Akana komentáře u knih

Pronikavá a pečlivá anatomie úpadku. Ze školy si pamatuju, že naturalismu, jehož je Zola hlavním představitelem, bylo vyčítáno, že degraduje člověka na pouhé pudy zmítané zvíře. Že jeho autoři hledí na realitu příliš chladně, analyticky a nezúčastněně. No, asi jsme za to více než století znatelně okorali, protože Zabiják mi takový nepřipadá nebo maximálně jen zčásti. Zola má pro své nešťastné postavy spoustu pochopení a soucitu. Zároveň ale jejich bídné existence v mistrně (lhostejno, že z dnešního pohledu příliš rozvláčně) popsaných kulisách pařížského předměstí nelakuje narůžovo. Chápu, že tohle naši obrozenečtí (i pozdější) krasoduchové jen těžko překousávali, ale dneska už nemusíme být tak útlocitní. Zola svůj společenský vzorek pitvá s badatelskou vášní, ale to neznamená, že by mu byl lhostejný. Nemilosrdný není totéž co bezcitný. Ano, člověk skutečně JE pudy zmítané zvíře, ale Zola ani já ho proto ještě nemusíme zavrhovat. Možná spíš naopak. Vždyť jsme taky lidi.

17 24.10.2018

Silná káva. I pro mě, přesvědčeného ateistu. To ale nic nemění na tom, že v drtivé většině s Dawkinsovými názory souhlasím, jen asi nejsem tak kategoricky odmítavý co se týče úlohy náboženství v dějinách lidstva. Vzhledem k tomu, že různé náboženské představy nás provází už od pravěku, řekl bych, že je prostě takový způsob uvažování s naším druhem spojený ať se nám to líbí nebo ne. Jelikož se nás po tisíciletí víra v různých podobách drží jako klíště, v něčem nám asi prospěšná bude. Dawkins ji vidí jako vedlejší důsledek nějaké evoluční změny, který tak nějak hypertrofoval do rozměrů, v nichž víc škodí než prospívá. Přitom analyzuje nejrůznější a někdy trochu překombinované možnosti jak náboženství vlastně vzniklo. Mně se to zdá prostší: řekl bych – vědom si své laické nezpůsobilosti - , že náboženství se zjednodušeně řečeno objevilo ve chvíli, kdy jsme si začali uvědomovat smrt (ve srovnání s ostatními druhy je to náš dost nepříjemný bonus k původnímu pudu sebezáchovy). Náboženství je podle mě jen obrana proti strachu z vlastní konečnosti.

Našlo by se i pár dalších míst, kde bych s Dawkinsem polemizoval. Jeho nekritický obdiv k všemocnosti vědy a hlavně k ideálu „pokroku“ tak úplně nesdílím. Jinde halasně brojí proti náboženské indoktrinaci dětí ze strany nejen školství ale hlavně rodičů (neexistuje katolické dítě ani muslimské dítě, ale dítě křesťanských nebo muslimských rodičů – naprosto souhlasím) a prosazuje pro dítě možnost vlastní volby. Já říkám ano, nevnucovat dětem vlastní víru (jak to ale provést ve společnostech, kde je právě takové jednání v příkrém rozporu s morálním kodexem?), ale jelikož svobodná vůle je iluze (naše nejoblíbenější), to dítě se stejně úplně nestranně rozhodnout nemůže. A ještě: nadřazenost západní morálky nad jinými kulturami. Dawkins kulturní diverzitu nezavrhuje, ale v oblasti náboženství by ji nejradši zadupal do země. Nebudu se pouštět do detailů, ale problém míry tolerance mezi kulturami je aspoň pro mě velmi rozporuplný a těžko řešitelný. Dawkins v něm má ale docela jasno a já se s jeho jednoznačným pohledem úplně neztotožňuju.

Nicméně v hlavních rysech s jeho rozborem fenoménu náboženství souhlasím a stojím určitě na jeho straně barikády. Skvělý byl třeba oddíl, kde se sžíravým vtipem na několika příkladech zlikvidoval možnost brát kompletní text Bible jako závazný morální vzor (tedy pokud nejste sadista nebo krvelačný diktátor). Přesto jsem byl zvědavý na kriticky se tvářící doslov, protože Dawkinsův někdy až povýšenecký tón si o nějaké dobře mířené klepnutí přes prsty sám říká. Bohužel komentář Filipa Jaroše je všechno možné jen ne dobře mířený. To spíš bezzubý, vágní, nesoudržný a pro Dawkinsovy vývody zcela neškodný. Takový by smetl několika slovy. A s tím kratším od Stanislava Komárka (proč vůbec dva podobně laděné doslovy?) je to podobné.

Nepopírám, že kniha Boží blud hladí můj světonázor hodně po srsti. To ale neznamená, že se vším, co je v ní psáno, souhlasím. Autor je velmi přesvědčivý, ale papouška ve mně neprobouzí. A věřím, že pokud by měl být Dawkins prorokem nové „vědecké“ víry, jak mu mnozí podsouvají, za moje „odchylky od dogmatu“ by mě pravděpodobně za kacíře neprohlásil.

Omlouvám se za tak dlouhý komentář, ale mohl být ještě podstatně delší.

17 04.05.2015

Kdyby byl každý jako Henry Miller, svět by se proměnil v peklo. Ale kdyby takoví lidé nebyli vůbec, zůstali bychom všichni slepí jako holátka. Takové bezskrupulózní vizionáře zkrátka lidstvo potřebuje aby úplně nezdegenerovalo opojené vlasními uměle vytvořenými morálními konstrukcemi. Právě moralista si před Obratníkem raka nejspíš znechuceně odplivne. Nejde vůbec o otevřenost v sexu nebo vulgarity, ale o celkový přístup k životu, který si už ani nedovedu představit svobodnější a tudíž pro většinu z nás provokativní.
Nejde brát Millera jako vzor, potřebujeme řád, ale potřebujeme zároveň i jeho podrývání, potřebujeme vědět, že je to jenom slupka a pod ní že kypí život podle jiných pravidel, v nichž se morální kategorie rozpouštějí. Obratník raka je kniha maximalistická, bezohledná, intenzivní a - jak Miller zdůrazňuje - pravdivá za každou cenu. To často bolí a ne každý touží po nepříjemných konfrontacích. A že Obratník raka je konfrontační i osmdesát let po svém vzniku, to je její největší vyznamenání.

17 30.07.2014

Všední-nevšední příběh o naději, hledání krásy, o pomíjivosti a věčnosti a podobně povznášejících věcech. Obě hlavní hrdinky, jejichž prostřednictvím je příběh vyprávěný (i když první část knihy je spíš sledem drobných událostí, postřehů a úvah k příběhu směřujícím), pozorují nepřátelský svět kolem sebe s filozofickou analytičností a jsou uzavřené ve skořápce, kterou se od něj úmyslně-podvědomě distancují, přičemž jejich skryté touhy hrozí definitivně zhořknout. Každá má ke svému vnitřnímu exilu jiné důvody a k závěrečnému prohlédnutí dojdou až díky vzájemnému sblížení. Kniha je plná podnětných myšlenek, podávaných odlehčeným způsobem, snad jen trochu příliš francouzsky estétská, takže mi dovolila dojmout se až v samém závěru. Ale tak to asi i mělo být.

17 20.04.2013

Určitě nás je hodně takových, kdo znají Hrabalovo dílo především z jeho filmových adaptací. Tím pádem samozřejmě vzniká obrázek nejen zprostředkovaný, ale i neúplný a zkreslený, protože filmoví tvůrci v čele s jiřím Menzelem si z Hrabalových próz často vyzobávali jednotlivé motivy a přerovnávali je do úplně jiných souvislostí. Tak jsem se rozhodl začít svůj dluh postupně smazávat a jako první zvolil tenhle povídkový výbor. Poznávám tu střípky z filmů Perličky na dně, Něžný barbar nebo Andělské oči, vychutnávám si jejich původní podobu, náladu a "souřadnice" a nechávám se unášet nevyzpytatelným proudem řeči proplétajícím syrovou realitu s imaginací a banalitu s tragikou naprosto neopakovatelným způsobem. Rozebírat Hrabalův literární styl si rozhodně netroufám, to ostatně v tomto případě perfektně obstarává doslov Emanuela Frynty. Co mě fascinuje a na co asi nikdy přesnou odpověď znát nebudeme, je otázka, kolik bylo v Hrabalově psaní nešlechtěné spontaneity a kolik soustředěného literárního opracovávání. Ale možná je nesmysl se na to vůbec ptát.

16 11.06.2021

Podivuhodně vybalancované na hraně mezi znepokojivým a groteskním, vyšinutým a pohádkovým. Hrdinové prostřednictvím Hry vysvlékají navzájem svá nitra až na nejohlodanější jádro, bezohlední k druhým i k sobě a já nedokážu rozhodnout nakolik je Ellina honba za pravdou zvrácená a nakolik žádoucí. Hodně toho zůstává nedopovězeno, typická severská uměřenost výrazu tu o sebe jiskří s nepředvídanými dějovými zákrutami a bizarními nápady. Na druhou stranu to celé chvílemi působí mírně nesourodě a krkolomně. to ale celkový dojem nijak dramaticky nezkalí. Přirovnání k Murakamimu, Lynchovi nebo Grimmům je samozřejmě nutné brát s rezervou, ale zase bych se nad tím tak nerozčiloval. Jako orientační body pro čtenáře - aby trochu věděl, co může čekat - poslouží. Mně se navíc občas připomnělo něco z atmosféry Mistra a Markétky.

16 01.11.2020

Třetí kniha už nepřináší do děje příliš nových prvků (ačkoli třeba takový motiv přízračného výběrčího poplatků NHK, ten se hodně povedl) a přesto je stejně strhující jako obě předešlé. Některé postavy mizí ze zorného pole, na jiné se autor soustředí naopak víc (Ušikawa), celkově má závěrečný díl trochu jiné tempo a náladu. Ačkoliv cesta obou hlavních hrdinů nakonec dospěje do bodu, který se dá nazvat koncem příběhu, celá ta síť fantazijních motivů kolem Little People a kukel ze vzduchu zůstává obklopena otazníky, což je jedině dobře. Murakami doslovně vysvětlující by asi nikoho tak nebavil, že? Tajemství jsou všude a všechny cesty jsou otevřené.

16 11.06.2020

Rozhodně je obdivuhodné, jak Mann nemilosrdně vystihl zrůdnost režimu, s nímž v roce 1936, kdy román vyšel, ještě leckteré světové elity dokázaly sympatizovat. Slaboch a oportunista Höfgen, kterého si se znalostí Szabóova filmu už těžko představíte jinak než jako Klause Mariu Brandauera, je pro tento účel ideální figurou. Na jeho příkladu si, myslím, můžeme udělat dobrou představu o myšlení mnoha jeho německých současníků, o tom, jakým způsobem se s nástupem nacismu vyrovnávali. Způsob vyprávění i jazyk jsou ale přeci jen trochu archaické. Když jsem byl už poněkolikáté seznamován s Höfgenovým "trpitelským rysem" nebo "málo gotickýma rukama", začal jsem se nad tím ošívat. Ale jinak samozřejmě skvělá charakterová i společenská studie, živá klasika.

16 10.04.2020

S Jiřím Hájíčkem si k sobě i nadále hledáme cestu. Selský baroko se mnou nijak zvlášť nehnulo a ani Rybí krev na mém zdrženlivějším postoji moc nezměnila. Je to výborně odvyprávěné, odpozorované, dialogy, vnitřní pochody hrdinky, všechno, ale opět mi něco ke stoprocentnímu čtenářskému požitku chybí. Těžko se mi hledá důvod, snad byl tentokrát děj trochu zdlouhavý, během druhé půlky jsem měl chvílemi pocit, že se točí v kruhu, i když ona to spíš byla taková spirála zmaru a asi šlo o záměr. Možná mám problém s určitou provinčností Hájíčkových témat, ačkoli samozřejmě uznávám, že na několika konkrétních "malých" lidských osudech se dají odzrcadlit obecnější a hlubší myšlenky a že i tohle Hájíček umí. Ale jednoduše se mu pořád nějak nedaří mě strhnout. Snad příště.

16 20.02.2020

Detektivkářů, a to i jen těch severských, jsou dneska celé legie, a tak se snažím udělat si přehled aspoň o nejzásadnějších jménech. Ještě než přijde na řadu Nesbo, mám tu prvního Keplera: Překvapilo mě, že ústřední vyšetřovatel Joona Linna vlastně není úplně v centru dění, alespoň ne v úvodní knize série, kde ho zastiňuje titulní hypnotizér Erik. Autoři si docela dávají záležet na věrohodnosti charakterů i dialogů, zajímavá je struktura příběhu, kdy se těžiště vyšetřování najednou díky rozsáhlému flasbacku přesune úplně jinam než bylo v první půlce a přitom to nepůsobí příliš křečovitě. To ale úplně nemůžu říct o akčních pasážích, zvlášť ta finální mi přišla až moc... no, dejme tomu "filmová". Takže na první zakousnutí jsem asi od Keplera čekal víc, ale podle hodnocení na DK soudím, že by série mohla mít vzestupnou tendenci.

15 06.04.2022

Úchylné, opulentní, nespoutané. V mozku Alejandra Jodorowského musí být útulno asi jako v buddhistickém chrámu po útoku komanda zmutovaných biorobotů nebo něčeho takového. Chvílemi se to tváří jako povrchní space opera, chvíli jako zjevení těch nejhlubších mystických tajemství. Chvíli groteska, chvíli meditace. A ty chvíle míjejí jedna druhou v ukrutném tempu. Chápu, že tohle leckdo nestráví, já se ale rád nechal tím bizarním kosmickým obludáriem pohltit.

15 09.04.2021

Tahle Noční hlídka je samozřejmě o dost jiná než ta Martinova, co „chrání říše lidí“. Společné mají snad jen to, že sloužit v nich není žádné terno a co se týče respektu u spoluobčanů, je na tom jednotka kapitána Elánia asi ještě o něco hůř. Zato je s ní mnohem větší psina, a to i když musí čelit hrozbě mstivé dračí potvory. Jenže Terry Pratchett v tomhle příběhu jasně ukazuje, že ještě větším nepřítelem jsme sami sobě i jeden druhému navzájem. Psychologii davu (ale i nezdravě ambiciózních a vůbec nezdravě jakýchkoli jedinců) má zmáknutou dokonale a jak se dalo čekat, vytěžil z toho zase úchvatnou sérii gagů, dialogů a situací. Jakápak fantasy, Pratchettovi hrdinové, to je krutá realita, naštěstí servírovaná v očistné lázni humoru a s konejšivou dávkou pochopení. Zatím jedna z nejlepších Zeměploch. Ook!

15 22.08.2018

Po přečtení expresivní, formálně nespoutané a otevřenou sexualitou prostoupené prvotiny Je hlína k snědku? obdivuji sebekázeň, s jakou se Jakuba Katalpa vrhla na „velký“ román. Navíc nepodlehla pokušení vytvořit epický, srdceryvný příběh o nespravedlnosti a křivdě ve stylu Habermannova mlýna. Okupované pohraničí a následný odsun Němců jsou tu nejen nahlíženy netradičně z pohledu ženy z Říše, ale vlastně nejsou pro děj ani tak zásadní, jak by jeden čekal. Především na závěr příběhu Kláry Kolmannové má tohle pozadí samozřejmě určující vliv, ale pak tu jsou úseky, které by se mohly odehrávat jinde i jindy. Dějinné pohromy a změny do životů hrdinů nezasahují neustále, někdy o nich vůbec nevíme a to přispívá k realističnosti celého vyprávění, které je docela strohé, střípkovité, přitom ale jasně srozumitelné.

Důležité je podle mě hlavně zasazení jádra románu do pátrání současné vypravěčky po identitě záhadné babičky, které ukazuje jak snadné a ošemetné je soudit, když neznáme (a nikdy ani nemůžeme znát) celý příběh. Rozhodně výjimečný počin ukazující známé skutečnosti z nezvyklého úhlu, přesto mě kniha nedokázala úplně strhnout. Nevím, snad mi pasáže Klářina pobytu ve Rzech přišly až moc roztříštěné, trvá dost dlouho, než se dostaneme k objasňování ústřední otázky z úvodu. Ale to může být jen srážkou čtenářského očekávání s trochu odlišným záměrem autora. A rozhodně to neznamená, že bych tímto s Katalpou končil.

15 19.08.2018

Murakami opět pouští svou fantazii na volno, přesto drží vodítko natolik pevně, aby se mu to všechno nerozsypalo. Shrnout, že se hlavní hrdina díky blížícímu se kolapsu svého vědomí (tedy onomu "konci světa") učí vážit si všedních věcí, by bylo zoufale nedostatečné. To je jen jedna z mnoha vrstev románu a vůbec není jisté jestli ta klíčová. Ve hře jsou i svobodná vůle, manipulace, citové znovuzrození... Jako vždy potěší hudební či literární odkazy a úchvatná je celá ta tokijská podzemní anabáze prodchnutá přízračnou obrazivostí japonských mýtů a pohádek, což samozřejmě platí i pro kompletní dějovou linii ve Městě. Murakami i tentokrát okouzlujícím způsobem spojuje bujnou imaginaci s filozofií i humorem a pro čtenáře nechává spoustu nedořečeného, co si může sám dle vlastních zkušeností vyplnit.

15 07.01.2017

Co se týče tématu, není co řešit. Někomu se může zdát, že je poslední dobou těch připomínek českého podílu na válečných zvěrstvech už dost. Ale právě ty nejméně příjemné kapitoly naší historie je potřeba osvěžovat co nejčastěji, protože na ně si naše vlastenecké dušičky nejhůře zvykají. Takže Kateřina Tučková si zaslouží za výběr tématu i za faktografickou pečlivost uznání. Forma už tak oslnivá není. Její způsob vyprávění mě ne a ne doopravdy strhnout. Tučková se poctivě snaží vyvolat emoce a nesklouznout přitom do patosu, ale - aspoň v mém případě - ta jiskřička prostě nevyskočí. Je to zručné, plynulé, ale tak nějak předvídatelné a konvenční. Uvítal bych víc osobitosti ve stylu. Na druhou stranu ještě oceňuju, že v závěru dává autorka slovo i jiným postavám, čímž Gertina zkušenost s odsunem a jeho důsledky získává potřebné zrcadlové plochy. Od tak vychvalovaného románu jsem ale přece jen čekal víc, jsem zvědavý na Žítkovské bohyně.

15 21.07.2016

Jan Balabán neviděl naše životy růžově. V severovýchodním koutě naší republiky, který se v jeho prózách výrazně otiskl, taky není divu. A když navíc zvolil za ústřední téma knihy smrt blízkého člověka a snahu se s ní vyrovnat, můžeme si být jisti, že to bude dost chmurné čtení. Jenže jeho práce s jazykem (ale můžu vůbec použít slovo práce, když cítím, s jakou láskou a péčí Balabán se slovy nakládá?) a schopnost proniknout do psychologie postav až na dřeň jsou tak působivé, že lze mít přesto z četby potěšení.
Smrt je ta nejpřirozenější věc a hrdinové knihy se k tomu poznání, ke smíření s věcmi, které už nejde změnit, prodírají trnitými cestami. Tentokrát mi je úplně jedno, že každý z nich je ve větší či menší míře věřící. Se ztrátou se každý vyrovnává po svém a nikdy to není snadný (ani ukončený, leda naší vlastní smrtí) úkol. Fragmentárnost vyprávění ani převaha úvah nad dějovostí nejsou na škodu. Balabán je tak jistý a také poctivý vypravěč, že zaujme i bez efektních dějových zákrutů.

15 22.08.2015

Václav Cílek je opravdu podivuhodná osoba. Na jedné staně seriózní vědec-geolog, na té druhé (a zajímavější) zanícený polyhistor mísící exaktní vědy s esoterikou, filosofií a zejména s vlastní intuicí a rozumem, těmi nejpřirozenějšími nástroji na ohledávání světa kolem nás. Jeho vnímavost mu mohu jen závidět. Na krajinu a na to, jak se v nás zrcadlí (a my v ní), se dívá z mnoha různých úhlů a odkrývá nečekané souvislosti. Právě ve schopnosti nahlédnout celek je jeho síla. V leckterých detailech z oborů, v nichž není expertem, může být nepřesný nebo dokonce naivní, ale dokáže s jejich pomocí vycítit a načrtnout jakési základní (i když málo zřetelné) obrysy našeho bytí ve světě, což právě expert zaměřený na svůj ohrazený píseček většinou nesvede. Líbí se mi i to, že Cílek není staromilský, nezjednodušuje, neháže mobily do rybníka jako v "Cestě z města". Nezavrhuje civilizaci a neidealizuje divočinu. Snaží se najít cestu k jejich sladění. V některých pasážích druhé části věnované krajinám vnitřním se vydává snad až příliš daleko do říše blouznivosti mýtů a transcendentních úvah, ale to už záleží na vkusu a odvaze čtenáře, jestli bude autora následovat i tam.
Vědec, který je zároveň snílkem, to je přesně to, co potřebujeme.

15 29.05.2014

Dnes už nezpochybnitelná komiksová klasika. Možná právě pro ten všeobecný obdiv mě nestrhla tak, jak asi měla, ale to už je problém velkých očekávání. Ostatně ani o zklamání nemůže být řeč, příběh i jeho zpracování jsou mimořádně působivé. Přínosné je především střídání časových rovin, díky nimž se seznámíme nejen se "skutkovou podstatou" holocaustu, ale i s dlouhým psychickým stínem ležícím jak na přeživších, tak na jejich potomcích, na těch, kdo tu hrůzu přímo nezažili a přesto stále žijí s jejich důsledky. Zoomorfní zpodobnění jednotlivých etnik jako by trochu mírnilo děsivost popisované skutečnosti, zároveň si říkám, jestli to trochu nezavání nastolováním kolektivní viny. Být Polák, asi by mi moc nevonělo ztotožnění celého národa s obrazem vepře. A to i přesto, že si jsem jejich antisemitských excesů za války vědom. Hodně zajímavá a relativizující je americká epizoda, odhalující Vladkovy vlastní rasistické předsudky vůči černochům. Právě takové detaily, narušující očekávaná schémata, dělají příběh věrohodnějším, skutečnějším.

14 05.04.2024

Okouzlující, omamné, ošidné. Naprosto chápu, že Ajvazova fantazie může být pro někoho i otravná. Mně ovšem pokaždé způsobuje v mozkových závitech příjemné chvění svou dráždivou nejednoznačností, rozplýváním reality, nepředvídatelností příběhové linie. Ve Druhém městě cítím "něco z Alenky" i něco z Lovecrafta, výsledná substance je ale zcela originální. K tomu přispívá i jedinečná atmosféra Prahy, přesněji řečeno obou Prah. Nikdy nevíte, co vás čeká třeba jen v protějším koutě místnosti a jestli je správné po tom pátrat nebo se radši držet známé každodennosti. Hrdina příběhu ale, zdá se, nemá už od nahlédnutí do jisté knihy na vybranou. Kdo jednou okusil, už z hlavy nevyžene.

14 27.02.2024

Už jednou, v Mortovi, se Smrť pokusil užívat si života. Tehdy z vlastní vůle, tentokrát jako nedobrovolný penzista. V obou případech je tím samozřejmě zaděláno na spoustu legrace i filosofie, nejlépe v jednom balení. A aby toho na jednoho Smrtě nebylo moc, druhou půlku taškařice vyváženě obstarává osvědčená parta mágů, se kterými se taky nikdy nenudíte...

14 15.03.2022