zarivybagr
přečtené 156
Skutečný život Sebastiana Knighta
2018,
Vladimir Nabokov
Jsou autoři u nichž cítím za motivy k určitému syžetu a stylu vyprávění, jako existenciální puzení k výpovědi, nutkavou potřebu vyjádřit "pravdu", tak jak ji autor sám vnímá. I takoví autoři jsou často hraví, alespoň nejlepší z nich, ale hravost není bazální rovinou jejich děl, nevyřčená osobní touha po pravdivosti je u nich zásadnější, i u děl, která nejsou přímo autobiografická. A pak jsou tvůrci fikcí, kteří od svých témat mají větší odstup, dokáží si s formami vyprávění hrát z jistého nadhledu, a píšou velmi často i o něčem, co s nimi samotnými vůbec nijak nesouvisí. Dnes je knižní trh přeplněn braky fikčních "kouzelníků", jejichž hlavní starostí je vytvořit něco prodejného, šokujícího, co zaujme na první čtení exotičností tématu apod. Většina takových knih zapadne do hnojiště dějin ještě dřív, než byla vydaná. Jsou jen blbou zábavou, lacinou, bulvární a bez valné ceny. Ale pak jsou autoři, u nichž je literární hra a odstup základní rovinou psaní, nicméně jsou schopní téma uchopit tak, že se odstup prolíná se silným zaujetím a vynikajícím zpracováním (v němž je osobnost autora rozptýlená, ale silně a jedinečně také přítomná). Tam někde vidím Nabokova po přečtení "Skutečného života Sebastiana Knighta", první knihy, kterou jsem od něj četl ("Lolitu" znám zatím pouze z filmového zpracování). Vlastně jsem si chtěl hlavně ověřit, jaký byl autor mimo popularitu "Lolity", zda je pro mě zajímavý. Ano je a velmi, jsem příjemně překvapený. Vidím ho někde velmi blízko v autorském naladění jako třeba mladšího Johna Fowlese, oba byli spisovateli mimořádně vzdělanými, poučenými, talentovanými a jedinečnými. Zmiňuji otázky kolem spisovatelství i proto, že jsou samotným tématem knihy. Vypravěč pátrá po stopách a životě zesnulého bratra, spisovatele. A Nabokov si skrze něj, ale především skrze situace, jemně ironizující kriminální žánr, hraje s tématem autorských biografií a literární kritiky. Knihu napsal v rané fázi své tvorby, a je u ní znát, že si jistě nějak kladl otázky smyslu literatury ve vztahu k životu, že přemýšlel, čemu a proč chce zasvětit vlastní život v dalším čase a také a především, že se pouští do oblasti, kde kolem něj budou kroužit otázky spojitosti díla a jeho vlastního života, že na tohle musí být připraven. A jakoby chtěl celou tu biografickou snahu dopředu zpochybnit, ukázat její nejednoznačnost, složitost a problematičnost především ve vztahu k otázce "pravdy o autorovi". Vypravěč, tím, že zesnulý spisovatel je jeho bratr, je ve svém hledání veden citovými motivy, což je pro Nabokova mnohonásobně něco víc, než ziskuchtivá snaha spisovatelova sekretáře si biografií známého autora urvat svůj kus "koláče slávy". Sekretářův výtvor je neosobní, vysvětluje život a dílo Knighta tupými frázemi a vypravěč se od něj nejenže celou knihu distancuje, právě osobním přístupem, vnímá jej jako cosi úplně podřadného, oprávněně se mu vysmívá jako svého druhu slovní fekálii, o které v jisté fázi knihy raději vědomě přestane vůbec mluvit. Samozřejmě je směšná také i postava sekretáře jako taková. K čemu ve svém pátrání dojde ale vypraveč? Především ke zjištění, že bratr je pryč, že pátrání bylo mimo jiné, nebo hlavně jakýmsi pokusem jej pochopením pro sebe, oživit. To je však snaha do velké míry marná. A pak také, že přesto, že se sám do souvislostí bratrova života, tedy do vztahů s lidmi, kteří v jeho životě byli významní, zaplete, není schopen o něm pochopit jednoznačnou pravdu, že otázek spíše přibývá. A to je přece pochopitelné nejen u spisovatelů - lidské příběhy kohokoliv z nás, nejsou linenární rovnicí, která by dávala pevnou a jistou odpověď ve stylu "X =..." Ironie, hra a jistý výsměch vůči této snaze je na místě, a Nabokov si s vícevrstvým pohledem umí hrát velmi obratně, dodnes je život mnoha umělců hodnocen jako jakési nelidsky přímé naplnění dopředu stanovených tezí a pojmů. Zajímavé je taky nejednoznačné uchopení samotného díla Sebastiana, díla, které jakoby patřilo spíše právě do kategorie existenciálních výpovědí, navíc s experimentující tendencí. Dílo na jednu stranu vynikající, na druhou směšné a do sebe zahleděné. Nejen v tomto bodě, ale i jiným způsobem je tak v Nabokově knize přítomna polemika s modernismem. Říkám polemika, tedy víceplánový kritický vztah, který se zároveň nebrání inspiraci, nejde o jednoznačné zavržení. A před všechny intelektuální finesy, lze jeho knihu číst jako dobrodružný příběh, který krásně plyne a strhne - zde vidím souvislost s Fowlesem velmi jasně. Výsledkem přečtení této knihy pro mě je, že jsem si od Nabokova pořídil vše, co je k sehnání a těším se na další četbu.... celý text
Černoch z lodi Narcissus
2016,
Joseph Conrad
Výborná kniha, jenž se dá číst hned několika způsoby, respektive nabízí více čtenářských darů. Říci, že jde o dobrodružný román, když jejím tématem je putování lodi po mořích, není přesné - Conrad vychází z vlastních bohatých zkušeností námořníka, jde spíše o impresivní realismus, s velmi silným akcentem psychologickým a filosofickým. Ten přináší silnou atmosféru sociálně uzavřeného prostředí dlouhé námořní cesty, při níže se námořníci dostávají do krajních situací, které zvýrazní jejich charaktery a Conrad umí výtečně přecházet ze zaměření na psychologii jednotlivé postavy ke kolektivním, dramatickým scénám, v nichž se dotýká mistrovství Dostojevského ve stejné oblasti. Jeho figury jsou víceznačné, proměnlivé a samotná hlavní postava James Wait je více, než rozporuplná. Zpočátku se zdá být simulantem, který využívá lehké onemocnění k placené plavbě bez nutnosti pracovat. Jenže postupně pod tlakem vlastního přesvědčování a pod péčí na jedné straně, ale i ataky dalších námořníků, nemoci opravdu propadá a velmi překvapivě v závěru knihy umírá. Námořnická zkušenost, kdy jsou v zásadě cizí lidé donuceni situacemi plavby být ve velmi vypjhatě osobním kontaktu, spolupracovat a spolužít, aby se pak po přistání lodi každý rozešli po svém a silné vazby nechali za sebou na moři, je neobvyklá. Pro samotného autora, jako i pro tehdejší námořníky však běžná. Scéna námořní bouře, která zhruba v polovině knihy loď Narcissus převrátí na bok a posádka bojuje o holé přežití, ale i možnost další plavby, je nesmírně plastická a podle mě tvoří vrchol románu. A po dočtení zůstává mnoho otázek, nejen impresí jedinečného děje, otázek zosobněných různými postavami, i exotikou života na moři jako takového. Výtečná kniha.... celý text
Saturnovy prstence
2012,
Winfried Georg Sebald
Skvostný, jemný a jazykově mistrovský autor, který vytvořil zcela specifický způsob románu. Do osobní, deníkově laděné roviny, přidává historické příběhy, často výsledky svého bádaní - literární vědec na toulkách. A obě roviny, uměleckou a badatelskou spojuje v úchvatném mixu - deníku, eseje a literární studie. Autor vnímá všelidsky, jeho individuální, osobní příběh se stává součástí sítě, přediva příběhů lidstva, vypráví a překonává prostor i čas. Jednotlivé asociativní vazby se vrství v mnoharovinné výpovědi, jejímž základním naladěním je smutek nad nedokončeným, melancholie nad tak často nesmyslným a zbytečným utrpením lidstva, nad nelogickou bolestí a zároveň okouzlení vším, co dokáže lidstvo pozvednout, nad sny, tvořivostí, jedinečnosti osobitosti, byť pozvednutí je mnohdy pouze dočasné. Unikátní je při čtení vjem, jak je minulé vždy přítomno, příběhy starších autorů, lidských projektů, ale i destrukcí a zloby, nikam nemizí, jsou součástí přítomného času krajiny, kterou Sebald jde. Jako na první pohled skrytý život kamene u cesty, když jej obrátíme na druhou stranu.... celý text
O chůzi v ledu
2015,
Werner Herzog (p)
Skvostná deníková miniatura, plná svobody, chuti života, idealismu, který se ovšem nevyhýbá realitě světa, plná odvahy a hlavně tématu pouti. Herzog svým vskutku svobodným, romantizujícím jednáním, pěší chůzí z Mnichova do Paříže, toužil zachránit život své milé Lotte Eisnerové. A opravdu se povedlo a my se nikdy s jistotou nedovíme, zda a jak měl jeho skutek, jeho pouť, na zachování života "Eisnerky" přesný vliv. Nicméně se povedlo. Naštěstí. A neméně povedené je deníkové zachycení jeho pouti. Pro mne, milovníka Herzogových dokumentů, velmi překvapivá velmi vysoká literární úroveň deníků. Typicky německá, úsečná, na strohých realistických popisech, ovýznamněných symptomatickými detaily, zároveň však s prvky fantasmatu a osobních rovin vzpomínek a imaginace, postavená próza. Díky Herzogovi jsem předčasně nazul zimní pohorky a mám velkou chuť někam vyrazit. Život a umění, kde o cosi podstatného jde. A kde zdroj vyvěrá v niterných hlubinách. Krása.... celý text
