Akléda_
komentáře u knih
Hora moudrosti
Mojo Graffi (p)
Hora moudrosti je pěkná dětská knížka o důležitosti přátelství a podpoře, která má nádherné ilustrace. Je to záležitost na pár minut, maximálně na hodinu, pokud se budete hodně kochat ilustracemi. Já si příběh užila, prvek toho, že se dvě bytosti spojí aby společně zvládli cestu a při té příležitosti se sblíží je něco, co sice není úplně originální, ale funguje to. To stejné se stalo i tady, tušila jsem co dostanu a dostala jsem to. Občas jsem teda měla trochu pocit že si knížka protiřečí nebo že něco není úplně napsáno tak jak bych ráda, ale chápu, že to je dost subjektivní. Celkově jsem si čtení užila a rozhodně můžu jako dětskou knížku doporučit, na druhou stranu to není nic, bez čeho byste nemohli žít. Nebude to jedna z nejlepších dětských knížek, které jsem za život četla.
Mojenka
Olga Stehlíková
Přiznávám, že tohle mě rozložilo, i když jsem vlastně čekala že to bude zpracované trochu víc "na plnou hubu". Knížka o malé Mojence, které umírá maminka na rakovinu mě dostala. O knížce jsem věděla už dřív, ale úplně jsem jí vytěsnila a jsem neskutečně vděčná že jsem se k ní díky škole mohla dostat. Tohle byl příběh který bych si sice potřebovala přečíst tak ve věku Mojenky, když mi moje milovaná babička zemřela na rakovinu, ale i teď, když mi je dvacet, jsem ho ocenila. Měla jsem pocit že nějaké vnitřní dítě ve mně je konečně spokojené a smířené, i když pořád smutní. Tohle bylo prostě tak krásný. Vztah Mojenky a maminky, to, jak si rozuměly díky přírodě a kolik tam s tím bylo paralel, jak Mojenka měla pocit, že jí nikdo jiný nerozumí. To vše bylo tak krásné. Je to originální, je to nádherně zpracované i pomocí ilustrací, které doprovázejí celou knížku, bylo mi to osobně blízké, bylo to dojemné a fakt jsem si to užila, jestli se to tak dá říct. Knížka je rozdělená do tří podzimů, já jsem měla vyspoilerované jak to celé skončí, ale i tak mi pár slz ukáplo. Čekala jsem trochu něco jiného, vlastně mě překvapilo že se tam rakovina jako taková zase tolik neřešila, ale i tak to bylo skvělé. Psychologie hlavní hrdinky byla úžasná. Navíc cením i to, že se v knížce několikrát objevila společnost Cesta domů, to pro mě bylo příjemné překvapení. Fakt velké doporučení, tohle je zapomenutý poklad. Sice to není veselé čtení, ale rozhodně za těch pár hodin, které u knížky strávíte, stojí.
Skutečná
Šárka Przewozná
Kombinace žánrů je v knížkách něco, co buď může skončit fakt dobře a nebo fakt špatně. Na Skutečnou jsem se těšila, protože to mělo potenciál a doufala jsem, že to bude ten první případ. Bohužel, nakonec jsem dost zklamaná. Detektivní linka by mohla být fajn, kdyby nebyla tak odhadnutelná. Na straně sto jsem věděla pachatele a pak už jsem se v něm jen a jen ujišťovala. Motiv taky nebyl nic nepředvídatelného. Hlavní hrdina byl navíc fakt nesympatický, což teda mohl být záměr, takže to není úplně výtka. Plusové body tomu ale rozhodně nepřidal. Do toho celého tam byla divná romantická linka i s trochou erotiky, což mi tam teda vůbec nesedlo. A do toho ta nadpřirozená / fantasy zápletka, která zněla fakt dobře. Nijak ale nebyla vysvětlená, konec byl prakticky otevřený, moje otázky moc zodpovězené nebyly a celkově jsem nebyla moc uspokojená. Celý ten nápad vypadal fakt dobře, ale ze zpracování jsem dost zklamaná. Po dočtení jsem se ještě dozvěděla, že by mělo být pokračování? A to teda vůbec nevím co s ním autorka hodlá dělat. Já bohužel knížku doporučit nemůžu, možná pokud jste nenároční čtenáři a chcete zkusit něco neobvyklého tak by tohle mohlo být fajn, ale nevím.
Kapka kouzel
Michelle Harrison
Druhý díl middle grade série, kde jednička byla příjemným oddechem. Trochu jsem doufala, že dvojka by mohla být o něco lepší, protože i když jsem si jedničku užila, jedna z mých nejoblíbenějších sérií to nebude. A dvojka si udržuje stejnou kvalitu, nijak mě to neohromilo, ale vlastně to bylo fajn. Sestry Svízelovy jsem si opět oblíbila, i když občas jejich chování úplně nedává smysl, jsou na svůj věk moc vyspělé nebo naopak moc hloupé, ale ok. Kupodivu mě tady bavilo i to prostředí, na piráty a moře úplně nejsem, ale tady mě to bavilo. Bylo to opět vtipné, nápadité a bylo fajn že se to odehrávalo jinde než jednička, poznali jsme tak zase jiný kousek toho světa. Poměrně dobře se to i četlo, ale zase je pravda, že to úplně nebyl příběh, ke kterému bych měla tendenci se vracet. Většinu knížky jsem přečetla v MHD, kde jinou možnost než čtení úplně nemám a bavilo mě to. Když jsem knihu ale četla doma v posteli, měla jsem tendenci odbíhat. Docela dlouho mi tedy trvalo než jsem se tím prokousala. Nevím, zda to bylo nějakým mým rozpoložením, nebo chybou knihy, ale úplně tolik mě to k sobě netáhlo. Když už jsem ale v příběhu byla tak jsem si ho vlastně užívala. Není to nic, kde by vás překvapila tuna nečekaných zvratů, je to takové příjemné odpočinkové dobrodružné čtení, které můžu doporučit. Zároveň to ale není nic, co by vám nutně chybělo pokud si to nepřečtete. Ale pokud máte třeba někoho ve věku 12-14 let, tohle by mohlo být fajn. Je tam i trocha romantiky, tajemna, záhad, přesně to, co by mě v tom věku bavilo.
Radio Silence
Alice Oseman
Alice Oseman se stává mojí srdcovou autorkou. Každá její knížka (kromě Nick a Charlie, to bylo zklamání) mě bavila a líbila se mi. Radio silence není výjimka. Líbí se mi, jak autorka popisuje témata a situace tak, že si ani nevšimnete že něco řeší. Vztah rodiče a dítěte? Máme, ale není to to hlavní. (Ne)úspěchy ve škole? Máme, ale taky bych neřekla, že to je to hlavní. Queer témata? Je to Alice Oseman, samozřejmě že máme. Vztah mezi sourozenci? Máme. Podcast, fanarty, všechno tady máme. Ten podcast sám o sobě byla taky geniální. Sci-fi vyprávění, které má nespočet zápletek a postav, spousta z nich má nějakou svojí linku. A celé je to možná metafora na život toho, kdo podcast tvoří. Možná je to celé volání o pomoc. V knížce není romantická linka, čehož jsem se trochu bála, jako příznivce romantiky vždy a všude. Ale nebylo to potřeba. Místo romantiky je tu důležité přátelství, takové to opravdové, které může vzniknout i mezi klukem a holkou s nemusí se přerodit ve vztah. Řeší se tu i queer témata, hlavní hrdinka má dobrý vztah s mamkou, což taky není úplně obvyklé. Má to krátké kapitoly, díky čemuž to extrémně odsýpá, až mi při čtení přišlo, že nějaké stránky musí chybět. Navíc má každá kapitola super název, nejsou to jen čísla. A tyhle nové obálky, které si dělá sama autorka v kombinaci s tou ořízkou? No prostě krása. Líbilo se mi to moc, kombinace toho všeho dává dohromady super knížku, která mě bavila. S radostí si od autorky přečtu cokoli dalšího. #humbookblogeri #humbook #spoluprace
Bohové a monstra
Shelby Mahurin
Uuuuuuuuugh. Asi takové byly moje pocity při čtení tohohle "skvostu". Dalších 528 zbytečných stran, které ve mně nic nevyvolaly, bylo mi úplně jedno co se stane v průběhu celé knížky, stejně tak mi byly úplně u zadku postavy. Dokonce jsem si občas už i přála aby některá z těch hlavních zemřela a mohlo to celé skončit, takže asi tak. Zvraty ve mně nic nevyvolávaly, finální bitva ve mně vzbudila nadšení jen díky tomu, že už jsem věděla že se fakt blížím ke konci. Poražení záporáka na které celou dobu čekáme by se tímto způsobem mohlo stát už v jedničce, takže jen další důvod proč těch cirka tisíc stran (druhý a třetí díl) byl totálně zbytečný. Jo, je tam pár postav které mě baví, třeba Coco, nebo teoreticky i Célie, ale to prostě nestačí. Začátek knihy kdy je Lou posedlá mi byl taky úplně jedno, nehledě na to že vám tady autorka opět nic nepřipomene, takže se plácáte sami a buď si vzpomenete nebo ne. A to jsem tenhle díl četla v odstupu pěti měsíců od toho předchozího a stejně jsem byla ztracená. Byla jsem ráda za tu trochu romantiky, kterou autorka umí, ale opakovat to, co bylo v jedničce je za mě jen důkaz toho, že autorka nevěděla čím stránky zaplnit. Nic pořádně nevysvětlila a nerozvedla, to, kolik je v knížce chyb kvůli nedostatečné editaci a korektuře ani nezmiňuju. Kdybych knížku nečetla při dlouhých cestách vlakem, kdy nebylo co jiného dělat, nejspíš bych to ani nedočetla a určitě bych z toho měla čtecí krizi. Toto je za mě jedna z nejhorších knížek i sérií ever. Pokud hodně chcete, dejte si tu jedničku a proboha skončete u ní a ušetřete si ten čas. Z tohoto si odnáším znechucení, smutek, zhnusení a nechuť. I když mě to mrzí, nejvýraznější pocit je prostě ten, že jsem ráda že to skončilo. Byl to boj.
Medvědí tlama
Liz Hyder
Hm, tohle byla jedna z těch knížek která vás při čtení možná bude bavit, ale pár týdnů po dočtení už si jí moc nebudete pamatovat. Hodně se mi líbil nápad a to prostředí dolů, které je velmi drsné a nepříznivé. To, že příběh vypráví hlavní hrdina, který není moc vzdělaný, takže je na začátku knížky spousta chyb, které mizí postupně s tím, jak se Žabka učí mi přijde boží. Je teda určitě fajn to dopředu vědět a jít do toho s tím, že je to tímhle jiné, jinak vás to může nepříjemně zaskočit. Líbilo se mi i to, jak je tu pojatá ta vzpoura a revoluce a jak se tu pracuje s vírou. Bylo hezky vidět jak moc to může udělat. Na stránce sto přišel obří zvrat, který jsem fakt nečekala a musela jsem ho chvíli rozdýchávat s otevřenou pusou. Wow. Taky se mi líbil samotný konec, na který bylo dost prostoru a přišel mi takový správně hořkosladký. Knížka se sice čte docela rychle, ale ne moc jednoduše, asi hlavně kvůli tomu jak je napsaná. Celý příběh je takový trochu vachrlatý, rozhodně by tady prospělo více prostoru a stránek. Celá knížka je taková velmi jednoduchá a málo komplexní i když se zaobírá zajímavou myšlenkou a pár věcí k zamyšlení tam bylo. Přečtení nelituji, byla to taková fajn dystopie (asi?) ale úplně uchvácená nejsem. Klidně bych si od autorky ale přečetla něco dalšího.
Jeden z nás je na řadě
Karen M. McManus
Číst po šesti letech volné pokračování série není nejlepší nápad. Naštěstí tu ale postavy z Jeden z nás lže jsou pouze jako vedlejší a na začátku je přehled postav a vztahů mezi nimi, takže se to dalo zvládnout. Jen pozor, předchozí knížku si tady přímo vyspoilerujete. Autorka mi jen potvrdila že její knížky jsou extrémně čtivé, většinu knížky jsem přečetla v rámci jednoho dne, nedalo se odtrhnout. Zároveň jsem si taky potvrdila že YA thrillery mě stále baví, i když to pro mě není tak překvapivé a šokující čtení. Trochu jsem teda po celou dobu knížky měla zmatek v postavách. Pořád se mění vypravěči a tak mi vždycky trvalo než mi naskočilo kdo je kdo a v jaké jsme situaci. Líbí se mi jak mě podobné knížky nutí přemýšlet a pátrat nad viníkem, to si užívám. Zároveň i tady byla lehká romantická linka, nijak důležitá pro příběh, ale takový fajný bonus pro vyplnění stránek a času. Druhá část mi teda přišla výrazně lepší než ta první, hlavně díky tomu, že tam bylo tolik napětí a fakt jsem nad tím musela pořád přemýšlet. Vzhledem ke konci předchozí knížky jsem se bála abych tady taky nebyla zklamaná, ale vůbec. Tenhle pachatel ani nebyl na seznamu mých podezřelých, takže se autorce povedlo mě slušně překvapit. A navíc pak dostaneme i pár stránek kde je vše vysvětleno. Super, moc jsem si to užila a určitě se pustím do dalších autorčiných knížek.
Setkáme se na Venuši
Victoria Vinuesa
Ach, tak tohle bylo krásné. Předpokládala jsem, že by tohle čtení mohlo být pro mě, protože mám podobné příběhy ráda. Nečekala jsem ale, že budu až tak nadšená. I když byla hlavní hrdinka občas trochu moc všeho na mě, tak jsem si jí stejně oblíbila. A Kyle? No tak to byl totální miláček. Ze začátku jsem se trochu bála té romantiky, protože hate to love moc nemusím a tady byl ten hate navíc fakt jako obrovský HATE. Nicméně ono to šlo z hate do friends a pak do love, což já naopak velmi ráda, protože friends to lovers je asi moje nejoblíbenější romantická linka. To pouto, které měli mezi sebou bylo prostě krásné a já si to neskutečně užívala. Navíc k tomu ten roadtrip, dodávka a prostředí Španělska se vším všudy, se španělskými větami, s typickým jídlem... Ach, to byla tak krásná kombinace. Navíc tím, že Mia má omezený datum spotřeby, jak ona říká, se celý příběh nese na takové lehce filozofické vlně, což se mi moc líbilo. Díky tomu mám v knize spoustu lepíků a našla jsem si tam spoustu myšlenek, které jsem si nutně potřebovala zaznačit. Celé to má navíc tak trochu vibe Mamma Mia, protože se Mia (haha Mamma Mia a protagonistka Mia, to je dobrý) snaží najít svojí matku. To je jediná maličkost která mě trochu mrzí, doufala jsem, že se dozvíme něco víc o téhle lince. Vzhledem ale k tomu co jiného jsem v knížce dostala od toho dokážu odhlédnout. Ten konec mě trochu překvapil, a to hned dvakrát. Oči jsem trochu mokré měla, nebudu lhát. V knížce se párkrát vyskytují i deníkové záznamy, to bylo taky moc fajn ozvláštnění. Tahle knížka má prostě tolik maličkostí, které jsou na ní krásné. Třeba Venuši. Nebo deník hlavní hrdinky. Nebo honičku s policisty, španělské jeptišky a podobně. A celé je to navíc takové krásně oddechové a nadějné, i přes to, že má Mia nemocné srdce. Jop, tohle se mi líbilo moc, až mě samotnou překvapuje jak moc. Po delší době zase krásné dojemné čtení, které můžu s klidným srdcem doporučit. #humbook #humbookblogeri #spoluprace
Pusťte světlo do tmavého večera
Jan Kholl
Kdyby nebylo autora, který mi napsal, zda bych si jeho knížku nechtěla přečíst, nejspíš bych vůbec o téhle knížce nevěděla, což je škoda. I přes to, že nakonec z knížky nejsem tak nadšená jak jsem doufala. Myslela jsem si, že pocit že jsem na čtení něčeho moc mladá už nezažiju, ale tady mi to tak trochu připadalo. Kdybych měla knížku nějak rychle shrnout, řekla bych asi, že je to typický život nespokojených lidí po třicítce, což zní takhle hrozně negativně, ale není to tak myšleno. Působilo to na mě ale tak, hlavní hrdinové se tu trochu plácají v životě, ale neříkám že to je špatně. Naopak se mi líbilo že knížka byla taková reálná. Tím, jak je krátká jsem ji přečetla velmi rychle a do příběhu jsem se velmi jednoduše dostala, bavilo mě to číst a odhalovat jak se to všechno propojí. Dost toho teda bylo jasné, aspoň pro mě, ale i tak mě to bavilo. Parta kamarádů je podle mě docela vděčná na psaní a vyprávění a tady to bylo taky moc fajn. Postavy mi sice nepřirostly k srdci nějak extrémně, ale ráda jsem je měla, to zase ne že ne. Jsem ráda, že jsem si tohle dílo přečetla, rozhodně toho nelituji. Jen jsem asi úplně nedostala to co jsem čekala. Pokud si od autora budu chtít přečíst něco dalšího nejspíš tak udělám až za pár let. Aspoň pak budu moct porovnat zda byly moje domněnky správné.
Všechny barvy duhy
* antologie
Moje druhá povídková sbírka, kterou jsem od Yoli četla a opět jsem nadšená. Za mě zatím asi o kousíček vede sbírka Za pět minut zvoní, ale jen kvůli tomu, že mi tam prostě sedlo více povídek a žádná mi nepřišla vyloženě špatná, nehodnotila jsem méně jak 3*. Tady jedna taková byla, pak tu byly právě tři 3* a zbylých sedm povídek jsem hodnotila 4-5* což je za mě super skóre. Nebudu vypichovat za mě nejlepší povídky, hodnocení jsem psala ke každé z nich, ale myslím si, že se to zase moc povedlo a každý si tu najde to svoje. Navíc jsem zase objevila nějaké nové autory, což mě na těch sbírkách prostě baví. Celé je to krásně zpracované, že je radost se na to dívat. Do letního zkouškového tohle byla ideální volba. Na každý den pár stránek, pár minut čtení zaručeno a vydrží vám to na nějakou dobu. Můžu opět doporučit, i když ne všechny povídky jsou top top, ale to je pochopitelné a normální.
Zářící ruiny
Vic James
Číst poslední díl ze série po třech letech od toho druhého není prostě dobrý nápad. Nicméně jsem ráda, že jsem sérii dokončila, tohle byl za mě nejlepší díl. Pořád mám teda stejný problém jako u dvou předcházejících dílů, ale z nějakého důvodu mě tohle bavilo nejvíc. Můj problém spočívá v tom, že i když je tahle série neskutečně zajímavá a plná nápaditých zvratů a troufám si říct že i originálních věcí, není to napsané tak, aby mě to nějak zaujalo. Jsou mi jedno postavy, je mi jedno příběh, je mi jedno jak to dopadne. Tady jsem teda byla ztracená i v tom kdo je kdo, ale to je čistě moje blbost. Autorka vám nic moc neopakuje a prostě počítá s tím, že ty věci víte. V tomhle díle jsem se do toho dokázala aspoň trochu dostat a bylo tam pár věcí které mě zaujaly, včetně třeba konce. Nedostala jsem teda úplně otázky na všechny své odpovědi a s úplným koncem jsem velmi nespokojená, ale to hlavně proto, že nesnáším otevřené konce. Teď absolutně netuším, co se stalo s jednou postavou a štve mě to. Smrti a podobné věci ve mně nedokázaly nic vzbudit, ale bavilo mě to aspoň trochu. Mrzí mě, že tohle nebylo napsané někým jiným tak, abych se do toho zažrala, protože pak bych z toho byla úplně unešená a tohle by mohla být úplně top dystopická série. Takhle je to série s fajn nápadem ale nic moc zpracováním. Zkuste první díl a pokud vás zaujme, pokračujte. Pokud ne, tak se obávám že se v dalších dílech nic nezmění. Přečtení ale nelituji a jsem ráda, že jsem konečně dokončila nějakou sérii.
Opraváři času
Naďa Reviláková
Tohle byla moc milá oddechovka, kterou jsem si fakt užila a navíc jsem jí slupla za jeden den. Knížka je propagována dost tím, že má stejný vibe jako Prašina a já musím souhlasit. Není to tak dobré, ale pořád je to moc super a bavilo mě to, navíc to na mě působilo opravdu stejně. Bavilo mě tady to cestování časem, které dávalo smysl a bylo promyšlené. Byla jsem teda trochu zmatená z hlavních hrdinů, protože jim tu je okolo patnácti let, ale knížka je doporučována 9+ tak nevím. Ale když si to přečte čtenář 9 - 15 let tak by mohl být dost spokojený. Miluju různé záhady, přemýšlení a šifry, a to všechno tady bylo. Dokonce je na konci knížky i šifra pro čtenáře, prostě boží! Navíc tady jsou důležité i knížky a konkrétně i Karel Čapek, což mě velmi překvapilo a zároveň mě to velmi bavilo. Druhá polovina knížky za mě teda byla dost rychlý průlet spousty zvratů, možná by jí neuškodilo pár stránek navíc. Celé je to taky velmi jednoduše napsané, ale to není úplně výtka vzhledem k cílovce a žánru. Knížka je navíc taky krásně graficky provedená, ilustrace, které jsou nápadité a sedí k příběhu, ořízka, prostě všechno. Tohle jsem si fakt moc užila a rozhodně můžu doporučit, ať už pro mladší čtenáře tak pro ty starší pro odpočinek. Jen si to možná přečtěte před Prašinou, to by byl za mě ideální postup.
Úlomky žuly
Teréza Nováková
Úlomky žuly jsou rozhodně jedna z těch lepších věci, které jsem v rámci četby na zkoušku z literatury devatenáctého století četla. Sice jsem se u toho sekla na několik týdnů, číst mě to moc nebavilo, ani to neubíhalo, ale líbilo se mi jak to bylo napsané a čemu se to věnovalo. Mám prostě ráda taková drastičtější a realističtější témata, což tady přesně bylo. Život na vesnici, to jak umí být nemilosrdný, láska, rodina, to vše tu je rozděleno do několika povídek. Já jsem teda vůbec netušila, že je tu více příběhů, což mě zprvu zarazilo, ale potom jsem za to byla ráda. Rozhodně to bylo lepší než se celou dobu věnovat jednomu příběhu. Žádná z postav mi teda nijak extrémně nepřirostla k srdci a měla jsem dost problém s tou mluvou, ale čím déle jsem to četla, tím více jsem si zvykla. Navíc na konci je slovníček, což by teda bylo fajn vědět dříve než když jsem knihu dočítala. Chápu, proč je tohle vydání tak připravené a ty slova tam taková jsou, ostatně, na konci je to všechno osvětlené. Pořád mi to ale dělalo problém a hůře se mi to kvůli tomu četlo. Rozhodně mě ale autorka jako taková zaujala a nebudu se bránit tomu, přečíst si od ní něco dalšího.
Hniloba v kořenech
Theo Addair (p)
MILUJU THEA ADDAIRA. Tohle bylo dlouho jediné dílo, které mi od něj zbývalo přečíst a konečně jsem tak udělala. A nevím co budu dělat, když mě teď už nečeká žádná další jeho kniha. Trochu se po autorovi slehla zem, ale já moc doufám, že od něj zase něco vyjde. I přes to, že tohle je to nejslabší, co jsem od autora četla, tak jsem si to pořád užila. Nejsem úplně fanoušek fantasy a právě proto mi Theovy fantasy knížky tak moc vyhovují. Je tady totiž svět, který není náš tak jak ho známe, ale zároveň se v něm řeší věci, které náš svět někdy až moc odráží. Tady konkrétně se řeší hodně rasová otázka a vydědění lidí ze společnosti kvůli tomu, že nejsou ta jedna nadřazená skupina. Zároveň s tím se tu pojí spousta tajemství a záhady, otázky na které dostaneme odpovědi až časem a to mě moc bavilo. Jak jsme to postupně rozplétali a dozvídali se kdy se co jak stalo, to bylo super. Je to takový mix fantasy a detektivky, je tu ale i romantická linka, důležité je tu i přátelství a do toho je to občas i vtipné. Celé je to moc hezky zpracované i po grafické stránce, zvlášť na začátku jsou různé dobové dokumenty a podobně. Osobně jsem teda byla občas trochu zmatená, protože mi přišlo, že některé situace nebyly vysvětleny úplně dostatečně. Třeba ta záležitost ohledně Kimpa. Dost dlouho mi trvalo než jsem pochopila, že to je definitivní, pořád jsem žila v tom, že to jen hrál. Některé věci mi nepřišly úplně dovysvětlené, ale kompenzovaly to postavy, které mě bavily a různé existencionální otázky, které autor v průběhu celého příběhu pokládá. Navíc se to skvěle čte, jak už je u autora zvykem. Byly tam i překvapivé události, ne že bych zůstala úplně s pusou dokořán, ale párkrát jsem byla rozhodně překvapená. Není to jeho nejlepší dílo, takže pokud autora chcete objevit začněte buď s Oskeruší nebo s Muffinem, ale pokud už ho máte načteného s ptáte se, jestli tohle stojí za to, tak ano. Dostanete to, na co jste od autora zvyklí. Poslední věc kterou musím zmínit je anotace, která je zbytečně moc dlouhá, takže vám toho prozradí až moc. Doporučuji ji tedy před samotným příběhem nečíst.
Kometa
Tove Jansson
MILUJU MUMÍNKY. To je důležitá informace na začátek. Jaká malá jsem je měla na DVD a koukala jsem na ně ráda, i když to nebyla taková ta vyloženě srdcovka. Ale vůbec jsem netušila, že jsou knížky! To jsem zjistila až nedávno, ale bylo mi jasné, že když mám do semináře o dětské literatuře načíst libovolných deset knížek, tahle bude mezi nimi. Protože ty nová vydání od Arga! Aaaaah. S tím hřbetem, ilustracemi a jak je to takové malinké a roztomilého, nemůžu z toho. Je to krása, rozhodně potřebuju ty další a chci si všechny přečíst a chci, aby mi zdobily knihovnu. Co se ale příběhu týče, ten mě bavil také. Jo, občas je to dost jednoduché, celé je to na dost krátkém prostoru a je to na tom vidět. Zároveň mě ale překvapilo kolikrát se mě tam něco dotklo nebo kolikrát jsem si tam našla nějakou myšlenku, kterou jsem měla chuť si zaznačit. Postavy jsem si oblíbila, i když se musím přiznat, že ne všechny si z filmového zpracování pamatuju. Bylo to prostě krásné pohlazení po duši na jedno odpoledne. Takové milé a nadějné. Působilo to na mě jako setkání s kamarády po několika letech, které ale máte fakt rádi, jen se s nimi tolik nevídáte. Krásný návrat do dětství, ve kterém rozhodně v budoucnu budu pokračovat.
Špunťa a já
Alicia Acosta
4,5*/5* Kdyby nebylo semináře na vysoké o dětské literatuře, tak bych se nejspíš k téhle knížce nikdy nedostala. A to by mě mrzelo, protože tohle byla velmi zajímavá a důležitá zkušenost. Chtěla jsem zjistit jak moc a zda vůbec se píše o smrti v dětských knížkách a tohle je zatím jediný zástupce, kde bylo explicitně řečeno že někdo zemřel. To samo o sobě podle mě ukazuje to, jak se s dětmi o smrti (ne)bavíme. Bylo to krásně napsáno, tak citlivě ale zároveň dojemně, líbily se mi ty ilustrace i to, že nás text navádí k tomu, na co se máme zaměřit. Jsou tam třeba určitá slova tučně a podobně. Navíc se tady celá ta ztráta komunikuje i s rodiči, což mě velmi mile překvapilo. Jen mě trochu mrzí že je knížka tak úzce zaměřena, právě na ztrátu domácího mazlíčka. Je to bezpochyby taky důležité, ale obávám se že i to je jeden z důvodu proč není adekvátní pro tolik lidí.
Písně kosmické
Jan Neruda
Další z mnoha knížek kterou jsem četla jen kvůli zkoušce na vysoké. Nerudu nemám ráda, ani jeho prózu a teď už vím že ani jeho poezii. Já obecně teda poezii moc nerozumím, ale jsou i díla, ve kterých si najdu aspoň něco málo. Tohle to ale nebylo. Ty odkazy na vesmír a podobně byly fajn, ale jinak? Nic z toho nemám, nic mi to nedalo, jen jsem u toho strávila nějaký čas.
Křest svatého Vladimíra
Karel Havlíček Borovský
2,5*/5* Další z mnoha knížek, které jsem četla jen kvůli škole. Vůbec nic si z toho nepamatuju, nedalo mi to absolutně nic a nejspíš jsem to i nepochopila. Líbí se mi, jak Karel Havlíček Borovský píše, ale poezie prostě není nic pro mě, nerozumím tomu. Když jsem si přečetla nějaké rozbory, přišlo mi to zajímavé, ale když jsem to četla, prostě jsem to v tom neviděla. Takže proto tak nízké hodnocení, rozhodně to není špatné, jen to není pro mě a kdybych nemusela, tak to nečtu.
Ohlas písní ruských
František Ladislav Čelakovský
1,5*/5* Čelakovský píše sice docela dobře a dá se to učíst, ale mi básně prostě nesednou. Ohlas písní českých ještě šel, ale toto byla taková levná nekvalitní kopie, kterou jsem si fakt neužila. Jak kdybyste udělali Ctrl+C pak Ctrl+V a výsledek tak dvacetkrát zkomprimovali. Nic z toho nemám, jen odškrtnutou položku na seznam literatury ke zkoušce.
