Adelína_čte komentáře u knih

Krvavá magie. Obvinění z vraždy otce, koltského imperatora. Útěk. Touha po pomstě. Chladnokrevný zabiják a podrazák, který už nemá co ztratit. Křehké spojenectví.

Jedním z těch největších plusů celého příběhu jsou postavy, zejména ústřední dvojice:
Anastázie Kateryanna Michaliovová, pokrevní dědička Cyrilského císařství oplývá neobvykle silnou Přízní. Přízní krve. A její krvavá magie je fakt hustá! Dokáže vaší krev cítit na větší vzdálenosti, lusknutím prstů vám zastaví krevní oběh, během okamžiku zpřetrhá žíly a rázem ležíte v obrovské rudé kaluži, vsakující se do bělostného sněhu.
Její přízeň je tak mocná a tak neovladatelná, že se jí ostatní děsí. Považují ji za zrůdu. A tak je Ana donucena ji potlačit.
S ostatními Spřízněnci je obchodováno, jsou zotročováni a jejich bolest se stává veřejnou zábavnou podívanou pro bohaté.
No a pak je tu Ramson. Prohnilý podrazák s temnou minulostí a ještě temnějším srdcem. Z čiré nouze s Anou uzavře kšeft.
Úhly pohledu se střídají po kapitolách, občas vzpomínají na minulost. Anastázie na život v paláci, Ramson na dobu, kdy ještě na rukou neměl tolik krve. Po dlouhé době mě v knize bavily obě perspektivy vyprávění.

Chtěla bych vyzdvihnout opravdivost postav. A jejich komplexnost. Všichni dělají chyby, ne všichni se z nich poučí, někteří jsou naivní a pak za to zaplatí, nesou následky svých činů, posouvají se dopředu, odkrývají temné démony z minulosti. Není tu zlo a dobro, jak ho známe.Ukazuje temné stránky dobra a světlé stránky zla.Tak tenkou hranici.

Celý příběh je protkán i několika důležitými myšlenkami, jež mají přesah a nutí k zamyšlení. To beru taky jako velký plus, ne vždy se u fantasy youngadultovek takhle zadaří.

Knížka je nabitá akcí od první stránky, ani jednou jsem se nenudila. Někdy v polovině příběh lehounce ztratí tempo, ale to tak nějak nakonec, vzhledem k předešlým událostem, dává smysl...
Doufám, že vás bude bavit stejně, jako bavila mě!

Pět hvězdiček. Dědictví krve si to zaslouží! Nemohla jsem přestat číst, bavil mě svět, jeho systém, magie, akce, postavy a hodně slooow-burn romantika/neromantika. Neskutečně se těším na další díl!
Velký doporůčo!

2 21.02.2021

Něco mezi 3,5 a čtyřmi hvězdičkami
Prescottská střední škola. Znásilnění. Nedůvěra. Misogynie. Předsudky. Pohrdání. Nespravedlnost. Umlčení. Vzdor.

Jsem moc ráda, že u nás takový příběh vyšel.
Střídají se tu tři úhly pohledu, tři dívky. Rosina, queer pankerská mexičanka, Erin, fanynka Star Treku s aspergerovým syndromem a Grace, outsiderka, co se přestěhovala do domu, kde bydlela Lucy Moynihanová. Holka, které nikdo nevěřil.
Zároveň je kniha protknuta kapitolami s názvem "MY", kde se ke slovu dostávají i ostatní dívky. My všechny. Ukazuje danou problematiku z více perspektiv,promítne tu více názorů.

Autorka se toho nebojí a to jsem velice ocenila, i když se mi párkrát udělalo špatně od žaludku. Nebere si servítky, takže bych ještě jednou chtěla upozornit, abyste to doporučení na zadní straně, které varuje před citlivým obsahem, opravdu brali vážně. Trigger warnings jsou namístě a tleskám Yoli za to zmínění na obálce.

Samotné téma je nesmírně důležité i aktuální a já jsem strašně ráda, že se o něm začínají vydávat knížky i u nás. Holky odnikud jsou velká a skvělá girl power záležitost! Výborné poselství celého příběhu, který parádně plyne a neztrácí tempo, je čtivý a hlavně, má co předat.

Nicméně s některými myšlenkami jsem se úplně neztotožnila. Všichni muži jsou násilníci, všichni v sobě mají predátorské zvířecí pudy...ehmm,to mi připomnělo našeho sexuologa Uzla, s jehož názory nemůžu už asi nesouhlasit víc.
Ne všechny věci, dějové linky a náznaky byly dotažené do konce, což mě ve výsledku docela mrzí, neměla jsem nějak pocit uzavřenosti příběhu, která samozřejmě není u všech knih nutností, ale tady mi všechno přišlo pěkně rozehrané a říkající si o další rozepsání.

Kdo jsou holky odnikud?
Jsme to my všechny.

Pokud vás bavilo Co jsme si nikdy neřekli, tahle kráska od Amy Reed by vás minout neměla. Na mě osobně však příběh Olivie, Mehrín a Cary zapůsobil loni na jaře víc než tenhle od Grace, Rosiny a Erin.
S podobnou tématikou můžu ještě stoprocentně doporučit knihu Říkala si o to, ta je ještě více psychicky náročná, a i po roce po dočtení na ni stále myslím. A která mi připadá krapet realističtější než Holky odnikud.

2 08.02.2021

2,5 hvězdičky... nebo tři? Stále se nějak nemůžu rozhodnout.
Z Kronik prachu jsem byla na jaře loňského roku nadšená, více než pět set stránek plných krásného jazyka, atmosféry devatenáctého století, dokonalé slow-burn/hate to love romantické linky, kterou já prostě můžu. Hlavní hrdinku Animant Crumbovou jsem si zamilovala a mrzutého knihovníka pana Reeda jakbysmet.
No a když se ohlásilo, že bude vycházet doplňková knížka k nim, nemohla jsem být natěšenější. Což možná pak zapříčinilo tomu, že jsem teď po dočtení dodatku, Pár stránek navíc, docela zklamaná.

Ano, najdete tu recept na čajové sušenky slečny Sophie, pár zajímavostí ze zákulisí, náčrtky autorky, několik dopisů...a dokonce i kapitoly z perspektivy pana Reeda, Elisy Hemmiltonové, Rachel Cohenové, potěšila mě i část o společných Vánocích Animant a jejího snoubence...
Nicméně si myslím, že z toho všeho šlo vytřískat mnohem víc. Nějak jsem se stále nedokázala začíst ani do jednoho kusu příběhu, přišly mi jako vytržené z kontextu, podle mého se daly zakomponovat lépe.

Za must-read po Kronikách prachu bych knížku úplně neoznačila, není pro mě ničím přelomová, ale náladu vám zlepší a budete se alespoň na chvilku vrátit do viktoriánského Londýna. Pokud budete chtít obdarovat Kronikami někoho blízkého, dodatkovou Pár stránek navíc k nim ovšem určitě přihoďte, ušetříte jej od té knižní kocoviny, která po příběhu Animant a pana Reeda jistojistě přijde a dotyčný vám za to bude vděčný :)

3 28.01.2021

Dneska jsem prolistovala jednu moc vydařilou sérii popisných obrázků v podobě složky listů plnou mimozemských tvorů, díky níž jsem na sobě zpozorovala zvýšení emocionálního hřejiva.

Mé myšlenky mi napovídají, že tyto fialové, modré a růžové stránky mě uvedou do pocitu veselí pokaždé, kdy mou mysl strhne prudký záchvat poklesu endorfinů.

Pokud chcete také dojít k poznání, k čemu slouží textilní trubice, nožní rampy, osobní tlumič hvězdy, úmrtní i hydratační válec, gravitační distributor výživy, či omezovač hvězdného porušení, utraťte oběžné za tento soubor barevných papírů.

Možná se může zdát, že můj mozek trpí patrnou dysfunkcí, ovšem ujišťuji vás, že jsem se jen snažila přiblížit se mluvě mých mimozemských přátel :)

11 21.01.2021

4,5 hvězdičky
Anglická vřesoviště. Bolavé vzpomínky z dětství. Síly temnoty, které měly zůstat skryty. Sebevražda, děsivé ticho lesů a Lettie Hempstocková, neobyčejná dívenka, se kterou se obyčejný sedmiletý chlapec cítil výjimečně v bezpečí. Která bydlela u jezera na konci cesty. U jezera, o kterém tvrdila, že je to oceán.

Tak citlivý, křehký a zároveň syrový a děsivý příběh. Dokonale navozená atmosféra.
Nekonečná fantazie autora, tenká hranice mezi snem a realitou, nemilosrdný svět dospělých skloubený s dětským fantasy pojetím. Strach a samota. Rádoby pohádkový příběh, ve kterém je ale spousta násilí a hrůzy a ten kontrast mě bavil velice.

//„Svoje dětství si pamatuji živě… Věděl jsem strašlivé věci. Ale věděl jsem, že se rodiče nesmí dozvědět, že o nich vím. Vyděsilo by je to."//

Ilustrace v knížce jsou kapitola sama o sobě. Kochala jsem se jimi celou dobu čtení, vyvolaly ve mě spoustu pocitů. Umocnily ve mě všechny prožívané emoce. Na tenhle příběh budu ještě dlouho myslet.
Nádherně to doplňuje/popisuje i část anotace:
„Tuto strhující, děsivou a elegickou báj, křehkou jako motýlí křídlo a hrozivou jako nůž ve tmě, bohatě ilustrovala talentovaná Elise Hurstová, jejíž kresby citlivě vystihují dětský úžas i drásavý pocit nebezpečí, jimiž je Gaimanův Oceán na konci cesty prodchnut.“

Nebýt těch neuvěřitelných ilustrací, příběh jako takový by pro mě byl asi na slabší čtyři hvězdičky. Od konce jsem čekala krapet více, během čtení se má očekávání na zakončení takové knihy výrazně zvýšila.
Ovšem ono zpracování celé vyprávění pozdvihlo na vyšší level a dohromady vytvořilo vskutku zvláštní, až poetický příběh. Tohle bylo něco nesmírně podivného. Něco výjimečného.

6 21.01.2021

Něco mezi 3,5 a 4 hvězdičkami
Nelituju ničeho je moje druhá přečtená knížka od Colleen Hooverové a jedna z posledních v letošním roce.
Rozhodně se jí nedá se upřít čtivost. Stránky mi mizely pod rukama, měla jsem ji přečtenou poměrně rychle, asi za tři večery. Nenašla jsem chvíli, kdy by příběh ztratil tempo, každá stránka mě bavila a já se ke čtení moc ráda vracela. Obě dějové linky, jak od matky, tak od dcery měly co nabídnout a vlastně stále nevím, jaká mi sedla více.

Psychologie postav je tu skutečně na špičkové úrovni. Obdivovala jsem, jak autorka svoje postavy vystavila neskutečně těžkým překážkám a ve chvílích, kdy se zdálo, že už na tom nemůžou být hůře, ukázala, že to ještě možné je.
Tajemství. Zrada. Lži. Pravdy. Vina. Rodina. Tragédie. Zničené životy. Vztahy.

Nicméně bych však čekala, že se mě Nelituji ničeho dotkne tak nějak více, že o něm budu ještě dlouho po dočtení myslet. Úplně se tak nestalo. Možná za to mohl z mého pohledu přílišný happyend, možná něco jiného. Čekala jsem zkrátka větší emoční jízdu, ždímačku citů, která se prý vyskytuje v ostatních příbězích autorky.

I tak bych řekla, že Nelituju ničeho za přečtení stojí, i když si jsem docela jistá, že ta nejlepší knížka od Colleen na mě teprve čeká...

11 02.01.2021

Spojit 12 nejen young adult autorů a autorek byl opravdu výborný nápad, zejména pak samozřejmě oceňuji vánoční tématiku, protože Vánoc není nikdy dost :)
Povídka od Katky Šardické, Bezpečné místo, patřila opravdu k těm nejlepším z této sbírky, perfektně popsaná atmosféra, postavy, volba slov, celou jsem ji četla s velkým knedlíkem v krku. Společně s ní pak na vrchol řadím Zbabělce od Bětky Bílkové. Také ale rozhodně nezapadlo Bratrské pouto od Martiny Mátlové, Zelená slunce od Sam Xabyssus a Polička vyřazených knih od Klárky Novákové.
Všechny tyto příběhy jsem četla až ke konci, takže jsem po dočtení měla dojem, že vlastně celá sbírka byla skvělá. No, úplně se tak nestalo.
Zbylých sedm povídek mě nijak zvlášť neokouzlilo, připadaly mi průměrné, některé bez nápadu, příliš klišoidní...
Docela zklamaná jsem byla třeba konkrétně z Vánočního zločinu od Thea Addaira, na jeho povídku jsem se totiž obzvlášť těšila, protože tu měly být Vánoce s Kitem a Danielem z Muffinu a čaje, ale tak nějak jsem pak po dočtení měla pocit, že nebýt jich dvou, příběh by sám o sobě pro mě nefungoval. Povídka Od mámy z lásky od Aleše Novotného mi přišla jako příliš velké klišé, mnohé texty měly vskutku skvělý nápad, ale pak jejich potenciál nebyl využit.
Celkově když vyprůměruji má hodnocení jednotlivých příběhů, vychází mi 3,5 hvězdičky, což vlastně přesně sedí na to, jaký mám ve finále ze sbírky pocit...

6 02.01.2021

Pablo Picasso, Leonardo Da Vinci, Frida Kahlo, Claude Monet, Yoko Ono&John Lennon, Gustav Klimt, Salvádor Dalí, Michelangelo Buonarroti, Rembrandt van Rijn a plno dalších.
Jednotlivé korespondence jsou podle jejich témat rozděleny do osmi kapitol, například Rodina a přátelé, Láska, Umělec umělci, Profesní záležitosti, Mecenáši a příznivci...
Kvůli tomu je zde výrazné skákání v čase, které ale pak na konci knížky srovná časová osa.
Musím vyzdvihnout i skutečnost, že u každého přeloženého dopisu je krátce nastíněn i kontext, při jakých podmínkách a událostech dopis vznikal a díky tomu je snazší si domyslet, co jednotliví umělci prožívali.
To mě na tom bavilo opravdu hodně. Číst mezi řádky, i když to samozřejmě šlo jen těžce. Líbilo se mi ale, že můžu takhle napřímo nahlédnout do jejich soukromí.
Překvapuje mě, že se dopisy zachovaly v tak dobrém stavu a ocenila jsem, když hned na další stránce byla odpověď. Například dopis od Gaugina pro Van Gogha a hned poté odpověď Vincenta zpátky.
Myslím si, že tahle kráska je skvělým vánočním dárkem pro všechny, kteří k umění mají jakýmkoliv způsobem blízko

4 22.12.2020

4,5 hvězdičky
Španělsko. Padesátá léta. Diktátorský režim Generalissima Franca. Strach. Tři sta tisíc ukradených dětí.
Ne tak známý, ale důležitý kus historie.

Největším plusem celého příběhu pro mě byla ta mrazivě popsaná atmosféra a celkově prostředí španělského Madridu a okolí. Strašně se mi líbil kontrast všudypřítomného strachu s pocitem bezpečí v náruči někoho milovaného.
Obavy. Hlad. Chudoba. Vraždy. Krev. Útlak. Mlčení. Ticho. Tajemství.

Tempo vyprávění je příjemně svižné, i přes větší počet stránek, čemuž napomáhají i krátké kapitoly. Střídají se tu čtyři úhly pohledu, každá z postav je něčím zajímavá, autorka se výborně vypořádala s jejich psychologií, snadno se odliší, i když se jejich osudy navzájem hodně proplétají.
Musím taky vyzdvihnout krásný jazyk a překlad, autorka si čas od času skutečně nádherně pohrála se slovy. Daniel, turista z Texasu, jedna z hlavních postav, je fotografem a zejména v jeho kapitolách jsou ty nejkrásnější metafory, myšlenky a slovní spojení.

Osobně bych ocenila ještě krapet víc historie, na druhou stranu mě to však nalákalo si plno informací/kontextu dohledat. Možná by se ale z tohoto tématu dalo vytřískat víc, přála bych si víc podrobností... nicméně výpovědi z úst přímo očitých španělských svědků tehdejší doby, ze kterých autorka čerpala, dokázaly nastínit poměry ve společnosti velice, velice dobře.

Cca sto stránek před koncem se odehrál velký časový skok, skoro o dvacet let, do dne, kdy generál Franco zemřel, s následujícími událostmi poté, které příběh tak nějak nenásilně uzavřely. Samotný konec hlavní dějové linky na mě působil lehce kýčovitě a možná až příliš romanticky, ale mé srdíčko je s ním ve finále moc spokojeno.

Mlčící fontány jsou za mě opravdu velkým doporučením, šlo o mé první setkání s Rutou Sepetys, ale po dočtení téhle skvělosti vím, že určitě nebylo posledním!
Jsem si jistá, že na ně budu ještě nějaký ten čas myslet. Zasloužená nálepka 5.HumbookTip!

5 22.12.2020

4,5 hvězdičky
V Pohádkách na dobrou noc z celého světa, jsou ty nejkrásnější příběhy z nejrůznějších zemí. Z Mali, Somálska, Tádžikistánu, Filipín, Bolívie, ale také třeba z Japonska, Mexika, Portugalska, Španělska a mnoha dalších.

Maďarská autorka a kreslířka, Anna Láng, dala dohromady přes sedmdesát příběhů, tři i od nás, z Česka, konkrétně tedy Dvanáct měsíčku, Sůl nad zlato a Zlatovlásku. Jen pár cizích jsem znala, naprostá většina však pro mě byla novým objevem.
Některé mě zaujaly více, jiné méně, za ty nej považuju Proč vlci vyjí na měsíc od amerických indiánů, Stehlík z Belgie, Jak zebra k pruhům přišla z Botswany nebo třeba Lakomý pekař ze Skotska.
Délka pohádek je půl stránky až dvě a ty nejvíc roztomilé ilustrace dodávají celé knížce kouzlo.
Tohle je za mě velký tip na dárek pod stromeček, určitě po ní ještě někde koukněte!

3 03.12.2020

Dům radosti. Místo, kam jsou holčičky prodávány a celý život vychovávány pod přísným dozorem mamá Fleur. Vychovávány pro potěšení bohatých mužů, kteří si k nim a s nimi přicházejí užít. Takový osud sdílí i pětice hrdinek příběhu.
A to až do okamžiku, kdy jedna z nich v sebeobraně zabije svého klienta.
Společně se musí pokusit uprchnout a získat svobodu, což je pro Šťastné dívky ta nejnereálnější věc. Každá z nich je totiž ocejchována zářivou značkou, kterou nelze ničím snadno zakrýt.

Začátek je hned plný akce, rovnou se začíná něco dít, ale po chvíli jsem si uvědomila, že vlastně nic nevím o světě, do kterého jsem takhle byla vhozena. Nevím, jaká má pravidla, nevím nic o zákonech ani o jeho vymahatelích, nevím nic o oněch nelidských stvůrách. Zároveň mě dost mrzelo, že začátek v Domu radosti nebyl delší, že jsem neměla šanci opravdu poznat, jak se s tím dívky vypořádávaly, co prožívaly, jak to vnímaly. Kvůli tomu jsem ani pak nesdílela nějaké velké nadšení z toho, že se jim podařilo uprchnout, přišlo mi to až moc snadné. Ocenila bych třeba historii Domů, kdy vznikly, jestli po válce, po vzpouře…Netušila jsem, mohla jsem si pouze seskládávat něco málo z různých útržků a mrzelo mě, že potenciál nebyl naplno využit.
Nemůžu knížce upřít její čtivost a svižnost, ale přála bych si větší propracovanost.

Někdy před polovinou knížky děj začal drhnout. Působilo to na mě monotónně, v podstatě se výprava neustále přesouvala jen z místa na místo, z města do města. Samozřejmě se vyskytlo několik překážek, ty ale byly vyřešeny mnohdy až nerealisticky snadno, vzhledem k tomu, že většinu svého života nebyly dívky cvičeny k boji.

Musím ocenit nenápadnou f-f romanci a charakterový vývoj dívky Violet, jediné Šťastné dívky, která se v Domu radosti narodila a jako postava mi skutečně připadala nejkomplexnější.

S koncem jsem byla spokojená a nalákal mě na další díl, který má vyjít příští rok.
Za mě tedy celkově příjemná YA záležitost, která si určitě najde své čtenáře, ale za mě osobně zkrátka průměr...od takhle dobrého námětu bych čekala o dost víc...

5 03.12.2020

Uhel, tužka, pastelka, fixa, tempera, koláže, akvarel, tuš, linoryt a překrásné výtvory z nich.
Každý portrét hrdinky má jiného autora, ilustrace vytvořili studenti Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni.

Výjimečné české ženy jsou seřazeny chronologicky, od nejstarších-sv. Ludmila, Abatyše Mlada, přes Elišku Rejčku, Barboru Rotterovou, Annu Náprstkovou nebo mně už známé-Elišku Krásnohorskou, Annu Pammrovou, Františku Plamínkovou, až po Olgu Havlovou, Evu Jiřičnou a také Madeleine Albrightovou...

Jedním z největších plusů knížky je zcela jistě časová osa, která mi hrdinky perfektně zasadila do širšího historického kontextu. Jsou na ni vyznačeny nejrůznější důležité milníky, jak pro ženy, tak pro celý svět.
Životní osudy žen jsou napsány velice poutavě, nic příliš odborného, ale také ne pohádkového, na jedné stránce textu je shrnuto vše důležité i zajímavé.

Nemám, co bych vytkla, za mě jeden z nejlepších, ne-li nejlepší titul o ženách, které spojuje jedno...velká odvaha a odhodlání.

4 30.11.2020

Mapa soli a hvězd je knížka s nádhernou obálkou a ještě s lepším dějem uvnitř. Prostředí Sýrie, Blízkého východu a severní Afriky. Otcův prohraný boj s rakovinou, přestěhování se, občanská válka, bomby, výbuchy, úprk přes několik cizích zemí do bezpečí. A to vše z pohledu mladičké, dvanáctileté dívenky Núr.

S touto dějovou linkou se proplétá ještě jedna, pohádkový příběh o Ráwije. Ten malé Núr vyprávěl její táta každý večer spaním. Ráwija, dobrodružka a sirotek, před osmi stovkami let cestující po celém pobřeží Středozemního moře. Spolu s výpravou pod vedením proslulého kartografa se musí vypořádat s bájnými tvory, probádat neznámé území a vytvořit, na králův rozkaz, co nejpřesnější mapu světa.

Více mě bavila linka ze současnosti, ale musím uznat, že jsem častokrát byla ráda za vystřídání kapitol. Núrin příběh jsem hodně prožívala a tudíž ráda vydechla u něčeho ne tak emočně složitého.
Hlavní poselství obou dějových vláken se ovšem neustále proplétalo, doplňovalo a dohromady utvořilo převelice důležitou knihu.

Náročné téma napsané tak křehce, jemně, chtěla jsem stále číst dál a dál, zároveň se ale bála toho, co se stane, když budu pokračovat.
Tak překrásný, až poetický jazyk a volba slov. Núr je synestetičkou, vidí zvuky, hlasy, čísla, písmena, slova v barvách, což ještě víc napomohlo té hře se slovy.
Četla jsem ji pomaleji, musela jsem se soustředit a všechno vstřebávat, nešlo to snadno, takže si na ni prosím vymezte více času.

Domov, rodina, přátelé, místo na světě, problematika emigrace, uprchlické krize, všudypřítomný strach a bolest.
Obrovské doporučení. Jistojistě na ni budu ještě nějakou tu dobu vzpomínat.
Při čtení jsem se také radovala, že spoustě arabských slov už rozumím, díky podobně tematické knížce-Jiné jméno pro domov, kterou vám také můžu jen a jen doporučit.

4 20.11.2020

Úúžasná atmosféra, co jsem si fakt zamilovala, sedmdesátá léta, sex, drogy a rock'n'roll, hudební turné, dva nádherné hlasy, perfektně popsané vztahy mezi postavami bez jakýchkoliv příkras a skvělé tempo i svižnost příběhu.

Styl vyprávění formou interview, dokumentaristických rozhovorů mi opravdu velice sedl a užívala jsem si, jak mi díky tomu mizí stránky pod rukama. Daisy jsem měla přečtenou za tři večery a šíííleně moc mě bavila!!! Zamilovala jsem si prostředí, realističnost příběhu, detailní nahlédnutí do vnitra kapely, pocity při vzestupu na první příčky hitparád, při vyprodaných koncertech, při problémech a pádech, které k tomu patří.
Ty vztahy mezi postavami! To bylo něco! Tak syrové, neupravené, vznikající, zanikající. Osobní dramata, neopětovaná láska, nenávist, bolest, to všechno utlumené a zároveň zesílené drogami. Bylo to, jako kdyby Daisy, Billy, Karen, Graham, Eddie, Warren, Pete, jak kdyby všichni doopravdy existovali.

Asi tak do poloviny knížky jsem bojovala s pocitem, že si nějak stále nejsem jistá, co ostatní dostává do kolen, co z knížky činí údajně tu, co jim změnila život. Ano, bavila mě, a to nesmírně, ale nebylo tu nic u čeho bych si řekla WOW!
Jenže za půlkou se to tak trochu změnilo. Najednou mě celý ten příběh tak strhnul, tak pohltil. Propadla jsme tomu kouzlu.

A ten konec? To byla emoční horská dráha. Běhal mi mráz po zádech, oči se mi zalévaly slzami, měla jsem pocit, že čtu něco výjimečného.
Stále nemám pocit, že bych jasně dokázala ukázat prstem na to, co bylo tak průlomového. Ale možná to ani nepotřebuji. Možná to tak prostě je. A nevadí mi to. Protože já jsem si celé čtení neskutečně užila. Zamilovala se.

Nakonec Daisy ohodnotím čtyřmi a půl hvězdičkami z pěti. Mám pocit, že jsem ji nečetla naposledy. Něco mě stále láká si ji v budoucnu přečíst znovu. Za mě velké doporučení, jsem si tak nějak jistá, že tahle skvělost bude naprostou většinu z vás bavit!

7 14.11.2020

Co se téhle nové velké publikace týče, jedním z jejích největších plusů, jsou ilustrace! Opravdu povedené a detailní. Autorky nešetřily cizokrajnými a pestře zbarvenými odrůdami, tudíž například Límcovka modrá, Voskovka papouščí nebo Lakovka ametystová na stránkách krásně září!

V čem vidím ale problém, je odbornost celého textu. Spoustu latinských názvů, ne vždy vysvětlených odborných termínů...Někdy to na mě působilo až jako kniha pro začínajícího mykologa, děti si z ní moc nevezmou.

Do sbírky vedle Animalia, Botanica, Dinosauria, Planetaria skvěle zapadne, ale řekla bych, že úplně nejlepším kouskem, z edice Račte vstoupit do muzea, není.

1 06.11.2020

No, co k Auroře říct...moc jsme se nesedly. Nebo takhle, občas tam byly dost vtipné pasáže, u kterých jsem poznala typický sarkastický humor dua Kristoff+Kaufmanová, který jsem si užívala v Aktech Illuminae, takže to za mě dobrý, ale jinak jsem od takových autorů čekala víc a jsem zklamaná. Anotaci knížky najdete níže v popisku.

Neměla jsem pocit, že by se celkově v příběhu něco dělo...když se tam nějaká akce objevila, byla příliš překombinované, jeden prvek přes druhý a já se spíš snažila zorientovat, než abych si to užila.

Hlavní problém jsem měla s tím velkým množstvím postav. Ono je samozřejmě skvělé, když můžete na různé situace nahlédnout různými pohledy, ale tady by asi platilo čím míň, tím líp... Nestačila jsem sledovat, kdo danou kapitolu vypráví. Kdyby byla každá postava něčím zajímavá, měla nějaký charakterový rys, četl by se mi celý příběh o dost snadněji. Jediná opravdu výrazná mi přišla jen Aurora, dívka, která se po dvě stě letech probudí z kryospánku. Její postavu i kapitoly jsem si oblíbila, ráda bych si byla oblíbila také ostatní, ale nějak jsem neměla tu možnost, jelikož se nebylo moc čeho chytit.

Konec byl fakt hooodně dobrý, z toho jsem byla příjemně překvapená, zejména pak z velice, velice obstojného cliffhangeru!!! Asi bych si jej ale užila víc, kdyby tomu skvělému závěru předcházel i skvělý příběh.

Suma sumárum- průměrná sci-fárna, za mě špatná orientace v příběhu, pár světlých momentů, především pak ten konec, ale jinak zbytek gulášovitá nuda.
Věřím, že si své čtenáře najde, viděla jsem spoustu spokojených recenzí, na Goodreads má 4,17 hvězdiček, tady nadšené názory, ale pro mě to zkrátka nebylo a vidím to na dvě hvězdičky...

2 06.11.2020

Elitní univerzita Yale. Prastará osmička magických tajných spolků, z nichž vzešli ti nejúspěšnější lidé planety. Devátý spolek Léthé má na starosti jejich okultní činnosti ohlídat. Vše se zkomplikuje, když je na ulici nalezena mrtvá rozřezaná dívka.

Místy obzvlášť drsné, temné, někdy až nechutné, s netroškařící dávkou mystična a zároveň zahaleno v honosném, výběrovém, elegantním prostředí.

Myslím si, že ne všichni čtenáři budou z počátku skákat nadšením. Do nějaké 200. stránky v podstatě jen objevujete, zjišťujete, kde jsou hranice magie, světa, snažíte se aspoň trošku porozumět fungování spolků, seznámit se s postavami, takže milovníci rychlých rozjezdů a akce z toho z počátku asi nebudou úplně odvaření. Já osobně jsem s tím problém neměla, příběh mě zaujal hned, ale potom se to ovšem dooost hustě rozjelo!
Knížka nabrala jiný spád, autorka si dobře rozplánovala odhalování temné minulosti a celé to začalo působit mnohem víc komplexněji a propracovaněji.
Strašně jsem si užívala tu atmosféru, dějové zvraty, magii, hlavní hrdinku a to, jak ji autorka vystavovala nejrůznějším překážkám a ona nevyhrávala pokaždé.
S tím souvisí i to, že jsem s jistotou nebyla schopna určit, kdo je „dobro“, a kdo „zlo“. Ta hranice tady byla vskutku jen málo patrná a autorka často zkoušela, kam až její postavy může dostat, do jakých extrémů, jakoby zkoumala, kdy už podlehnou a to mě na tom celém také moc moc bavilo!
Hltala jsem každou stránku a v poslední třetině už jsem knížku prakticky nemohla pustit z ruky.

Byla to moje první zkušenost s Bardugo, tudíž nemůžu porovnávat, jak moc se vyspělost textu posunula, nicméně je tady nutné mít na paměti, že Devátý spolek není young adultní záležitost. Autorka už cílí na její dospělé čtenáře, i doporučení na strankách AM hlásí 18+ a pokud víte, že existují témata, o kterých neradi čtete, je bezpečnější poohlédnout se po nějakých těch trigger warnings...

Místy na mě příběh působil už trochu překombinovaně, ale přeci jen se jedná o thrillero-fantasy-mysteriózní román, tudíž je povoleno hodně. Jinak jsem opravdu spokojená, hodnotím 4,5 hvězdičkami z pěti.

1 30.10.2020

Zapadlá vesnice. Pověry. Noční můry, které ožívají. Pět dětí, čtyři zmizely. Kračun, zimní slunovrat. Slovanská mytologie. Perun, Dažbog, polednice, rožanice, nočnice, zduhač...

Na novou knížku od autorky Zmizení Sáry Lindertové jsem se neskutečně těšila a po dočtení jsem si oddychla, jelikož vážně nezklamala!!❤️
Obdivuju tu rozsáhlou rešerši, kterou Katka Šardická jistě musela absolvovat. Detaily, odkazy, zmínky, souvislosti, za to vážně klobouk dolů!

Troufám si říct, že to, co stojí za vyzdvihnutí úplně nejvíc, je ta atmosféra.
Zaryla se mi pod kůži. Běhal mi mráz po zádech. Ta mysterióznost. V té se autorka vyžívá, tu mistrně ovládá. Nevíte, co je skutečnost a co realita. Leží vám ještě dlouho v hlavě.
Co se postav týče, ocenila jsem, že většina z nich měla nějakou minulost, nebyla plochá. Absence romantické linky za mě velkým plusem a palec nahoru i za realistické vykreslení vztahů mezi jednotlivými postavami.
Příběh jako takový neotřelý, zaobalen do tajemna a záhad, které se odkrývaly v dobře načasované chvíle a pomáhaly gradaci celého vyprávění.

Z čeho jsem krapet zklamaná, je ten konec. Na můj vkus příliš uspěchaný, na málo stránkách se stalo spousta důležitých věcí a já měla pocit, jako kdybych po krásné vyhlídkové vlakové projížďce nasedla do příliš rychlého expresu, ani se nestihla rozhlédnout kolem a najednou byla na konečné zastávce.
Jednou, dvakrát jsem malinko zaváhala ve svém zakotvení příběhu v čase, neboť například slovo 'mikina' mi nesedělo do představy staré slovanské vesnice, ale nad tím asi dokážu krapet přivřít oči a nemám potřebu do toho rýpat.

Takže celkově? Krásné čtyři hvězdičky z pěti, velké doporučení k tomu a aplaus ve stoje za tu naprosto dechberoucí obálku!

//Ulehnu, usnu a nevzbudím se, neboť síly zla na mne nemohou. V této noci a v této chvíli, voláme starodávné síly. Ochraň nás ve svitu měsíce, od moci zlé nočnice.
//Kam odcházíme, když usneme?

3 30.10.2020

Tvorbu Karly a Sabiny z instagramového profilu "cervenapropiska" sleduju už dlouho. Ve stories pravidelně probíhají diktáty i se zaměřením na často chybně se vyskytující jevy a jejich příspěvky pak vždy jasně a názorně předvedou, jaká varianta slova je správně. Na všem je ale především vidět, že to, co dělají, dělají s láskou. S láskou k češtině.
Když jsem zjistila, že jim bude vycházet knížka, byla to jasná volba a já jsem moc ráda, že se ke mně, skrz spolupráci s Knižním klubem opravdu dostala.
Vnitřek je krásně koncipován, vše je srozumitelně vysvětleno a nechybí ani ony diktáty! Je zde objasněno i několik gramatických pojmů, chválím i grafickou stránku knihy. Bála jsem se, abych v podstatě jen nečetla přepsaný jejich instagramový profil, ale naštěstí se tak nestalo.
Zkrátka a jednoduše za mě opravdu povedená publikace!

5 30.10.2020

Třetí díl Srdcerváčů byl pro mě, stejně jako ty předchozí, velkým pohlazením po duši. Nick s Charliem jedou na školní výlet do Paříže a přitom řeší, jak provést své comingouty okolí širšímu, než jsou jejich rodiny.
Zároveň pak začnou vyplouvat na povrch Nickovy problémy a jejich zmínění je jednou velkou přidanou hodnotou oproti jedničce a dvojce a vzhledem k otevřenějšímu konci předpokládám, že se jim autorka bude věnovat i v dílech následujících.
I když mi o nich, kvůli osobní zkušenosti, nebylo úplně příjemné číst, oceňuji především způsob, jakým byly podány, že se jich autorka nebála a přitom nepůsobily nepřirozeně nebo násilně.
A i přesto, že se někdy neubráním pocitu, že si to všechno Alice až moc stylizuje, že se každá nová postava, která se tu objeví, nutně musí nacházet v lgbtq spektru, Srdcerváči jsou jako skvělými a rychlými pomocníky proti špatné náladě nebo čtecí krizi a já je zkrátka můžu jen a jen doporučit!
Neskutečně roztomilé, oddechové grafické novely, které i přes černobílou kresbu hrají všemi barvami❤️

2 01.10.2020