ajasin komentáře u knih
Pan Čapek podnikl tuto cestu před víc jak osmdesáti lety. Já ji podniknu za pár dní a pravda, nepojedu tak daleko.
Rozepisovat se tu o páně Čapkově neskutečné slovní zásobě by nejspíš bylo házením hrachu na zeď. Narazila jsem i na několik slov, která jsem nikdy neslyšela a netušila, co znamenají. Ale co já, dokonce ani Google a to je opravdu na pováženou. Na druhou stranu je pravda, že autorovy mistrné mnohoslovné popisy mě občas donutily k zívání. A zase bylo i pár vtipných momentů v knize uvedených, které z národní ikony udělaly normálního člověka.
Četla jsem elektronickou verzi, která neobsahovala ilustrace. Musím si ještě půjčit v knihovně papírovou a znovu prolistovat. Bez ilustrací je to takové neúplné.
Těžko se mi píše komentář k této knize. Velice zajímavý příběh, ale mně po dočtení zůstává v hlavě spousta otázek. Příběh jednoho léta, jedné podivné pracovní zakázky na mě působí dojmem jakési neukončenosti a nejraději bych teď debatovala s někým zasvěceným o jednotlivých postavách, jejich charakterech, postojích, činech, rozhodnutích. Nevím. Snad to byl autorův záměr. Možná právě takové pocity má kniha vyvolávat.
Pokus o knižní akční thriller v českých kulisách. Nutno říct, že dopadl o dost lépe, než pokusy o český akční film v devadesátých letech.
Přiznám se, že brutálnější pasáže jsem přeskakovala.
Pobavilo a líbilo se mi. Je to ze stejného soudku jako Stařík a přeci jiné. Trochu závidím autorovi schopnost vymýšlet takové s prominutím "blbiny". Člověk znalý švédských reálií a státního systému víc do hloubky si v tom možná najde víc satiry než já, obyčejný smrtelník, ale i tak je tam toho dost pro všechny, kdo mají alespoň základní znalosti. Pro podobné knihy by se asi měl zavést nový žánr. Nevím jak ho nazvat. Navrhuji třeba "Absurdity" :-) .
Postapokalyptická vize. Děsivá, krutá, ale i přesto plná naděje.
Další má kniha „ k recyklaci “. Prvně jsem četla před cca 30-ti lety a ani dnes pro mě kniha neztratila na své kvalitě. Možná jsem si jen z příběhu odnesla něco jiného než tenkrát. Popis samotné katastrofy je z dnešního pohledu hodně naivní, ovšem vykreslené charaktery přeživších a jejich příběh je prostě bravurní.
Dostala jsem doporučení na tuto autorku, konkrétně na druhou knihu v sérii – Úkryt. Série čtu ráda popořadě, takže jsem začala Smrtící samotou, což je skvělá detektivka. Sice trochu pomalejší rozjezd, ale pak není co vytknout. Skoro do poslední chvíle mě kniha udržovala v napětí a já nevěděla na čí straně je pravda. Pokud je tohle nejslabší kniha v serii, už se nemohu dočkat ostatních.
Silné téma. Kus historie, který byl minimálně třem generacím zamlčen nebo vykládán velmi pokrouceně. Pobaltské státy se nikdy nedočkaly řádné satisfakce a omluvy od zbytku světa. Kniha a její příběh je napsána tak, že by ji mohl zvládnout každý. A taky by měl.
Pro mě k hodnocení velice nesourodá kniha. První část - úvod do děje – neurazí, nenadchne. Druhá část – i přes o třídu lepší zpracování než zmíněný žánr, obsahuje snad všechna klišé charakteristická pro červenou knihovnu. Poslední část – naprosto skvělé. Nejraději bych dala 2,5 hvězdy, ale to nelze, tak za ten závěr jsem se přiklonila ke třem.
Byť jsem ke knize přistupovala s obavami, líbila se mi. Cheryl dle mého názoru měla při treku víc štěstí než rozumu, ale pokud něco takového člověk nakonec dokáže, určitě mu to vlije do žil spoustu energie, síly a motivace k další pouti životem.
Úžasná kniha. Nádherný příběh, se kterým procestujete skoro celý svět.
Dalo by se říct, že jsem knihu ani tak nečetla, jako spíš studovala. Větší část jsem po chvilkách poslouchala. Mimochodem – skvěle načteno všemi aktéry. Mezitím kousky přečetla a podívala se na všechna dostupná filmová zpracování. Sice jsem se nestala fanynkou Stephena Kinga a hororů už vůbec ne, ale musím uznat, že „To“ je umělecké dílo. Skvělý, až neskutečně detailně propracovaný román. „To“ představuje všechno myslitelné zlo světa, ve všech jeho podobách a já bych ráda věřila, že se jednou najde parta dětí, která by s ním jednou provždy zatočila.
V krátké úvodní části bylo trošku zbytečného patosu, ale to jsem autorce posléze ráda odpustila. Zajímavá sonda do prostředí pro mě zcela neznámého a pevně doufám, že to tak do budoucna i zůstane. Popisované osudy žen, které se samozřejmě vlastní vinou ocitly na tak bezútěšném místě, jsou skutečně zajímavé a člověk zjistí, že skoro pokaždé je tam nějaké „ale“. Většinou jsou to ženy nešťastné. K některým byl osud krutý již od narození, některé jsou do jisté míry mentálně postižené nebo duševně nemocné a patřily by spíš do ústavu nebo psychiatrické léčebny. Myslím, že jsem pochopila, odkud se po pádu bývalého režimu vzala většina bezdomovců. Otázka je, zda se v této oblasti od té doby něco změnilo. Velmi zajímavá kniha.
Čtivé, napínavé, místy hodně strašidelné. Fakt doporučuji.
Ale dovolím si malou osobní vsuvku. Asi už jsem podobných knih přečetla víc než je zdrávo. Pachatel mi logicky vyplynul už v půlce, a i když jsem doufala, že se nakonec vše zvrátí a budu rozuzlením překvapena, tak se to bohužel nestalo.
Tak i já jsem se konečné propracovala k tomuto autorovi. Muselo na to jednou dojít neb detektivky jsou můj oblíbený žánr.
Kniha je to fakt dobrá. Slušná zápletka, děj osýpá a nenechá vás oddechnout. Hlavní postava vyšetřovatelky je výborně vymyšlena. Je objasněna její minulost a tím je asi dané, že v budoucnosti bude práce hlavní náplní jejího života. Jen ty přehnaně akční konce nejsou úplně dle mého gusta.
Ale abych to shrnula. Pro vyznavače žánru je to hodně dobrá kniha. Nic víc, nic míň. Na další se rozhodně chystám.
Paní Mornštajnová je skvělá vypravěčka. Opět za plný počet.
Anglický venkov. Staré spory, stará traumata, stará tajemství. Za mě skvělé.
Saturnina jsem četla už dávno a kdybych neměla naplánovaných těch cca 150 knih které si určitě chci přečíst a dalších 200 o kterých uvažuji, zda by nestály za přečtení a dalších xxx , o kterých ještě nevím, že si je budu chtít přečíst, určitě bych si ho přečetla ještě párkrát. Co se týče pokračování, hvězdičku dávám za odvahu ( nebo drzost ) se vůbec do podobného projektu pustit. Druhou za evidentní snahu pokračovat v Jirotkových šlépějích, což se dle mého názoru povedlo tak ze dvou třetin. Ale v původním Saturninovi historky na sebe nenásilně navazovaly, tak nějak lehce plynuly, až najednou vygradovali v úžasnou, vtipnou pointu. Celou knihou se vinula sice tenoučká, ale přeci jen nějaká základní dějová linka. Tady mi přišlo, že je kniha plná na sebe více či méně zdařile nalepených humorných historek, které skončí dřív, než se vůbec stačí pořádně rozvinout. A v některých případech to byla velká škoda, protože v nich byl skutečně slušný potenciál. A nemohu nezmínit, že zařazení historky, která je notoricky známá z filmové série o básnících, mi přišlo trochu zbytečné.
Ale nakonec jednu větičku, která se mi líbila moc.
„Nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života.“
A za ni dávám i tu třetí hvězdu.
U minulé knihy jsem napsala, že autorka zraje jako víno. A trvám na tom. Každá další kniha se mi zdá lepší, propracovanější, překvapivější.
Zajímavý příběh. Chytlo mě to. Baví mě styl jakým je kniha napsaná. Pohled a pohnutky všech zúčastněných. Říkám si kde autorka bere náměty na charaktery ke svým postavám. Možná má tajný přístup k materiálům nějaké psychiatrické léčebny :-).
Nejsem cílovka pro takové knihy. Byla mi vnucena příbuzným. Mám totiž malou úchylku. Na každé návštěvě lidem zkouknu knihovnu ( samozřejmě s jejich svolením ) a snažím se zapříst rozhovor o knihách v ní nalezených. Nicméně mi to nedalo a knihu jsem přečetla. Shrnutí - k většině životních postojů zde prezentovaných jsem už dospěla věkem, pár věcí mě k mému překvapení zaujalo a dalo podnět k zamyšlení.