Adapa komentáře u knih
I když jsem se dočetl, že Nepravý Nero je jeden z nejslabších románů od Liona Feuchtwangera, já osobně ho mám velmi rád a četl jsem ho nyní podruhé. Kdysi to byla poslední kniha od Feuchtwangera, která mi v mé knihovně od něho chyběla.
Je zde úžasná paralela s nacistickým Německem. Jen konec říše Nepravého Nera přišel rychleji než Hitlerův konec.
Nepravý Nero je mistrovský historický román, který mne od prvních řádků vtáhl do děje a často donutil dívat se do map Mezopotámie a na wikipedii hledat místa, kde se děj odehrává. Vychutnával jsem si každé slovo.
Sledujeme bývalého římského senátora Varra, který pro malicherný spor s guvernérem Sýrie stvoří Nepravého Nera, který je podporován několika drobnými vládci a parthským velkokrálem. Podaří se mu ovládnout několik měst, ale pro svou zaslepenost se mu jeho bývalý otrok hrnčíř vymkne a obklopí se svými kumpány maršálem a sekretářem. Ti tři si začnou vyřizovat účty se svými rádobynepřáteli, zaplaví nevinné město, aby vinu svedli na křesťany, provedou vyvraždění odpůrců a tím si zlomí vaz.
Protivníkem Nera je Jan z Patmy, což je vlastně svatý Jan, autor Apokalypsy v Bibli.
Román krásně ukazuje, jak někdo v pozadí, dovede manipulovat vládci, vytvářet své vládce.
Rozhodně všem doporučuji k přečtení.
Pana Vašíčka mám rád, vyhledávám jeho knížky, ale tady jsem sáhl hodně vedle - nejsem vůbec ta správná cílová skupinka.
Knížka je v podstatě sbírka různých několika odstavcových příběhů o varování ze záhrobí, setkání s duchy apod. tajemnem.
Většinou je to ve stylu paní Božena z Děčína měla babičku, která jí vykládala, že jednou v létě v roce 1916 potkala ducha
Dočítal jsem to na sílu.
Po mnoha set stránkách dočteno, všechny čtyři díly za mnou a já s tak nějak říkám, že mě to zklamalo. První díl byl skvělý úvod, padl jsem z něj na zadek. Pak mě čím dál víc vadilo to odbíhání kolem, dějová linka kolem Ozziho a jeho Silferiánů byla nudná blbost. Tady v posledním díle se vše uzavřelo, dějové linky se protnuly, vše se vysvětlilo, ale přesto je tu to zklamání, že sága dopadla tak jak dopadla. Prostě po tolika set stranách, myslím, že jich bylo více jak dva tisíce, jsem prostě čekal konec, který tady zůstane dlouho.
Poslední díl byl až příliš o Hvězdoplavcovi, kterého na planetě Vzdálená začnou všichni nahánět. A to nahánění je zase tak detailně rozepsané až mě začalo nudit a dokázal jsem na několik dnů i knížku odložit.
Poprvé v životě se mi stalo, že mě u nějaké knížky vadily překlepy a hrubky. Bylo tady tolik tiskových chyb, že to opravdu bylo do očí.
Teď pár minut po dočtení ságy, když píšu tyto řádky, říkám si, že spousta postav se po celé čtyři díly chovala naprosto nelogicky a celý ten plán Strážců byl takový divný a na to, že to chystali asi 130 let, tak to byla pěkná blbost a ten úžasně dokonalý Hvězdoplavec by postupoval určitě jinak.
S odřenýma ušima dávám čtyři hvězdy, nejraději bych jednu hvězdu sebral za to odfláknuté finále v porovnání s předchozími díly.
Třetí díl ságy o Společenství je za mnou a místy mě těch 667 stran už nudilo a začínal jsem souhlasit s některými komentáři tady v Databázi, že je to spousta plkání o ničem a spousta slepých odboček.
Lidstvo ztratilo 23 planet, při první invazi zemřelo 47 milionů lidí. Svět společenství je zaplaven uprchlíky, nejbohatší lidé si staví pro jistotu kolonizační lodě, aby utekly před Dokonalými. A samo Společenství bude velkolepé loďstvo.
Ale než dojde k nějaké pořádné akci, tak vyšetřovatelé běhají z jedné planety na druhou, pátrají po agentech Hvězdoplavce. A Ozzie trčí někde na plynné planetě na podivném umělém útesu ta linie je naprostá nuda.
Sahám po čtvrtém dílu a doufám, že se všechny linie protnou, že z toho bude závěr, ze kterého padnu na zadek. A hlavně doufám, že Ozzie bude mít konečně nějaký výsledek, jinak to jeho nudné putování byla obrovská ztráta času to číst.
Na sérii Marka Stoneho jsem ulétal někdy v polovině 90. let, nadšeně jsem si je půjčoval z knihovny a od přátel. Jednotlivé díly jsem četl na přeskáčku. Teď po skoro třiceti letech jsem si řekl, že si zkusím přečíst první díl, jak to vlastně vše začalo.
No, kouzlu Marka Stoneho jsem už nějak nepropadl. Hned od počátku jsem vhozen do děje. Ani se nezdá, že by to byl první díl. Mark Stone už má svého dokonalého androida Raye, je zamilovaný do superbohaté a superkrásné Elzy, opět je suspendovaný za nějaký průšvih na primitivní planetě Takže vlastně není potřeba to číst nějak za sebou, stále dokola stejné klišé, které si pamatuji i po tolika letech.
Je to takové laciné béčkové fantasy dobrodružství. Supermiliardář pozve pár nejbohatších miliardářů, aby jim odprodal část svého jmění, ale přitom musí projít zkouškou a ujít cca 60 km divokým lesem, kde jsou masožravé rostliny. Do toho se objeví vesmírní piráti. Uprchlí miliardáři vedení Markem Stonem narazí na telepatické rostliny Kurky, kteří už po staletí bojují s masožravými rostlinami Rhuly.
Autor má celkem dobré nápady, ale nejde s nimi do hloubky. Takže načne jedno téma, během chvilky ho vyčerpá, tak rychle sahá po dalším. Tady máme vlastně tři témata (rozdělení majetku, vesmírní piráti a boj rostlin), která by mohla být samostatnými knihami.
Jednoduchá jednohubka, nad kterou se nesmí moc přemýšlet a jen tak číst pro ukrácení chvilky. Možná někdy ještě z nostalgie sáhnu po dalších dílech, ale zatím z této série odcházím.
Skvělý úvod do hard sci-fi ságy, do vesmíru Společenství. Úvod na cca 680 stran, plno postav, spousta dějových linek a téma knihy, které se pořádně začne řešit až na posledních cca 20 stranách.
Lidstvo kolonizovalo desítky planet, díky omlazování jsou všichni prakticky nesmrtelní. Mezi hvězdami se necestuje hvězdolety, ale červými dírami, kterými běžně jezdí i rychlovlaky.
Systém kolonizace planet a život na nich mi připomínal vesmír z tzv. Historie budoucnosti od Roberta Heinleina - např. Číslo bestie, Až za slunce západ plout
Hamilton zde má vše propracované do nejmenších detailů, jako je nový model Fordu apod.
Před tisíci lety zhasla hvězda. Lidstvo to zjistilo až nyní. A tak se rozhodne poslat tam rychle raketu, aby se zjistilo proč se to stalo. Staví se asi po 300 letech první vesmírnà loď, aby de vydala prozkoumat zhasnutou hvězdu.
Četlo se to velmi dobře a už se těším na další díl, kde se snad dozvím odpovědi na tu spoustu otázek, co se mi honí hlavou
Tři příjemně oddechové historické detektivky v jednom. První mě zaujala v tom, že jsem se konečně dozvěděl, jak se písař Jiří Adam z Dobronína seznámil s bakalářem Petrem a Rozárkou. Jinak je tam spousta klišé. Petr neustále svádí šenkýřky, hampejznice a přitom zdůrazňuje jak miluje Rozárku. Rozárka se všude potkává s prostitutkami, které jí ochotně pomáhají při vyšetřování.
V prvním případě sledujeme vyšetřování zpronevěry peněz v Plzni, pachatel i jeho pomocníci jsou dost předvídatelní.
Ve druhém případě se motáme kolem dobývání / nedobývání tvrze a vraždy správce hradu. A zase je celkem brzy jasno, kdo je vrahem.
Třetí případ se motá kolem zmizení alchymisty, který uměl vyrábět zlato. Z těch tří příběhů mě bavil nejvíce. Ale to neustálé opakování svádění holek z šenku mě tady už nebavilo.
Myslel jsem si, že přečtu pár knih z této série po sobě, ale dávám si od toho chvilku oddech.
Bude to skoro třicet let, co jsem knížku četl poprvé. Tehdy mi vehnala do očí slzy a přál jsem si být jednou takový tankista jako Šura, mladší bratr komsomolky Zoji. Uplynulo několik desetiletí, na internetu jsem četl v ruštině i v angličtině spoustu teorií o tom, jak to se Zojou Kosmoděmjanskou bylo „ve skutečnosti“. Četl jsem teorie, že byla schizofrenik, že nic nedokázala, že ji zradili ruští vesničané, že ji zradil jiný ruský partyzán. Nevím, kde je pravda, ale tento krátký příběh se čte krásně.
V románu sledujeme dokonale idealizovanou dobu cca od roku 1910 do 1945. Vše, co je sovětské, socialistické a komunistické je dokonalé. Nikde ani náznak něčeho špatného.
V knize sledujeme vyprávění stárnoucí matky Zoji a Šury. Popisuje své dětství, zamilování se do Anatolije a pak hlavně narození svých dvou dětí a jejich vyrůstání. Děvčátko Zoja je prakticky dokonalé, Šura je dokonalý snad jen z 99 %. Děti milují Lenina a Stalina, chtějí žit pro Sovětský svaz. Stěhují se na Sibiř a pak do Moskvy. Studují, sní o sovětské budoucnosti a přichází válka.
Zoja se stává partyzánkou a umírá. Stává se z ní první ženská nositelka titulu Hrdina SSSR. Její bratr se stává důstojníkem u tankistů a později umírá při dobývání Královce.
Plno propagandy, ale i tak se to četlo krásně. Idealizovaný příběh píše žena, matka, která ztratila ve válce obě své děti, takže ta bolest a láska je poznat na každé straně.
Dnes si knížka těžko najde své čtenáře, ale i tak bych ji doporučil co nejvíce lidem.
Tak na tomto jsem v 80. letech vyrůstal. Byla doba, kdy jsem to znal nazpaměť.
Dnes by to bylo dávno překonané, možná by to i zapadlo. Ale pro mě to má pořád své kouzlo. Rád jsem se vrátil do svého dětství, kdy jsem se poprvé dozvěděl, že existuje červí díra, kdy jsem nadšeně sledoval příběh Petra a Jana v daleké části vesmíru.
Poprvé se mi podařilo číst všechny díly Strážců. Zavzpomínal jsem na své dětství, kdy jsem se s nimi někdy v 80. letech poprvé setkal v ABC speciál. Jak mi tehdy připadali velcí, dospělí a dokonalí :)
Bylo zajímavé číst je znovu po tolika letech a sledovat, jak na prvních stránkách je vidět vliv Rychlých šípů. Neustálé odkazy a náznaky na Foglara. Pak náznaky zmizely a byly tu jen pionýrské oddíly, Strážci začali nosit pionýrské šátky, promítl se do toho i Vítězný únor 1948. Ale pořád se to dalo číst.
Pokračování Strážců z roku 1999 jsem četl poprvé, katastrofa a nuda. Ani se nechce věřit, že to také psal Vlastislav Toman.
Komis o Gorovi také nuda, nic to ve mě nezanechalo.
Na Kosmické křižáky jsem se těšil, knížku jsem četl snad desetkrát. Komiks, který z té knížky ale vychází, je slabý odvar, narychlo namalované a nečíst knížku, spoustu věcí bych nepochopil.
Tato Velká kniha komiksů ABC je nejslabší z té vydané série. Mohli tam být jen Strážci a bylo by to zajímavější.
(SPOILER) Za posledních asi třicet let jsem tuto knížku četl asi třikrát a jednou jsem ji viděl zfilmovanou. Je to jeden z kratších a slabších Crichtonových románů. Děj by se dal zhustit na pár stránek, ale tím, že jsou tam dlouhé vědecké popisy, tak je to nataženo na cca 350 stran.
Přišlo mi, že potenciál tématu je nevyužitý. Tajemnému ztracenému městu Zinj se Crichton mohl věnovat více.
Závěr je takové výrazné klišé, které se používá v podobných románech už od 19. století. Vybuchne sopka, zničí město i veškeré důkazy, které s sebou expedice má.
Opět vzpomínka na mé dětství, skříň plná Abíček, vyhlížení každého nového čísla a shánění abíček, co vyšly kdysi dávno než jsem se narodil… Doba tak dávno minulá, do které jsem se díky této knize komiksů vrátil.
Tento díl je lepší jak druhý, ale stále horší jak první.
Jsou zde perly, které jsem si i po pětadvaceti letech pamatoval zpaměti – Stříbrná galeona, Golem, Operace Jericho, Příběhy psané střelným prachem, Divoký Dick a Kruanova cesta.
Některé komiksy jsem četl poprvé, například Kruan a Bohyně (nejslabší ze série o Žluté planetě) nebo Strach přichází ve tmě (neskutečná nuda).
Úplně jsem zapomněl, že existoval komiks Hrdinové a dobrodruzi kapitána Treskova. Někdy v roce 1988 jsem ho dokonale hltal a vyhlížel každé další pokračování. Teď po tolika letech mě to přišlo nudné a zvláštní… Stárnu.
Od dalších komiksů si na čas dávám pauzu a zase se vracím ke klasickým knížkám.
Není to má první přečtená kniha od Strugackých, ale tady mi to nějak vůbec nesedlo. Už jsem se těšil až to dočtu. Hned na prvních stránkách jsem hozen do děje, který se odehrává v budoucnosti, kdy lidé cestují běžně na jiné planety, znají jiné mimozemské rasy. Ale jinak to moc sci-fi není. Spíše takové detektivní pátrání a do toho neustále plno psychologie…
Když čtu ty nadšené komentáře jiných uživatelů, tak si říkám, že v tomto nejsem ta správná cílová skupina. Za mě to byla nuda a celkem předvídatelný závěr.
Ve finále po letech mi z této knihy asi zůstane v hlavě jen inteligentní rasa Hlaváků, kteří vypadají jako psi.
Skvělá gangsterka, která rychle plyne, krásně se do ní začítá a nutí číst pořád dále a dále. Knížku dokonale vystihl v předchozím komentáři Izzy46. V jeho komentáři snad není věta, se kterou bych mohl nesouhlasit. Snad jen hodnocení dávám vyšší, protože se to dobře četlo.
První část je lepší, čtivější. Schopnosti malého Angela ve dvanácti nebo patnácti letech jsou přeceňované. Druhá část knížky dost kvalitativně klesá. Jak kdyby se auto neuměl vypořádat s tím, že Angelo je šedesátiletý gangster a potřeboval tam propašovat nového mladého desetiletého kluka, který postupně vše sleduje.
Pro pohodové čtení skvělé, ale klasice jako je Kmotr, to nesahá po kotníky.
Výborně napsaná čtivá knížka plná vesmírného optimismu. Psáno v roce 1986 a nyní v roce 2022 už měly být města na Měsíci, vesmírné elektrárny, kolonizované asteroidy. Vše působí tak krásně vědecky, přesvědčivě… Dokázal i jsme si vesmírnou budoucnost pěkně zkazit. Teď ta knížka vypadá jen jako snění a co autor očekával kolem roku 2000, tak snad nebude ani v roce 2100.
Cituji jednu větu: „Na přelomu 20. a 21. století patrně nebude den, aby do vesmíru neletěl sovětský, americký, francouzský nebo jiný dopravní stroj – osobní či nákladní.“ To samo mluví za vše. Jakou radost nyní máme, když se podaří start nějaké rakety, startů s lidskou posádkou je jen několik ročně.
Zvláštní také je, že autor v kosmické budoucnosti ani jednou nezmínil Čínu nebo čínské vědce.
Rozhodně všem doporučuji k přečtení a je mi líto, že takovou budoucnost nezažiji.
Knížka se velmi dobře četla, někdy to autor bral jen povrchně, jindy naopak až moc do hloubky (zejména u povstání Immáma Šamila). Škoda, že knížka má jen 264 stran a to ještě poslední strany tvoří medailonky hlavních postav a chronologie.
Sledujeme ruské dobývání Kavkazu, kdy Ruské impérium soupeří především s upadající Osmanskou říší a Persií. A do toho nepokojní obyvatelé by nejraději o svém osudu rozhodovali sami.
Velkým problémem jsou v knížce letopočty. Objevují se zde překlepy, například perský šáh je v jednom roce korunován a o pár vět se dozvídáme o jeho smrti cca o 80 let dříve. Také data založení některých měst jsou posunuta o rok o dva. V jednom medailonku ruského generála se zase o tři roky liší začátek vojenské kariéry. Jsou to drobnosti, ale těch nesrovnalostí v datech je tolik, že mi to nedodává pocit jistoty věřit všemu v knížce na 100 %.
Ta knížka pro mě měla své kouzlo. Koupil jsem ji za pár korun, přišla bez obalu, krásně zažloutlá, cítící zatuchlinou.
První třetina knížky je výborná. Velká severní expedice, Amundsen aj. Vše velmi dobře popsané, nutí to člověka neustále se dívat na mapu, googlovat fotky z té oblasti.
Autor knížky sám vedl polskou polární stanici, je poznat, že má k Arktidě blízko, že dané oblasti rozumí. Bohužel je také poznat, že knížka byla napsaná v 50. letech. Ve chvíli, kdy se v knize popisují sovětské expedice, už mě to přestávalo bavit. Záchranu lidí z Čeljuskina znám i z jiné knížky a z jiných zdrojů. Zde je to popsané hodně oslavně, hodně sovětsky. A pak už to je jedna velká propaganda. Papininova výprava už mě nudí, což je škoda, protože polárníci odvedli kus práce.
Když autor popisuje přelety nad Arktidou, tak bych nejradši přeskakoval odstavce a celé stránky. Ztrácím se ve jménech a lituji, že se více nevěnoval objevům do 19. století.
I přes to vše vím, že se k té zažloutlé knížce budu často vracet, rád si některé kapitoly přečtu znova, rád si tam něco jen tak dohledám. Knížku doporučuji. Skvěle se čte po večerech, když je venku zima a popijí se k tomu čaj.
Zajímavé sovětské sci-fi oproštěné od komunistické agitace. Malá bezejmenná planeta, kde před 16 lety ztroskotal pozemský koráb. Původní dospělí povětšinou již zemřeli, nebo jsou „starci“ v jediné osadě na planetě. Nová generace se už necítí spojená se Zemí, nechce už počítat ani pozemské roky, ale místní, kdy jedno roční období trvá jeden rok. Planeta je nepřátelská, plná zvířat, která se snaží ulovit člověka. Místní mládež s tím nemá problém, na nebezpečný les si již zvykla.
Potomci kosmonautů se mění v divochy, rychleji než „starci“ čekali. Sledujeme dvě hlavní postavy – Olega a Dicka. Oba jsou odlišní, Dick miluje život v nebezpečném lese, je to lovec. Oleg naopak více používá hlavu, touží vidět ztroskotanou loď, rád by věděl více o Zemi.
Nová generace se vydává na jaře ke ztroskotané lodi. Předtím se o to pokusili i jiní, ale drsná příroda jim zabránila dorazit k cíli. Nyní ale spojují síly nejstarší z místních dětí, kteří považují planetu za svůj domov.
Nenáročné a pohodové čtení. Hned jdu na volné pokračování.
Skvěle napsaná knížka, která mě provázela mým dětstvím a ke které jsem se nyní po mnoha letech vrátil a byl jsem nadšený stylem psaní a popisováním jednotlivých objevitelů a mořeplavců. Neustále jsem u toho měl v ruce telefon a hledal další a další fakta na wikipedii a zjišťoval si více o objevitelích Aljašky, Nové Země, Karibiku, Austrálie… Skvěle to vtáhlo do děje, přeneslo mě to do jiných dob na jiné světadíly.
Rozhodně všem doporučuji.
Střípky příběhů z prvních let ruské Kamčatky. Velice zajímavá knížka, která mě příjemně překvapila. Nejprve sledujeme osudy mladého Vladimira Atlasova, který přichází na Kamčatku, stává se kozáckým důstojníkem a nakonec i místodržícím Kamčatky. Poznáváme domorodé obyvatelstvo, názory kozáků, krásnou přírodu. Atlasov ustupuje do pozadí a na scéně se objevuje mladičký rusko-polský kozák Ivan Kozyrev, který je okolnostmi donucen ke vzpouře proti Atlasovovi. A jako třetí hlavní postava se objevuje kozák Kuzma Sokolov, který je pověřen dokázat, že se dá doplout na lodi z Ochotsku na Kamčatku. Tito tři hlavní hrdinové v průběhu cca 20 let potkávají na své životní pouti různé historické postavy z dějin Kamčatky, Ochotsku a Jakutsku. Pro českého čtenáře poněkud netradiční prostředí, které ale dovede zaujmout. Škoda, že knížka nebyla objemnější a nesledovala více postavy všech postav. Rozhodně všem doporučuji.