Addie komentáře u knih
Ráda filozofuji, ale už je pro mě o něco obtížnější si udržet pozornost u díla, v němž myšlenka stíhá myšlenku...
Ani ne tak možná odhalování faktů o zamilovanosti jako spíše odrazování od sňatku (a odhalování pravd o manželství) peprným vtipem...
Tady se mi těžko hodnotí...
Těžko říct, kde je pravda.
A pak také...
Jsou světy, které jsou jen a jen naše. Nikomu jinému nepřísluší.
(Nečekám, že tohle někdo pochopí.)
Asi nejsem takový dobrodruh, ale četba mi ani v nejmenším neuškodila, ba naopak.
Příjemná knížka, člověk by si nejradši znova zajel na tábor...
Minimálně já, když si na ni vzpomenu.
Moje povinná četba asi z druhé třídy.
Těžko se mi loví v paměti, ale to co si vybavuji, to kouzlí úsměv na rtech.
Nikdy mě místa jako NY neoslovovala a celkově mě nezajímá ani tamní život.
Pro mě tedy vskutku nezáživné čtení...
Velikán v oboru balad a jeho autorská klasika...
Poe jakožto navozovač strachu...?
Netřeba nic dodávat, čistá práce.
Bílé noci mi přišly maličko nedotažené do konce v tom smyslu, že na můj vkus bylo až příliš dlouho ticho před bouří a až pak se události daly do pohybu. Pochopitelně však Dostojevskému skláním poklonu za to, jak se psychologicky vyznamenal, jak už je o něm známo.
U Pikové dámy mi nesedělo Puškinovo podání (v rámci vyprávění děje), takže jsem si ji neužila tak, jak bych chtěla. Taková věc zamrzí, protože jinak považuji obsažené myšlenky za velmi působivé a propracované.
"Trojka, sedma, eso. Trojka, sedma, dáma!"
Ale ano, uděláte jen dobře, pokud se s jistým prokletým mladíkem vydáte Cestou bez konce - jako já.
Je výhrou umět se vyjádřit, což Bezruč zvládal naprosto bravurně...
Z mých románových setkání s dílem tohoto pána jsem si vždy něco odnesla, ale tyto povídky ve mně nevzbudily takový zájem na to, aby tomu bylo taky tak, je mi líto...
A člověk najednou zjistí, že Američani se zmůžou jen na podprůměrný remake něčeho, co dosahuje mnohem vyšší hodnoty, že není žádná Samara nýbrž pouze Sadako...
A celkově se dostáváme úplně jinam...
Kde na to ten King chodí... Až by si člověk kolikrát přál mu vidět do hlavy. Nebo pro jistotu ne?
Palec nahoru za styl psaní, který by se dal rozpoznat snad všude na světě.
Osobně mám radši Čarodějův klobouk, ale náklonnost k muminkům zkrátka nelze potlačovat.
Kámenem úrazu asi bylo, že jsem Rajskou zahradu četla dost mladá na to, abych měla pochopení pro (atypické?) milostné životy jiných. I vyjma toho však měla zvláštní, nespecifikovatelný nádech.