Abdach komentáře u knih

Neodolal jsem a na několikáté doporučení jsem se začetl do knihy Žítkovské bohyně. K současným českým autorům mám vždy jisté pochyby. U této knihy mě nedůvěra opustila po první kapitole, pak už jsem si mohl užívat čtenářský zážitek bez obav ze zklamání. Kniha má velice zajímavé téma, vlastně hned několik témat. Vypráví příběh o přírodních bohyních ze Žítkové, jejichž doba skončila, a přesto není tak vzdálená. Vztah moravské lidové kultury k přírodě a k jejím zákonitostem. Podstatný prostor je v románu věnován ženám. Společnost bohyň byla společností, kde hlavní slovo měla žena. Ale ani v jiných dějových rovinách není v románu žádná kladná mužská postava, což je zajímavé. Román je cenný připomínkou historie českých zemí za posledních totalitních režimů. Autenticitu tomu všemu dodává jazyk archivů skrze dokumenty z tehdejší doby, v kterých sledujeme osudy těch "hodných" i těch "zlých". Líbil se mi jazyk i způsob vyprávění, čtenář se s hlavní hrdinkou prokousává archivy, vzpomínkami pamětníků, a tak postupně graduje zápletka a napětí až na samý závěr knihy. Mnohé z příběhů jsou přitom skutečné, pouze převedené autorkou do jazyka beletrie. Kniha mě natolik zaujala, že bych se rád jednou do míst na moravsko - slovenských hranicích podíval.

16 24.04.2012

Jedna z nejoriginálnějších českých knih, která byla poprvé vydána v roce 1924 v pouhých 17 exeplářích. Kniha se skládá ze dvou částí. Obě části jsou parodiemi na literární žánr, ke kterému se hlásí. První část knihy je Studie kulturně a literárně historická, která se snaží popsat fenomén krvavých románů. V druhé části se autor snažil takovýto ideální krvavý román sám vytvořil. Použil přitom postupy, které zmínil v první části knihy: "rozvláčnost děje, látka roztažená do nemožnosti a nekonečnosti, o kostře takové skladby ani nemluvě, kresba i popis charakterů neúplná a nejasná, mdlost hovorů, gest a obratů, mnohdy časový zmatek a popletení osob, hrdinové nazdařbůh přicházející a libovolně odcházející ze světa, (...) spousta germanismů, atd." str.17. V knize je možné najít autobiografické prvky, mnohé osoby mají své reálné předobrazy, slečna Kocourková je ve skutečnosti družka autora Anna Macková, hrabě Portman je ve skutečnosti sběratel a podporovatel díla J. Váchala, Josef Portman. Vystupuje zde i autorův pes Tarzan. Sám autor je v příběhu knihy zosobněn hned ve třech postavách, v Mistru z Vršovic, v malíři Fragonardovi a ve vydavateli Pasekovi. V závěru knihy se tyto tři osoby sejdou v knihařské dílně a vedou spolu rozhovor, v kterém se odráží více stránek Váchalovy osobnosti. Vedle literárního díla je kniha i unikátním grafickým dílem s množstvím originálních dřevorytů typických pro tvorbu Josefa Váchala.

11 04.02.2012

Je to možná trochu nadsazené tvrzení, ale myslím, že současná literatura by se mohla dělit na tu před Harrym Potterem a po něm. Osobně mě první čtenářská vlna této knihy nesmetla, ačkoliv se dobře pamatuji na první zmínku o Harrym na Radiožurnálu od paní Klusákové. Již tehdy jsem si řekl, že si knihu přečtu. V době největšího zájmu jsem pouze sledoval dění kolem a nyní jsem si konečně našel chvilku a knihu otevřel. První, co mne překvapilo, je její malý rozsah. Čekal jsem, že bude mít více stránek, ale ty nejspíš přijdou až s dalšími díly.
Hlavní otázka, kterou jsem si při čtení kladl, byla, proč měla a má tato kniha u čtenářů takový úspěch? Brzy jsem to, myslím, pochopil. Kniha je psaná velice čtivě, lehce se čte. Jistě i díky výbornému překladu. Příběh knihy je zábavný a napínavý zároveň. To je zárukou, že se knihou mohou bavit všechny věkové skupiny. Navíc mladý čtenář získá sympatie k hlavním hrdinům a s mnohými se i identifikuje.
Velkou zásluhou knihy je, že vrátila dětské čtenáře ke knize. Nemám nic, co bych tomuto příběhu mohl vytknout, kniha si mne opravdu získala a jsem rád, že na rozdíl od prvních čtenářů knihy nemusím čekat, až autorka dopíše další díly.

10 19.11.2011

Knihu jsem četl až po Žítkovských bohyních, nadšen z autorčina stylu, který se mi velice líbil. Četl jsem kladné hodnocení tohoto titulu a zároveň ne tak příznivé přijetí od čtenářů jako měly právě Žítkovské bohyně. Myslel jsem si, že čtenáři pouze neporozuměli látce, o které kniha vypráví. Ale po přečtení knihy dávám za pravdu jak kladným recenzím, tak kritickým ohlasům. Kniha je výborná, a to jak tématem, tak stylem, jakým s látkou pracuje. Je třeba o této době vědět a je třeba znát i pro český národ nepříjemné kapitoly z naší historie. Diskuze v předvolebním klání o prezidentský post to jen potvrdila. Právě v té době jsem román dočítal a přímo jsem si mohl potvrzovat, jak málo je tato doba v povědomí lidí. Moje bezvýhradné přijetí knihy narušují pouze některé scény příběhu. V některých chvílích mi přijde chování hlavní hrdinky Gerty Schnirch naivní. Po hrůzách, které při Brněnském pochodu smrti zažila, a při následném dlouhém pobytu na moravském venkově se diví, že jejich byt v Brně jim už nepatří. Ano, má to zapůsobit na čtenáře, ale hlavní hrdinka je srozuměna s událostmi natolik, že ji to nemůže překvapit, po tom, co prožila. Vadí mi i popis měnové reformy v roce 1953, to postihlo všechny obyvatele, nejen německé obyvatelstvo, které zůstalo. Vždycky byli našimi spoluobčany, proto je čekal stejně neveselý osud jako celý národ, nelze na to proto hledět tak, že to byla další rána pro obyvatele německé národnosti. Jsem rád, že jsem knihu četl, při čtení posledních stránek jsem to na můj vkus až moc prožíval. Je třeba, abychom tuto historii znali, protože se to nesmí opakovat.
Zajímavé bylo také sledovat shodné prvky v této knize a v Žítkovských bohyních, například role ženy. Žena hraje hlavní roli a muž je v příbězích jen do počtu. Shodným prvkem u obou knih je i vliv dějinných událostí na život jedince, který je zde figurkou vytvářející si v možných mantinelech svůj příběh.
Bude zajímavé sledovat, kterým směrem se tvorba Kateřiny Tučkové dále posune, už teď se těším.

8 01.02.2013

Nenechte se zmýlit hodnocením, tahle kniha si nezaslouží nic jiného než 100 %. Přistihl jsem se při tom, že jsem ji záměrně četl pomalu, šetřil jsem stránkami a těšil jsem se z toho, že mi vystačí na více dní. Navíc jsem ji četl při cestách vlakem, i to mělo něco do sebe, neboť se ve vlaku část děje odehrává. Knihu nešlo napsat lépe. A jak si vysvětlit zdejší hodnocení? Myslím, že k tomuto textu musí člověk dospět. Líčí lásku, oslavuje chudobu, skromnost, vidí krásu v obyčejných okamžicích života. Chudoba mládí sluší, více než bohatství a dostatek, o to víc vynikne krása mládí. Ale právě než si to člověk uvědomí, nemůže pochopit celou podstatu knihy. Jestliže po knize čtenář sáhne pouze pro její malý rozsah, aby tak naplnil požadovaný počet titulů pro maturitu či jinou zkoušku, nemůže ji plně pochopit. Kniha potřebuje vnímavého a pozorného čtenáře, potom se odmění svým literárním kouzlem.

7 12.11.2014

Kniha vypráví příběh židovského ghetta na základě dochovaných dokumentů, především podle kroniky ghetta, která popisovala hlavní události v této uzavřené části města Lodž. Většina postav tak představuje skutečné historické postavy, včetně kontroverzní postavy židovského staršího - předsedy Rumkowského. Šlo mu o dobro všech obyvatel, nebo ve svém počínání viděl jen své vlastní zájmy? Vedle těchto velkých postav kniha ukazuje život obyčejných obyvatel. Snaha udržet si práci, která byla zárukou sehnání potravy a oddálení možného transportu. Velký prostor je věnován dětem, protože ty byly v ghettu těmi nejvíce bezbrannými a zločiny na nich konali i lidé, od kterých by se podobné jednání nečekalo. Kniha je rozdělena do čtyř nestejně dlouhých částí, které popisují různé etapy v životě ghetta až do jeho úplného zániku v srpnu 1944, kdy s posledním transportem odcestovalo i židovské vedení města. Z knihy lze vyčíst každodenní realitu ghetta, kterou učebnice dějepisu popsat nedokáží. Proto i přes své beletristické podání (možná právě proto) pomůže kniha k poznání historie.

6 16.10.2011

Román ukazuje situaci v pohraničí po druhé světové válce. Neodehrávají se zde události hýbající dějinami, ale přesto jsou zcela zásadní pro lidi, které se do kraje právě dostávají. Hlavní hrdinkou je ovdovělá matka dvou chlapců Přibylová, její dva synové, Ondra a Martínek a německý rodák Bartl. Jejich světy se na čas potkávají a přesto jsou úplně jinde. Nespravedlnost války neskončila posledním výstřelem na bojišti. I lidé v zázemí si nesli svoje. Na starousedlíka Bartla se lidé dívají především jako na Němce a to přes to, že sám prošel koncentračním táborem. Osud si s ním zahrál i v tom, že jeho syn, se kterým se na své rodné půdě posléze setká, stál na opačné straně fronty. Něco končí a nový život v pohraničí, který už od počátku dává tušit, že nebude lehký, začíná.
Výborný román, který vykreslí reálnou situaci v pohraničí po válce daleko výstižněji, než sáhodlouhá historická studie. Zcela jistě stojí za přečtení.

6 30.11.-0001

Případ Marie Navarové líčí příběh jedné ženy, ale odvíjí se zde příběh celého národa. Dne 27.května 1942 je spáchán atentát na říšského zastupujícího protektora Reinharda Heydricha, v tomto osudném okamžiku je na místě i Marie Navarová, která poskytne Heydrichovi první pomoc. Tato událost předurčí její další osud. Od odměny, kterou dostane za pomoc, přes vyšetřování, když nechce poskytnout popis atentátníků, až po uvěznění v Malé pevnosti v Terezíně. Šťastný konec života byl této ženě odepřen i přes to, že se společně s manželem dočká konce války. V nových poměrech je souzena za kolaboraci.
Vedle hlavní postavy Marie Navarové a jejího manžela, je důležitou figurou právník Jan Novák, který se případu ujme i v nesvobodných podmínkách, jakými protektorát a republika po Únoru 48 byly.
Kniha je psaná velice čtivě, není zde příliš dialogů, čtenář je mnohými úvahami vybídnut k přemýšlení nad tím, kdo je hrdina a kdo je zrádce a kam patří ta početná skupina lidí, kteří, aby přežili ve všech dobách, raději mlčí. Nad skutečným příběhem se tak představuje neradostný osud našeho národa. Vedle toho se ukazuje, že i v těch nejhorších režimech si člověk může zachovat morální čistotu, což byl případ jak Marie Navarové, tak jejího právníka Jana Nováka. Kniha zcela určitě stojí za přečtení.

6 30.11.-0001

V knize se potkalo zajímavé téma, umocněné osobním autorovým prožitkem (sám v podobné obci vyrůstal), a poutavý autorský styl. Příběh se retrospektivně vrací na začátek událostí v 80. letech, které vedly ke konci mnoha obcí a k poznamenání života v mnoha dalších. Hlavní hrdinka knihy Hana Tomášková přijíždí do míst, kde vyrůstala a kde se odehrávaly zásadní události jejího života. S odstupem se dívá na své tehdejší okolí včetně lidí, kteří tvořili její svět. Vidíme, k čemu všemu vedla stoupající hladina Vltavy, která se proměnila ve vodní nádrž pro jadernou elektrárnu a zaplavila mnoho domů. Temelín je zde ale pouhou kulisou, která má sice zásadní vliv, v popředí stojí především zajímavé osudy v rodině hlavní hrdinky, jejího bratra a mnoha přátel. Dějové napětí je až do konce knihy udržováno téměř detektivní zápletkou. Kniha se snadno čte, a to přes množství silných momentů, které ve čtenáři rezonují.

5 01.12.2013

V knize se potkávají dvě rozdílné krajiny, které představují téměř samostatné světy. Indické císařství a italská Florencie. I přes rozdílnost v nich postupně nacházíme mnoho společného. Setkáváme se zde s mnoha historickými postavami, jejichž život je podáván jinak, než jak vypráví učebnice. A hlavní myšlenka? Autor si pokládá otázku, co zbude z člověka, vezmeme-li mu domov, rodinu, přátele, město i svět a sám si odpovídá: bytost bez kontextu, jejíž minulost se vytratila a jejíž budoucnost působí neradostně, tvor zbavený jména, smyslu, celého života kromě dosud bijícího srdce. Tato slova jsou o to víc opravdová, jestliže je napsal autor, který sám přesídlil ze svého původního domova do Evropy a později do Ameriky. I v tomto románu se čtenář mimo jiné dočká i typického stylu autora se svým originálním pojetím magického realismu. I proto stojí kniha za přečtení.

5 16.10.2011

Ze začátku mne kniha nudila, vadily mi některé zbytečné popisy a příliš jsem se ani neztotožnil s hlavní hrdinkou. V určité části knihy mne děj pohltil a já se nemohl dočkat vyústění, zápletka je výborná, stejně jako postupné odkrývání zločinu. Tehdy jsem nepochyboval o tom, že knihu ocením pěti hvězdičkami, ale závěr to vše vrátil zpět na začátek, proto tři hvězdičky. Nevadilo mi přitom vyřešení případu, naopak, je zcela originální a v duchu odvíjejících se událostí v příběhu, ale opět trochu zbytečná nadstavba příběhu a stylizace postav, se kterými jsem se neztotožnil. Přesto román stojí za přečtení.

4 04.02.2012

Knihu rozhovorů (jak s Petrem Pavlem, tak je tam prostor věnovaný i jeho ženě Evě Pavlové) jsem začal číst v době, kdy ještě nebyl Petr Pavel prezident, během volebního klání, a dočetl jsem ji v době, kdy je prezidentem. Velice pěkně vedený rozhovor, který mi přiblížil osobnost Petra Pavla z mnoha stránek. A po přečtení knihy jsem se utvrdil, že máme za prezidenta toho pravého člověka. Díky za něj i za tuto knihu, kterou bude možné číst i za pár let a stále bude zajímavá, protože se rozhovor netočil jen kolem aktuálních otázek.

3 01.02.2024

Tři příběhy, které spolu zdánlivě nesouvisí, a přes to, čím víc člověk čte, tím víc chápe. Ani literární vědci se neshodnou, zda už při psaní Hordubala měl Čapek v úmyslu stvořit trilogii, či zda k tomu došel postupně, možná i z popudu reakcí čtenářů a kritiků. Každopádně podle mého čtenářského zážitku spolu jednotlivé příběhy nejen souvisí, ale postupně gradují. Román Obyčejný život je prostý, ba přímo fádní, a přitom neskutečně bohatý. Kniha, u které se člověk chtě nechtě zamyslí i nad svým životem a nad jeho smyslem. I obyčejný život je "neobyčejný" a každý žijeme to své.
V doslovu k celé trilogii autor píše: "(...) život člověka je příliš veliký, aby měl jen jedinou tvář a mohl být přehlédnut najednou."
Román Hordubal začal vycházet na pokračování v Lidových novinách v roce 1932, následoval Povětroň v roce 1933 a trilogii uzavřel Obyčejný život v roce 1934.

3 20.06.2011

Téma knihy (houbaření) se mi velice zamlouvalo a i hlavní nápad, rozvinout příběh o záhadné houbě, jejíž existence je mezi zasvěcenými držena v tajnosti, mne oslovil. První část knihy pro mne znamenala napětí, co přijde. Proto jsem byl následně trochu zklamán a musel jsem si najít jiné vyznění knihy (koho by to bavilo, když si čtenář myslí, že knihu pochopil, a ta se následně odvíjí jinou cestou). Ve chvíli, kdy na scénu příběhu přichází prezident republiky, jsem v knize spatřoval jistou grotesku na současnou společnost a to bylo, myslím, trochu méně, než byl zpočátku potenciál celého příběhu. I tak myslím, že kniha stojí za přečtení a jak formátem, tak obsahem se hodí jako letní čtení k vodě, do přírody a třeba i na houby. Jinak musím varovat čtenáře, při čtení budete mít chuť na houbovou smaženici a nemusí být složena ani z paquiňáků...

2 17.08.2011

Kniha ve třech částech vypráví příběh havíře Rudly Hudce, který je trestán za účast ve stávkovém výboru tím, že těžko shání práci. Proto odchází do Německa pracovat do tamních dolů v Porýní, kde vystupuje pod jménem Honza Zvonař. Odchází za ním i jeho nastávající Milka. Zde se potkává s krajanem, který se mu stane přítelem, Milfajt - vlastním jménem Tonda Novák. Postupně se Zvonaři a Milce narodí několik synů a jedna dcera. První část knihy vypráví o jejich relativně šťastném životě na šachtě. Druhou částí se jejich život kazí, především přicházející první světovou válkou. Hudec je odveden do války jako sběh, ale rychle se vrací do dolu, protože těžký válečný průmysl potřebuje uhlí. Hudec je v Německu aktivní v krajanském spolku, který nese název Jan Žižka. Milfajt se rozhodl odjet do Ameriky, ale nakonec skončil v Anglii. Nejstarší syn, kterému přezdívali Kluk nebo Princ se ve 14 letech dostává pod zem s tátou. Při velkém výbuchu v dole společně s 600 horníky syn zahyne a Zvonař - Hudec se vydává na záchranu, ale marně. První část knihy je psaná v první osobě z pohledu Hudce, druhá část knihy je psaná v er formě a poslední část knihy je psaná jako přímá řeč Milky po dvaceti letech, která s manželem žije už v Československu a vítá návštěvu z Anglie, kterou je Milfajt s manželkou. Popisuje jim, jak jejich rodina spěla k úpadku. Z tohoto úpadku až na dno obviňuje společnost, která nezajistí práci pro ty, kteří pracovat chtějí. Na poslední stránce knihy se píše, že práce je lékem na utrpení lidí a jednou musí vyhrát.
Několikrát je v knize ukazován rozdíl mezi lidmi žijícími na povrchu a lidmi pracujícími v podzemí, kteří jsou družnější a chovají se více jako rodina. Proto se Hudec stále snaží dostat práci pod zemí.
Co bych knize vytkl není ani tak její ideologičnost jako spíš její v některých částech naivnost, která není naivností postav, ale naivnost textu. Také některé scény mi přišly psány s malým zaujetím, třeba popis toho jak probíhalo zasnoubení Hudce a Milky, v knize to byl strohý popis.
Přes to ukazuje příběh nelehkou situaci havířů a dělníků obecně na přelomu století a v prvních letech republiky.

2 27.07.2011

Knihu jsem zhltnut během 20 minut cesty vlakem. Myslím, že mi o době řekla víc než sáhodlouhé studie. Malíř Vladimír Fuka si v roce 1952 každý den namaloval menší kresbu, něco jako dnes oblíbený projekt 365, ze života kolem sebe. Z některých obrázků jde hrůza a některé zase pobaví. Opravdu silných témat je tam zachyceno dost. Unikátní výpověď o době. Všem doporučuji. Kniha je nominována na cenu Magnesia litera v kategorii nakladatelský čin roku.

2 05.04.2011

Výborný román poněkud pozapomenutého autora. Chce-li člověk poznat pocity lidí padesátých let, kdy nechybělo budovatelské odhodlání téměř při žádné činnosti, a přesto vše nebylo tak růžové, pak doporučuji tento román.

2 30.11.-0001

Josef Váchal byl osobností, která by neměla upadnout v zapomnění. Sám se ke konci života vžil do role zapomenutého a opovrhovaného umělce. Tato kniha ukazuje, že tomu tak po celý život nebylo. V mnohém se do této role umělce, o kterého není zájem, pouze stylizoval.

1 31.01.2012

Příběh knihy začíná poklidně v prostředí kolem pařížského kina Cinémathéque v komunitě zanícených filmových fanoušků. Pak se ovšem události začnou odvíjet poněkud jiným směrem. Z diváků se stávají herci v hlavní úloze. Ředitel proslulého kina je odvolán, kino je zavřeno a Paříž je zmítána revolučními událostmi. Hlavní postavy knihy, tři přátelé, sourozenci Théo a Isabell a jejich americký přítel Matthew, se uzavírají ve svém bytě, kde po několik dní žijí pouze sami pro sebe, aniž by věděli, co se děje venku. Jejich zprvu nevinné hry doprovázející zanícení pro film postupem času dostávají podobu sexuálních hrátek, které stále více získávají na intenzitě. Přátelé se oddávají volné lásce. Vtaženi do reality revoluční Paříže jsou ve chvíli, kdy do jejich bytu vlétne dlažební kostka z uličních bojů. I oni jdou bojovat a jsou překvapeni kolik věcí se za dobu, kdy si žili sami pro sebe, změnilo. Kniha reflektuje revoluční události a dotváří atmosféru doby, která v květnových událostech v Paříži byla prosycena filmem, láskou a revolučními myšlenkami. Zároveň s knihou psal Gilbert Adair i scénář pro stejnojmenný film. Filmový příběh a knižní příběh jsou do značné míry podobné, ovšem nejedná se o přepis, jde o samostatná díla.
Knihu jsem zapojil do projektu knihobeznik.sk, proto pokud máte zájem si ji přečíst, stačí si vyhledat na mapě, kde je kniha uložena a zajít si pro ni.

1 26.03.2011

Knihu jsem začal číst bez vědomostí o tom, o jakou společenskou událost se v roce 1965 jednalo. Uvedení této hry znamenalo malé zemětřesení nejen v divadelních kruzích. Vedle celého textu hry, kterou z podkrkonošských pašijových her sestavil Jan Kopecký, obsahuje kniha i ohlasy v dobovém tisku, divácké ohlasy a komentáře samotných tvůrců. Právě tyto dodatky jsou v dnešní době možná zajímavější než samotná hra. Vytváří to obrázek o společnosti v polovině šedesátých let. I hra ale bezesporu stojí za přečtení, představuje nám konec života a zmrtvýchvstání Ježíše Krista v podání venkovského divadla. Hra byla uvedena v Brně a následně nově nastudována v Praze, v Mostě, v Ostravě, v Liberci a v Pardubicích. Nově byla v roce 2000 uvedena v brněnském divadle Husa na provázku. Vznikla i rozhlasová podoba.

01.12.2014