zarivybagr
přečtené 156
Zabít matku
2010,
Jürg Amann
Nečekaně silná novelka přečtená na jeden zátah. Vztah syna k matce, její osobnost a především umírání. Celá drobná kniha se skládá z několika málo situací - obrazů: - kluk společně s matkou na výletě za příbuznými jejího právě zemřelého otce - popis klukovského strachu při máminých hysteriích a výbuších - s matkou o berlích na horské cestě, kam chodíval často její zesnulý muž - matka umírající Silné a jemné popisy, zvlášť dětsky viděné cesty vlakem, připomínající styl Handkeho. Křehká a strhující láska autora v závěru, meditativně řvoucí pasáže o smrti, o bolesti.... celý text
Slepota
2010,
José Saramago
S chutí za den a půl přečtený téměř čtyřsetstránkový román - alegorie. Do důsledků dotažený obraz náhlého oslepnutí, které postupně zachvátí celou společnost. Situace se rozvíjí skrze skupinu postav, které osleply v rychlém sledu jako první a jsou tak internováni v psychiatrické léčebně v marném pokusu vlády a vojska epidemii zastavit. Velmi mi blízký styl literárního toku, proloženého neuvozenou přímou řečí a množstvím úvah a situačních komentářů. Ty zajišťuje hlas vypravěče, komentátora, který situace glosuje, pojmenovává, mnohdy se jí také sarkasticky vysmívá, především skrze vazby na ustálená rčení a přísloví. Postavy nemají jména, jsou charakterizovány nějakým typickým znakem, nebo svým povoláním. Žena lékaře, která se zpočátku obětuje pro svého muže, později pro celou skupinu slepých, jako jediná zrak neztratila. To jí umožňuje být průvodkyní a také aktérem vzpoury proti degradujícímu tlaku zlých slepců, kteří převezmou vládu nad ústavem, který se víc a víc začíná podobat peklu odpadků, bezmocnosti a lidské bídy. Alegorie společnosti v rozkladu, slepota jako už poněkud nadužívaný symbol lidského nevědění (podobně, ale mnohem rafinovaněji v Sabatově Zprávě o slepcích), přesto po obrazech marasmu a beznaděje mile zahřejí momenty lidské pomoci a vzájemnosti v krajní bídě. Díky tekoucímu fabulování se ale kniha čte jedním dechem, některé situace (jako například hledání jídla ve městě plném slepců) mě natolik vtáhly, že jsem se ocitnul v prostředí v románu vykresleném a na čas se stal jeho součástí.... celý text
Temnota Boží
2002,
Martin Buber
"Není tomu však tak, že by Já v obou vztazích, Já-Ty a Já-Ono, bylo stejné. Tehdy a tam, kde se na bytosti pohlíží jako na předměty pozorování, promýšlení, používání, byť i z hlediska péče a podpory, a kde se s nimi takto zachází, tam se říká jiné Já, tam je činné jiné Já, tam existuje jiné Já, než tam, kde někdo celou svou bytostí stojí tváří v tvář jiné bytosti a vstupuje do bytostného vztahu k ní. Každý, kdo na sobě poznal obojí- a patří k lidskému životu, že každý na sobě obojí pozná a stále znovu poznává -, ten ví, o čem mluvím. Obojí společně tvoří lidskou existenci, záleží pouze na tom, kdo z nich je mistrem a kdo učedníkem. Jde o to, aby vztah Já-Ty zůstal mistrem; vždyť jako pouhý pomocník je samosebou k nepotřebě, a jestliže nevládne, uvadá." Právě tyto slova vidím jako jádro celé knihy. S tím, že hledání Boha je pro Bubera právě postaveno na vztahu Já-Ty, že Bůh je pro něj transcendentní skutečností, kterou je možno milovat jako osobu, jako věčné Ty. Buber tak kritizuje boha filosofů, který je pouhou ideou, ať už věčného dobra, nebo ideou Boha. Kritizuje také pojetí psychologické, především Jungovo, pro nějž je Bůh pouze jakýmsi bodem v nevědomí subjektu. Odmítá Jungovo prohlášení že Bůh bez lidského subjektu vůbec neexistuje. Podle Bubera se nacházíme v období temnoty Boží, kterou jsme si ovšem způsobili sami a to tím, že mezi sebe a skutečnost stavíme zeď tvořenou instrumentálním, účelovým přístupem, který Buber nazývá Já-Ono. Tento přístup převažuje jak ve vztahu k druhým lidským bytostem, tak ve vztahu k bytosti Boha, řešení je právě znovuuschopnění se vztahu Já-Ty, přímého, existenciálního kontaktu. Je mi Buberovo uvažování vyzdvihující vztahovost a přijetí druhého, jeho vnitřní spatření, velmi blízké. Jeho psaný styl je však lámaný, hodně těžkopádný, je docela těžké se do něj začíst. Nicnémě pojí se mi jeho myšlenky s Berďajevem a jinými pro mě podnětnými filosofy víry. Jistě jeden z mantinelů pro hledání Boha a jeho správného pojetí.... celý text
Fenomén fikce - Příspěvek k fenomenologii literatury
2010,
Tomáš Koblížek
Velmi cenná a dobrá studie. V mnohém se blíží pražské strukturalistické škole, vychází z umělecké (básnické) promluvy chápané jako fenomén, v návaznosti na teze Šklovského jako fenomén aktualizační, ozvlášťnující, těžký, oproti běžné promluvě, která je automatizovaná a lehká. V druhé kapitole se autor zabývá kritikou literárních teorií postavených na logických teoriích možných světů (teorie fikčních světů - u nás je zastupuje především Doležal). Vytyčuje dvě roviny čtení, vertikální, zaměřenou na vztah prostředkující předmětné reprezentace díla, kde je za základ brán svět viděný jako agregát předmětů, událostí a postav a čtení vertikální, kdy se nám otevírá celkový výraz díla v estetickém postoji. Tento celkový výraz pak autor pojmenovává jako mizení předmětného a vyjevování se nepředmětného základu skutečnosti (v návaznosti na filosofii Heideggera a Patočky), jako vplývání předmětné komponenty zkušenosti do komponenty objektivně nevykazatelné. Nazývá takové dění fikčnosti (fikce je zde pojímána jako dynamický proces určitého stávání se) jako mizení předmětu, jako stávání se ne-předmětem. Vývody a závěr jsou velmi blízké pojetí Pražské strukturalistické školy, která také postuluje dílo v estetickém postoji jako vztažené k celku světa, jako autonomní znak, který nějakým způsobem reprezentuje celek zkušenosti.... celý text
Učedníci Sajští
1996,
Novalis
Krásná, poetická kniha. Panteistické vzývání přírody, hledání její šifry, jejího mystéria, které je popisováno jako zasvěcení Mistrem pro učedníky Sajské. Kromě řádu a krásy přírody ovšem Novalis zmiňuje i její temnou část, smrtící a rozkladnou. Vidí však cestu v pohledu osvíceného člověka, který zasvěcen do přírodního mysteria dokáže přírodu harmonicky kultivovat. Celá útlá knížečka je psaná stylem, který možno považovat za báseň v próze.... celý text
