zarivybagr
přečtené 156
Smysl dějin
1995,
Nikolaj Alexandrovič Berďajev
Brilantní filosofie dějin od mého oblíbeného Berďajeva. Zpočátku se snaží vystihnout cosi jako metodu, tvrdí, že v dějinnost se nejvíce ukazuje v dobách zlomu, kdy končí jedna epocha a začíná jiná, kdy je poznávající subjekt v bytostném kontaktu s dějinným objektem. Berďajev vidí počátek dvacátého století právě jako takovou dobu. Zásadní pro jeho myšlení je eschatologická perspektiva, dějiny podle něj směřují k spáse, k finálnímu vyvrcholení v nad-dějinném čase věčnosti. Ve věčnosti, v nebeském prostoru podle něj prvotním hříchem a pádem člověka dějiny také začínají. Pokouší se dokonce jaksi smířit tento mytický pohled s pohledem evoluční teorie, ale není příliš přesvědčivý. Následně začíná dějinný čas, který má několik etap. První je etapa animánlního lidstva, lidstva pohanského, které je pevně svázáno přírodou, žije v zajetí přírodních sil, přírodních duchů. Pohanské lidstvo nezná dějjinost, nezná vývoj dějin, prožívá je jako cyklický čas věčeného návratu. To platí pro přírodní národy i pro kulturu Řecka. Zásadní zlom pojetí dějin přichází se Židy, s židovským očekáváním vyvrcholení dějin příchodem mesiáše. Židům a jejich pojetí tak Berďajev dává celou jednu kapitolu svého díla. Rozebírá důsledky jejich přístupu k Bohu, důsledky pocitu vyvoleného národa. Pro mě překvapivě mluví o židovském přesvědčení, že jen Bůh a živodský národ jako celek jsou věční, že Židé velmi dlouhý čas nevěřili ve věčnou podstatu individuální lidské duše. Dotýká se také tématu židovského odvrhnutí a umučení Krista, kterým podle něj končí jejich boží vyvolenost. Křesťanská kultura, která vzniká po zásadním dějinném vstupu Krista, od něhož ostatně počítáme letopočet, je pak podle něj ovlivněna jak řeckým myšlením, tak židovským pojetím dějinnosti. Od počátku se staví proti přírodě, snaží se vymanit z přírodní nutnosti a vlády přírodních sil, je soustředěná na duchovní, božskou stránku člověka. Přesto však podle Berďajeva došlo ve středověku hlavně v postavách mnicha a rytíře k soustředění duchovních sil, úplné osvobození člověka a zavedení theokracie jako Božího království na zemi se však neuskutečnilo. Po střědověku přichází renesance, která se znovu k přírodě obrací, ale již ve vztahu svobodného bádání a fascinace. Podle Berďajeva je renesance zlomem, který pokračuje po celý novověk, mění se však její podoby a bohužel končí ve svém humanistickém naladění fiaskem. Ze svobodné fascinace přírodou a jejím zkoumáním dochází k podmaňování, ovládání, které kulminuje věkem stroje a mechanizace v němž se právě nacházíme. Zásadní pro neúspěch renesančního humanismu je postupné čím dál silnější odmítání božského, nadlidského, tedy Boha. Podle Berďajeva je nemožné, aby člověk vytržený ze svého duchovního základu, ze svého boholidství, dosáhnul úplné svobody, navíc v podmínkách tohoto dějinného světa. Berďajev se také snaží analyzovat naše prožívání času jako času roztrženého na minulost, přítomnost a budoucnost, přičemž minulost neustále mizí v nebytí, budoucnost zatím není a my jsme vytrženi v efemerní a nezachytitelné přítomnosti. Lidé zvlášť doby počátku dvacátého století nejsou často v kontaktu s minulostí, s tradicí, proto se sami ocitají ve vzduchoprázdnu a bez kořenů. Ve věku mechanizace a strojů pak dochází k hledání nad-lidského v podobách bez Boha, kde Berďajev jako zásadní myslitele vidí Nietzscheho, který se vztahuje ke svému nadčlověku a Marxe, který zase nad člověka staví třídní kolektiv. U Nietzscheho spatřuje stesk po počáteční renesanční emancicipaci člověka, u Marxe nachází zase typicky židovské myšlení. V obou případech jde o zcizení původně náboženských myšlenek, ovšem tak, že duchovní, božská část člověka je popřena. Pro marxismus a vůbec uvažování 19. století je pak příznačná víra v pokrok, kterou Berďajev podrobuje zdrcující kritice. Ptá se, jestli jakási malá skupinka vyvolených, kteří budou někdy v budoucnu žít ve spravedlivém a šťastném světě může vykoupit strádání, utrpení a nesvobodu lidí minulosti a přítomnosti. Zcela zavrhuje pokrokářskou představu o nutnosti obětovat dnešek pro dobro zítřka. Učení a pokroku není podle něj ničím jiným, než zesvětštěným a zcizeným eschatologickým očekáváním, ovšem bez Boha a bez věčnosti. Dějiny jsou podle Berďajeva nutně tragické, protože jejich velké úkoly a snahy se v dějinném roztrženém čase nemohou povést, teprve nad-dějinným završením ve věčnosti se smysl dějin naplní a osvětlí. Je docela těžké přijímat tyto Berďajevovy myšlenky, pokud člověk, jako já momentálně, nemá víru v eschatologii nijak pevnou. Přesto je jeho uvažování velmi cenné - pohled na dějiny skrze vztah člověka k přírodě, nutnosti, vztah člověka k času, k dějinnosti, skrze proměňující se vztah člověka k sobě samému a svému sebeobrazu dává velmi dobrý rámec pro chápání evropských dějinných procesů. Vynikající je i dodatková kapitola Vůle k životu a vůle ke kultuře, kde obsažené definice toho, co je kultura a co civilizace a jak se projevují jejich vzájemné vztahy je velmi cenná i pro pochopení dnešní dějinné situace.... celý text
Říše ducha a říše císařova
2006,
Nikolaj Alexandrovič Berďajev
Určující je B. dělení světa na dva duální principy, říši ducha, která je vždy subjektivním vztahem k Bohu, svobodou, vnitřním směřováním a plností a říši císaře, kde jde vždy o světskou moc, tak či onak svobodu uzurpující. Analyzuje detailně různé podoby císařovy říše, charakter revolucí, poukazuje u nich na protipól prvotního idealismu a skutečnosti, která je v menší či větší míře svobodě nepřátelská. Za určující vidí boholidskou povahu člověka, kdy samotná milost se nachází přímo v nás, jako Bůh v nás, nikoliv někde vnějškově. Tento svět vidí jako svět po prvotním pádu člověka, přičemž jednotný, monistický svět, kdy bude teprve svoboda ducha plně realizována je možný jen v eschatologické perspektivě. Výtečná je zde jeho analýza marxismu a jeho nemalých paradoxů a nesmyslností spjatých s proklamovaným materialismem.... celý text
O otroctví a svobodě člověka
1997,
Nikolaj Alexandrovič Berďajev
Třetí čtení knihy, kterou mohu považovat za svou filosofickou bibli. Kdybych z ní chtěl vybrat důležité citace, musel bych ji přepsat celou.... Kéž by křesťanství v co největší míře bylo postaveno na tak důsledném promyšlení jeho smyslu, jako to učinil Berďajev. Jeho kniha má skutečně moc osvobozovat, především od špatných modelů myšlení a zcestných výkladů Kristova poselství...... celý text
Měsíční pahorek v dlani
1987,
Henri Bosco
Velmi lyrický román, v němž jednu z hlavních rolí hraje příroda a dům na samotě. K tomuto autorovi mě dovedla studie Gastona Bachelarda Poetika prostoru, kde Henri Bosca zmiňuje právě jako výsostného básníka domu, obydlí. A má pravdu, Boscovými tématy jsou dům uprostřed přírody, člověk uvnitř domu, člověk a dům, člověk a příroda. Jemnocitně zpracované a popsané vazby. Kostra příběhu, tedy majetek zděděný pod podmínkou zkoušky samoty tři měsíce v domě uprostřed ostrova, nepostrádá jisté napětí i dramatičnost. Přesto jsem ale díky jemné lyričnosti románu po čase v četbě ustával, v některých chvílích jsem se musel nutit číst dál. Obrazy nesmírné prostoty života lidí pevně vztažených k přírodě. Nemám srovnání s podobným dílem, snad "Muž, který sázel stromy" má k tomuto románu svou akcentací přírody blízko.... celý text
Portrét umělce v jinošských letech
1983,
James Joyce
Formálně pro mě obtížná k četbě literatura. Zrání mladého muže, Joyceho autobiografie. Určující motiv církevní školy, nasáknutí katolickými motivy hříchu, viny, pekla, mladíkovo přestoupení a začátek pohlavní touhy, kdy zcela téměř bez sebe lovil prostitutky v bordelech. Následná několikastránková pasáž popisu pekla z úst kněze představuje Boží soud jako projev velmi brutálního a trvalého mučení těla i duše, jako projev nekončícího zavržení a postupné, nekonečné zkázy bez naděje. Štěpán po strachu z tohoto obrazu se kaje, stává se natolik a příkladně zbožným, že je ve škole profesory zvolen ke kněžské službě. Až halucinogenními obrazy zrání a rozhodování se Štěpán nakonec rozhodne nabídku nepřijmout. Scéna na pláži, kdy si v náznaku svobody (v celém díle spjatém s letem ptáků) uvědomí, co je jeho cestou, kde hledat a co vytvářet. Rozhodne se pro umění. Následné scény z koleje, kde jeho přesvědčení a rozhodnutí graduje, rozhovory se spolužáky podané jemně načrtnutými, opravdovými dialogy puberťáků, rozhovor, kde Štěpán popisuje svou estetickou koncepci postavenou na Akvinském. Věty jsou lámané, neustále se objevují vnitřní obrazy Štěpána, vtahování vnějšího do nich. Stylově vnímám tento kus rozporně, silné jsou pro mě motivy, motiv zrání, text však jakoby stále zadrhává, neteče, láme se. Je vskutku podivný (tak ale i J. Odysseus), problém není ve zdůraznění vnitřního, jako spíš ve způsobu řeči, v jakési lepenosti, mnohopohledovosti, nejednotnosti. Forma se také v průběhu mění, na konci, po posledním rozhovoru s Crandym, kdy Štěpán stvrzuje své umělecké rozhodnutí, následují deníkové zápisky počínajícího umělce, rozhodnutého jít svou cestou, za svou představou svobody. Přesto literatura hodná obdivu a ve svém modernistickém pojetí i následování !... celý text
Vlny
2008,
Virginia Woolf
Jemný, citlivý, přesto ostrý dech života v orchestraci vnitřních hlasů několika přátel, jejich vývoje od mládí až ke smrti. Do této zásadní knihy jsem se pokoušel neúspěšně začíst a vstřebat ji několikrát, podařilo se mi to až nyní a ničeho nelituji. Právě naopak, jedno z nejsilnějších a do hloubky jdoucích vyjádření touhy, snů, mládí, stárnutí, životního vzletu i tíhy, poezie i tragédie, zkrátka komplexity živého, co jsem kdy četl. Určitě ne naposled.... celý text
Paní Dallowayová
2008,
Virginia Woolf
Vyprávění jako imprese. Výjev zastavený v mikrookamžiku, vypravěčka létá mezi skutečnostmi a nahlíží do nejjemnějších detailů. Pak se scéna opět rozjede a proudí v ní život, čas teče. Opojení děním. Další zastavení u obrazu celku, u barev, tvarů, zvuků, detailů. Láskyplně se dívající citlivé a nesmírně vnímavé oko. Věty jako dlouhý obchvat, uchvácení. Vědomí více postav v prolnutí. Zároveň s dějem vnějším. Tekuté obrazy.... celý text
