tak jako jeho hrdina Kvothe vybrnkává své tóny loutnu – dokonale. Jméno větru je bravurní koncert slov, které do vět Rothfuss řetězí s pečlivostí švýcarských hodinářů. Tady skutečně nic nepůsobí jako výplň, zbytečně ani nemístně. Zpětně vyprávěný příběh není v první knize vyloženě epický, o to více však vyniklo autorovo umění (je až k neuvěření, že ho s textem na mnoha místech posílali k šípku). Velkou pochvalu si zaslouží i citlivý překlad Jany Rečkové (R.I.P. :(), které jsem jinak jakožto autorce bohužel příliš na chuť nepřišel. Kvothe je prvotřídní hrdina, jež v zapadlém hostinci U pocestného kamene postupně poodkrývá své kostlivce ze skříně. Jméno větru však přetéká dalšími nezapomenutelnými postavami. Ať už jde o zdánlivě pomateného mistra jmenovače Elodina, bodrého mistra řemesel Kilvina, lichvářka Devi či rivala Ambrose, vždy jde o charaktery, které díky autorovu mistrovství na stránkách knih ožívají. Místy mne malinko štvala akorát Denna, ale i ta je spíše komplikovaná než špatně napsaná a Kvothova poloslepá láska k ní je vlastně až bolestně reálná. Z Jména větru je cítit, že jde o jakýsi odrazový můstek pro epičtější dobrodružství. Civilnější přístup a poklidnější tempo vyprávění, jsou však aspekty jedinečného kouzla prvního dne Kroniky Královraha. Mohl bych tu o Jménu větru básnit dál. Rozplývat se nad jedinečným a promyšleným systémem magie, vyzdvihovat obsažená témata, chválit autorův popis draka obecného, nebo velebit lehkost, s jakou se autor vyhnul většině klišé, ale tohle by si měl každý fanoušek fantastické literatury zažít sám! Kniha byla fantastickým dárkem k narozeninám v roce 2019 od sestry (na DK jako Zuzuparu), které tímto děkuji. Zkráceně? Úžasný úvod fantastického příběhu, ve kterém je každá z cca 650 stran svébytným zážitkem. Jednoduše kniha, která je zde i při svých 93 % pořád podhodnocená. Hodnocení na DK v době přečtení: 93 %; Moje hodnocení: plných 100 %... celý text

Chyť mě, jestli to dokážeš 2016, Frank W. Abagnale

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "1. Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu" Bytostně nesnáším podvodníky a zloděje. Dokonce tak moc, že jsem si jejich "chytání" zvolil za povolání. Vyprávění hejska s velice pochybnou morálkou – Franka Abagnalea, se tak muselo sakra otáčet, abych prohnanému antihrdinovy alespoň malinko držel palce. "Chyť mě, jestli to dokážeš" je zatraceně dobře napsaná biografie (i když bezesporu místy přitažená za vlasy), která zběsile pádí od kontinentu ke kontinentu a nechybí jí tah na branku. Jen kousek za půlkou mi přišlo, že se mi ty letecké eskapády začínají zajídat a kniha malinko ztrácí dech... jen pro to aby ho /malý spoiler/ s uvězněním opět nabral. Otravné začalo být časem i neustálé pomlaskávání nad letuškami a ženami obecně. Občas jsem tak měl pocit, že sledujeme příběh oplzlého teenagera, kterému z koutků odkapávají dychtivé sliny a za kalhotami uniformy pilota neustále stojí úd. Frank Abagnale byl (je?) neskutečný hajzl, jehož řádění stálo spoustu lidí místo. Jednotlivé příhody jak oškubal snad celý svět o statisíce dolarů však skvěle baví. A to i v případě, kdy se lišák Frank vydával za doktora. Na pobavení fajn, ale co kdyby pod dohledem falešného doktora někdo zemřel? Zajímavé je, že v biografii je postava agenta FBI Seana O’Riley vlastně úplně upozaděna. Sice ji autor párkrát zmiňuje, že je mu "asi v patách", ale přímo do děje knihy prakticky nezasáhne. Skoro nejzajímavější jsou pasáže /mini spoiler/ z prostředí francouzské a švédské věznice. Jejich kontrast je až neuvěřitelný a autora podezřívám z přikrášlení pravdy a to oběma směry. Otázka jak moc. V konečném součtu to však příliš nevadí a i když bych klidně Frankovi dopřál ještě delší "dovolenku" v Perpignanu, na jeho příběh jen tak nezapomenu. Zakoupeno v roce 2019 za směšných 39,- Kč z e-shopu Megaknihy. Zkráceně? Zatraceně poutavé převyprávění eskapád jednoho neskutečně troufalého podvodníka, který si nahrabal pořádné jmění. Že nejde o zdařilou fikci je místy skoro až neuvěřitelné. Hodnocení na DK v době přečtení 92 %, Moje hodnocení 85 %... celý text

Říjnový seznam 2015, Jeffery Deaver

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "6. Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc" Původně jsem chtěl psát tento komentář jako Deaver, tedy odzadu, ale nakonec jsem tuto myšlenku zavrhl. Ze strachu, že by se mi rozsypal jako místy autorova vize krimirománu psaného od konce. Deaver zkusil kulišáckou věc. Jako cihly pro stavbu románu použil kapitoly, řazené proti proudu času. Snad každému však musí být jasné, že tady nic nebude tak, jak se zdá, a z vypravěče se postupem času vyklube pěkně nespolehlivý sviňák. Sviňák, jež věci prostě neopakuje. Vždyť už je jednou řekl... o pár stránek dál. Neustálé přehodnocování autorem prezentovaných informací a děje, patří bez debat k tahounům příběhu. Sám příběh by, přiznejme si, v klasickém stylu vyprávění u čtenáře neobstál. To však zásadní problém není. Podstatně více mi na knize vadily neskutečně klišé dialogy hlavních i vedlejších postav. Samotné rozuzlení působí dost nuceně a překombinovaně. Zvraty ve zvratu mě spíše přiměly kroutit očima než užasle převracet stránky. Poslední (a první zároveň) kapitola vlastně nalajnuje děj, který se poté bez většího zaškobrtnutí odehraje precizně, jako pod taktovou pedantského režiséra. Samotná pointa mi přitom minimálně v postavě Daniela nepřišla tak šokující, jak bylo nejspíše zamýšleno. Ojediněle ve svých komentářích zmiňuji překlad, ale zhovadilosti jako pití "Krvavých Marií", sledování filmu "Hanební parchanti" tloukly do očí. Úplnou záhadou je mi poté věta: "Hledal muže ve žluté košili, hledal Josepha..." ze strany 107, která moji pozornost svedla úplně špatným a nesmyslným směrem. Do celkové synopse příběhu přitom nezapadá. Že by opět nevhodný překlad? Zakoupeno v roce 2019 za 79,- Kč z e-shopu Megaknihy. Zkráceně? Svěží nápad, který v celkovém kontextu většinou funguje a dovede čtenáře navnadit. Plytké dialogy plné klíše postav bez charisma a vzájemné chemie bohužel čtenářské nadšení spolehlivě ochladí. Kvůli atraktivní formě bych byl ochotný leccos přehlédnout, ale překombinovaný závěr mě v jen lehce nadprůměrném hodnocení utvrdil. Hodnocení na DK v době přečtení 78 %, Moje hodnocení 60 %... celý text

Hlasování nohama 2019, Peter F. Hamilton

Povídka s dobře zvládnutou atmosférou uhnětenou ze znechucení, zmaru a nové naděje v podobě tajuplné červí díry. Text sám o sobě však v mých očích vyzněl trochu do ztracena a povídka mi nepřišla příliš dobře vypointovaná či strhující. Zaujme, ale nevysvětlí a na čtenáře tak zbude jen kostra světa, který směřuje rovnou linkou "do hajzlu". Být to rozsáhlejší úvod knihy, výhrady bych měl daleko menší... Čteno jako povídka v časopisu Pevnost. Hodnocení na DK v době přečtení 84 %; Moje hodnocení 60 %... celý text

Schindlerův seznam 2009, Thomas Michael Keneally

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "18. Kniha, která obdržela Man-Bookerovu cenu" Kniha plná lidských zrůd, přesvědčených o vlastní pravdě, a tisíců nešťastných osudů. Člověka při čtení neustále mrazí v zádech, když si uvědomí, že jde jen o malinký výřez z hrůzy známé jako 2. světová válka. Schindlerův seznam je zpočátku trochu nepříjemné čtení kvůli Keaneallymu přeskakování v ději, později se však stává nepříjemným jinak, intenzivněji a z jiných důvodů. Kniha je i přes autorovo popírání dost silným blahořečením Oskara Schindlera, a i když působí některé události spíše jako součást Schindlerova mýtu než skutečného Her Direktora, ničemu to nevadí. Ať už byly prvotní pohnutky dnes světoznámého německého průmyslníka jakékoliv, jde o dojímajícího hrdinu, jemuž musíte přát úspěch. Schindlerův seznam je poutavým, informacemi nabitým čtením, ze kterého se však musí každému člověku občas dělat "šoufl" a nutí přemýšlet o lidstvu a společnosti, jako takové. Jasně, v kdejaké knize se dějí zrůdnější věci, ale to, že zde čtěte o skutečných událostech v beletristické podobě leckomu, musí vehnat slzy zármutku a zděšení do očí. Keneally nepopisuje hrůzy lágrů prvoplánově a se snahou šokovat. Spíše v vyprávění o Oskaru Schindlerovi rozvíjí příběhy nesčetných hrdinů, verbovaných z řad obyčejných lidí, kteří se vzepřeli hyenistickému nacistickému režimu i kdyby "jen" svojí urputnou snahou přežít. Zakoupeno v roce 2018 za 99,- v kamenném obchodu Levné knihy. Zkráceně? Příběh urputné snahy jednoho zarputilého Němce zachovat lidství na místech, kde už v něj všichni dávno přestali věřit. Úžasné dílo plné lidských osudů, z nichž jen zlomek končí "šťastně". Jednoduše kniha, kde po každé přečtené kapitole budete mít chuť "zapařit Wolfensteina" (míněno samozřejmě jako nadsázka). Hodnocení na DK v době přečtení 90 %; Moje hodnocení 95 %... celý text

Těžké časy 2006, Brian Azzarello

Těžké časy smrdí cigaretovým kouřem, zachcanými vězeňskými záchodky a měsíc nemytým podpažím muklů, co to maj na doživotí. A to je sakra dobře! Azarello si u mě po debaklu jménem Superman: Pro zítřek bravurně napravuje reputaci. Ve vězeňském "dobrodružství" chodící antireklamy na cigára Johna Constantina sype do bublin jednu hlášku za druhou a Těžké časy nepostrádají to nejdůležitější, co u dospělejších komiksů hledám... tedy pořádný koule! Příběh by se dal shrnout legendární Watchmenovskou replikou: "Já tu nejsem zavřenej s váma, ale vy se mnou". Právě na to ostatně velice záhy přijdou Constantinovi spoluvězni a ze způsobů, kterými se s otrapy John vypořádá, často mrazí (za všechny zmiňme třeba osud Traylora). Těžký časy čekají na veškeré osazenstvo lochu. Po stránce scénáře a charakterů tedy všechno po většinu času šlape jako dědovy "cibulačky". Proč tedy hvězda chybí? Protože kresba. Už při zběžném prolistování hned po koupi jsem nemohl uvěřit, jak ohavně jsou Težké časy nakresleny. Corben tuhle vězeňskou jízdu (dost možná záměrně) vykreslil způsobem připomínající nezdařilé karikatury. Když nakonec po dočtení musím uznat, že jí určitý styl upřít nelze, občas jsem měl pocit, že mne ty ušklebené barevné ksichty budou pronásledovat až do nočních můr. V tomto kontextu bych vypíchl i nesmyslně nakreslenou scénu ze strany 64 (mrkněte na otevírání dvířek pračky). Zakoupeno v roce 2018 za 268,- z e-shopu Megaknihy. Zkráceně? Nařezaný komiks z prostředí vězeňského pekla, který se nestydí postavy vylouhovat v kádích hnusu. Fajn scénář a hlášky bohužel trošku podráží hnusná kresba, na kterou jsem si sice nakonec zvykl, ale rozhodně si jí neoblíbil. Jen nevím, jestli to tak nějak nebyl autorský záměr... Druhý díl s jiným kreslířem už mám v knihovně, tak příště snad za plnou palbu, Johne! Hodnocení na DK v době přečtení 85 %; Moje hodnocení 80 %... celý text

Kniha hřbitova 2016, Neil Gaiman

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "12. Kniha, která má v názvu slovo kniha" Gaiman je pašák (teda pokud své knihy nekrade, jako v epizodě "Velká knižní loupež" seriálu Simpsonovi :)). Kniha hřbitova zaujala na první dobrou a hlavně z počátku jsem byl námětem i jeho podáním nadšený. Příběh sirotka Nika, kterého před brutální smrtí zachrání dobrosrdeční duchové, mi v lecčems připomněl Harryho Pottera (i když autor sám přiznává hlavně inspiraci Knihou džunglí). Gaimanovi se povedlo ponuré prostředí hřbitova proměnit v dějiště velkolepých dětských dobrodružství postupně dospívajícího rošťáka s věčně rozcuchanou čupřinou. Vždyť duchové, vlkodlaci, mumie a jiní "bubáci" zde plní roli klaďasů. I když hned na začátku knihy dojde k brutálnímu vyvraždění (skoro) celé rodiny, je Kniha hřbitova především prvotřídním čtením pro starší děti, kde si i dospělí najdou spoustu zajímavého pro sebe. Nehledě na věk dokáží zdánlivě příliš nesouvisející příběhy jednotlivých kapitol čtenáře strhnout. Další důkaz toho, že četba pro mladší nemusí notně znamenat povrchní a infantilní plácance. Bravo! Nadšení však v některých kapitolách vyprávění přeci jen trošku opadlo a ač stále skvělá, nepřišla mi kniha samotná nakonec doladěná k dokonalosti. Pátá hvězda tak nakonec unikla. Zejména záporácká organizace "Jacků"na mne působila jako nedotažený a nevyužitý nápad. /menší spoiler/ Vždyť Nika nakonec chtěli odpravit tak nějak "prostě proto" a jejich motivace nebo důvod, proč je má všechny čtenář vnímat jako padouchy, není v knize rozvedena. Po tajuplném začátku tak vše vyzní trošinku naprázdno. Jiné postavy, jako Nikův poručník Silas nebo různorodá plejáda nebožtíků, se však povedli na jedničku. Jejich dialogy s různě starým sympaťákem Nikem Owensem baví bravurně. Zakoupeno v roce 2019 za 246,- z e-shopu Megaknihy. Zkráceně? Velmi zábavná kniha, ve které si "to svoje" najdou děti, třicátníci i vaše babička. Zajímavé prostředí i námět trošičku sráží slabší rozuzlení. Napětí (až na začátek bez kapky krve, zato však se spoustou mrtvých) a zajímavé postavy však naštěstí nechybí. Hodnocení na DK v době přečtení 87 %; Moje hodnocení 85 %... celý text

Zápisník smrti 1 2013, Tsugumi Ohba

Fenomény mangy a anime zatím tak trochu (vyjma her, co jsem měl k recenzi) proplouvaly kolem mě. Jednou se to však zlomit muselo a proč nesáhnout hned po sérii, která minimálně dle hodnocení patří k úplně špičce? Rozjezd velkolepého příběhu arogantního japonského teenagera a (anti)hrdiny v jednom Lighta šlape skvěle. Médium mangy příběhu sedne jako ulité, a i když je minimálně první kniha na akci dost skoupá, vůbec to nevadí. I přes absenci větší akce totiž nechybí to nejdůležitější – děj. Ze zajímavého námětu smrtonosného zápisníku vytřískali autoři skutečně hodně. I když první díl věnuje značnou část svého rozsahu vysvětlování zákonitostí papírové zbraně hromadného, vůbec nepůsobí ubíjejícím dojmem. Za to může zejména skvělá postava smrtonoše Rjúka. Ten přitom nehraje roli úzkostlivého Kirova svědomí, on je tu jen jen proto, aby si se sáčkem jablek v ruce užil jízdu... a občas přihodil nějaké další pravidlo zápisníku, o kterém se "pozapomněl" zmínit. Kočkování Lighta a jeho smrtonosného stínu tak patří k vůbec těm největším kladům knihy. Černobílá kresba tempu svědčí, je detailní přesně v těch místech, kde je to potřeba a stejně tak je přehledná. Vůbec se nedivím, že autoři anime nemuseli do původní estetiky skoro vůbec sahat (viděl jsem nějakých 8 dílů... opět zatím jediné anime, se kterým jsem měl tu čest). Jedinou výtku v tomhle ohledu bych měl k zobrazování rozrušení či emocí obecně. Kreslíř totiž prakticky vždy k adekvátnímu výrazu obličeje postav přikreslil i nějakou tu kapku potu na tvář. Neustále zpocené obličeje jsou tak jakýmsi způsobem komunikace prakticky jakýchkoliv pocitů a panely tak mnohdy působí malinko strojeně a rádoby dramaticky. I když na tenhle "nešvar" si budu muset zvyknout, jelikož z příštích knih asi jen tak nezmizí. Mnou zakoupená kniha (nebo jde o problém celého vydání?), obsahovala dvakrát zdvojenou dvoustranu. Chápu, ale že jde o tiskařskou chybu, za kterou dílo jako takové vážně nemůže. Koupeno na přelomu let 2016/2017 za 99,- z e-shopu vydavatelství Crew. Zkráceně? Rozjezd zatraceně kvalitní konverzační mangy, kde více než o akci a turbohybermega údery pěstí, jde o hru na kočku a myš. Hru, kde jednotlivé role nejsou dané, a děj je posouván slovy a smrtonosnými tahy pera. Prostor k zlepšení stále je, není ho však už moc. Hodnocení na DK v době přečtení 94 %; Moje hodnocení 90 %... celý text

Divočina 2013, Cheryl Strayed

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "4. Cestopis" Když se mne někdo zeptá, co čtu, často trochu alibisticky odpovídám, že všechno. To je ale malá lež, protože biografie a právě cestopisy rozhodně nejsou žánry, které bych v knihkupectvích lačně cpal do košíku. Položka "Cestopis" tak byla z letošní výzvy tím, na co jsem se těšil ze všeho nejméně. Divočina Cheryl Strayedové proto musela od začátku bojovat s mými předsudky a pocitem, že tohle se mi fakt líbit nebude. Z hodnocení je nicméně patrné, že to s tou mojí nechutí zase tak strašné nebylo. Nemůžu sice říci, že mi putování Cheryl přes hory a přes doly úplně přirostlo k srdci, ale ty čtyři stovky stran rozhodně nebyly napsáné blbě. Mísení útrap stezky s těmi z předchozího života Divočinu pěkně osvěžuje. I když prostě nejedu s autorčiným volnomyšlenkářským přístupem k životu, ke kterému patří podvádění manžela a občas nějaký ten heráček, na stejné vlně, píše jednotlivé kapitoly (většinou) poutavým způsobem a i relativně všední příhody nenudí. Chápu tak, že pro někoho trochu více naladěného na vlnu feminismu s příměsí novodobého "hippie", může Divočina fungovat jako taková malá bible při cestě k sebepoznání. Já osobně autorku respektuji, ale nerozlučná dvojka by z nás rozhodně nebyla. Divočinou je prostoupena snaha o vyrovnání se se starým hříšným životem a hlavně se smrtí milované matky. K úplné katarzi však dle mého nedochází, a i když sama vypravěčka často zmiňuje, jak se na své pouti z chyb poučila, dopouští se stále stejných hloupostí. Třeba kolotoč utrácení peněz do posledního centu, kdy pak nemá ani na sprchu je protkán celou knihou. Osobně mě zamrzelo, že /malý spoiler/ ke se ke konci knihy znovu vyspí s naprostým cizincem a v přítomnosti cizího podivína opět ochotně sáhne po droze /konec spoileru/. To není míněno ani tak jako soud cizího člověka, jež se mi prostřednictvím své knihy otevřel, jako spíše malinký povzdech nad mírným pokrytectvím, který jsem z autorky a hlavní postavy v jednom cítil. Cheryl na její cestě všichni předbíhali, byli připravenější a stejně jako ona nezdolní. O jejím fyzickém výkonu je tak kniha vlastně jen okrajově. Jako sonda do rozporuplné duše jedné nadšené "Královny PCT" však funguje zdatně. Já se tak přesvědčil, že cestopis nemusí notně znamenat jen ubíjející popis kopečků a bystřin. Knihu jsem měl zapůjčenou od přítelkyně Tessi2502, které tímto děkuji :). Zkráceně? Trochu netradiční cestopis, který bere čtenáře na výlet stovkami mil americké divočiny a hlavně do nitra autorky a "trekerky" v jednom. I když jde o pro mne netypický žánr a vyprávění mi přišlo místy kapičku pokrytecké a utahané, rozhodně jde o dílo, jež milovníka přírody a nezlomnosti lidské duše potěší a zahřeje u srdíčka. Hodnocení na DK v době přečtení: 86 %; Moje hodnocení: 70 %... celý text

Simpsonovi: Komiksové extrabuřty 2007, Bill Morrison

Dobré... Vlastně hodně dobré. Komiksovým extrabuřtům se povedlo to nejdůležitější – převést seriál do bublin bez toho, aby cestou poztrácel duši. Z komiksu je cítit taková ta správná pohoda a rošťáctví, které bohužel už roky televizním Simsonovým chybí. Za to si rozhodně tým kolem Steva Vance (zde je chybně jako autor uváděn taťka Simpsonů – Matt Groening) zaslouží uznání. Lví podíl na zachování "simpsoňáckého feelingu" má rozhodně i překladatel Petr Putna, díky kterému trousí postavičky repliky přesně takové, jak jsme zvyklí z televize. I přes značné kvality lze z Komiksových extrabuřtů přeci jen cítit rezervy. Jednotlivé příběhy i přes povedené vtípky, svými nápady za těmi lepšími epizodami seriálu zaostávají. Vyloženě mizerný však není ani jeden a i minipříběhy v rozsahu několika málo stránek baví spolehlivě (snad až na ten Krustyho... Šášu jako postavu prostě moc nemusím). Kresba Billa Morrisona je naštěstí věrná té ze seriálu. Jen došlo k určitému zjednodušení, kdy mnohé panely například postrádají detaily v pozadí. Dívá se na ni moc pěkně, ale pár vychytávek by panelům jistě přidalo na živosti. Získáno v říjnu roku 2018 ve velkém setu komiksů s tématikou Simpsonů na aukčním portálu Aukro za celkovou cenu 1.500 Kč. Zkráceně? Trochu jednodušší, ale stále fajn příběhy postav legendárního seriálu z doby, kdy svůj legendární status stále pečlivě budoval. I přes rezervy se povedlo ducha Simpsonů převést na papír bez větších škobrtnutí. Hodnocení na DK v době přečtení 84 %; Moje hodnocení 85 %... celý text

Staré dobré časy 2009, Robert Kirkman

První příběh ze světa ušouraných mrtvol je rozhodně dobrý komiks, o tom žádná. V mém případě však má jeden značný hendikep... před čtením jsem viděl Walking Dead od stanice AMC. Za seriálovým zpracováním bohužel předloha minimálně v mých očích dýchavičně škrondá a nestačí mu (při porovnání adekvátní části příběhu). Svět z obrazovky je prostě neutěšenější, depresivnější, ale i uvěřitelnější a barvitější. Jakmile televizní scénáristé sáhli do příběhu a něco změnili, prakticky vždy mi přišlo, že jde o změnu jednoznačně k lepšímu. Díky velkorysému prostoru se v něm lépe pracuje s tématy a postavami, a v konfrontaci s ním mi Staré dobré časy přišly trošku naivní a nedobroušené. Měl jsem proto pocit, že Kirkman se v knize tak trochu rozbíjel o mantinely média, které se mu nepovedlo překročit ani rozšířit. Jenže ať je to jak chce, platí věta z úvodu, tedy že jde o kvalitní počtení. I přes předchozí slova je Kirkman pořád tím, kdo svět, scény, zvraty a celkový koncept vymyslel a to, že v seriálu vše fungovalo o něco lépe, na tom nic moc nemění. Stavební kámen je jasný... jsou to právě Staré dobré časy a další desítky knih, na jejichž čtení se i přes slova kritiky dost těším. Komiksová podoba působí semknutějším, přímočařejším dojmem. Navíc je kniha parádně nakreslená, a i když dám asi vždy přednost barvám před černobílým zpracováním, k bestiálnímu světu Živých mrtvých sedí černobílá kresba skvěle. Získáno v roce 2018 jako příloha archivního čísla časopisu Pevnost Plus (169,- stánková cena). Zkráceně? Začátek skvělého příběhu ukazuje dobu, kdy mají postavy pořád ještě nějakou naději. To vše v krásně detailní kresbě. I když musím dodat, že seriálové zpracování stejných událostí působí dospěleji, uvěřitelněji a lidštěji... Hodnocení na DK v době přečtení 89 %; Moje hodnocení 75 %... celý text

JLA: Rok jedna: Kniha druhá 2017, Mark Waid

O něco málo lepší než minule, ale skákat nadšením do stropu z toho vážně nebudu. Na nějaké úvody a promyšlenější kejkle se tu z vysoka kašle, to jsme všechno (občas) odtrpěli minule. I když je tak kniha na poměry DCKK objemná, kromě třískání superhrdinů všech tvarů a velikostí s Appellaxany paradoxně vlastně nic jiného nenabízí. Před čtenářem tak leží jakýsi ekvivalent filmové Bitvy pěti armád, tedy rádoby efektní rubanice na neúměrně velkorysém prostoru, kde má většina postav prostoru maximálně na to, aby vykřikla své jméno a dala během dvou panelů dvě rány do anonymního pěšáka z řad nepřítele. Na druhou stranu díky neutuchající akci ubylo skřípavých dialogů. Samotná invaze dobyvačných emzáků přitom není ve svém základě špatně vymyšlená. I v druhé části jsou však vyloženě pitomé scény, kdy například padající Green Lantern zvládá během letu odříkat celou svoji "dobíjecí" formuli na lucerničku, nebo již zmiňovaný "zelenáč" (menší spoiler) najednou dokáže prstenem změnit vzhled (samozřejmě s veškerým barevným spektrem). Podobné hovadiny prostě dovedou pozornějšího čtenáře znechutit i během čtení všeho toho nenáročného "BUM!" a "BANG!". Koupeno v roce 2017 v rámci předplatného celého DC komiksového kompletu za 229,-. Zkráceně? I když je druhá část Roku jedna Ligy spravedlnosti podstatně odlišná, než ta první, neznamená to, že je automaticky lepší. Lehce nadprůměrné akční scény střídají akční scény průměrné až podprůměrné. Společně s mizerně vyprávěným příběhem nedovedou ve čtenáři zanechat silnější pocit, než že právě dočetl něco "hodně barevného a plného postav". Hodnocení na DK v době přečtení 72 %; Moje hodnocení 60%... celý text

Syn 2015, Jo Nesbø

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "17. Kniha, jejíž děj se odehrává ve vězení" Mé první setkání s Nesbem proběhlo úplně minulo provařené případy s Harrym Holem, myslím ale, že tohoto fiktivního vyšetřovatelského velikána Šimon Kéfas zastoupil slušně. Syn je skvěle napsaný, a i když se příběh na některých místech pětisetstránkové bichličky posouvá spíše pomalými krůčky, autor ani v nejmenším nenudí. Vendeta feťáka Sonnyho a pátrání po skutečném donašeči (i když v tomhle ohledu jsem měl dost jasno již v začátcích knihy) dovede hravě udržet čtenářovu pozornost. Ačkoliv i kvůli své práci prostě nemám narkomany rád, funguje Sonny jakožto antihrdina skvěle a já mu při deratizaci ulic Osla od kriminálníků držel palce (ač musím uznat, že ho autor místy vylíčil skoro jako Ramba na heráku). Kniha působí jako řemeslně dobře odvedená práce s dobře prokreslenými charaktery (alespoň ve většině případů), ale k absolutnímu hodnocení mi přeci jen chyběla nějaká ta pověstná třešnička na dortu. Jednoduše něco, co by ze Syna udělalo nezapomenutelný příběh. Po dočtení jsem tak spokojený, ale mám pocit, že i přes autorovu umnou práci s dějem a postavami v něm, mi nakonec Syn mezi záplavou dalších špičkových detektivních thrillerů trošku zapadne. Kniha byla dárkem od sestry k narozeninám v roce 2019. Zkráceně? Povedený thriller od právem proslulého autora, který přes své zjevné kvality výrazněji neční nad konkurencí. Motivy jsou atraktivní, postavy sympatické, ale na špičku to prostě nestačilo. I když po ní Syn místy sebevědomě pokukuje. Hodnocení na DK v době přečtení 89 %; Moje hodnocení 80 %... celý text

Troll 2018, Michal Hvorecký

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "9. Kniha, která má na Databázi knih v době čtení méně než 10 komentářů" Šel takhle Havloid a Sluníčkař do kavárny, když v tom prostřední upadl... Troll od Michala Hvoreckého je víceméně ukočírovaný bizár. Autor balancuje na hranici nesmyslu, ve kterém se mu nakonec povedlo některé nesporně zajímavé myšlenky utopit. Téma informační války, fake news a cíleného trollingu si zaslouží pozornost, jen by to podle mě chtělo trochu umírněnější přístup. Troll totiž místy působí jako jeden velký prvoplán a jeho autor jako pozér, který dobrou myšlenku oplácal těstíčkem ze současných trendů trochu bez hlavy a paty. Třeba postavy tak nepůsobí skoro vůbec reálně (a mají vůbec?). Troll, i přes horší provedení, zejména díky nápadu není špatnou knihou a čte se velice dobře. Pasáže jako Johanin manifest nebo třeba přijímací pohovor do Centrály jsou skvělé. Chmurný autorův svět Říše však uvěřitelný příliš není. Všichni zde mohou všechno a zároveň nic. Jsou utlačovaní a zároveň svoboda slova nezná hranice? Koncept zdejších nemocnic jsem pak nepochopil vůbec. Autor na můj vkus v prostřední části útlé knížečky trochu plácá na místě, aby konec knihy uspěchal. Troll tak i přes svojí hutnost (alespoň v mých očích) trochu vyšuměl na prázdno. Témat mnoho, místa málo a přeci zůstaly některé odstavce naprosto nevyužité. Potenciál jiných je naopak vytěžen na maximum a autor skutečně místy čtenáři přináší nespornou přidanou hodnotu. Jen škoda, že jako celek nefunguje Troll ani zdaleka tak, jak by mohl. Zakoupeno v roce 2018 za 139,- (pevná vazba) z e-shopu Megaknihy. Zkráceně? Moderní téma v krátkém formátu. Trollovi nelze upřít čtivost a údernost v některých směrech. I tak jsem měl však bohužel pocit, že čtu sice místy chytrou, ale stále hloupost. Hodnocení na DK v době přečtení 74 %; Moje hodnocení 65 %... celý text

Prokletý Dilvish 2019, Roger Zelazny

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "2. Kniha, která má lichý počet stran" I když u komentáře svítí průměrné tři hvězdy, příběhy Dilvishe a jeho pekelného oře Blacka za přečtení stojí. Ústřední duo hrdinů je dostatečně nosné a čtenář si je snadno oblíbí. Jak by ne, vždyť zadumaný Dilvish v lecčems přípomíná legendárního Geralta... i když tomu toho Klepna tolik nenakecá. Ústřední motiv msty na černokněžníkovi J***** (sorry, jeho jméno se podobě jako Pána zla z Harryho Pottera prostě neříká) v lecčems připomíná třeba Temnou věž. I zde tak vlastně platí otřepané rčení, že cesta je cíl (nabízí se i srovnání Dilvishe a kníráče Maria z videoher... sorry Dilvishi, princezna je ve vedlejším zámku!) Kniha je vlastně sbírkou tu kratičkých, tu o něco delších povídek, které jsou zasazené do jednotného příběhu. Jednotlivé povídky nejsou kdovíjak důmyslně vypointované a knize by daleko více slušel ucelenější příběh. Takhle Zelazny skáče od jednoho motivu k druhému, postavy mizí otočením stránky a potencionálně zajímavé události jsou rázem opuštěny, nebo nedovysvětleny. Občas tak máte pocit, že je vše vytržené z kontextu (který však bohužel neexistuje). Odkud se vzal Black? Kam zmizelo Dilvishovo neviditelné ostří? A co Reena? To se k velké škodě nedozvíme. Jednotlivé povídky špatné rozhodně nejsou. Až na výjimky (ústřední Ledová věž), však nejsou ničím, co by čtenáře fantasy vyloženě posadilo na zadek. Pod hodnocení "dobrá" však naštěstí nesklouzává žádná. Zajímavá je také autorova fascinace dualitou, která se projevuje skoro v každém příběhu (postava Ridleyho, soupeřící mužíčci v Rozděleném městě, vyznavači bohů v Prokletém Dilvishovi, či dvojí forma některých postav). Získáno v roce 2019 jako příloha březnového čísla časopisu Pevnost Plus (169,- stánková cena). Zkráceně? Obstojné povídky s ústředním příběhem, který se v konečném důsledku příliš neposune. Nad konkurenci příliš nevyčnívá, ale jako sonda do rané autorovy tvorby funguje dobře. Navíc se vůbec nečte špatně. Hodnocení na DK v době přečtení 70 %; Moje hodnocení 65 %... celý text

Jako zabít ptáčka 2018, Harper Lee

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "5. Kniha od ženské autorky s mužskou hlavní postavou" (Vybráno na základě doporučení v příslušné sekci, zařazení je však vzhledem k vypravěčce trochu sporné). Kniha, která se mi do paměti zapsala zejména díky legendární hlášce ze seriálu Simpsonovi (jediná kniha, kterou Homer přečetl a ještě se v ní ani nedozvěděl jak zabít toho zpropadeného ptáčka!), mne zpočátku vlastně příliš nebavila. Rozvláčněné tempo, kdy se zdánlivě nic moc neděje a způsob vyprávění z pohledu dítěte jsou důvody, proč jsem si vlastně musel chvíli na tuhle legendu "zvykat". Z prvotního lehkého rozčarování se však čtenář rychle otřepe a po přečtení musím uznat, že Jako zabít ptáčka v sobě skrývá spoustu moudrosti a hutných myšlenek o člověku jako takovém. Ty navíc díky způsobu vyprávění zapůsobí ještě úderněji. I pomalejší momenty však v konečném důsledku mají ve vyprávění místo a za vatu je tak naštěstí označit nelze. O to více ve čtenáři utkví dramatičtější scény, zejména pak ta ze soudní síně. Kniha rozhodně zaujme svými hrátkami s jazykem, kdy některá slova nebo slovní spojení vlastně vznikají čistě pro potřeby autorky a dětsky upřímné vypravěčky Čipery. Příběh z dobové Ameriky, kde společnost i největší bílou spodinu řadí nad slovo nejpoctivějšího černocha, působí jako funkční kritika (tehdejší) společnosti velice zdatně. Nezbývá se než pousmát nad dnešní dobou a třeba současnou upocenou snahou filmové akademie nacpat alespoň jednoho Oscara každému snímku, kde se nějaký Afroameričan třebas jen mihne. Zakoupeno v roce 2018 za směšných 99,- (pevná vazba) v Levných knihách. Zkráceně? Legendární kniha se zajímavými myšlenkami i jazykem, která v pomalém tempu rozehrává příběh o lidské hlouposti, jež nejsou děti schopny porozumět. Kdo je tady hlupákem, je přitom více než zjevné. Hodnocení na DK v době přečtení 90 %; Moje hodnocení 80 %... celý text

Problém tří těles 2018, Liou Cch'-sin

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "8. Kniha od asijského autora" Vlastně nedokáži úplně říci, co jsem od knihy očekával, ale rozhodně to nebylo to, co mi nakonec dala. Prapodivné až schizofrenní pocity jsem měl vlastně po celých takřka 450 stran. Tři tělesa mne vehementně odrazovala a opět získávala po celou svoji délku. Probouzející se hrozba, tajuplná virtuální hra a prapodivná úmrtí vědců rozjíždějí spletitý příběh o ultimátní zradě v neokoukaných kulisách čínské kulturní revoluce (tu jsem si musel, přiznám se, Googlit). Z výše zmíněným je spojený fakt, že je kapánek problém zorientovat se v pro evropana exotických jménech a postavách. Když však pochopíte pár základních principů autora, uchopí vás kniha do svých tenat a rozplétat průser intergalaktických rozměrů je vážně bašta. Někde u půlky knihy se však začalo objevovat příliš až bizarních (spíše v tom horším slova smyslu) pasáží ze hry Tři tělesa a u některých kapitol z Rudého pobřeží jsem měl pocit, že mě autor nutí číst kusy učebnice vysokoškolské fyziky. Problém tří těles jakožto hard sci-fi byl na mě prostě chvílemi až moc "hard" a já se u všeho toho popisu roztahování protonů o dimenze, vysílání různých kmitočtů do vesmírných dálav a začlenění různých teorií o smyslu vědy zapomněl bavit. Sice ne na dlouho, ale dost často na to, abych knize nakonec přísně přišpendlil tři hvězdy. Kupodivu to ale neznamená, že další díl trilogie nemá šanci probojovat se až do knihovničky. Vždyť Problém tří těles je zjevně pouze prolog. Zakoupeno v roce 2018 za 221,- (pevná vazba) z e-shopu Megaknihy. Zkráceně? Pojetím i zasazením netradiční sci-fi, které dovede stejně tak upoutat nápady, jako ubít fyzikálními popisy a bizarními kapitolami z prostředí virtuální hry. Kniha mi ale spíše úplně nesedla, než že by byla nekvalitní. Hodnocení na DK v době přečtení 82 %; Moje hodnocení 65 %... celý text

JLA: Rok jedna: Kniha první 2017, Mark Waid

Z počátku mě civilnější nahlédnutí do životu superhrdinů nevadilo a měl jsem pocit, že by tenhle kousek mohl v mých očích překročit stín zdejšího hodnocení. Pocit však postupně nenávratně vymizel a 72 % je ještě velkorysá známka. Waidovi to bohužel ustřelilo. A ne jednou. Možná to myslel s postavou Black Canary dobře, ale místo vydobytí lepší pozice pro superhdrinky celý komiks jen prudérně fňuká a neustále omílá jací byli v JSA borci. Když tak Canary přijde o hlas, budete slavit (bohužel jen pár stránek). Nemohu mu odpustit ani návrat snad nejhorší postavy z DC (ano Luskači, na tebe koukám), se kterou je každý panel takové malé martyrium. Tenhle trapný cápek, kterému z pusy padá jedno lejno za druhým za doprovodu neustálého luskání prsty, by měl navždy zmizet v propadlišti komiksových dějin. No a "Flash na kolečkách" sklouzává k rozhodně nechtěné a nevkusné parodii. Všiml jsem si i velkého množství chyb a nelogičností z nichž některé má na svědomí překladatel, jiné rovnou autoři. Třeba Atom si v jednom místě zoufá, že nemá nástupce, přitom se již o pár desítek stránek nazpět objevil. Na jiných místech události vůbec nesedí časově. Ze slova "jejda" jsem nedávno rostl u Dvojitého kříže. Z nějakého důvodu si i překladatel JLA usmyslel, že "jejda" je přesně tím slovem, čím by měli postavy komentovat vše od překvapení po zděšení. No a Jackie Robinson je chlap... takže zjevně nejen Aquaman, ale i překladatel netuší, o koho jde. Naneštěstí JLA drhne i v základních aspektech dobrého komiksu. Příběh je sám o sobě relativně plochý. Velkou parádu nepředvádí ani padouši. Někteří se tu na pár stránek mihnou, jen aby byly záhy uloženi na neurčito k ledu. Rádoby hlavní záporák první části příběhu a jeho motivace (pokud tedy nepočítáme samotný Locus) působí jako sešitý horkou jehlou, což ostatně platí prakticky pro celou druhou polovinu knihy. Vyloženě spásná není ani kresba, která je ve svých detailnějších záběrech sice funkční, jindy naopak sjíždí po skluzavce do bazénku průměrnosti, kde se již mrcasí prakticky všechny zbývající aspekty knihy. Bonusový příběh je pak taková přihlouplá superhrdinská verze pohádky o veliké řepě. Na rozdíl od některých jiných bonusových hrůz má alespoň obstojný námět, který však již klasicky padá na obličej svým úděsným provedením. Ani tentokrát však bonus nebyl zásadním způsobem v hodnocení zohledněn. Koupeno v roce 2017 v rámci předplatného celého DC komiksového kompletu za 229,-. Zkráceně? Nemastný, neslaný komiks, který servíruje špatně napsané postavy v průměrném příběhu i (většinou) kresbě. Přečíst se to dá, snaha o prokreslení některých postav nevychází vždycky na prázdno, ale sem tam jedna vlaštovka jaro vážně nedělá. Celkově patří tenhle kousek k vůbec tomu nejhoršího z dosavadních čtrnácti přečtených knih DCKK... a to mám druhou část ještě před sebou. Hodnocení na DK v době přečtení 72 %; Moje hodnocení 55%... celý text

Barva kouzel 1993, Terry Pratchett

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "15. Kniha od autora, který napsal více než 20 knih" Mrakoplaš, Dvoukvítek a samozřejmě Zavazadlo nakonec zůstali kousíček pod vrcholem... ale jen o špičku Mrakoplašova (ne)kouzelnického klobouku (ten mu ostatně ve víru událostí na hlavě nemohl zůstat ani pět minut). O Pratchettovi samozřejmě vím už od dětství, ale Barva kouzel je teprve moje první přečtená kniha. I přes mírné obavy naštěstí neodkládám knihu zklamaný. Vlastně naopak. To, co zde autor předvádí, totiž nemá v jiných sériích obdoby. Neskutečná fantazie sálá z každého střetnutí, z námětu, ale i pečlivě vystavěného fantaskního a chvílemi až groteskního světa, kde je možné skutečně všechno (za všechno zmiňme třeba draky a jejich "hnízda" nebo třeba vodního skřeta a jeho původ)! Námět je v Barvě kouzel vlastně jednoduchý. Příběh neskutečně naivního a až dětsky zvědavého turisty se Zavazadlem na bezpočtu nožiček a jeho průvodce –magického packala, není sám o sobě bůhvíjak objevný (objevující je ale kniha určitě). Působí ale jako funkční pojítko mezi místy a událostmi, kdy máte občas pocit, že čtete ten nejpozoruhodnější cestopis na světě! Pratchett píše občas poměrně zvláštně a to ho činí unikátním. Přiznám se, že popisy fyzikálních zákonů a způsobů fungování Zěměplochy byly v některých případech skoro tím nejlepším z knihy, občas mi ale přišly naopak zdržující a nepodstatné. Zvláštní je také autorův přístup k popisu hlasu jednotlivých postav. Schválně si všimněte kolikrát a vždycky trochu jinak je popisována barva hlasu třeba u záhrobního pána Smrtě. Jediná věc, co malinko ubírá lesku Barvě kouzel je způsob, jakým se stále dokola dostávají hrdinové z bezpočtu svízelných okolností. Skoro vždy zde sehraje obrovskou roli náhoda, správné načasování, nebo si autor prostě něco vymyslí. Takové Zeměplošské Deus Ex Machina. Nebo že by jenom Osud s Dámou měli zrovna rozehranou partii? Zakoupeno v roce 2018 za 185,- z e-shopu Megaknihy. Zkráceně? Barva kouzel je živoucí humornou fantasy, u které se možná nebudete přímo chechtat, ale úsměv vám na tváři vykouzlí spolehlivě. Tedy pokud přistoupíte na její zákonitosti... Zeměplocha se dost pravděpodobně přetaví v něco, na co budu tady v komentářích pět pravidelně ódy! Hodnocení na DK v době přečtení 85 %; Moje hodnocení 85%... celý text