zarivybagr
přečtené 156
Amerikána
2017,
Chimamanda Ngozi Adichie
Knihu jsem dočetl jen asi do strany 458. Těsně před koncem, ačkoliv mám svou zásadu dočítat vše, co čeho se pustím. Finálním setkání dvou hlavních postav po letech na závěr už mě nezajímalo, dovedl jsem si ho jasně a nepřekvapivě představit a kniha mě začala nesnesitelně nudit. Cítil jsem, že příběh mě už do té míry otravuje, že nemohu dál. Autorka, kterou oceňuji především jako aktivistku v šíření povědomí o Africe a běžném životě tam, o rozdílech mezi jejími 52 státy, o rasové problematice (viděl jsem několik video přednášek a rozhovorů s ní), se bohužel sebevědomě zastavila někde na půl cesty k vypilování svého literárního stylu. Co mě napadne ihned - je nutné silné škrtání, román by lépe fungoval už díky tomu, kdyby neměl 500, ale 200 stran. Takový rozsah Adichie nedokázala udržet a je to při čtení hodně znát. Stejně jako diametrální rozdíl mezi příběhem ženské postavy a jejích zážitků v Americe, kde je jasná prožitost a autobiografičnost, a postavou jejího dávného partnera v Londýně, který je poněkud chatrnou, tezovitou konstrukcí. Co je pro Evropana zajímavé na prvním místě, je otázka vnímání rasové problematiky od Afričana - nápad s blogem, který hlavní hrdinka píše, je dobrý, pokud by ovšem k tomu silněji držel příběh. To se neděje - příběh naopak působí jako doplněk nalepený na esej o výše zmíněném, nekonzistentně, extrémně roztahaně a nemá v sobě sílu výrazu. Hned zpočátku knihy se autorka ostře kriticky vymezuje slovy jejího alter-ega vůči literárním experimentům a vůči "rozjímání" Proustovského typu (útoky na Prousta jsou dnes dost módní, což je velmi vtipné, protože určitě není žádným masově čteným autorem a nemá takový vliv, jako v minulém století). Možná, kdyby se zamyslela na co útočí a proč, našla by to, co jí chybí. Totiž větší důraz na hledání svého literárního stylu, který má nyní poněkud tuctový. A jistá lyričnost a schopnost většího ponoru by jí také neškodila, protože pokud své zajímavé postřehy o emigraci v Americe a rasové problematice chtěla rámovat silným milostným příběhem, měl by ten příběh mít opravdu literární sílu a to bohužel nemá. Také mě mrzí, že jsem se až tolik nedozvěděl o životě v Lagosu - a právě to by bylo hodně zajímavé. Nejsilnější je kniha v tématu bílí Američané - Afroameričané - reální Afričané v Americe. Tohle téma zná velmi dobře a co ve mě zůstává, je v zásadě poznání o něm na úrovni non-fiction. Silný literární zážitek se nekonal, autorka je zajímavá aktivistka a osobnost, ale trochu literární sebereflexe by jí neuškodilo........ celý text
Vědomí a svědomí Zena Cosiniho
2005,
Italo Svevo (p)
Modernistický román terstského autora, kterého pro svět objevil James Joyce. Přeci jen jsem jej nakonec dočetl a byl to pro mě zážitek zcela jinakého autorského světa. Nedramatické prožívání, psáno téměř bez emocí, analyticky a s určitým lehce humorným nadhledem. ----------------- S odstupem musím říct, že onen lehký, ironizující tón, neznamená, že kniha nemá hloubku, a výstižnost. I po delší době ve mě zůstává živá a chystám se ji přečíst podruhé.... celý text
Škvíry existence
2020,
Jolanta Brach-Czaina
Filozofická esej pro každého, koho zajímá autentické myšlení, které nemá primárně akademické cíle, ale věc samu (chybějící poznámkový aparát není chyba, ale záměr - autorka se nesnaží přesvědčit o své erudici, ta je vnímatelná za vším co píše, stejně tak není v žádném případě chybou, že eseje nesklouznou k historickým analýzám pojmů a komparaci autorit, což je naopak chyba velké části současné akademické produkce, většinou zcela bezcenné). Filozofická esej, a kniha je ukázkovým případem tohoto žánru, velmi často bývá tím nejlepším, co ve filozofii vzniká, v tomto případě to platí dvojnásob. Autorka nestaví apriorně chtěný myšlenkový "systém", ani se nesnaží získat body za odborné citace, ale jde, ptá se, hledá, předkládá nám myšlení v činu, v tvorbě, v pohledu. A vychází přitom, velmi odvážně a originálně, z oblastí pro náš život až příliš "samozřejmých". Brach-Chaina vidí hodnotu přímo v každodennosti a v ní přítomných otázkách. Naše existence založená na "mase", brilantní úvahy o smyslu a hodnotě potravinového řetězce, úvahy o obětech banálního násilí, které nedává žádný heroický či tragický smysl, nebo opravdu skvělá esej o vztazích a lásce, jejichž zásadní hodnotou je, že nám plněji otvírají existenci samotnou a další výborné texty. O každé eseji by bylo možné napsat mnoho, každá obsahuje více velmi originálních postřehů a vždy inspiruje, otevírá k dalším otázkám, vyzývá k dialogu. Přesně tohle je skutečně živá filozofie, pro všechny, kteří nezapomněli na její původní smysl : ptát se bez předem jasných odpovědí....I na to, co je až příliš blízko (abychom k tomu většinou zůstávali slepí).... celý text
Miss AmeriKa
2018,
Miřenka Čechová
Ne, v New Yorku jsem zatím nebyl (ale doufám, že se to zanedlouho povede). Ale četl jsem Kathy Acker, četl jsem Susan Sontag, miluju fotky Saula Leitera, Roberta Franka, poezii Johna Ashburryho a další místní básníky, hudbu Sonic Youth....To vše je pro mě New York. Proč to píšu? Protože výše jmenovaní různě vytvořili nějaký obraz tohoto velkoměsta, sice v jiných dekádách, ale obraz, který rezonuje a oslovuje. Kterému věřím. Který má hloubku. Který má obsah a smysl... Ne, neznám současný New York, ale nevěřím, že ho Miřenka Čechová textem sice plným současných témat, v jakési pochybné psedobeatnické blamáži, podává. Nevěřím té knize vůbec nic - už od pochybné formy. Fiktivní dokument? O čem? O vlastních předsudcích? O tom, že autorka by možná hledala nový start v New Yorku, kdyby shodou okolností nepobývala v luxusu stipendia nadačního fondu? Nic proti fikci, jenže tohle si hraje na prožitost. Ale opravdu jen hraje. Nevadí mi mix angličtiny a češtiny, žil jsem v cizině, ale zkoušet takto nahodit iluzi autenticity chápání něčeho, co autorka asi viděla jen na povrchu, tipuju přes pár parties spojených s aktivitami kolem stipendia, je prostě slabé... Ale promo kolem pořádné... a rovnou z toho i divadlo.... a reklamy kolem .... Proč se jmenuje hlavní hrdinka jmenuje Mackenzie ? :)... celý text
