Acamar komentáře u knih
Simmonsovo zpracování osudu ztracené polární expedice jako dobrodružný příběh s hororovými prvky, tak zručně a čtivě napsaný, že navzdory tloušťce se dá bezmála vdechnout.
Obohacující (pro mne většinou naprosto neznámé) reálie, i přes jasný konec napínavý děj ... a taky poněkud přebytečná polární nestvůra ... Ale můstek přes inuitské legendy na konci románu byl vlastně dostatečně elegantním vyústěním, umožňujícím navíc alespoň malinko pozitivní vyznění tohoto jinak skličujícího příběhu o odvrácené straně historie objevitelských cest.
Má třetí kniha od K.Ishigura a musím konstatovat, že jeho styl psaní je opravdu velmi osobitý. Vyprávění věrohodně kopírující fungování paměti, která si nejistě vybavuje zamlžené minulé zážitky a díky asociacím skáče z jedné události na druhou ... budování atmosféry něčeho tajemného pomocí neostrých náznaků, přičemž si vyprávění stále zachovává poklidnost bez jakýchkoli dramatických zvratů ... smířlivé a pasivní postavy ve vleku událostí, které nerevoltují a nesoudí, jen přijímají nevyhnutelné, nanejvýš kultivovaně a zdvořile pokládají otázky.
Je tu sice téma, z nějž by se jistě dalo "vytěžit" napínavé a srdcervoucí drama, ale to by jej nesměl psát jemný mistr antiakčních příběhů (s téměř podprahovým emocionálním dopadem), kde se vše podstatné děje v neviditelné bažině pod povrchem.
Americký jih a rasismus, krize 30.let 20. století, dětství bez matky ... a tak pozitivní kniha s jemnou ironií. Ano, trčí z ní mravoučnost, hlavní postavy které se vždy zachovají správně a výchovně, děti které smýšlejí moudřeji než leckteří dospělí ... ale má to tak příjemně milou a hladivou atmosféru dětských knih, že nemůžu jinak než 5*
Kniha, která mne okamžitě do sebe vtáhla už od svého začátku v duchu polské Panelstory...Sága ženské linie jedné rodiny sahá svými kořeny až k válečným časům, kde se skrývá ústřední kostlivec ve skříni, větví se a nabaluje na sebe další a další komparsisty, hrající se svými mikropříběhy větší i menší role v příběhu hlavním... až k samotnému opravdu dramatickému závěru. Téma mi bylo velmi blízké (dětství v podobném hornickém městě a podobné době), způsob vyprávění mne naprosto pohltil a jako bonus krásná i vtipná obrazná přirovnání a obraty, za které by se nemuseli stydět ani mistři magického realismu. Zážitek!
Nejprve jsem knihu léta ignorovala kvůli obalu. Po přečtení anotace a komentářů chvíli váhala, se strachem, že půjde o předvídatelnou "agitku", kterak jsou vědecké zásahy do lidského života nepřirozené a škodlivé. Zvědavost ale zvítězila.
Příběh se zajímavým námětem je velmi emocionálně zpracován. V krátké časové výseči, kdy inteligenční křivka Charlieho opíše prudký oblouk, formou deníkových záznamů popisuje především změny jeho vnímání a pocitů, proces rozpomínání a uvědomování, vše plasticky a představitelně.
Kniha, která navzdory některým svým nedostatkům a "dojímavosti" naštěstí nevnucuje čtenáři jednoznačné závěry a nabízí mnoho myšlenkových vrstev, pro různé čtenáře a různé časy přečtení. Mně, v tuto dobu při prvním čtení se nejvíc uhnízdila představa, jaký by asi byl Charlie, kdyby měl méně šílenou, vyrovnanější matku, jak by to ovlivnilo jeho nový život, vlastně zda by vůbec tak toužil po tom být chytřejší...
Opulentní realistický román, při jeho četbě mi velikonoční volno přišlo opravdu vhod, mohla jsem si přes polovinu vyprávění vychutnat takřka nepřetržitě...
Po počátečních rozpacích, způsobených nejspíše rozšafnou, lehce pouťově působící vypravěčkou, tato naštěstí román brzy a nadlouho opustila a už mi nic nebránilo nechat se příběhem pohltit, nechat jej neúprosně se šinout až k dlouho směřujícímu bezútěšnému přerušení (slovo otevřený konec mi přijde v tomto případě tak trochu neadekvátní).
V komentářích níže je zmiňováno snad všechno: čtivost, jak lehkou rukou je tento v podstatě pragmatický příběh psán, naturalistické detaily, které lze brát buď jako přísadu pro dodání určité pikantnosti nebo prostředek pro lepší vykreslení věrohodné atmosféry doby, působivě, ale ne polopatisticky popsané téměř nepřekročitelné rozdíly mezi mužskou a ženskou částí společnosti, spodinou a smetánkou...Na mne asi nejvíce zapůsobila schopnost vzbudit celou škálu silných, různorodých a proměnlivých emocí k postavám. Tou hlavní emocí byl soucit a lítost - nad Sugar a Williamem, kteří projdou asi největším vývojem, ale ne ke šťastnému konci, nemocnou zhýčkanou Agnes, nenaplněností touhy Henryho a Emelíny, vytěsněnou Sofií...
Výrazný a mistrně napsaný román. Vzbudil ve mně také chuť vyštrachat Zolovu Nanu, podobnou příběhem i realismem, která se mi v dobách povinné četby na SŠ rovněž líbila moc.
Kniha filozofující o historii, především té osobní. O nekontrolovatelnosti paměti, o mysli, která pokroutí vzpomínky domněnkami a emocemi.
Hlavní postava se po 40 letech dívá na svou minulost a prožitky z mládí (a vlastně na svůj život celkově) současnýma očima člověka, jehož život je spíše u konce, snaží se přinutit paměť vydat reálné vzpomínky...a dočká se překvapení, že paměť není zrovna objektivní a spolehlivá a že věci tehdy byly úplně jinak. Na obhajobu však je třeba říct, že některé informace z oné minulosti se mu vyjeví až nyní.
Postavy na mne působí rozostřeně, nejednoznačně, jako v mlze (což je zřejmě záměr) a nejsou to žádní zvláštní sympaťáci, hlavního hrdinu nevyjímaje.
Přestože s hlavní myšlenkou knihy o relativitě a pokřivenosti paměti polemizovat nechci, přece jen mi některé "výpadky" hlavní postavy přišly už trochu nevěrohodné. Možná však názor změním, ve věku hlavní postavy...
Ale to je jen drobný detail, jinak knihu hodnotím jako obsahově velmi zajímavou a bohatou, nutící čtenáře roztočit závity i probírat se svou vlastní historií, a hlavně překrásně napsanou a neskutečně čtivou.
Se Stephenem Kingem, jakožto známým autorem hororů, které nevyhledávám, jsem dosud neměla to potěšení. Proto také volba na seznámení s jeho tvorbou padla záměrně na tento netypický výběr...a hned překvapení, že autorem předlohy filmu Vykoupení z věznice Shawshank je zrovna on.
Výběr je to pestrý. Shawshank, retrospektivní vyprávění třetí osoby o nezlomnosti lidské důstojnosti, vůle, vytrvalosti a naděje, navzdory všem ranám osudu vlastně pozitivní. Nadaný žák jako mrazící ponor do rozvířených temnot psyché, až fascinující jak se aktéři navzájem drží v šachu a vzájemný strach akceleruje spirálu hnusu...zanechá docela dost otazníků, co by bylo kdyby, co všechno se skrývá za spořádanými fasádami (doufejme vyšinutých) myslí...Tělo jako vzpomínka na jedno klučičí prázdninové dobrodružství, barevné, plné autentických emocí, dojmů, strachů, ale pod tím vlastně dost melancholické vyprávění o drsném dospívání v rodinných podmínkách, které už svým nastavením nedávají moc šancí do dospělého života. Dýchací metoda, příběh o příbězích, kde sama ústřední vánoční historka není tak zajímavá jako to, co se nakonec čtenář vůbec nedozví.
Kingův fanoušek se že mne nestal, což však není vina jeho psaní, nýbrž mých čtenářských preferencí....ale jako odpočinkový výlet mimo obvyklé vody líbilo.
Fantasy křížená s postapo, vhodnější spíše pro mladší čtenáře (jednodušší forma vyprávění a sdělování základních informací stvořeného světa i dětská hlavní hrdinka, která sice má výjimečné talenty, ale rozhodně netrpí předčasnou vyzrálostí:), a také spíše asi pro ženské "publikum" (dívka v přestrojení, ochraňovaná skupinou ušlechtilých bojovníků nepostrádá napětí a potenciál na nějakou romanci... pokud se oprostíte od toho, že v reále by její chování budilo zřejmě diametrálně odlišné reakce skupinky ostřílených vojáků: ).
Ale myslím, že neurazí ani dospělé čtenáře. Aspoň mne (spíše svátečního čtenáře tohoto žánru) do sebe dokázala vtáhnout hravě, sklenitový svět poodkrývající různá svá tajemství byl pro mne dostatečně zajímavý, napínavý a navnaďující na další díly. Jakožto odpočinkové čtivo zapůjčené dcerou splnilo má očekávání na výbornou.
Vzpomínka na dvanáctiletého chlapce v sobě, na prázdninové časy, na své město a rodinu, na svá malá dobrodružství a objevy jednoho léta 1928, kdy si onen chlapec naplno uvědomí, že je naživu, začne vnímat v plynutí času milované rituály, které se každoročně opakují i prožitky, které se nezopakují nikdy ... známý autor scifi tentokrát podnikl osobní cestu časem zpět v (pro mne) netušené poetické poloze:)
Jemné, zasněné čtení plné citu i fantazie.
Silný příběh posledního mexického pátera na útěku před ateistickou světskou mocí, o jeho cestě vnější, setkávání se s nejrůznějšími podobami lidské existence a povah ... a především té vnitřní, v uvědomování si vlastních slabostí a selhání, až do konečného rozhodnutí nesnažit se uniknout svému osudu. Silný závěr v duchu alegorie Ježíše, Jidáše a Piláta v mexických kulisách. Krásné čtení.
Bratři Strugačtí zřejmě nebyli, aspoň dle prvního kontaktu s jejich tvorbou soudě, žádní idealističtí snílci:) Jejich úhel pohledu na setkání s mimozemskou civilizací jako na bezvýznamnou náhodu, plíživě znepokojivé následky střetu pro obyvatelé zasaženého Pásma, "hrdinové" příběhu zejména coby představitelé šedé zóny, snažící se z pozůstatků návštěvy vytěžit co nejvíce...žádné vysvětlování, imaginace cizích civilizací, vize budoucnosti, jen sled momentek načrtávajících život v Pásmu po kontaktu...Jakožto svátečnímu čtenáři scifi mi přišel jejich nápad hodně neotřelý a (vzhledem k obvyklému ladění děl žánru) vůči lidstvu zábavně výsměšný.
Dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb ... jedna srpnová noc, zmatek platonické lásky k Terině a fyzična s obhroublou Tonkou, dědečkovo odcházení, jaro života a prostřihy budoucnosti ... překvapivě čtivý lyrický skvost.
I když se asi stěží najde čtenář, který by obsahově nebyl aspoň v hrubých rysech seznámen s pověstí o tajemném krysaři, četbě to v ničem neubírá a v mých očích se V.Dykovi podařilo svým básnicky uhrančivým převyprávěním vyrovnat tomu v příběhu nejpodstatnějšímu - podmanivosti krysařovy flétny.
Krátký a zvláštně poeticky úsporný text určitě lze vnímat v různých rovinách a různé si z něj odnést, mně se nejsilněji otiskly motivy neschopnosti odolávat, bránit se, podléhání... Agnes podléhající svým milencům, měšťané podléhající své lakotě a jiným nedokonalostem, Krysař podléhající našeptávání ďábla o použití své moci, a nakonec všichni živí obyvatelé Hammeln (kterým to fyzická či psychická způsobilost dovolí) podléhající tajemnému volání flétny... stejně tak jsem podlehla kouzlu Dykova vyprávění.
Pokus o biografii tajemné Toyen, která díky nesdílnosti samotné malířky o svém životě a jejímu upravování informací, vždy zůstane do určité míry spekulativní. Obraz Toyen v podání Andrey Sedláčkové má rysy silné a vyhraněné osobnosti (což nemůže překvapit), mlčenlivé, obětavé a loajální ke svým blízkým, ale léta exilu a postupný rozpad jejího umělecky spřízněného světa, odchody nejbližších osob a čím dál větší osamělost se čtou tíživě. Má druhá o Toyen, po knize Mileny Štráfeldové, a srovnání rozhodně ve prospěch A.S. Méně fiktivních fantazií a "románových" vsuvek, pokrývá celý život, mravenčí práce pokud jde o osudy obrazů, dohledatelné zdroje..a hlavně spousta obrazového materiálu, který se sice dá dohledat jinde, ale u biografie malířky je to tak nějak nasnadě přiložit.
Alena Mornštajnová a alternativní historie? To znělo zajímavě, jako sympaticky odvážný krok úspěšné autorky do nevyzkoušených vod ... ale ono to místo alternativní reality bylo vlastně jen celkem věrné zrecyklování podobného, co se dělo v padesátých letech, až na drobné technologické dobové odlišnosti v podobě existence mobilů apod. Moc tu kličku nechápu, snad jen jako varovný prst, že se listopad 89 mohl klidně zvrtnout tímto směrem? Ono je to asi i jedno, protože doba je tady sice osudotvornou, ale ne tak prokreslenou kulisou pro příběh o násilném narušení rodinných vztahů - a hledání a ne/nacházení cest k sobě je autorčina "parketa".
Některé věci mi trochu skřípaly účelovostí (např. Magdalena, ve 4 letech přivedena do "ozdravovny", nemá jedinou vzpomínku na rodiče ani prarodiče, ale ten stejný den, kdy ji odtrhli od rodiny, přesně popisuje příchod do domova) a apatie nebo odmítání vidět některé věci bylo pro mne až příliš ... ale jako obvykle u A.Mornštajnové knihu vdechnete téměř na posezení.
Silný příběh absurdních obvinění a nepotrestaných mnohonásobných křivd, jakoby potvrzující známé rčení, že spravedlnost je slepá (v tomto románu hlavně ani vidět nechce) ... o lidské malosti, omezenosti a hamižnosti, o odvaze a nesmiřitelnosti. Příběh, o jakých stojí za to psát a číst.
Jeho zpracování mne bohužel neoslovilo tolik jako obsah samotný, ne ani kvůli jeho syrovosti, úsečnosti, agresivitě, jako kvůli ubíjející přemíře metafor a pomstychtivých představ hlavní postavy, černobílým vedlejším postavám (spíše karikaturám), jednání postav bylo pro mne občas nesrozumitelné, fraškovité a za hranou uvěřitelnosti ... což je, uznávám, ryze subjektivní handicap milovnice propracovaných psychologických románů.
Nádherný a bolestný román o zániku osmanské říše a zrodu Turecka, o dějinách, které se prohnaly jedním nevýznamným městečkem nedaleko Smyrny.
Jeho počátek se nese v téměř idylickém duchu - poklidné, ironicky laskavé vyprávění plné různorodých, tragických i bizarních osudů ... spolužití národnostní i náboženské směsice obyvatel, kteří neváhají jeden den svého souseda zesměšnit či potupit, aby mu druhý den obětavě a soucitně přispěchali na pomoc, protože svým způsobem jeden na druhém závisejí ... Přátelství i lásky na celý život, nenásilná tradice a řád zaběhaného rytmu městečka, kde Řekové neumí jinak než turecky a muslimští Turci se bez výčitek modlí i k Panence Marii.
Bohužel je to také čas, kdy se na pozadí probíhající první světové války vedou i další politické a vojenské boje o nově vznikající státy, čas, ve kterém se dostává k moci Mustafa Kemal ... přirozená koexistence je nahrazena shora nařízenými genocidami a exody a "Velký svět" mění životy všem, i těm, kterým se podařilo přežít válku a smět zůstat ve svém domově.
Autor klade osudy těchto vesměs nevýznamných lidí vedle souběžně popisované životní cesty Otce Turků, aby stvořil náročný, smutný, ale krásný historický epos.
Příběh vášnivého milostného vztahu, rozděleného kvůli odlišnému původu Hitlerem. K jeho silným stránkám patří zajímavé prostředí rodícího se Baťova Zlína a Indie 30. let, obrazný a smyslový, až básnický styl vyjadřování a nelineární způsob vyprávění, kdy si z knihou rozsetých časových i prostorových střípků příběhu čtenář musí sám skládat kontinuální obraz.
Zvuk slunečních hodin nebyl pro mne "dokonalou" knihou, je zde mnoho motivů a ne všechny dostaly svůj prostor a hloubku, rychlé přeskakování v čase i místě na mne někdy působilo až chaoticky a rušivě, některé situace zbytečně expresivně ... ale je to povedený, výrazný a osobitý debut a Magnesia litera zde myslím ve správných rukou.
Zvláštní kniha, originální svou formou. Šest příběhů jen volně spojených, hlavní postavy mají stejné mateřské znaménko a v každém z příběhů je vložen odkaz na ten předchozí prostřednictvím nějaké zmínky (objevený deník, dopisy, hudební skladba, filmový příběh...), také dějová zápletka jednotlivých příběhů byla podobná - boj jednotlivce proti většině, moci, institucím, konvencím...s očekávatelným koncem.
Díky naprosto odlišnému stylu vyprávění každé z částí knihy to na mne působilo trochu nesourodě, soubor povídek zvláštně poskládaných na sebe ...nejlépe asi vyhovuje zde mnohokrát zmiňovaná představa hudební skladby... Možná to (z mého pohledu) díky tomu "drhlo", všechna ta pojítka a vložené odkazy působily na mne malinko násilně, aby se to prostě nějak propojilo, neplynulo to až tak samozřejmě a hladce, ale byla vidět ta "ruka" konstruktéra. Ale v zásadě mi to nijak moc nevadilo, každopádně ta formální konstrukce knihy (ne děj) byla právě tím, co ji odlišuje a dělá zajímavou.
Autor je dobrý vypravěč a jeho rozmanitý způsob psaní se mi líbí (snad jen detektivní povídka Luisy Reyové mi přišla, že není autorovi stylově úplně tak vlastní), kniha se mi četla báječně. Nejvíce mne zaujal, překvapil a ve svém ukončení i dojal dopisový příběh Roberta Frobishera spolu s výpovědí servantky Sonmi, citlivější a lidštější než její stvořitelé.
I mne k přečtení knihy přivedl film, který jsem před nějakou dobou viděla, ale díky zvolené jiné formě odvyprávění (nekontinuální neustálé střídání postav) byl pro mne mnohem méně pochopitelný než kniha, i když také zajímavý a zapamatovatelný.
Přestože kniha pro mne pořád ještě hraničí s kategorií oddechová literatura (čímž nemyslím nic znevažujícího, ráda u knih odpočívám a je to možná i díky tomu, jak dobře se mi četla), myslím že na rozdíl od spousty dalších si ji budu docela dobře a dlouho pamatovat. A velmi ráda si od autora přečtu něco dalšího.