Dědina
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415694/bmid_dedina-VtQ-415694.jpg
4
2605
2605
Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, příběh jedné současné vesnice vyprávěný očima jejích obyvatel. Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je potřeba toho tolik napravit na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění, které nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.... celý text
Přidat komentář
Jó, život na opravdové vesnici, to není pro úplně každého :D Drby, pomluvy, závist, starosti a léty zrající zášť dělají mezi obyvateli a sousedy své. Velmi dobře byla zachycena propast mezi generacemi (mladí X staří, děti X rodiče), jak si vzájemně nerozumí a nedokážou se pochopit a vcítit do toho druhého.
Nebylo to úplně špatné a jako oddechovka od každodenních starostí bych řekla ideální. Tedy pokud vás takovéto životní problémy v knize od čtení neodrazují.
Knížka se mi líbila moc. Vlastně nemá žádnou určující dějovou linku, ale popis postav je natolik komplexní, že vás vtáhne. Nářečí tomu dodává ten správný ráz a bez něj by to bylo o ničem. Autorka mě svým dílem zaujala :-)
Kniha je trpko-vtipna. Citala sa mi ako slovenke celkom dobre. Obcas som sice mala problem so slovickom, ale ten jazyk k tomu celemu deju pasoval,bez neho by to nebolo ono.
Kniha se mi líbila, byl to pěkný náhled do běžného života na vesnici, a to z úhlu pohledu několika generací.
Dobré, doporučuji. Asi nejvýraznější složkou "Dědiny" je nářečí, kterým je celá napsaná. Jedná se o jakousi epizodku z venkovského života, která vlastně ničím nezačíná a ničím nekončí, důraz je kladen hlavně na psychologii postav. Velká škoda je, že jakmile se z některé postavy stane "vyprávějící postava", je celkem obtížné identifikovat, o koho se jedná, neboť v kapitolách, které vypravuje, obvykle není vůbec oslovená. Vůbec ve všech postavách je místy obtížné se vyznat, protože nejsou nijak uvedeny do děje, není vysvětleno, jaké mají postavení, s kým jsou spřízněné atd, takže v tomto ohledu kniha místy působí poněkud zmateně.
Zvláštní kniha. Taková hrabalovská, přímo ze života.
„To je všechno tym, že mladí chcou žít po městsku. Kolikrát si řikám, že se mají do toho města rači teda vodstěhovat, dyž jim dědina není dobrá.“
„Tady na dědině člověk musí umět vodpoustit. I těm závistivejm. To nestačí jednou za život. To musite každej den znova, jinak byste tady nemohli žit.”
To platí na dědině stejně jako v zahrádkářské kolonii, chatové osadě, ale i v činžáku či satelitu. Tím víc, čím víc si vzájemně vidí do talíře.
Není to tak úplně román, nemá to hlavní dějovou linku. Děj se odehrává spíš tak nenápadně, skrz vnitřní monology jednotlivejch postav, ze kterejch je sestavená celá kniha. Ale ty monology sakra stojej za to. Vtipný i mrazivě drsný. Upřímný, nepřikrášlený sledování lidí, který se jinak tvářej pro sousedy a jinak doma u stolu. Holt lidi jsou závistivý, škodolibý a koukaj na prachy, jen na vesnici je to víc vidět, když každej každýmu čumí pomalu i na záchod, práce není a platy za moc nestojej. A čtenář je na chvíli jeden z nich, jeden z těch co jim civí ve dne v noci do oken, ale i ten, kterýmu se s pláčem svěřujou v kuchyni nad turkem ve skleničce.
Taková sonda do koloběhu jedné vesnice, která vás zaručeně odradí od případného života na dědině. :)
Přiznám se, že jsem Dědinu na pultech knihkupectví míjela, ale jakmile jsem jednou viděla rozhovor s autorkou, tak jsem si říkala, že si knihu rozhodně musím přečíst. Petra Dvořáková na mě působila jako strašně zajímavá "exotka", která si prošla vším možným od kláštera, nemoc dítěte až po anorexi atd. Říkala jsem si, že ženská, která si prošla tímhle vším, neztrácí úsměv a dokáže o tom mluvit s nadhledem, tak musí umět podat život dostatečně syrově a reálně - a přesně takhle očekávání Dědina splňuje.
Dvořáková si hezky hraje s dialogy, vesnickou atmosférou a hlavně různorodými postavami. Styl jejího vyprávění působí hrozně přirozeně, nenuceně. Živě si celou tu vesnici dokážete představit, jak to hezké, tak i všechny ty nešvary od pomluv, po nevraživost, závist, zajeté stereotypy atd. Pokud máte k vesnici blízký vztah, ať už jste na ní vyrůstali, či tam zrovna žijete, tak Vás kniha chytne za srdce možná ještě o chlup víc.
Toš trochu mi trvalo se začíst. Vlastně jsem četla po kouskách mezi jinýma knížkama, ale postupně jsem se dostala do bodu, kdy jsem chtěla vědět víc o jednotlivých postavách. Děj to vlastně ani žádný nemá, ale autorka skvěle vykreslila celý spektrum povah a asi od půlky už mě to chytlo. Kniha je vyprávěním více postav - ze začátku jsem měla chuť s většinou z nich zatřást a hrozně mě štvaly, ale jak jsem se dovídala víc o životech a minulosti jednotlivců, tak jsem si na ty vesnický nátury zvykla a pomalu je akceptovala. Celkově ve mě Dědina vyvolala celou škálu emocí od počátečního naštvání, přes mírnou zlost a místy mi bylo i trošku smutno. Prostředí vesnice je ale velice dobře vylíčené. Psaní v nářečí tleskám - to byl hodně zajímavej prvek a vůbec jsem s tím problém neměla. Byla to moje první kniha od Petry Dvořákové, ale určitě ne poslední.
Knih psané vyloženě určitým nářečím jsem moc nepřečetla. Proto mě Dědina nadchla. Je to tragikomický vhled do života na malé vesnici. Prostě tam jednou přijedete a zíráte co se kde děje. Jiné priority, jiná mentalita, ale stejně několik skvěle vykreslených charakterů. Příběh má úžasnou atmosféru, ale je pravda, že ne každému tento styl vyprávění sedne... Mě sedl, i když jsem se sem tam ztratila. Proto jedna hvězda dolů.
Kniha me bavila, dialekt byl supr, pochazim z Krkonos, takze u nas mame dost odlisny, i tak jsem rozumela dobre.
Ale ty postavy mne tak pily krev, ze jsem vzdy musela na chvilku knihu odlozit. :D
Ale jo, má to svoje kouzlo. Jen té závisti a pomlouvání bylo na mě trošku moc a za vypravěčský jazyk dávám taky jednu * dolů, mně by to stačilo jen v přímé řeči.
Hodně dobré čtení.Autorka popisuje vesnici ve které v dětství žila,osudy lidí a lidiček a všechno podtrhuje použité nářečí a výrazy,které jsou pro tuhle oblast specifické.Z některých osudů ale vyznívá i dost velký pesimismus,protože někteří neví jak dál...
Skvělý čtení, to nářečí nemělo chybu, to k těm příběhům prostě sedlo. A u posledního příběhu ze začátku jsem se od srdce smála, jak ta babka na toho dědka nadávala, jak jí vadilo i jen jak kouká :-D takový fakt ze života.
Odpočinková kniha, kdy se člověk přemístí a chvíli žije na dědině. Poslední kapitola mi potvrzuje dnešní chování lidí, kdy se každý žene jen za penězi. Málokdo si ovšem uvědomuje, že peníze nám mají pomoct k životu a ne náš život ovládat.
Nenápadná knia, která mě nakonec nadchla. Pohled na vesnici, jazyk, jakým je psána, vše prostě perfektní. Vrátila jsem se do dětství.
Sbírka povídek (a jedna delší novela) z malé moravské vsi, která přináší věrohodný a živý pohled na život na venkově se všemi malými tragédiemi, křivárnami a klepy, které k tomu patří. Výborně zvládnuté byly změny perspektivy v jednotlivých povídkách, možná jen kromě Zbyňka, který je prostě a jednoduše výlupek všech nectností. Jinak ovšem skvělé čtení, trochu ve stylu Hájíčka.
Kniha mi připadá úžasná, strasne moc se mi líbila. Fakt je jiná, nic podobného jsem nikdy nečetla, úplně mě to vtahlo do prostředí dediny mezi její obyvatelé.
Obyčejný, surový, lidský... jako život sám... na dědině.