1amu komentáře u knih
Vystál jsem si na tuto knihu jakýsi jarní čtvrtek v roce 1982 pěknou frontu. Stála sice tenkrát 90.-Kčs, ale nekupte to. Mít obrazovou publikaci nejkrásnějších míst na světě, ještě k tomu od anglického spisovatele, to bylo tenkrát terno.
A jak dodává autor: Všechny mimořádné přírodní jevy jsou v tomto moderním věku pravděpodobně dobře známy, ale znáte jezírka sopky Keli Mutu, nebo masožravou rostlinu mucholapku americkou ? A věřím, že v dalších částech světa objevíme mnohé další fascinující jevy...
4* kvůli tenkrát nedokonalému tisku.
... a loď se dala zase kanálem San Marco... a tak je zase spatřil, nejúžasnější přístaviště, onu oslňující kompozici fantastických staveb, kterou republika zbudovala pro podiv uctivým pohledům blížících se plavců. Nádherně vystupující bok pohádkového chrámu, díval se a uvažoval, že přijet do Benátek po souši, či železnicí, je tolik, jako vstoupit do paláce zadními dveřmi. Vstoupit do nich pouze a jen lodí... Nenapsal sice pan Horníček, ale cituje z knihy T.Manna: Smrt v Benátkách. Zvolil dobře.
Tradičně vydávaná publikace, věnující se průběhu OH. Bohužel rok 1972 byl poznamenán plánovaným únosem a vraždou 11 izraelských olympioniků, které spáchala palestinská organizace Černé září v areálu olympijské vesnice a na mnichovském letišti. Neschopná německá ostraha přispěla k masakru, který bohudík nezůstal nepotrestán. Pro české diváky televizních přenosů byly zajímavé prostřihy na čestné hosty OH Emila Zátopka a Věru Čáslavskou, kteří jakoby pro české komentátory neexistovali. A ke všemu i výtečný filmový příspěvek Miloše Formana o královně disciplin - desetiboji.
První dojem před čtením ? Nízké hodnocení kvality knihy. To není u tohoto autora normální. Proč ? Postrádá naprosto sebereflexi ! S nadsázkou lze konstatovat, že slovně vystupuje jako náčelník VELKÁ HUBA, kdesi v dřívějším africkém bantustánu. Domníval jsem se, že tato kniha bude holdem jeho zesnulé manželce paní Priscille.
Opak je pravdou - já, já, já, jenom JÁ ! Chudinka Popelka se krčí v temném koutečku kdesi na půdě. V knize je plno historek, zbytečně opakovaných z toho, co jsem si od pana Ulče přečetl. A na konec ? Ve finále knihy (která by mohla mít o polovinu stránek méně) je výčet co spolu s chotí projezdili. Připomíná mi to natřásajícího páva, kdesi v honosném sídle movitých předků jeho choti na Taiwanu . Bylo to zbytečné, čtenář to zná. Měl jsem dojem,že hlavní experti přes zahraniční vztahy USA s okolním světem byli pánové H.Kissinger a Z.Brzezinski. Asi jsem se zmýlil. Lze tolikrát procestovat celý svět z platu profesora pod penzí z univerzity v Binghamptonu ? Možná uvažuji špatně, domnívám se, že nelze. Asi tam byl finanční podíl i ze strany paní Priscilly. A tak jednu * přidávám kvůli ní a opravdu povedené obálce.
V Tokiu dala o sobě světu vědět Věra Čáslavská. Úžasný výkon, i když ta otočka na bradlech zrovna nevyšla. A pak naprostá senzace v běhu na 1500 m, kdy v té době neznámý Josef Odložil doběhl pro nečekané stříbro. Pro Čechoslováky dobré OH.
Kvalita knihy - nic moc, ale co bylo v té době kvalitní ?
Autor do svého objevného titulu vkomponoval nezadržitelný pád generálního tajemníka ÚV KSČ RSDr.Milouše Jakeše, který na rozdíl od nenáviděného Miroslava Štěpána působil zvláště po svém nezapomenutelném projevu v Hrádku spíše jako komik. Prostor dává i zákulisním čachrům, přivolání a následnému stažení Lidových milic, podivné roli Ludvíka Zifčáka a mnoha jiným protagonistům těchto dní (a že jich bylo), jež otřásly československou společností a vedly ke změně režimu – naštěstí zcela nekrvavou cestou, neboť ve vypjaté atmosféře stačilo velmi málo, aby se pokojné demonstrace zvrhly v krveprolití.
Domnívám se, že mezi řádky lze vyčíst záludnost načalstva STB, které si ve cvičeném dorostu s obušky již připravovalo do budoucna onu 5.kolonu, vždyť kdo jiný, pohotový by tam měl být zastoupen, ostatně složení současné Sněmovny jasně ukazuje, o které lidi jde.
Autorova kniha potvrzuje jeho záliby (a také výhody funkce) bez problémů prolézt tajné dokumenty, k nimž se obyčejný smrtelník nikdy nemohl dostat. Událostí 17. listopadu a s tím spojené spekulace nepochybně neustanou a celou pravdu se asi nikdy nedozvíme.
Vydavatel kalkuloval správně ,podle pravidla jezuitů, že účel světí prostředky - pomohl k prodeji knihy (cca 500.-Kč je nesmyslná částka).
Mistra jsem poznal osobně v Třeboni, kde jsem jistý čas bydlel a pracoval v lázeňské organizaci (LO). Vystavoval často v sanatoriu Aurora, poblíž rybníka Svět. Měl smůlu, byl odkázán na blahovůli ředitele LO, zarputilého komunistu, který kupoval pro svou soukromou potřebu za minimální cenu jeho kouzelné obrazy jihočeských rybníků. Po jedné z vernisáží jsem se zajímal o jeho ojedinělou t.zv. pigmentovou techniku. Spoluautor této publikace D.Konečný píše: ... struktura malby se přizpůsobuje zvláštnímu, jakoby neskutečnému splynutí průzračné světelnosti a matovosti, ojínělosti pigmentových barev....
Samozřejmě nešlo pár obrazů třeboňských rybníků nekoupit, jsou kouzelné. I proto se rád do Třeboně vracím.
S japonskými zahradami a jejich krásou jsem se nejdříve seznámil v Novém Hloubětíně, a to v zahrádkářské kolonii, která byla záměry ČKD PRAHA o.p. určena k zániku. Měl se tam vybudovat obří závod na výrobu lokomotiv. K tomu nedošlo, ale alespoň něco, buduje se tam v tichosti sídliště Lahti. Krásu japonských zahrad mi ukázal starší pán Josef Chrastil, který si dal cíl vybudovat na okraji východní Prahy jakousi minizahrádečku, což se mu podařilo. Bohužel ta krása nevydržela dlouho, nastoupily buldozery...
Bohudík japonské zahrady, vzniklé před 1000 roky zůstaly lidstvu zachovány. Tu nádheru zachytil na fotografiích Zdeněk Thoma a textem doplnili japanologové a sinologové manželé Hrdličkovi. Měli k tomu kvalifikaci. Pan manžel byl velvyslancem v Tokiu přes 15 let.
Nádhernou publikaci, chloubu každé knihovny, vydalo nakladatelství Argo v r.1996.
Autor se narodil v roce 1899 jako Vincenc Schlögel v žižkovské německé rodině, hlásil se ale k české národnosti.
Během okupace se stal členem Vlajky a v letech 1941 až 1943 účinkoval pod pohrůžkou vězení v 11 propagandistických rozhlasových skečích, které parodovaly exilovou vládu v Londýně. V roce 1942 napsal na naléhání vyšších představitelů SD a gestapa román Návrat, v kterém se vyskytovaly krátké antisemitské pasáže. V roce 1944 byl dekorován Svatováclavskou orlicí, ( vedle Zdeňka Štěpánka, či Otakara Vávry a dalších) .
To vše činil jen proto, že jeho zeť Arnošt Weiss byl Žid a jeho rodina kvůli tomu byla velmi ohrožena.Dekorování mělo za následek, že takřka všichni jeho dosavadní přátelé se od něho odvrátili.
Je ironií osudu, že za I.republiky oblíbený herec své postoje za protektorátu předstíral – prokazatelně zachránil několik dalších životů (včetně židovských) a stal se po válce obětí msty. Již nikdy se k umělecké práci nevrátil.
Dodávám, že po r.1945 byly davy konfidentů Geheime Staatspolizei, česky „tajná státní policie" přijímány do KSČ . (Kolikrát dosazováni i do významných partajních funkcí).
Tím neomlouvám osudové pochybení Čeňka Šlégla.
... U stolu proti klavíru knihovna ve výši lidské podstavy, knihy byly chráněny posuvnými skly, na knihovně soška Smetanova. Celkové ladění pokoje do modra...
Závidím autorům této knihy jejich doslova mravenčí práci, kterou odvedli při dokumentování knihovny mého velkého oblíbence Jaroslava Ježka.
Oceňuji zejména jejich fantastický nápad ! Napadlo snad (nevím o tom) zdokumentovat knihovnu druhého ze 3.strážníků - Jana Wericha ? Nemám zdání. Bláhově si představuji, že bych těmto třem autorům-dříčům, chodil třeba pro svačinu ! Stačilo by mi být u toho, tedy být IN !
Neštěstím mladého českého génia byla jeho 95-ti% slepota. Štěstím bylo jednak doplnit hry V+W fascinující hudbou a pak to, že měl ke konci svého života vedle sebe paní Frances a mohl umřít v klidu.
Připomíná mi to jednu ze vzpomínek Jana Wericha. Když jednou čekal na své vystoupení v NY, v rozhlasové stanici HLAS AMERIKY, pouštěl si hudbu svého kamaráda. Po chvilce vstoupila do čekárny známá tvář -špičkový jazzový klarinetista Benny Goodman (tehdy 35 let) . Zaposlouchal se a s omluvou že vyrušuje, se optal:
Kdo to prosím složil ? Okamžitě ho angažuji !
Sorry pane, je to můj kamarád, ale již není mezi živými...
Nejsem příznivcem Lídy B. a můj názor na ni bude odlišný od většiny komentářů. Pokud anotace k této knize (viz výše) přesvědčuje budoucí čtenáře, že tato žena oplývala mimořádným hereckým talentem, soudný divák po shlédnutí několika jejich filmů si pomyslí opak. Byla dobrá pouze ve dvou filmech, a to vždy tehdy, kdy ji vedl režisér O.Vávra: šlo o Panenství a Turbinu. Na rozdíl od bezkonkurenční A.Mandlové, kterou odnaučil Hugo Haas (jako jednu ze svých Titin) t.zv.deklamování , což L.B. ve většině rolí bohužel předváděla, skoro vůbec se nepřiblížila většině špičkových hereček oné doby právě oním civilním slovním projevem. Ostatně i její milenecké intermezzo s Goebelsem spíše nasvědčuje tomu, že ve svém "opojení" jí nedošlo co s tím provede slovutná choť ministra propagandy, špičková nacistka, které stačil jeden dialog s Hitlerem a bylo vymalováno ! Právě tento vztah dovršil pozdější tragický osud celé rodiny Babků, zejména její mladší sestry Zorky Janů . Nedivím se O.Vávrovi, když potkal v na filmovém festivalu v Benátkách (v 50-tých létech XX.stol.) svou bývalou dvorní herečku, že zabědoval slovy : Ježíšmarja ! A doslova zdrhnul .
Tím neodsuzuji samotnou knihu. Autor to umí, ale... ?
K přečtení této milé knížečky mě inspirovala milamarus (kdo také jiný, že ?) a já jí tímto také děkuji. Bavil jsem se, protože jsem ke čtení přistoupil s tím, že o obou pánech cosi vím. No - zmýlil jsem se. Jeden výtečný literát, ve skutečnosti na UK v Praze vystudovaný a habilitovaný profesor a druhý nedostudovaný, ale vynikající režisér, který zvládl nezvládnutelného Vlastu Buriána, pochopil humor Voskovce a Wericha a humoru Jaroslava Žáka dal onu potřebnou nástavbu. Těším se každý rok až uvidím ony dvě študácké veselohry ! Žák byl národní socialista, Frič chvíli i komunista, ale jak jim to klapalo !
Ukončuji citací z dopisu J.Žáka neznámému příteli, a to chvilku po vítězném únoru - z 10.3.1948:
" Co se mě týče, jsem jako tříska, co odlétla, když se kácel les, leč velmi se obávám, že se některému budovateli zadřu do zadnice . Mimo jiné jsem napsal Syndikátu bývalých spisovatelů, nyní vládních bařtipánů, jestli smím chodit po chodníku, či do hospody - kam chodí árijci. Odpověď asi nedostanu..."
Knihu doplňují zatím neznámé fotografie z natáčení.
Jaroslav Žák opustil tento svět v r.1960, tedy v roce, kdy u nás zvítězil sociálizmus a i ČSSR.
Martin Frič symbolicky v r.1968 s příchodem vojsk našeho hlavního bratra a dalších spřátelenců...
Jaksi mi nesedí paní autorka. Když nahlédneme do 35 knih (odhad), které nabízí čtenářům, tak postrádám v těchto knihách něco jejího. Ona se spokojí výčtem rolí, horoskopy, šťastnými čísly daného objektu, výstřižky z tisku a tu a tam fotografiemi. Inu každý se živí jak umí.
Přitom právě Ondřej Vetchý je ideální objekt k sepsání knihy, která by z něj nedělala nadneseně řečeno pomník. Jde o příjemného a vstřícného člověka. Jedno staré přísloví říká : Proti gustu žádný dišputát. Každý se živí nějakým způsobem.
Přečetl jsem si všechny komentáře, z nichž se mi pouze nezdá zmínka, že tento soubor se dá číst v každém věku. Já to četl ve 4.-5.třídě, byl spokojen, dokonce mi byl jeden z dílů ukraden (ale chmaták byl vypátrán). Zdenička nadlesní ano, k Maříkovic Kájovi jsem měl výhrady. Autorka, hluboce křesťansky založená žena napsala komplet, o kterém si myslím, že by dnešním young,young adult (jak se dnes "česky" říká těm mladším čtenářům) nic neříkal.
Knihu jsem si koupil asi v roce 2001. Jednak proto, že ji vydal Torst a také kvůli jménu autora, kterého si vážím. Založil jsem ji do knihovny, kde byla schována delší dobu. Po 18-ti létech jsem ji náhodou objevil, začal číst a brzy byl vtáhnut do čehosi jako fejetonů. Výsledek ? Jeden lepší než druhý, pořadí bych nemohl určit, tak třeba :
Cibulka kácí, z lustrovaných létají třísky.
Polotovary o Kaiserovi, Hutkovi a Krylovi.
Takřka v Peroutkových stopách.
Milenka s odvahou drbny.
Hrané záchvaty komunistických intelektuálů.
Je Ruml čestný politik nebo nešika ?
Čeština jako nástroj nedorozumění.
Májová čtení českých komunistů.
Historik vidí šedou zónu příliš šedě.
Když byl Mladý svět ještě mladý.
Vybráno náhodně z 550 stránek. A jeden lepší než druhý. Beru jako návod, jak někdy postupovat se svými knihami.
Měl jsem to potěšení tuto výstavu navštívit a nejen to, zároveň pohovořit (byl na to čas) s její dcerou Bárou. Benefit pro mě byly informace o tom co maminka tvoří (je obrovsky aktivní), o jejím webu a také neradostnou informaci: neseženu bohužel reprodukci obrazu Franz Kafka s múzou. Šlo o originál, který byl brzičko prodán.
Mám rád kouzelné kresby Kamila Lhotáka. Poprvé jsem je zaregistroval jako puberťák v Dýmce strýce Bonifáce, samozřejmě jsem byl nadšen zejména z ohyzdných pirátů. No a pak přišla letadla, samozřejmě ta stará, totéž auťáky. Domnívám se, že pokud by žil a tvořil autor v té době tam kdesi "za velkou louží" Walt Disney by mu asi záviděl, nebo pozval ke spolupráci. Bohužel se tak nestalo a pan Lhoták dělal potěšení pouze doma.
Tato kniha je útlá, ale dělá nám radost.
Kvalitní kniha se pozná, jak víme, podle to že je velice brzy vyprodaná. Tak je tomu u většiny z 80-ti vydaných knih autora a tedy i u 3.dílu z řady jeho Knížek. Opět doplněno množstvím fotografií (což již bereme jako samozřejmost), zajímavých historek a úvah.
Z koše moudra Jiřího Suchého:
Jsem tolerantní.
Nemám nic proti svým odpůrcům a dokonce jsem ochoten přiznat jim právo na ty jejich pitomý názory.
Ale také z jeho koše poezie:
Jsi ta nejkrásnější krajina co znám
Lesem tvých vlasů mé prsty bloudí, jak deset dětí, které neví kudy kam.
Jsi ta nejkrásnější krajina co znám.
Dvě šedomodrá jezera, tichá jak okna kláštera,
kdo vstoupí tam drží půst.
A nebezpečná propast úst, nechybí ani pohoří, mé ruce touhou uhoří.
A oči když jim dovolím projdou se tichým údolím,
Jsi nejkrásnější krajina co znám.
Poezii moc nerozumím. Leč dobře rozumím tomu co napsali pánové - velikáni : V.Nezval a Jiří Suchý. Je dobrou zprávou, že jde o I.díl zamyšlené edice.
A to prosím dalšímu velikánovi v oboru Jiřímu Voskovcovi poezie Jiřího Suchého dlouho nic neříkala. Složitě a dlouho to napravoval jeho kolega Jan Werich. A sakra, že to trvalo roky !
Drama vztahu dvou rozdílných osob trvající 1 rok (1920). Geniální, ale sebestředný hudebník (Igor) se zamiluje do geniální spíše lehkomyslné módní návrhářky (Coco) . Vše z pozadí pozoruje nemocná manželka hudebníka (Kateřina), která mu porodila 4 děti.
Místo děje : prostorná vila návrhářky poblíž Paříže, kde hudebníkovi, ruskému emigrantovi, který penězi neoplývá, vyřešila velkoryse jeho rodinný bytový problém, k nelibosti žárlivé manželky.
Tento stručný popis připomíná Červenou knihovnu. Opak je pravdou. Děj se dramatizuje a vrcholí ve finále, kdy se Coco a Igor rozcházejí.
Knihou se vine jeho stěžejní dílo Svěcení jara, obecenstvem při premiéře vypískané. Igor však věří, že jej dopracuje, což se podaří.
Osud si s Coco a Igorem pohrál . Ona narozena 19.8.1883. On o pouhý rok starší (17.6.1882). Ona krasavice, on ne zrovna pohledný muž. Ona umírá ve svém apartmá v pařížském hotelu Ritz 10.1.1971. On o tři měsíce později v New Yorku 6.4.1971. Přesto je pojilo od seznámení až do konce jejich životů přátelství.
V roce 1989 uvádí nový impresário domu Chanel Karl Lagerfeld novou kolekci oblíbeného parfému v pařížském divadle Des Champs-Elysées za zvuků skladby Svěcení jara, tedy tam, kde byl Igor Stravinskij před dávnými léty vypískán.
PS: při čtení knihy jsem si tuto skladbu pouštěl z YOU TUBE.