Acamar komentáře u knih

Mezi texty jednoho z nejosobitějších českých písničkářů Oldřicha Janoty snad ani nelze vybrat favorita. Jeho lyrická, meditativní poetika ozařuje kouzlem neopakovatelného i ty nejvšednější maličkosti...

...A povídal mi Frantík
jak si to včera užil
napadaným listím
když Nerudovkou plužil...

Gaimanova představivost, jíž vytváří říše plné mile bizarních postaviček a příběhy se zajímavými zvraty, je prostě kouzelná...odpočívalo se mi u téhle pohádkové hravé romantiky hezky, ale k propracovanosti Nikdykde nebo Amerických bohů má daleko.

5 22.10.2019

Několikaměsíční výseč života téměř šedesátileté soudkyně Fiony, paralelně zaměřená jak na její profesi, tak na soukromí, krizi a hrozící rozpad jejího x-letého manželství. Kupodivu ta pracovní část - nahlédnutí do soudní praxe a poodhalení toho, co musí vzít v potaz a co běží hlavou soudci, když musí rozhodnout o osudu (někdy vlastně bytí či nebytí) dětí a jejich rodin, byla pro mne mnohem poutavější. Zdá se, jakoby Fionina náročná soudcovská kariéra, které svým způsobem obětovala rodinný život, měla dopad i na její osobnost a ona sama byla v soukromí stejně odosobněná jako v taláru...odosobněnost, to je bohužel i můj hlavní dojem z knihy.

7 19.10.2019

Příběh nenaplněného potenciálu milostného vztahu...jeho protagonisté mi moc k srdci nepřirostli, ale popis myšlenkových proudů mladého intelektuála (či se jím spíše cítil být) nad vztahem k Emöke byl každopádně zajímavý a zřejmě i naprosto reálný, ze života. Vítězství pragmatismu a pohodlnosti.
Jen nevím, proč spisovatelé občas tak zbytečně házejí klacky pod nohy čtenářům...v té formě jsem se tak strašně ztrácela...

7 09.10.2019

Lyricky emotivní příběh o nepředstavitelném propojení jedné duše v dvou tělech, narozených jako dvojčata (aspoň pro tu většinu, kteří z dvojčat nejsou) a o zvrácených experimentech jejich tělesného i psychického mrzačení a oddělování, kterých se na nich dopouštěl nacismus rukou Mengeleho.
Ačkoli putování Staši po opuštění Osvětimi se mi ke konci docela táhlo a byla místa, která mi přišla těžko uvěřitelná (stejně jako některé úvahy, které autorka vložila 13letým dětem) či poetičnost místy moc chtěná... tak síla příběhu a osobitá obraznost nemohly nevytvořit hluboký prožitek.

13 03.10.2019

Nekomplikovaný, čtivý a místy úsměvný dokument o specifickém způsobu poznávání cizích krajin. Nejsympatičtější na něm je právě Ziburův postoj k cestování, obdivuhodná otevřenost vůči naprosto neorganizovanému putování vybranou lokalitou... její poznávání skrze ta obyčejná, turistickým průmyslem nedotčená místa a náhodně přirozený kontakt s jejich běžnou populací a všedním životem.
I když jeho schopnost snášet nejistotu a diskomfort je mi vlastně na hony vzdálená a cestuji nejraději virtuálně, tak čtení to bylo lehounké, příjemné, ryze odpočinkové.

10 25.09.2019

Tři rovnocenně depresivní příběhové linie s tragickým koncem - spojnicí je příběh vlčí rodinky, která kvůli bezohlednému nakládání s přírodou je nucena opouštět své přirozené prostředí, ale nalezení nového domova se nepodaří . I na mne tato linie zapůsobila nejsilněji... příběh Avdije a jeho podobná paralela s Ježíšem Kristem a Pilátem mne oslovila mnohem více v podání Bulgakova nebo Kazantzakise a Bostonův závěr zas byl na mne příliš "budovatelský".
Téma sebestředné lidské chamtivosti, tuposti, odklonu od přirozenosti a jakéhosi vnitřního morálního zákona je vždy samo o sobě silné, ale Ajtmatovovo zpracování mi bohužel příliš nesedlo (ač jeho neučesaná syrovost má velkou autenticitu), obsah pro mne tentokrát výrazně převýšil formu.

8 25.09.2019

V sledu kratičkých epizod ze života obyvatel zapadlé vesničky Goraj přibližuje Singer dopad událostí kolem poloviny 17. století, kdy východoevropské židovské komunity, vzpamatovávající se z pogromů, čelí tentokrát "interní" pohromě v podobě vzplanutí mesiášského šílenství kolem Šabtaje Cvi. Vykresluje přirozeně uvěřitelnou atmosféru všedních dnů vesnice, rituálů, pověr a zvyků i reakce obyčejných lidí na katastrofy, jejich snadné, ale pochopitelné podlehnutí nereálným nadějím...a činí tak s jemnou ironií i soucitem.

5 18.09.2019

Bratři Strugačtí zřejmě nebyli, aspoň dle prvního kontaktu s jejich tvorbou soudě, žádní idealističtí snílci:) Jejich úhel pohledu na setkání s mimozemskou civilizací jako na bezvýznamnou náhodu, plíživě znepokojivé následky střetu pro obyvatelé zasaženého Pásma, "hrdinové" příběhu zejména coby představitelé šedé zóny, snažící se z pozůstatků návštěvy vytěžit co nejvíce...žádné vysvětlování, imaginace cizích civilizací, vize budoucnosti, jen sled momentek načrtávajících život v Pásmu po kontaktu...Jakožto svátečnímu čtenáři scifi mi přišel jejich nápad hodně neotřelý a (vzhledem k obvyklému ladění děl žánru) vůči lidstvu zábavně výsměšný.

18 18.09.2019

V pravidelně se střídajících kapitolách popisuje Llosa poslední měsíce života Flory Tristánové a několikaleté období pobytu Paula Gauguina na Tahiti a Markézách.
Flora Tristán, na svou dobu neobyčejně odvážná vizionářka, bojující za zlepšení postavení žen a dělníků, jejich radikalizaci a sjednocování.V retrospektivách během jejího několikaměsíčního francouzského agitačního turné autor popisuje celou její cestu - od dětství, kdy se dramaticky změnila její rodinná a finanční situace, přes nešťastné manželství, které kvůli tehdejšímu právnímu systému neblaze poznamenalo celý její život i život jejich dětí, po činnosti, kterými se musela živit, cesty, které podnikla - jak tyto události formovaly její pohled na svět.
Jako čtenářka z ČR, kde jsme měli tu možnost její utopie zažít v praxi, jsem se od tohoto úhlu pohledu bohužel nebyla schopná při četbě její části dvojživotopisu zcela oprostit.
Paul Gauguin, její vnuk, je jméno, které netřeba představovat. Llosa zachycuje období, kdy jeho malířský styl byl již plně rozvinut - sleduje vznik některých jeho stěžejních děl, podobu života v jeho vysněném "ráji", permanentní finanční i zdravotní peripetie...a také v jeho části spousta retrospektiv o cestě, od úspěšného burzovního makléře a spořádaného otce pěti dětí, po osobitého malíře a nespoutaného, rebelujícího novodobého pohana, okouzleného světem Polynésie.
Co mají tito dva kromě pokrevního pouta společné? Jak je zmíněno v anotaci - neustálé hledání naplnění svého ideálu, divokou odvahu následovat svou představu a bojovat za ni.
Velmi čtivý a informacemi nabitý životopis, vybraný kvůli osobě P.Gauguina, ale neméně zajímavé bylo i čtení o jeho babičce Floře.

5 10.09.2019

Petr Stančík, zdá se, trpí jako jeho komisař Durman naprostou nestřídmostí stran ventilování svých nápadů... a tak co zprvu bavilo, s neustálým bizarním variováním toho, co a kde komisař pozřel, koho potkal, kam odcestoval a kdo mu namohl jeho moudí, vedlo s přibývajícím počtem stránek k čím dál větší přesycenosti, byť každá z těch slepých a naprosto nepodstatných uliček měla svůj půvab.
Jako ulítlý oddechový trip bez řádné koncepce i pointy, k prasknutí nacpaný fantazií, napsaný krásně hravou češtinou dobré (zejména být tak aspoň o polovinu kratší), ale že bych to musela mít dvakrát...

11 04.09.2019

Pod povrchním nátěrem dobrodružného příběhu se skrývá dílo obtížně zařaditelné i uchopitelné, až tak, že vím, že jedno přečtení mi k odhalení všech jeho vrstev nepostačilo.
Záchranná výprava do hlubin necivilizované Afriky pro tajemného pana Kurtze, jehož všemi uctívaná či obávaná osobnost zůstává až do samého konce stejně neobjasněnou a nepoznanou "chimérou", je jen pozadím, na nějž si každý čtenář promítne svou verzi Srdce temnoty. Objevitelská cesta z civilizace do divočiny jako metafora pro odvahu ke konfrontaci s pravou, nepřikrášlenou přirozeností a realitou vně i uvnitř...s mocí i nemocí těla i ducha...třeba.
Hypnotická, ponurá a tísnivě tajemná atmosféra plná barev, zvuků a přízraků africké džungle je jen dokonalou třešinkou navrch.

11 04.09.2019

Calvinův románový labyrint, v jehož spletitě nahodilých chodbičkách zmateně pobíhá Čtenář v honbě za možností dočíst započatý příběh. Každá z nich může fungovat jako samostatný mikropříběh a zároveň ukázka nejrůznějších knižních stylů. Jako červená nit je spojují úvahy nad literaturou, autory a především čtenáři, jejich rozličnými přístupy i důvody čtení.
A hledaný střed bludiště - pointa? Těžko říct...pro mne osobně výborná pasáž Z deníku Silase Flanneryho.
Zajímavý experiment, parodie, románová hříčka, vícevrstevnatý kaleidoskop nebo trochu samoúčelná exhibice...to bude záležet na úhlu pohledu tebe, Čtenáře.

6 27.08.2019

Franz Werfel mne ani tentokrát nezklamal, mnohem víc než to! Jeho zpracováním životní pouti proroka Jeremjáše jsem se sice neprokousávala úplně snadno, přizpůsobení se archaicky znějícímu jazyku (alespoň v mnou čteném vydání z r.1967) chvíli trvalo a vyžádalo si (v této prázdninové době nelehké) soustředění... ale "odměna" z knihy obdarovávající mne, čtenáře, v různých rovinách, stála za to.
Až na drobné autorské licence zřejmě věrohodné historické zpracování biblického příběhu a událostí kolem dobytí Jeruzaléma babylonským králem, zabírající nejen svět Izraelitů, ale i panteony a rituály zejména Egypta či Babylonu té doby (v jejichž popisech se obraznost básníka Werfela nezapře... také jsem měla při jejich četbě pocit něčím "přikrmeného" vnímání: ) Vyjádření smutného a těžkého údělu proroků svých národů, kteří nejen že se musí naučit rozpoznat a přijmout hlas Boha v sobě, kterému stěží rozumí oni sami, ale také neodmítnout sloužit mu i s vědomím, že jim přinese jen neoblíbenost, nevděk a ohrožení od těch, kteří naslouchat nechtějí. Vyjádření neuchopitelnosti i nepochopitelnosti vůle starozákonního židovského Hospodina. Pocit dokonalého přenesení se do atmosféry biblických příběhu...a mnoho dalšího k úvahám o lidských společenstvích, které lze napasovat na jakékoliv místo a dobu.
Pro milovníky historických románů "s přesahem" (z rodiny Sinuhetů), na které se nezapomíná.

14 19.08.2019

Přemýšlej v noci o románu
Na střeše: ale k ránu
Dveřmi práskni
A jdi jí dělat zle a hůře
Své básni v hrsti
Dokud ti nevysedí
Jízlivé černé kuře
S elektrizující srstí

Zpočátku mne román nechával minimálně vlažnou, ne-li přímo iritoval svým hrdinou Peterem, který svou tzv. krizi středního věku a hledání nového životního směru (či naplnění) neustále vnímá omezeným pohledem estéta, kterému stárne tělo, jeho krásná žena stárne, umění není to velké Umění ... Ale jak příběh nabíral spád a zanořoval se hlouběji do emocionálních vzletů a propadů, vtahoval mne do sebe víc a víc...a nečekaný obrat posledních stran dokázal nakonec zanechat dobrý dojem uvěřitelného psychologického románu o duševních pochodech jednoho vyhořelého čtyřicátníka, jehož náhlé citové vzplanutí a pokus o únik pocuchalo a následně vyplivlo nazpátek do reality.

6 07.08.2019

Fascinující obrázek o způsobu života rozdílných židovských komunit žijících vedle sebe v jedné čtvrti za období 2.světové války v New Yorku - jejich přístupu k judaismu i rodícímu se sionistickému hnutí, jejichž rozpory paradoxně jakžtakž setře vynořivší se krutá realita osudu evropských Židů. Fascinující nahlédnutí do podoby studia židovských chlapců, ve srovnání s nímž se dnešní systém výuky jeví jako směšně povrchní.
V druhém plánu (podobně jako v Ašeru Lvovi) o výjimečném nadání a vzpouře proti nalajnovanému předurčení daném otcem a celou komunitou, naštěstí s pozitivnějším závěrem, kdy otcovská představa o budoucnosti syna nepřevládne nad láskou k dítěti.

11 07.08.2019

Ačkoli má být kniha jakousi ságou rodu Trottů, zásadní prostor je věnován posledním z jejich příslušníků a posledním letům Rakousko-Uherské monarchie.
Pozvolna se rozpínající atmosféra rozpadu starých struktur až k nezastavitelnému zániku císařství, spolu s jeho mocnářem i "bohem", stařičkým Františkem Josefem (a kapitola věnovaná dni F.J. pro mne byla jednou z nejkouzelnějších z knihy) , spolu s věkovitými tradicemi ve stavovských, generačních i mezilidských vztazích.
Melancholické čtení s kapkou ironie, pomalé čtení s málem děje, ale nádherným stylem dokonale vystižená atmosféra konce jedné epochy a matoucích pocitů dvou generací, otce a syna, které tento přelom prožívají...jež v knize autor krásně vystihl ústy doktora Skowronnka:
"Když mne děti neposlechnou, snažím se už jenom o to, abych neztratil důstojnost. To je všechno, co mohu udělat. Někdy se tak na ně dívám, když spí. Jejich tváře mi ve spaní připadají nadobro cizí, skoro k nepoznání cizí, a vidím, že jsou to cizí lidé z doby, která teprve přijde, a které já už se nedožiju. Mé děti jsou ještě malé...A přesto je v těch tvářích dost krutosti, krutosti jejich doby, budoucnosti, která se na děti snáší ve spaní."

7 28.07.2019

Tragikomicky podaná historie jedné dominikánské rodiny na pozadí diktátorského Trujillova režimu. Sleduje nejen krátkou a trnitou životní cestu neustále beznadějně zamilovaného panice Oskara, ale i stejně nelehké osudy jeho dědečka, matky a sestry.
Příběh protkaný spoustou popkulturních odkazů a podle očekávání i nějakých těch nadpřirozených prvků v podobě rodinné kletby fukú, mužů bez tváře a zjevujících se zlatookých mangust.
Drsné, hravé, zábavné i dojemné, ale po celou dobu svižné a osvěžující čtení.

6 17.07.2019

Zajímavě koncipovaná kniha, jako mozaika poskládaná ze vzpomínek pěti navzájem jen volně provázaných osob. Středobodem, kolem nějž se příběh otáčí, je pohřešovaná mladá žena Veronika, která více či méně prošla jejich životy, ale jejíž charisma se hluboce otisklo do jejich paměti.
Jak jednotliví "pozůstalí" přebírají štafetu vyprávění a doplňují své střípky do skládanky jejího tajemného zmizení, emoce se přelévají a pohled na Veroniku mění, kompletuje... Lehkovážná, nespoutaná dívka z úvodu knihy se stává milující a milovanou, těžce postrádanou dcerou, vřelou, přímočarou a přátelskou ženou, která nechce nic než žít po svém ... A jak válka, zpočátku přítomná jen jako vzdálená kulisa, prostupuje vyprávěním, z Veroničina příběhu se stává tragická výpověď o době, kdy třeba jedna malá, vlastně plně neuvědomělá pomsta v podobě neopodstatněného udání může mít neodčinitelné následky.
Čtenářsky nijak náročná, přesto psychologicky a emocionálně silná kniha, která stojí za přečtení.

7 12.07.2019