Vegetariánka

03.05.2021

Zajímavé je, že není tak úplně jasné, zda za úspěchem této knihy stojí sama autorka nebo britská překladatelka. Ale to mě příliš netrápí, protože i český překlad mě velmi zasáhl. Příběh, který vychází z nelehkého postoje korejských žen ve společnosti , dokáže oslovit i evropského čtenáře. Román se posouvá v ději předáváním vypravěčské štafety. Začátek sledujeme očima manžela hlavní postavy, aby si po něm převzal slovo její švagr a v závěru její sestra. Jonghje svým rozhodnutím přestat jíst maso spustí lavinu událostí, které ovlivní život nejen její, ale i všech zúčastněných. Zatímco její tělo se stává křehčím, její mysl se zarputile vzepře navzdory submisivitě, která v ní byla vypěstována již v dětství autoritářským otcem. Kdybych byla stromem, objala bych křehkou Jonghje a stejně tak její sestru svými mohutnými větvemi. Zasypala bych je hromadou květů a zaševelila jim do ouška svým listovým, že každá bytost má právo na vlastní identitu, přání , názory a lásku.

25.04.2021

Co s člověkem udělá, když vyrůstá v radikálně karnistické a ultra patriarchální společnosti? Uzavře se do sebe, rezignuje, zcvokne se?
První třetina je ještě nejlepší. Bohužel všechno, k čemu měla první část knihy našlápnuto, se v dalších dvou třetinách docela ztrácí.

První třetina knihy je vyprávěná z pohledu manžela Jonghje, která byla vždycky "hodná holka", dělala, co po ní chtěl otec, později, co po ní chtěl manžel, ale uvnitř pomalu umírala. Až toho jednoho dne měla dost a něco se v ní zlomilo a ona se rozhodla k jedné malé rebelii. Přestat jíst maso.
Jenže to je něco, co se moc nerespektuje ani v emancipované Evropě, natož ve společnosti, kde žena musí poslouchat. A kde navíc tvoří maso základ jídelníčku, včetně psů a živých chobotniček. (Třeba ta scénka se psem mi přišla skvělá. Když totiž lidi v Česku začnou číst o vegetariánství, budou se stavět do opozice, ale jakmile přijde na řadu pes? Možná tady někomu dojde, jakej je karnismus nesmysl, a že pokud soudíme jedno, ale ne druhé, jsme docela pokrytci.)
Proč přesně přestala jíst maso a živočišné produkty, není nikde úplně vysvětlené. Neopírá se o žádná etická, zdravotní či ekologická fakta, jedná intuitivně na základně zlých snů, v nichž si uvědomí, že má na rukou krev, a cítí se, jakoby uvnitř jejího těla žily stovky duší, které pozřela.

Je bohužel hodně znát, že to autorka psala jako 3 samostatné novelky, které se sice pokusila dát k sobě, jenže dohromady prostě vůbec nefungují. V první třetině vypadá Jonghje jako docela normální člověk, který se jen cítí strašně osaměle a chybí mu někdo, kdo by mu rozuměl. Jsou tu relativně dobře vykresleny některé problémy, s kterými se člověk musí potýkat, když přestane jíst maso (jako třeba to, že se vás na to každý ptá a že vám to každý vnucuje) a samozřejmě tu je i dobře vykresleno, jak člověka zničí toxický nerovnocenný vztah (ať už s otcem nebo manželem).

Ano, některé scény byly z našeho pohledu přehnané, ale zase chápu, že tady hrál roli i život v patriarchátu, což vysvětluje i tu její rezignovanost a nemluvnost. (Díky bohu za svět, kde si můžu žít jak chci a nikdo mi to nemůže zakázat!)
Jenže tohle se pak celé náhle zhroutí a hrdinka se začne chovat naprosto stupidně a mně to prostě vůbec nesedí k té Jonghje, kterou jsme poznali v první třetině.

S knihou mám dva zásadní problémy:
1. Proč tam vůbec je nacpané to vegetariánství? Aby se to lépe prodávalo? Jonghje, jak se nakonec ukáže, není vegetariánka. A já mám vážně strach, že po přečtení téhle knihy začnou všechny babičky, jejichž děti se rozhodly žít eticky a ekologicky, strašně panikařit, že jejich dítě umře na podvýživu a začne sexovat se stromy. Lol. Prostě ne. :-D
Autorka se sice snažila občas říct něco ve smyslu, že vegetariánství je normální, ale Jonghje je prostě zvláštní případ (a faktem je, že sama postava o sobě nikdy neřekla, že je vegetariánka - potažmo veganka, protože v 1. třetině nejí nic živočišného - to označení jí nalepili ostatní). Ale nevím, tohle podle mě opravdu jen rozšíří už tak dost rozšířené mýty o vegetariánech.
Plus, dost mi vadila určitá nekonzistence v tom, jak to teda vlastně Jonghje má. V poslední třetině jí sestra nesla nějaké vaječné rolky. A taky mi dost vadilo, že se z knihy zdálo, že vegan/vegetarián jí jen zeleninu. Jako kdyby na světě byla jen zelenina a zvířata. :-D Autorka měla nejspíš zůstat u kritiky patriarchátu a do tohoto tématu se nepouštět.

2. Prostředí psychiatrické léčebny. Tohle je za mě hodně špatný. Ano, souhlasím, že to takhle dost podobně chodí někdy i v realitě, do nemocnic se dostávají lidi, kteří tam nemají co dělat, zatímco svět by byl mnohem krásnějším místem, kdyby se tam šli léčit lidi, kteří je tam dostali. (Jako když třeba na rok zavřou týrané dítě do nemocnice, zatímco otec si běhá na svobodě a plodí další děti. Protože kdo v naší zemi věří dětem?)
Takže souhlasím, že je opravdu možné, aby někoho zavřeli do blázince proto, že nejí maso a neposlouchá manžela. Problém spočívá v tom, že ten text nevyznívá jasně jako kritika.
K*rva, dřív se lidi, kteří nám dokonale nezapadají do naší dokonalé tuctové společnosti, léčili elektrošoky, lobotomií či kastrací, dnes se do nich cpou prášky na vygumování mozku. Když v knize chodil lékař a blahosklonně mluvil na lidi s vygumovanými mozky, měla jsem fakt vztek. Protože v tom nebyla kritika! Ve skutečnosti tu jsou všichni, včetně Jonghje, nakonec popsáni jako šílenci (a nějaký soucit a pochopení, které nakonec pocítila sestra, to fakt nezměnilo).
Celé to prostředí bylo popsáno strašně naivně. A závěr, který z toho měl vyplynout, z toho prostě nějak nevyplynul - tedy to, že Jonghje by stačilo, aby ji někdo objal a řekl jí, že ji respektuje a že si může žít po svém. Škoda, že to holka nezvládla sama, ale musí to být těžké, když netušila, že jsou na zemi lidi, kteří by ji pochopili. Když se cítila na vše tak sama, tak odvrženě.

Co se týče druhé třetiny, ta mi přišla nejzbytečnější. Pro celý děj měla jen ten význam, aby nám ukázala, že možná mohlo všechno dopadnout jinak, jen kdyby Jonghje někoho měla, kdo ji má rád. No ale proboha, o čem to jako bylo? Tohle byl fakt bizár. Pochopila jsem, že celá kniha má být asi jako jedno z těch uměleckých videí, ale v tomhle se přikláním na stranu Inhje, která tohle umění zkrátka nechápe. Já ho asi taky nechápu.

Taky musím říct, že na to, jak je knížka tenoučká, jsem se až moc často nudila a musela jsem odolávat pokušení přeskakovat dlouhé odstavce. Ano, já chápu, že to má být celé takové imaginativní, jenže já nevím, možná to v originálu či v oceňovaném anglickém překladu vyznívá jinak, na mě to ale v češtině nepůsobilo.

Jediné plus této knihy nakonec vidím v tom, že nám aspoň trochu přiblížila jihokorejskou společnost, v níž je patriarchát stále hodně silný. Jak se za maskami klidných a spokojených lidí skrývají duše na pokraji zhroucení. Jak každý za svou maskou vyrovnanosti ukrývá své vlastní démony.
Jako nenásilná a upřímná kritika patriarchátu super.

24.03.2021

Velmi zajímavá kniha, rozhodně stojí za přečtení.
Kniha není ve své podstatě o vegetariánství, ale o postoji lidí kolem hlavní hrdinky (Jonghje), která se rozhodne být vegetariánkou. Největší zvláštností knihy je fakt, že přestože je Jonghje hlavní postava, o jejích myšlenkách se vlastně vůbec nic nedozvíme (kniha je psána z pohledu manžela, sestry a švagra, nikoliv Jonghje) a tudíž po celou dobu přebíráme dojmy/pocity o ní prostřednictvím jejího okolí. Pro mě osobně byla kniha cestou za poznáním lidské duše. Určitě doporučuji!

08.03.2021

Sen, ktorý prinúti hlavnú hrdinku Jongje, prestať jesť mäso. Za každým kúskom masa vidí tvár. Všetci ju prestanú chápať a nikto si nedokáže vysvetliť túto náhlu zmenu. Jej telo a myseľ odmieta všetko živočíšne jedlo a jej premena k niečomu neodvrátiteľnému je nevyhnutná. Vzoprie sa aj otcovi aj manželovi, ktorí nemajú pre ňu ani štipku porozumenia. Celý príbeh však nie je len z jej perspektívy, ale aj z pohľadu jej sestry a švagra. Je to vojna, ktorú nemôžu vyhrať.
Celý príbeh sa číta relatívne svižne, ale nie je to taká „oddychovka“. Je v ňom aj niečo viac ako len dobrá story, Príbeh je na pozadí trochu filozofický a autorka načrela aj do problémov juhokoréjskej spoločnosti, o ktorých sa možno nehovorí nahlas. Odporúčam si knihu prečítať, aj keď udelená Man Bookerova cena možno nenavodí pocit super kvalitného diela u každého čitateľa. Titul si však nájde svojich stúpencov aj odporcov. Ten, kto nehľadá niečo „ploché“, to v tejto knihe snáď nájde.

24.02.2021

Není to jednoduché čtení ani pouhé vyprávění. Je tam něco, co mě nutilo dočíst knihu s napětím až do konce. Autorka se noří do hloubky Jognhjeiny duše. Jsou tam hodně syrové momenty, které jakoby čtenáře probraly z psycho letargie (pes, nevěra). Doporučila bych to tomu, kdo si chce přečíst něco hlubšího a ne povrchního.

20.02.2021

Autorka ve svém románu nabídla krátké nahlédnutí do prostředí, které většině z nás (Evropanů) nebude až natolik známé. Měla odvahu odhalit ty temnější stránky života jihokorejské společnosti, mezi které patří i nerovnoprávné postavení ženy v rodině a manželství. Při čtení této knihy se mi hned vybavilo jedno z děl Kazua Ishigura, ve kterém popisuje praktiky při sjednávání manželství v Japonsku. Inu, je to jiná kultura a některé tradice jsou v ní hluboce zakořeněné.
Vegetariánka svými naturalistickými popisy některých scén může na někoho působit kontroverzně či provokativně. Mám však za to, že autorčin místy syrový styl psaní má čtenáře ještě více vybídnout k přemýšlení.
I když osud hlavní hrdinky byl od první stránky velmi lehce předvídatelný, kniha mě doslova pohltila a přečetl jsem ji "jedním dechem".

12.02.2021

Knihu jsem při čtení moc "nedávala." Možná to bude tím, že jsem od ní očekávala něco jiného. Tady se vše z původního vegetariánství, jednoho snu u hlavní postavy v knize, zvrtne až na intenzivní péči se spousty hadiček a umělé výživy, které drží zdecimované tělo jakž takž při životě do určitého okamžiku...
Autorka v knize popisuje jisté věci - činy z její kultury, ale potrestání psa a jakým způsobem se zvíře musí potrestat za svou neposlušnost, mi přišlo vážně už moc mimo naší kulturu a zvyklostem, které sice mohlo podpořit chování a konec Jonghje, ale nám, našemu - mému myšlení je cizí...

02.01.2021

Tohle mě nadchlo. Byla jsem nadšená z toho naturalistickýho stylu. Syrově popsaný pasáže. To, jak je to napsáno ze tří různých úhlů pohledu. (Až tedy na první kapitolu, co je z pohledu manžela, toho bych pro jeho aroganci a naprostý nezájem nakopla, ale stejně tak chápu, proč si vše myslel. Ten dehonustující pohled na ženu je něco, co mě zvedá ze židle, pořádně se nedovedu vžít do patriarchátu a jeho mentality)

Překvapilo mě, s jakým opovržením se hrdinka kniha setkala po svém rozhodnutí přestat jíst maso. A vlastně veškerou stravu živočisného původu. Ty neuvěřitelný kulturní rozdíly. To, jak je vše popsáno. Po celou knihu jsem s Jonghe soucítila a měla jsem pocit, že vše prožívám s ní. Ten neuvěřitelný vnitřní boj. Ten zmatek. Ta naivní dětská tužba stát se něčím jiným, lepším, stát se stromem. To, jak nedovedla pochopit nepřijetí jejího rozhodnutí ze strany svého okolí. Prožívala jsem s ní její žášť vůči nejbližším. Prožívala jsem starost jejího okolí o její život.

Neuvěřitelně mě kniha oslovila. Bylo to strhující a trochu jsem v tom viděla styl H. Murakamiho, ale to je možná kvůli mému nízkému povědomí o asijských autorech.

22.11.2020

Na jednu stranu se s vegetariánkou umím ztotožnit. Prožitek deprese, velký vliv snů, touha po květinách, až dětská křehkost.

Na druhou stranu to nepřijetí okolí, stálá touha mít ji jako svůj objekt. Z toho mi bylo zle.

Na jednu stranu je kniha plná naznačených metafor, co jsou tak akorát skryté a tak akorát vidět, abyste mohli číst knihu znovu a znovu. A obrazy jsou tak mrazivé, že vás mohou pro pronásledovat před usnutím.

Na druhou stranu mi chvílemi neseděl děj. A napadá mě, co kdyby Han Kang nenechala vegetariánku nikdy mluvit o svém snu? Co bychom si mysleli pak?

28.10.2020

Velmi zvláštní příběh, který mě na začátku dost pobuřoval. I přes jeho zvláštnost se ale četl velmi dobře, jedním dechem.

25.10.2020

K této knize mám nespočet přívlastků. Shrnu to do jednoho - odvaha! Takovéhle naturalistické šokující dílo napsat v Jižní Koreji a obletět s ním svět, je velmi odvážné a úctihodné. Hlavní hrdinka se postaví konvencím a jde si tvrdě za svým "snem." Ano, symbolika hraje velkou roli. Autorka poukazuje na bohužel často vídanou ignoraci a omezenost lidstva. Když se lišíte od konzumní společnosti, už jste divný nebo úchylové, a patříte do blázince. Tak tady paní si radši vybrala stát se flórou.

Je to velmi těžké čtivo, jak na oči, tak na žaludek. Ještě nějakou dobu mi bude hlodat hlavou.

19.10.2020

Kruté, tvrdé, syrové, násilné, hrubé - ale i poetické a něžné. Snoubí v sobě naturalismus s magickým realismem. Kniha, která by obsahem rozhodně vydala na daleko širší román, ale takto možná řekne daleko víc. Hltala jsem ji, ale občas jsem ji musela odložit, abych některé pasáže rozdýchala. Man Booker International si odnesla právem.

06.10.2020

Raději zešílet, než být poslušnou korejskou dcerou a ženou......

30.09.2020

Mé korejské tažení pokračuje. V knihovně mají pár knih. Vegetariánka je asi nejslavnější, dostala Man Bookerovu cenu, právem.
Těžko uvěřit, že to napsala žena a Korejka. Na druhou stranu se nedivím, že jednoho dne už to někdo musel rozseknout.
Vegetariánství jako symbol revolty, jako únik, jako něco, co mě vymezuje, co mi dává svobodu nebýt otrokyní poslušně plnící, co po ní korejská rodina, společnost, tradice... chtějí. Maso, krev, zápach jako symboly násilí a omezení, nemožnosti se vymanit patriarchální společnosti, kde muž a jeho slovo je bůh a žena červ u jeho nohou.
Čtení to není lehké, ale jak začnete, nemůžete přestat. Nejde to odložit, čtete až do beznadějného konce.
Už hned na začátku, kde muž popisuje svoji ženu a důvody, proč si ji vybral za manželku, chce se vám křičet a mlátit toho zmetka do hlavy- co TY seš za zázrak, kdo Ti dává právo takhle na ženu (svého života, matku Tvých budoucích dětí ) pohlížet!

09.09.2020

Zanechala ve mně docela trauma, nebudu lhát. :D

20.07.2020

Nečte se to jedním dechem, ale je to záležitost, která v člověku zůstane. Není to o vegetariánech, ale o překračování hranic (které má jiné důsledky pro ženy než pro muže) a o skoro až (absurdní) nemožnosti změnit svou roli ve společnosti.

07.07.2020

Vegetariánství až návrat k "naturalismu" není primární volbou hlavní hrdinky Jonghje - jak se postupně dovídáme...Je východiskem/únikem od tíživých snů a stavů, které se jí následkem výchovy, celkového uspořádání korejské rodiny a společenských zvyklostí dostalo. Kde a u koho najde porozumění a přijetí? U svého muže či otce, kteří jsou prototypy korejské patriarchální rodiny? U své matky nebo sestry, které jsou prototypy poslušných a úslužných žen? Nebo snad u svého švagra - svobodomyslného umělce...?

06.07.2020

Mé první nahlédnutí do korejské literatury nemohlo dopadnou lépe. Autorka popisuje zdánlivě banální události ze života Jonghje, s každou stránkou nás více uvádí do kontextu jejího života a touhy nebýt (člověkem). V knize dochází třikrát ke změně vypravěče a s každou změnou se příběh posouvá o kus blíž k šílenství a dál na okraj společnosti (jejíž tlak 'být normální' jednoho dostane na lopatky). Naturalistické čtení, ze kterého mrazí a zároveň chvílemi jakýsi magický realismus. Výborné.

20.06.2020

Když je Jonghje malá holčička, musí sníst svého psa – ještě před tím sleduje, jak zvíře zoufale běží za motorkou, která má za úkol jej unavit k smrti, dívá se na to, jak popadá dech, jak prohrává boj o život, jak jej stroj ovládaný jejím otcem vláčí po prašné cestě a dře z něj kůži na maso. V polévce si pohrává s jeho očima. „Vzpomínám si, jak se přede mnou na mastné polévce mihotaly dvě psí oči. Oči běžícího psa, plivajícího pěnu smísenou s krví. Ale ani trochu to se mnou nepohnulo. Opravdu ani maličko.“ V patriarchálním světě jejího otce a bratrů Jonghje a její sestra ztrácí schopnost svobodně vyjadřovat své pocity, pěstovat vlastní hodnoty – popírání a potlačování emocí, které se v dívkách hromadí se striktním dodržováním korejských tradic – které se prolínají s nekritickou a až zbožnou úslužností k mužům, v dospělosti vyúsťují v tragédii. Odpor ke krutosti a rigiditě myšlení dohání Jonghje k přesvědčení, že nechce být člověkem. A ta zprvu nenápadná sebedestruktivní cesta – kdy začne odmítat určitý druh potravy (právě ten, který korejská společnost bere za samozřejmost) – je ale v tamním smýšlení obrovskou revoltou. A za tou revoltou stojí žena – do té doby utlačovaná, nesebevědomá – objekt, doplněk, ozdoba, nutnost.

„…pes, co mi prokousnul lýtko, je přivázaný za tatínkovým motocyklem. Je mi devět a stojím mezi vraty našeho domu, nohu pečlivě omotanou obvazem. Podle venkovské pověry mi tatínek na ránu přiložil spálenou srst ze psího ohonu. Je horký letní den. I když se ani nepohnu, pot ze mě teče proudem. Pes vyplazuje červený jazyk, který mu padá až pod bradu, a ztěžka oddychuje. Pěkně rostlý, bílý pes, tělem větší, než já. Do té doby, než pokousal dceru vlastního pána, si o něm všichni v sousedství říkali, jaký je to bystrý hafan.
Když táta přivázal psa ke stromu a zapálil pod ním oheň, aby mu ožehnul ocas, prohlásil, že ho nezabije ranou do hlavy. Někde totiž slyšel, že pes, který umře vysílením, má křehčí maso. Startuje motorku a vyráží vpřed. Pes uhání za ním. Společně oběhnou okolní domy a stejnou cestou se vydávají na druhé, třetí kolečko. Ve hnutí stojím ve vratech a upřeně sledují bílého psa, který je čím dál vyčerpanější. Nemůže popadnout dech, ale oči mu jiskří. Pokaždé, když se můj zrak setká s jeho planoucíma očima, zlostně se na něj zadívám.“