Dědina
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415694/bmid_dedina-VtQ-415694.jpg
4
2605
2605
Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, příběh jedné současné vesnice vyprávěný očima jejích obyvatel. Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je potřeba toho tolik napravit na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění, které nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.... celý text
Přidat komentář
Sverazny zivot obyvatel jedne vesnicky vypraveny narecim. Vztahy, krivdy, tajnosti, pomluvy, zarlivost. Prosty lidsky zivot. Genialni a pritom uplne obycejne. Dedina dokaze probudit chut do zivota.
Byla to první knížka od této spisovatelky, kterou jsem přečetla. Knížka mne nadchla, je nádherná. Výborně se četla. Nářečí, které spisovatelka používá, tomu dodalo ten správný ráz "Dědiny". Charaktery obyvatel vesnice byly krásně zachyceny i každodenní život všech lidí ve vesnici. Při čtení jsem měla pocit, že sleduji nějaký film, jak mi všechny ty popisy těch lidiček i jejich vnitřní monology připadaly skutečné. A myslím, že mnoho takových lidiček žije mezi námi i ve městech. Starosti i sobeckost a bezohlednost celé široké rodiny o jednoho starého nemohoucího dědečka, jak je popsáno v poslední části knížky, tak to je ŽIVOT sám.
Pěkně se čte, zajímavá od začátku do konce, boduje dokonalou znalostí prostředí...
Spíše než román je to ale sbírka čtyř novel, vzájemně provázaných jen velmi letmo, což je jednoznačně škoda.
Rozhodně lze doporučit!
Petra Dvořáková je prostě "moje" autorka. Lituji jen toho, že (zatím) nenapsala knížek víc ("pro dospělé" jsem už od ní četla vše)...
Život několika rodin na malé dědině. Projdeme se dědinou od malé Petruny přes "řezníka" Laďu, sedláky Josefa s Marunou až po bábičku a dědu Vavírkovic. Postav je zde bravurně vykresleno několik. Říká se, že rodina musí držet při sobě. Zde to až tak úplně neplatí. Příběhy, které se mohou odehrát kdekoli.
Autorka faaaakt umíííí, přečtla jsem to jedním dechem, chvilku mě mrazilo, chvilku jsem se nemohla přestat smát :)
První knihu jsem četla Sítě. Hrozně se mi líbila. Napínavá. Kniha nešla odložit. Proto jsem se na tuhle knihu moc těšila. Ale teda spíš zázrak, že jsem ji dočetla. Jak na sebe i v rodině byli zlý. Pomlouvačný, plný závisti...velké zklamání.
Nářečí mám moc ráda, na mě ale kniha působila spíš plná vulgarit než že by šlo o nářečí, bohužel jsem nedočetla. Nesedělo mi ani to, že vlastně chyběl pořádný příběh.
Petra Dvořáková je výborná. Po Sítích mě Dědina taky zaujala, jde o fakt povedenou sondu života na vsi. Postavy dokonale vykreslené, život a dřina na poli zachyceny tak, jak doopravdy jsou, a autentičnosti je bravurně dosaženo použitím nářečí. Vřele doporučuji ke čtení všem!
Uffff... kniha je rozdělená do čtyř částí, které jsou vždy psané z pohledu jedné vesnické rodiny. Každá část je pak rozdělená do podkapitol, každá psaná z pohledu jiného člena rodiny. To je vlastně hrozně zajímavé a ničivé zároveň. Je zde patrné, jak jsou lidi odlišní a každý se na různé situace dívá z jiné perspektivy. Zároveň to ale knize trošku podlamuje kolena. Je tam strašně moc postav - řekla bych kolem 30 možná více, ve kterých jsem se bohužel po celou knihu ztrácela a ještě více tomu přidávalo neustálé střídání "vypravěče". Když to přeženu, tak u některých kraťoučkých podkapitol jsem si kolikrát uvědomila, kdo "mluví" ve chvíli, kdy kapitola končila a přeskočilo se na novou postavu.
Celá kniha je psaná jazykem nářečí, což může být pro někoho nepříjemné na čtení. Mě to až na jednu postavu nijak nevadilo / nerušilo. Naopak to dodává knize na zajímavosti.
Knížka vlastně nemá žádný extra děj - myšleno že zde není dějová linka celou knížkou. Je to prostě takový příběh o životě různých lidí na jednom místě.
Jako celek je zajímavě napsaná, ale musím se přiznat, že ač jsem ji přelouskala za chvilku, nemyslím si, že bych se k ní někdy potřebovala vrátit.
Pocházím z podobné dědiny, jaká je vylíčena v knize, a když mluvím, jak mi zobák narost, mluvím jako postavy v téhle knížce. Dědina pro mě byla neuvěřitelně realistickou sondou do "dospělejch věcí", které jsem v dětství vlastně neviděla, nechápala, nevnímala a brala za samozřejmý. Za věci, který mě štvaly, ale nikdy jsem jim nerozuměla... a ač to zní praštěně, tak tahle knížka mi najednou ukázala, jak jim možná lze rozumět. Že ty jaksi neosobní vztahy rodičů k dětem, tvrdost, dril, za kterejma se jen těžko hledá láska, mají vlastně taky svý příčiny a kořeny, o kterejch vám ale coby děcku z dědiny nikdo nic nepoví. Autorka pověděla a já jí za to neskonale děkuju. Za mě tohle není beletrie, ale beletrizovaná psychologie a dokonalá sonda do života obyčejnejch lidí z dědiny. A dědina vás semele. U týhle knížky jsem viděla, pochopila a zůstal vděk a štěstí, že jsem včas odešla.
Kniha přináší pěkný náhled do běžného života na vesnici a to z pohledu několika generací. Jsou zde moc hezky zachycené vztahy mezi sousedy, v rodině, pomluvy, závist, každodenní starosti. Myslím, že mnohým připomněla dětství a to i díky nářečí, ve kterém je kniha psaná.
Knihu tvoří čtyři kapitoly, které vyprávějí příběh několika rodin z jedné vesnice na Vysočině. Orientace v osobách není úplně jednoduchá, všichni se tu jmenují v lepším případě Jarin, Jiřin, Pavlin, Maruna, Heluna, v horším pak mladá Smejkalová či prostřední Moravcová. A všichni tu spolu a vedle sebe žijí a mluví nářečím, což je tedy mimochodem skvělý nápad a hlavní deviza knihy. Slovníček pojmů ze začátku knihy jsem nepotřebovala (tedy až na kotouček = kolečko), ale za jazykovou invenci dávám sto bodů.
Co se ale týče obsahu, tam už se takové nadšení nekonalo. První kapitola je o pětileté neposedné Petruně, kterou hlídá babička ze staré školy. Schválně, kdo může za to rozšláplé kuře? Hlavním hrdinou druhé kapitoly je Laďa, který se svou Marcelou čeká čtvrté dítě a chodí si přivydělávat jako řezník na zabíjačky. Jitrnice, jelita, prejt, rum, pivo, krev, sex, závist a nenávist... "na pívem politých stolech najít sebevědomí...". Třetí část mapuje rodinu Brabcových, dříve statkářů, dnes zase statkářů. Starý Josef chce znovu vybudovat to, co kolektivní hospodaření zničilo, jeho žena Maruna prodává v konzumu, s každým chce být zadobře a všechno dělá postaru, jak byla zvyklá z domova (vtipná historka o ořezávané sekané). Jejich syn Zbyňa má už všeho dost, chce se mít dobře a nechce se mu dřít (a hlavně nechce dojídat k večeři potraviny, kterým končí záruka a které by Maruna v konzumu neudala). Každý si něco myslí a myslí si, že ten druhý si něco myslí, ale velmi často to ten druhý tak nemyslí (to je pěkná věta, co?) - u Brabců spolu totiž nemluví, oni si "rozumí" beze slov, uff. Je to vidět.... No a co teprve u starých Vavírků... To je v kostce (bez odboček k provdaným dcerám, proradným snachám, nemocným psům a nevděčným kočkám) děj celé knihy. Čekala jsem, jestli se to nakonec nějak propojí, ale nedočkala jsem se.
Na druhou stranu - četlo se to samo, četlo se to skvěle, atmosféra jak u Petry Soukupové nebo Jiřího Hájíčka, k tomu to nářečí, no kam se hrabe Radka Třeštíková se svým Veselím. A samozřejmě: obraz české vesnice jak vyšitý - už tam skoro 20 let nebydlím a pořád se mi to zdá málo... Jen teda osobně doufám, že těch starých lidí plácajících se mezi kuřinci a vzpomínajících na to, že líp už bylo, přece jen taky trochu ubývá (i když někdo toho Zemana holt volit musí, že?) Vesnička má, středisková: kniha, která zaujme líčením konfliktů mezi mladými a starými, mezi tradicí a dnešní náročnou dobou, nepochopením mezi pohlavími, prostě zobrazením reality každodenního (a nejen venkovského) života. Jako román (nota bene dle anotace humorný) to ale na mě nefunguje, možná spíš jako sbírka čtyř více či méně samostatných (a tragikomickým) povídek.
Jsem z vesnice, takže tahle kniha pro mě byla taková moje malá vzpomínka na dětství.
Styl psaní mi vyhovoval, a já chvílemi valila bulvy jak je to všude stejný :D
Já jsem také rodačka z Vysočiny a pro mne to byla sonda do mého dětství a co jsem tehdy pozorovala u okolí, jak se lidé chovají atp. Nářečí bylo pro mne téměř přirozené, avšak na celé knize mi chybí nějaký závěr, ukončení. Prostě se vyprávějí příběhy z různých rodin. Nejdelší kapitola vlastně postupně přeskakuje mezi jednotlivými členy rodiny a to na mne působilo chvilkami zmatečně, kdo že vlastně danou kapitolu jakoby vypráví. A ještě bych celkově "vytkla" mnoho jmen a postav. Pro mne to tedy byla nostalgie na dětství, takže moc fajn. Ale zajímalo by mě, co si lidé mimo kraj Vysočina myslí o těchto příbězích?!
Krásná knížka, ..jak se žilo a žije na vsích- dědinách, je v ní spoustu "lidové moudrosti" ...výborně dokreslené nářečím.
Pěkná, čtivá kniha o mezilidských vztazích na vesnici. Generační rozdíly staré a stále se opakující jako lidstvo samo.
Skvělé. Neplánovaně půjčené, ale stálo to za to. Ze začátku jsem měla strach z nářečí ve kterém je knížka psaná, ale právě to jí přidává body. Postupně z vyprávění obyvatel poznáte život na jedné vsi kdesi na pomezí Čech a Moravy. Ale je to úplně jedno. Protože to stejné se může odehrát třeba tam u vás. Jak kdybyste otevřeli na chvíli dveře do setnice, a sledovali co se v které domácnosti zrovna děje... a pak šli zas o barák vedle... jen tak na chvíli nakouknout a jít.... za mě plný počet. A jsem moc zvědavá na další knížky autorky.
Kočka je sviňa, příde jenom, když něco potřebuje. Moje děcka takový nebudou.
Dědek jen sedí na posteli a čumí. Zvykl si na posluhu. Měla sem dědka, a už nemám.
Poslední ´´povídka ´´ mě asi zaujala nejvíc. Tím tématem. Je tak blízké.
A jak se autorka dívá do hlav chlapů. V té druhé a třetí. Tak něják jsem si myslela, že myslí jen na dvě věci. A místo vraždy česká vykrádačka.
Ta první mi ale byla cizí. Takovou babičku neznám. Nálada něco mezi Troškou a Assou Larsonovou. A na konci se to krásně nespojilo. Krásné nářečí. Krásně originální. krásně o ničem.