Aknel26 komentáře u knih
V knížce najdeme převyprávění sedmi příběhů ze stejnojmenného seriálu. Oceňuji, že je tu hodně (krásných) obrázků a textu právě tak akorát, aby to stačilo jako pohádka před spaním. Nicméně co se týká samotného děje, doporučuji spíš mladším čtenářům (a divákům), oproti známé Tlapkové patrole je to mnohem naivnější a méně propracované. Dospělý nad těmi nelogičnostmi kroutí hlavou, ale tříapůlletému synovi se to líbí skoro jako Tlapky.
KDO SE NA KNIHU TEPRVE CHYSTÁ, AŤ MÉ HODNOCENÍ RADŠI NEČTE.
Zpočátku to vypadalo velmi slibně. Tereza působila jinak než obvyklé "kubátovky" - protřele, cynicky a především tajemně. Touha poznat její temnou minulost mě nutila číst jak divá, ale jen do chvíle, než jsem ty kostlivce ve skříni odhalila. Čekala jsem, že to bude něco... něco... no prostě NĚCO, a ne jen subjektivní sebeobviňování ze všech tragédií, které ji potkaly. Představovala jsem si, že třeba svou nedbalostí zavinila smrt dítěte nebo něco takového. Ano, její příběh byl velmi smutný, ale ona, přestože byla sama největší obětí, se sama trestala za chyby druhých. Poté co došlo k tomuto odhalení, začal se příběh, hlavní hrdinka i její princ opět podobat ostatním titulům paní Kubátové.
Na závěr jedno zamyšlení nad Terezinou zmínkou o "napoprvé". Opravdu by dívka, která prošla dětským domovem, v pubertě se klackovala v partě, kašlala na školu, rebelovala a vydatně popíjela, zůstala pannou? Tady se mi mravnost hlavní hrdinky, jinak typická pro paní Kubátovou, jeví více přitažená za vlasy než jindy.
Tohle je TAK BOŽÍ!!! První knížku Kvak a Žbluňk jsou kamarádi jsem měla ještě z dětství, a když jsem zjistila, že existují i pokračování, postrčila jsem Ježíška, aby je donesl synovi. Čteme všechny stále dokola a už k tomu vlastně ty knížky ani nepotřebujeme, umíme je zpaměti. Kapitola o hrabání listí je snad nejdojemnější ze všech tří knížek, je na ní krásně vidět, jak to mezi kamarády chodí.
Tohle je TAK BOŽÍ!!! První knížku Kvak a Žbluňk jsou kamarádi jsem měla ještě z dětství, a když jsem zjistila, že existují i pokračování, postrčila jsem Ježíška, aby je donesl synovi. Čteme všechny stále dokola a už k tomu vlastně ty knížky ani nepotřebujeme, umíme je zpaměti. Kapitola o Černožabákovi je nepřekonatelná!
Toto bylo strašidelné - bohužel ale jinak, než autorka zamýšlela. Bylo to strašidelně špatné. Po slibném začátku se začaly kupit nesmysly, třem duchům (což je samo o sobě ažaž) zdatně sekundoval krajně nesympatický Kyle a pak ještě zapomenutá prokletá vesnice, která se nachází v docházkové vzdálenosti od města, a přesto o ní téměř nikdo neví, a navzdory tomu, že obyvatele vyhubila jakási snadno přenosná choroba, zůstala po 200 let takřka v neporušeném stavu, a to včetně mrtvých těl v lavicích kostela! Jakápak sanace či likvidace následků epidemie! Opravdu slabé.
Když jsem začala číst tuto knihu, zaradovala jsem se, že má hlavní hrdinka obyčejné české jméno. Kam se ale na Zuzanu všechny ty Atheny, Chiary a Salome hrabou! Doufám, že příští vypravěčka bude normálnější, i kdyby se jmenovala třeba Kundibunda!
Zuzana byla – s prominutím – šílená kráva a opravdu mi v knize velice, nesmírně vadila její černobílost a nekompromisnost.
Pozor, obsahuje SPOILERY!!!
Rodiče – brání nerovnému vztahu šestnáctileté Zuzany s 31letým Dušanem, stávají se tedy rázem největšími záporáky a je s nimi ukončen veškerý kontakt. Otřáslo mnou, že Zuzanu později vůbec nezasáhla jejich smrt, ocenila jen dědictví.
Babička – ryze kladná postava, která naopak tento vztah schvaluje a neváhá jít proti svému dítěti, bez váhání poskytne vnučce a jejímu příteli azyl. Navíc Zuzaně odkáže krásný dům a fůru peněz.
Dušan – krásný, chytrý, úspěšný, zkrátka pan Božský, jemuž Zuzana již po dvou dnech podlehla natolik, že mu dala přednost před rodiči a domovem, a ani ji nenapadlo, že s ní nepěkně manipuluje… Dušan je kladnou postavou ovšem jen do chvíle, kdy Zuzaně vyčte její bláznivý a spontánní nápad koupit dům. Poté se stává také záporákem, s nímž je třeba (i když ne formálně) přerušit kontakt.
Jaromír – celkem vzato neslaný nemastný typ, kterému ovšem (kupodivu!) vadí, že Zuzana s ním ve svých plánech pro budoucnost příliš nepočítá, nadále si hodlá jet po svém a trávit pět měsíců v roce bez něj ve svém domě ve Francii.
Zuzana – jak jsem už zmínila, kráva. Jakmile má někdo jiný názor, je zavržen. Žádné diskuse, žádné kompromisy. Rovnou se staví do role ukřivděné nány, která má vždy pravdu a ostatní jí jen ubližují a škodí.
K tomu trocha Francie a Itálie, tradiční výčet báječných jídel, která všichni vaří i konzumují, a především líčení úžasných lidí, kterým se daří ve všem, na co sáhnou, a hlavně nemusí řešit finance. Při cestování pobývají v drahých hotelích a jedí ve výtečných restauracích (a to i Zuzana, která nikdy kloudně nepracovala, a její kamarádka-samoživitelka). A dokonce pro ně není problém spontánně koupit dům ve Francii.
Jednu hvězdičku dávám za moji maminku, které se kniha líbila, a dokonce v ní vzbudila zájem i o ostatní knihy této autorky.
Při čtení jsem měla pocit déjà vu - prakticky stejný motiv měla totiž i knížka Na druhý pokus: opět mladá žena, která se v pubertě dočkala necitlivého odmítnutí od svého idolu, pročež šťastné vztahy s mužem zavrhla, v dospělosti se ovšem z ošklivého káčátka proměnila v labuť, a tak když se tento vrátil do jejího života, nejenže ji nepoznal, ale přímo pro ni zahořel a Daniny snahy jej odehnat se ukázaly marnými.
Od nejnižšího hodnocení, jež jsem přisoudila knize Na druhý pokus, zachránila Známou neznámou linie příběhu o její sestře. Názory rodičů přesně vystihly, jak si před nějakými třiceti lety lidé u nás představovali homosexuály - lesby jako jakési mužatky a gaye naopak zženštile či bohémsky (kouzelně to ztvárnili Jan Kanyza a Pavel Trávníček ve filmu Sardinky z roku 1986, podle scénáře Haliny Pawlowské).
U hledání předmětů v sídlech Čurbesky i Bordelníčka se dobře bavila celá naše rodina (ve věku tři až osmdesát pět let). Na každé dvojstránce najdeme čtyři úrovně úkolů od nejjednodušších předmětů, které najdeme na první pohled, až po ty, jež dají hledačům pěkně zabrat. Po pár stranách jsme zhruba pochopili princip, jak bývají ty nejtitěrnější znázorněny či ukryty, a my dospělí jsme čas hledání zkrátili. Knížky mají veliký formát a pro netrpělivé je vzadu i řešení.
U hledání předmětů v sídlech Čurbesky i Bordelníčka se dobře bavila celá naše rodina (ve věku tři až osmdesát pět let). Na každé dvojstránce najdeme čtyři úrovně úkolů od nejjednodušších předmětů, které najdeme na první pohled, až po ty, jež dají hledačům pěkně zabrat. Po pár stranách jsme zhruba pochopili princip, jak bývají ty nejtitěrnější znázorněny či ukryty, a my dospělí jsme čas hledání zkrátili. Knížky mají veliký formát a pro netrpělivé je vzadu i řešení.
Krásné obrázky, milý a poučný příběh a zajímavé informace o veverkách. Ježek Toník byl možná o bodlinku lepší, ale i tak ji se synem čteme rádi a často.
Oproti Kavárně v Kodani sešup o 50 procent dolů. Obě knížky měly podobně jednoduchý příběh, ale zatímco z prvního "romantického úniku" sálala atmosféra Kodaně, která tu předvídatelnost zatlačila do pozadí, newyorská romance nám nic podobného nenabídne. Krom pár zmínek o památkách a místních stravovacích návycích se nám dostane jen univerzálního příběhu, který se vlastně může odehrávat kdekoli.
Moc hezký příběh o ježečkovi, který měl rád jen jahody a ostatní jídlo odmítal, aniž ho ochutnal, což se mu v zimě málem vymstilo... Kromě poučení ohledně důležitosti pestré stravy (kéž by si z toho Kubík něco zapamatoval!) je důraz kladený i na přátelství. Ilustrace jsou krásné a na začátku i na konci knížky se děti dozvědí nějaké praktické informace. Třeba i to, že by neměly dávat na zahrádku mističku s mlíčkem pro ježečky, jako jsem to dělala v dětství v dobré víře já. Tak snad si na něm myši a kuny pochutnaly!
Jistě krásná knížka, s úžasnými ilustracemi a pěkným příběhem s poučením, na nás ale byla textově příliš úsporná. Měli jsme ji vždy přečtenou raz dva a brzy se synovi omrzela. Dáváme přednost delším pohádkám, v nichž je hlavní důraz kladený na vyprávění a ilustrace ho spíš dotvářejí.
Když někdo ve skupině Co čteme požádá o tip na knihu se silným příběhem a sympatickými postavami, emotivní, smutný, a přesto krásný, zachycující život rodin v Československu během minulého století, dostane se mu v první řadě těchto: Hana, Podbrdské ženy, Heřmánkové údolí. Také já jsem přečetla všecky a Heřmánkové údolí, přestože je to určitě dobrá kniha a splňuje všechna výše zmíněná kritéria, řadím na pomyslné třetí místo.
Vyprávění je reálné a při některých pasážích člověka až mrazí, s čím vším se lidé krátce po válce museli poprat, ale tady se toho na poměrně malém prostoru stane tolik, že Anna působí tak trochu jako Chuck Norris v sukních, jak je statečná, všechno zvládá a se vším si poradí. Forma příběhu, kdy je minulost pojata jako vzpomínky během pobytu v nemocnici, mi přišla trochu nešťastná – jsem radši, když se o hlavní postavu "bojím", než když dopředu vím, že se vše v dobré obrátí. Literárně to nebylo tak skvostné jako třeba Hana a knize by určitě prospělo pár stránek navíc – takhle byl příběh zhuštěný a konec uspěchaný.
Opět krásná knížka. Příběh je tedy dost jednoduchý, spíš takové epizody, ale na druhou stranu dává prostor vymýšlení detailů a příběhů. Pohyblivé prvky jsou úžasné a důmyslné, hlavně škola a televize!
Klasické pohádky v netradiční podobě, ilustrace připomínají vyšívané postavičky, které jsme si jako malí přišívali či nažehlovali na oblečení, sešité z různých druhů tkanin od květované bavlny přes manšestr po filc – a u nás frčí hlavně kůzlátka, která působí tak opravdově plyšově, že má člověk tendenci je pohladit. Čtenář může navíc obdivovat fantazii autorky: v pohádkách je plno babiček a dědečků, ale ani jeden není stejný - jeden má plnovous, další rádiovku, baret... Nádhera! Pohádky jsou tak akorát dlouhé a srozumitelné i pro nejmenší a neposedné děti.
Knížka, která stojí tak trochu ve stínu Aleny Mornštajnové a její Slepé mapy, jež je také vyprávěním několika generací žen z jedné rodiny (i když z jiného koutu republiky). Příběh Emilky a Mírka mě úplně pohltil, i když to bylo často smutné čtení. Bohužel mi přišlo, že vrchol knihy byl dříve než na konci - nechci přímo říct, že s vyprávěním Jany a Johany kvalita šla dolů, ale... trošičku, malinko klesala a já dočítala už bez emocí. Je pravda, že skoky v čase byly občas matoucí - někdy se desítky stran věnovaly pár hodinám či dnům, jindy jsme se dostali o x let dopředu. Ale že by se čtenář ztrácel, to zas ne. Spíš mě zarazilo, jak se z příběhu vytratila Mírkova sestra. Krom zmínky téměř na konci knihy se o ní člověk už nic nedověděl.
Přistupovala jsem k těmto knížkám dost skepticky, ale buď jsou tak dokonale uzpůsobeny dětské duši, nebo jsme skvěle vystihli načasování, kdy je vytáhnout, každopádně pejsek i myška (Víš, co má v plínce myš?) zafungovali přesně tak, jak měli.
Přistupovala jsem k těmto knížkám dost skepticky, ale buď jsou tak dokonale uzpůsobeny dětské duši, nebo jsme skvěle vystihli načasování, kdy je vytáhnout, každopádně myška i pejsek (Už nechodím na nočník) zafungovali přesně tak, jak měli.