3497299
komentáře u knih
Muži, co zírají na kozy
Jon Ronson
Nejedná se ani tak moc o beletrii jako spíš o svéráznou investigativní gonzo žurnalistiku. S Heslovovým filmem má společný především název a několik témat týkajících se "tajných dějin" americké armády, které jsou sami o sobě dost absurdní a groteskní na to, aby jim jen tak někdo neuvěřil...
Stupně
Christian Morgenstern
Na rozdíl od jiskrně hravého a nápaditého slovního eskamotérství s existenciálním nádechem, které Morgenstern zanechal ve svých nejznámějších sbírkách (těch, kterých si samozřejmě on sám nijak zvlášť nevážil), jeho deníkové záznamy nejsou než lehce sentimentální a naivní dojmologií protkanou víceméně banální reflexí filosofie Nietzscheho, Schopenhauera a Steinera. Jistě, je to pochopitelné, jedná se o osobní deník citlivé duše umělce se silně podlomeným zdravím, což tedy ovšem otevírá otázku, zda je nutné publikovat úplně vše z autorovy pozůstalosti (málokdo by asi za svého života chtěl publikovat osobní deníky...snad s výjimkou Ladislava Klímy, který publikoval úplně cokoliv, jelikož, jsa sociopatický, potřeboval peníze na alkohol a jídlo) a když, tak v jaké formě a jakým způsobem k tomu pak kriticky přistupovat.
Čteme? Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize
Jiří Trávníček
Poměrně komplexní a zábavná studie, zahrnující statistický průzkum čtení z různých pohledů a jeho interpretaci. Jedná se o první takto komplexní průzkum čtenářské kultury a čtenářských návyků u nás. Zajímavé je srovnání s ostatními zeměmi EU, USA a Kanady. Co se týče určitých často opakovaných klišé, jež se objevují v hodnotících soudech "čtenářů", s těmi je v závěru na základě zjištěných výsledků zábavně polemizováno.
Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli
Pierre Bayard
Po přečtení jsem začal mít na chvíli pocit, že nikdo nikdy žádnou knihu nepřečetl a že by se do knih mělo nahlédnout, zda jsou v nich skutečně nějaké znaky, nebo si to jen představujeme.
Jinak jde v podstatě především o autorův čtenářský a filmový deník. O nějakou konzistentní a propracovanou teorii "nečtení" se nejedná.
Zůstaňte s námi
Marek Šindelka
Poměrně zdařilá povídková sbírka mladého autora. Kvalita povídek sice variuje, ale nikdy neklesá pod nežádoucí průměr. Minimálně čtyři povídky z osmi jsou poměrně výjimečné, ostatní přinejmenším zábavné. To samé lze říci o stylu - ten zabírá škálu od introspektivních řetězců slov a vět v slovně impresionistickém běsnění až po nepsychologizující dialogovou a popisnou strohost. Marek Šindelka je nesporně nadaný autor. Jsem zvědav, v jakém stylu sám sebe v budoucnu najde (to samé se zdá platit o "jeho" tématu). Zdálo se mi, že některé texty byly psané pod vlivem některých současných autorů (Ajvaz, Murakami), ale to je nejspíše jen můj čtenářský konstrukt.
Trvalé bydliště v hodinovém hotelu: Pohádky o lásce
Pavel Drozd
Povídky Pavla Drozda jsou skrytý poklad.
Bušidó: Cesta samuraje
Taira Šigesuke
Zajímavá paralela mezi etikou samuraje a britským majordomem, jak jej líčí Ishiguro v Soumraku dne – jeho pan Stevens se s Šigesukeho ideálem zacíleného, věrného a vzhledem k zadanému úkolu až za hrob oddaného bojovníka překrývá do takové miry, že to imho není jen tak náhodou.
Pak je tady taky paralela se služebnictvem, jak jej podábá Emily Brontëová v románu Na větrné hůrce – zde, stejně jako v Bušidó, se podobně tematizuje, že strohý život oddaný službě je zdravější a pokud jeho vlákno nepřetne nesplnitelný úkol či prostě osud (nemoc, nehoda), trvá déle než život rozmazleného rozmařilce a je také naplněn jakýmsi vnitřním štěstím. Oproti tomu je existence panstva jaksi křehčí – jejich psychika je náchylnější k depresím a sebedestrukci, jejich celková konstituce nemá pevný charakter a jelikož smrt je pro ně něčím děsivým a obávaným, naopak paradoxně umírají brzy (srovnejme průměrný věk, jakého se ve slavném románu dožijí hrdinové z řad služebnictva, s průměrem dožití panstva – bez ohledu k pohlaví). Šigesuke tohle ve svém etickém kodexu podává jako výhodu, které jeho ideální bojovník může dosáhnout (pochopitelně tedy v dobách míru, kdy je šance na fyzický střet řádově nižší než ve válce). Není to v jeho podání nutně odměna, protože tou je samotná služba, respektive každý dobře vykonaný úkol, ale rozhodně možný dlouhý a šťastný život samuraje zmiňuje právě v téhle “brontëovské” kontradikci.
Na okraji zmizelého
Jiří Pehe
Všechny Peheho romány jsou, jako by je psalo přemoudřelé děcko.
O smrti a umírání
Elisabeth Kübler-Ross
Klasická práce Elisabeth Kübler-Ross, která u nás vycházela už za komunismu v samizdatových překladech a přepisech. Nemohla vyjít oficiálně, jelikož člověk budující socialismus by se myšlenkami na smrt neměl stresovat. Autorčino určení postupných fází reakcí na blížící se konec u terminálně nemocných (šok – popírání – hněv – smlouvání – přijetí a nad tím střídající se fáze naděje) je poměrně známé. Kniha by se ovšem měla spíše jmenovat O smrti a umírání praktikujících křesťanů, jelikož autorka sice v poslední části tvrdí, že se dané schema týká všech de facto stejně – ateistů, věřících i kohokoli mezi tím – ovšem pak je těžko pochopitelné, proč když tři čtvrtiny knihy tvoří kazuistiky doprovázené doslovnými přepisy rozhovorů, z nich většina pacientů dokládá, že hlavní sílu čerpají z toho, že se odevzdali Bohu. Ateismu má tak paradoxně asi nejblíže pacient, který sděluje, že i když je myslím praktikující protestant (nebo katolík, teď nevím), on na modlení zase tak moc není a modlí se za něj spíš jeho žena. Celá kniha tak nepůsobí příliš všeobecně platně. Ostatně teoretická část se mi jeví spíše jako taková zobecňující dojmologie doprovázená hojnými citacemi z Rabíndranátha Thákura (btw, to je ten spisovatel, jehož básněmi prý záměrně iritoval členy Vídeňského kroužku na svých přednáškách Ludwig Wittgenstein, když měl dojem, že jsou úplně mimo – což bylo zřejmě dost často). Na druhou stranu je práce Kübler-Ross za prvé průkopnická (jedná se o šedesátá léta v USA) a za druhé jistě prakticky velmi prospěšná, neboť zásadně změnila přístup především pomáhajících profesí k pacientům, pro něž již nelze léčebně mnoho vykonat. Kübler-Ross vycházela z neutěšené situace, kdy se smrt brala jako něco, co je třeba maximálně potlačit, jelikož jsou před ní všichni profesionálové v koncích (vyjma kněží pochopitelně). Komunikace mezi pacienty a doktory či ošetřujícím personálem se proto většinou odbývala na úrovni pozorování a vyhodnocování dat z přístrojů a mnohdy i sérií zbytečných testů, která měla zakrýt omezenost moderní medicíny. Lidskost nikde; empatie a schopnost pochopit a naslouchat potřebám nemocných minimální – a to často i ze strany příbuzných. V tomto ohledu se práce dosti podobá knize Atula Gawandeho Nežijeme věčně, v níž se v roce 2014 popisuje situace v americkém kontextu dosti podobně – z toho plyne, že díky Kübler-Ross se těmto pacientům a jejich rodinám nyní věnuje vyškolený psychiatr či psycholog, ale společnost je ve svém vytlačování smrti za okraj pozornosti prakticky ve stejné křeči. A to včetně příslušníků lékařského stavu. Ostatně právě personál nemocnic – doktoři a sestry – jsou těmi, kdo na autorčiny průkopnické semináře reaguje s hysterií, která nemá s racionálním přístupem mnoho společného. Pacienti i jejich příbuzní byli u rozhovorů Kübler-Ross vždy velmi vstřícní, doktoři a sestry občas reagovali jako sociopaté. Dlužno dodat, že mnoho z nich jen dočasně – jakmile její seminář osobně navštívili, jejich přístup se často změnil. Proto asi autorka přes průběžně uváděné peripetie na konci knihy ne zcela uvěřitelně tvrdí, že na její seminář reagovali pozitivně ÚPLNĚ všichni.
Sen letící želvy
Nora Eckhardtová
Nora Eckhardtová pracovala několik let coby PR pro pražská kina Aero, Světozor a Bio Oko. Prostředí filmové distribuce a fiktivní pražské kina Obzor tvoří i podstatnou složku příběhu – protagonista, filmový maniak Viktor Blahoš, zde pracuje jako programový redaktor. Jde o psychologický román s prvky thrilleru zřejmě volně na způsob Patricie Highsmith, v němž hraje ústřední roli sebestředný duševní mrzák Viktor, který patří do třídy antihrdinů, jakým je třeba Nabokovův Hermann Karlovich ze Zoufalství. Viktor i Hermann si o sobě myslí, že jsou chytřejší a vnímají více, než ostatní, ale pravdou je spíše opak. Na debut to určitě není špatné. I když zápletka je možná trochu uměle vyšroubovaná při snaze o závěrečné překvapení a ne úplně obratné mi připadá citování filmových scén, jejichž předlohy jsou vzápětí čtenáři nezakrytě jmenovány, aby mu nedejbože něco neuniklo (např. slavná scéna z Annie Hall, v níž W. Allen loví pavouka s tenisovou raketou). Vyprávění je vždy fokalizováno do mysli jednotlivých aktérů, přičemž balancování mezi stereotypní karikaturou a uvěřitelně živou postavou vychází autorce spíše ve prospěch životnosti. Člověk má během čtení možná až příliš často pocit, že něco takového už někde viděl/četl (i tam, kde se mu nedostane v tomto směru explicitního potvrzení předpokládané inspirace), ale alespoň ústřední dvojice Viktora a Eleny je skrze různé situace specifikována natolik zajímavě, že je možné je zařadit do mentálního skladiště pro následné srovnávání.
Všichni odcházejí
Wendy Guerra
Novela psaná deníkovou formou jako svědectví o životě na Kubě 1978 – 1990 z hlediska malé holky a záhy s časovým skokem dospívající dívky, která rozhodně nemá na růžích ustláno, jak už to v podobném typu prózy bývá. Lehce patetické, ovšem celkem dobře v souladu s danou formou. Rozhodně ne bez talentu a bez zajímavosti, která přesahuje rozměr čistě toho faktu, že jde o román z exotického „ráje“, který je nám svojí komunistickou historií (která je pro Kubánce ovšem stále dosti přítomná) něčím známý, ale v mnohém spíše dosti cizí.
Několik dnů
Fedor Gál
Po REFLEXÍCH jsem si ze zvědavosti přečetl od Gála ještě jednu knihu, jelikož jsem si moc nebyl jist, jak jej mám vlastně vnímat. Poněkud roztěkaný a útržkovitý styl, u nějž kvalita a relevance výpovědi dosti variuje, je vlastní i NĚKOLIKA DNŮM. Zřejmě se jedná o autorův způsob, jak přistupuje k tomuto druhu jakési osobní esejistiky. Přesto jde o knihu o dost zajímavější. Je zde sice několik kapitol, které jsou dokonce shodné s REFLEXEMI (výpisky z četby knih, které jej v dané době hluboce zaujaly), nicméně podstatné je zejména zachycení několika polemik a dialogů. Předně je jimi publikovaná mailová komunikace Fedora Gála s jistým rasistou, kterého v knize oslovuje Matěj. Matěj je evidentně inteligentní a vzdělaný (trpí v tomto směru ovšem evidentním komplexem, jelikož dává svoji vzdělanost příliš okatě najevo – kupříkladu celkem bez vztahu k dialogickému kontextu oznamuje, že právě čte Foucaultovu PSYCHOLOGII A DUŠEVNÍ NEMOC, aby si o něm snad Fedor či někdo jiný nemyslel, že je nějaká trubka). V rozhovoru se ovšem pěkně rýsuje hranice jeho uvažování a principy argumentace. Obdobně je pak např. zajímavý dialog s jedním Fedorovým přítelem o tom, zda nese bílý muž vinu na chudobě zemí třetího světa či příspěvky k vymezení a pochopení konceptu identity.
Jak si vybudovat fantastickou paměť
Christiane Stenger
V celku průměrná kniha na dané téma, ve všech ohledech. Autorka velmi stručně zmíní historický kontext - v jedné či dvou větách se objeví Simonides z Keu a renesanční vzdělanci + pár zajímavostí z historie i z jejího života. Zbytek je celkem obstojně podaná teorie, v rozsahu a více méně i kvalitě, jak je u tohoto druhu lit. zvykem. Když neberu v potaz vyloženě historiografické práce, jako je známá kniha UMĚNÍ PAMĚTI Frances Yates, tak v tomto směru zřejmě vyniká jen z velké části reportážní kniha MOONWALKING WITH EINSTEIN JoshuyFoera (která vyšla česky pod nepříliš vynalézavým názvem ŠETŘI SE, EINSTEINE).
Alice
Judith Hermann
Pět provázaných povídek - pět smrtí. Mají společnou právě Alici, přičemž všech pět mrtvých patří mezi muže. J. Hermann nehledá příčinné souvislosti, ani se nesnaží o psychologismus. Skrze věcné popisy situací klouže záměrně po povrchu, čímž dává smrt do kontextu, kdy působí zároveň všedně i absurdně, nepochopitelně i obyčejně. Napadla mě určitá spojitost s filmy Angely Schanelec - hrdinka Alice je trochu jako hrdinky A. Schanelec, které už přestaly čekat, že v jejich životě přijde něco zvláštního.
Mlsoun
Ian McEwan
Postmoderní román s mimikry tradičního realistického vyprávění. Prostředí špionážní služby v MI5 s programy tajných vládních podpor vůči komunistické levici kritickým umělcům je vyprávěné dívkou, jejíž matematické nadání je pro ni zátěží, která jí brání oddávat se své poměrně naivní a přímočaré čtenářské vášni. Hned několik témat, kterým se dostane dosti zajímavých obrysů: 1. společenská kritika, v jejímž rámci je žena sice zdánlivě osvobozená (např. r. 72 MI5 blahosklonně přijímá i ženy), ale reálně je její role do značné míry pevně předurčená, její možnosti omezené a v posledku se nelze divit, že i přes patrnou inteligenci se nakonec chová do značné míry jako slepice, za níž ji většina mužů považuje; 2. zajímavě řešený konflikt mezi tradičním románem a literárním experimentem; 3. propast mezi exaktním (matematika) a humanitním vzděláním – rozdílné myšlení, předsudky, zdánlivé přemostění v podobě hrdinky či „jejího“ spisovatele naopak ukazuje některé hlubší rozdíly; 4. zajímavý a vlastně docela zábavný pohled na Monty Hallovu úlohu…
Moje experimenty a patenty
Nikola Tesla
Text obsahuje především jednu rozsáhlejší Teslovu přednášku o střídavém proudu a nejrůznějších ukázkách jeho využití, především pak při extrémně vysokých frekvencích a napětí (přeloženo z něm. textu Hochfrequenzexperimente); dále jeden kratší článek o možném využití bezdrátového přenosu energie a dat na základě měření elekrického napětí Země (pokusy, které Tesla prováděl ve své horské stanici Colorado Springs) - publikován původně v časopise The Electrical World and Engineer. Dále je zde jen tak bez jakéhokoliv komentáře coby dvě samostatné kapitoly zobrazena řada jeho vynálezů coby přetisk původních patentových listin (čtyři na stránku) - označit něco takového vydavatelem knihy za kapitoly s názvem "Patenty od... do ..." vyžaduje docela odvahu. Jako bonus je v úvodu stručný Teslův životopis, v němž jsem navíc našel drobné nepřesnosti. Všechny Teslovy texty či nákresy jsou zde bez jakýchkoli dovysvětlujících poznámek či komentářů (mimo komentáře samotného Tesly v jeho přednášce), což z nich činí místy ne zcela srozumitelná data. Když už, tak by se měl ujmout publikování z Teslovy pozůstalosti někdo povolanější a schopnější.
