alef komentáře u knih

Aristoteles zkoumá co je pojem, definice, soud, důkaz. Pojmy tvoří hierarchii podle obecnosti, definice je pak umístění pojmu do hierarchie, začlenění pod nejbližší obecný pojem (rod + uvedení druhového rozdílu), soud je spojení 2 pojmů – subjektu a predikátu, také tvoří hierarchii, a důkaz – je zařazení soudu do hierarchie. Formou důkazu je pak sylogismus – závěr ze 2 soudů, nejvyšší soudy pak dokázat nelze, to jsou axiomy.

Jednotlivá tvrzení spojujeme v soudy, z předpokladů (premis) pak vyvozujeme závěry. Základní formou soudu je tedy sylogismus: ze dvou tvrzení plyne třetí. Obě výchozí tvrzení mohou být buď obecná (každý, všichni) nebo jednotlivá (je, existuje), a kromě toho mohou být také záporná (žádný a jen některý); podle toho pak některé závěry platí a jiné ne.

Formalizováním aristotelské logiky vznikla později predikátová logika. Aristotelova „analytika“ či logika, jako nauka o pravidlech myšlení a řeči, vychází z jazyka a jeho forem a pojmy jako: podstata, akcident nebo atribut, jsou zároveň kategorie myšlení i jazyka.

Tak to jen opravdu ve zkratce ... o čem se v tomto spise dočtete :-).

18 06.01.2017

Baví mě, spolu s presokratiky, prvními filozofy, hledat obraz světa, hledat arché - počátek světa :-). Pýthagorás uvažoval asi takto: nejzazší možná vymezenost, která ve své krajnosti ztrácí rozměr je BOD – je JEDEN – vymezuje sebe sama → arché je tedy ČÍSLO … a čísel je 10 – lichá jsou vymezená, sudá neomezená … a tak tu máme 10 počátků :-)
1. mez x neomezené
2. liché x sudé
3. jedno x mnohost
4. levé x pravé
5. mužské x ženské
6. klidné x pohybované
7. přímé x křivé
8. světlo x tma
9. dobré x špatné
10. čtverec x obdelník.

Baví mě tahle vyprávění o prvních snahách pochopit původ lidí a vysvětlit vznik Země, jako místa kde žijí :-).

18 22.11.2016

„Všechno začíná zcela obyčejně, i to, co nás třeba dovede jinam a zcela přesáhne ... těm, kteří pochopili, nebude nic potvrzeno.“

„Naznal jsem, ... že budoucnost je relativní stejně jako minulost a přítomnost, a přece daná tou minulostí a přítomností. Její podoba je nevyhnutelná, ať ji svými činy určujeme jakkoli ...“

A tak nevyhnutelně vznikl i tento „projekt“? Vzniklo tak futuristické město membránovitého tvaru, komponované na základě partitur podobně jako hudba, inspirované nejen vizionářským projektem města-domu, ale také teorií membrán a paralelních vesmírů, ... město složené z klaustrofobních slotů, s lehkou příměsí mystiky a strachu z odlišného, ... město se zajímavě uspořádanou hierarchií a taky zajímavými sociálních vazbami :-), ... město spojené s paralelní realitou, se světem blízké budoucnosti, ...

... přiznávám, že mě tenhle originální nápad zaujal, a ještě než jsem se do příběhu pustila, prošla jsem na netu dostupné informace o celém projektu, můj zájem tím ještě vzrostl, takže jsem byla opravdu hodně zvědavá a první řádky knihy mou zvědavost ještě přiživily, ... přesto jsem při hodnocení zpočátku chvíli váhala mezi 3 a 4*, ... nakonec jsem se přiklonila k vyššímu hodnocení právě díky originálnosti celého tohoto projektu, ... tenhle příběh není vlastně čistě autorovou fantazií, jeho velká část (posazení příběhu, místo, kde se odehrává, a které je v tomto případě dost stěžejní) je dáno skupinovou fantazií těch, kdo se na něm podíleli, oni vytvořili „společné město“ a mně se ta symbolika líbila :-), ... nemůžu porovnávat s ostatními autorovými knížkami, je to první kniha, kterou jsem od něj četla, a musím jednoznačně říct, že ne poslední, ... čím déle o téhle knížce přemýšlím, tak už vlastně nevím, proč jsem chtěla dát jen 3*, ... jak píše „kolacky“, Urban si ze mně prostě elegantně dělá šprťouchlata :-) ... něco mi tam vadí, a vlastně ani nevím co, a přitom čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi to celé zamlouvá ... ještě chvíli budu přemýšlet a dopracuju se možná až k 5* :-) ... a teď vážně ... je to prostě podle mého hodně zajímavé čtení, přijmete-li příběh tak, jak je Vám podáván, ... jako kolektivní fantazii, ... ale taky, jako autorův paralelní svět mající svůj vlastní řád a způsob vyjádření ... a nebo ... třeba Vám tam taky „něco“ nebude sedět ... tak si prostě vytvořte svůj vlastní paralelní svět :-) ... a třeba taky na pozadí tohoto „společného“ města :-) ... já to rozhodně zkusím :-) ...

18 21.11.2016

Aldo Leopold v duchu ekocentrismu (ekologie, která se spíše než jednotlivými životními formami zabývá vztahy mezi nimi), posunuje a rozšiřuje ohnisko zájmu na širší společenství. Říká, že cílem není ochrana života v jeho jednotlivých projevech, ale ochrana života jako provázaného celku. Leopoldovi tedy nejde jen o úctu k životu samému (jak o tom píše např. Albert Schweitzer ve svých esejích Nauky úcty k životu), ale o úctu k předpokladům života, a k podmínkám jeho udržitelnosti, jinými slovy o Etiku Země, která se stala základní tezí ochrany přírody po celém světě: „Určitá věc je správná, když směřuje k zachování integrity, stability a krásy biotického společenství ... směřuje-li jinam, je špatná.“

Jedním z prvních projektů, kterých se Leopold zúčastnil, bylo vyhubení „špatných“ predátorů, vlků a pum v rámci ochrany „dobrých“ organismů, vysoké zvěře a krav (byl myslivec: vidí vlka brodícího řeku a podle starých etických zásad okamžitě střílí – méně vlků znamená více jelenů, žádní vlci znamená „ráj lovců“ - vlk padl a Leopold najednou vidí, že mu „divoký zelený oheň umírá v očích“ - „thinking like a mountain“ (možná už jste se setkali s termínem "myslet jako hora") ... Leopold si uvědomil, že vlci a pumy jsou součástí ekosystému, podobně jako vysoká zvěř, uvědomil si, že koncept užitečných a škodlivých zvířat je antropocentrický (zaměřený čistě a sobecky na člověka a jeho zájmy). Organismy ale fungují v ekosystému jinak ... jako jednotlivé orgány v těle, jako součásti stroje (pokud vyjmeme z vlka srdce, organismus zahyne, pokud vyjmeme vlka z ekosystému, může zahynout celý ekosystém – eroze půdy způsobená přemnožením jiného druhu – vysoké zvěře, která sežrala veškerou zeleň). Kromě obvyklého „sociálního svědomí“ musíme mít ještě „ekologické svědomí“: „všechna etika spočívá na jedné premise: že jedinec je členem komunity vzájemně na sobě závislých členů“.

A ještě jedna poznámka: Leopold byl lesník a myslivec a nečinilo mu problémy střílet do zvířat, pokud by se přemnožili - chrání vlky jen proto, že jich v systému již bylo málo.

Leopoldovy ekocentrické teorie jsou opravdu hodně zajímavé, a jako každá teorie, i tyto mají svou slabinu :-) ... zamyslete se nad tím, jak v dnešním světě vyhodnocovat „zájmy celku“ :-) ... vážně by se mi to líbilo, jen si to v dnešním rozhádaném světě, plném relativismu nějak zatím nedokážu představit :-).

18 10.11.2016

Hlavní téma? ... fenomén moci ...
Foulcault ukazuje na podmíněnost všech činností, které člověk vykonává. Pravda (v rámci určitého diskursu) se vytváří prostřednictvím různých forem přinucení, každá společnost si vytváří určitou všeobecnou „politiku pravdy“, ... jinak řečeno, mechanismy, které pomáhají rozlišit pravdu, prostředky na její potvrzení a instituce, které jsou oprávněné říci, co je a není pravdou.
Podle Foulcaultových slov jde především o to: „zkoumat případ společnosti, která se už více než století hlasitě pranýřuje za své pokrytectví, mluví dokola o svém mlčení, zálibně vypočítává vše, co neříká, odsuzuje moc, kterou vykonává, a slibuje, že se osvobodí od zákonů, které zajišťují její funkci“.
Foulcault ukazuje, že se vůle k vědění, resp. systém moci, který určuje pravidla, nezastaví ani před společenským tabu, jakým je sex. „Pravda“ o sexu se historicky prezentovala v podstatě dvěma rozšířenými přístupy, první, praktikovaný v Asii, především v Číně, byl založený na „umění erotiky“, zaměřený na slast, zkušenost a sexuální praxi, oproti tomu druhý (náš) Západní, praktikuje „vědu o sexu“: „… na Západě se člověk stal živočichem, který se doznává“ ... Sexualita se stala záležitostí pravdy, „doznání“ pak našim způsobem, jak vytvořit pravdivý diskurz o sexu.
Foulcault za jeden z nejdůležitějších úkolů dneška považuje ukazování a odhalování ne těch zřejmých, ale všech těch skrytých vztahů moci. Moc je dneska vykonávána (kromě těch zřejmých institucí, jako je administrativa, státní aparát, policie, atp.), také prostřednictvím mnoha institucí, které vypadají jako by s mocí neměly nic společného, jako např. vzdělávací systémy, které pouze zdánlivě šíří vědění, jsou vytvořeny k tomu, aby udržely u moci určitou společenskou třídu. Je podle něj dost zjevné, že i instituce jako lékařství, vědění, aj. pomáhají udržovat moc, proto říká, že je možná velkým úkolem kritizovat fungování takových institucí, které se zdají být neutrální a nezávislé a demaskovat jejich způsoby zapojení.

... jak aktuální :-) ... rozhodně se jedná o zajímavé čtení ...

18 09.11.2016

Souhlasím s "Kvothe", Platónovy dialogy jsou krásná filozofická díla, četla jsem je už několikrát a určitě ne naposledy :-).

Sókrates se podle žaloby provinil tím, „ … že slabší důvody činí silnějšími a že témuž učí i jiné" ... naplňuje tak úděl filozofa, ... strhává lidem "masky jejich domnělých moudrostí a ctností“ ... ukazuje povinnost starat se o duši: „nedělám nic jiného, než že obcházím mladé i staré a přemlouvám, aby se ani o těla, ani o peníze nestarali, nýbrž o duši, aby byla co nejlepší ... nevznikla z peněz ctnost, ale z ctnosti vznikají peníze a dobré věci“, ... za svědka své moudrosti si Sókrates bere delfskou věštírnu – Pythia říká, že „nikdo není moudřejší“ .. a pak hledá, ... mezi politiky, básníky i řemeslníky ... někoho moudřejšího – nenachází :-) ...

„Nehájím se ve vlastním zájmu, ale proto, abyste se odsouzením neprohřešili na daru od boha, když usilujete o nespravedlivé usmrcení člověka, ... nezabývám se politikou, ... není možno aby vyvázl bez pohromy, kdo by se stavěl na odpor, aby se v obci nedělo mnoho věcí nespravedlivých a kdo vskutku bojuje za právo, ... ten musí nezbytně žít v soukromí a ne být veřejně činný, ... raději musím na straně zákona podstoupit nebezpečí než ze strachu se přidat k vám, když se usnášíte ve věcech nespravedlivých, ... není spravedlivé prositi soudce a prosbami dojít osvobození, spravedlivé je přesvědčit a poučit“

„ ... už je čas, abychom odešli, já na smrt, vy k životu; kdo z nás jde k lepší věci, není známo nikomu, ... leda bohu ...“

18 02.11.2016

Morální soudy vynášíme stále, ... spory, které dnešní doba přináší, a které řešíme jak v oblasti mezilidských vztahů, tak v politické sféře, jsou pořád vedené v morálních kategoriích ... demokracie, lidská práva, sociální spravedlnost, ... to vše řešíme v morálním kontextu, zrovna tak jako naše pocity, typu hněv, vina, rozhořčení, ...

Téměř denně slyšíme probírat nejen v médiích práva menšin, otázky omezení přistěhovalectví, azylu, práv cizinců. Taky se probírají otázky povolení, resp. zákazu potratů, euthanasie, otázky tělesně postižených, a naše morální závazky vůči nim, morální otázky týkající se práv zvířat, naší odpovědnosti vůči budoucím generacím, s tím související rozvíjení genového inženýrství atd. ... tohle jsou otázky, které „hýbou“ dnešním světem.

Tugendhat k nim říká, že pokud se podrobně podíváme na uvedená témata, snadno zjistíme, proč si dnes už nevystačíme s „kantovskou“ etikou ... je zaměřená na normy "života lidí, žijících blízko sebe v určitém čase a prostoru" ... a to dnes už prostě nestačí. Dnešní problémy jako je chudoba v některých, často dost vzdálených částech světa, a třeba i s tímto problémem související genové inženýrství, dávající si za cíl uživit a uzdravit stále se zvyšující počet obyvatel na této planetě, aj. jsou problémy, které dost přesahují požadavek absolutní platnosti Kantových etických norem.

Podobné je na tom i konfrontace s náboženskou morální tradicí. Pro současnost je více méně typická pochybnost v možnosti náboženského zdůvodnění morálních norem, protože toto zdůvodnění předpokládá „víru“, a dnes už ani věřící sami nemůžou své morální soudy zakládat čistě na víře,protože jejich dodržování je vyžadováno od všech, tedy i nevěřících nebo jinověrců, a to vede k tomu, že na víru se nelze odkazovat .

Zbývá nám tedy už jen poslední možnost, kterou nám ukázal Nietzsche, tj. přijmout možnost, že s morálkou je dnes už definitivně konec? Náboženská zdůvodnění musejí být zamítnuta a pokusy o nalezení nové morálky na tom také nejsou nejlépe :-) ... a tak je pro dnešní dobu typická etická dezorientace a úpadek dosavadních zdůvodnění ...

Tugendhat se pomocí těchto úvah dostává k základním otázkám, které ve svých přednáškách chce řešit: „Dokážeme nahlédnout morální normy nezávisle na náboženské tradici? … Nebo (snad) má být moderních morálek více?“ Tyto úvahy rozvíjí, ptá se, zda je dodržování norem něco, co vyžadujeme od všech, jestli to je nevyhnutelná součást našeho života? Z toho pak vyplývá základní dilema dnešní doby, kdy na jedné straně stále požadujeme obecnou platnost, resp. ptáme se: „Můžeme morálně soudit, aniž bychom věřili ve zdůvodněnost svých soudů?“ , ale na straně druhé se jasně ukazuje relativnost našeho morálního souzení, a to jak historická (vždy záleží na době, ve které soudy pronášíme), tak sociální (neméně záleží také na tom, kdo daný soud vynáší) ...

Doporučuji všem, kdo se o podobná témata zajímají.

18 01.11.2016

Co je řeč? Je to fyzická aktivita – zvuk, posunek, je to symbol – odkazuje k něčemu jinému, přičemž všichni, kdo touto řečí komunikujeme, rozumíme „oč jde“ – chápeme, co znamená. Na tomto předpokladu stojí existence každé naší kultury, kde mohou lidé spolu dohromady existovat a dorozumívat se, patříme tedy k živočišnému druhu, který umí, a to s výjimečnou přesností, „dávat tvar událostem ve svém vlastním mozku“. Pinker říká, že tím, že svými ústy vytváříme zvuky, ve své mysli způsobujeme vznik myšlenek, a že tato schopnost nám je dána přirozeně. Společný jazyk pak způsobuje, že se stáváme členy určitého společenství, které je vzájemně propojeno sdílenými informacemi, výsledkem pak je, že mezi členy takového společenství je možná spolupráce, kterou umožňuje právě fakt, že „jejich úsilí je koordinováno sjednanými dohodami“ . Podle Pinkera je tedy jazyk úzce vetkán do lidské zkušenosti, a naše sociální vztahy jsou na něm založené, protože vždy „vyhrává strhující řečník“ :-).
Jsou kognitivní vědci, kteří popisují jazyk jako mentální schopnost, neuronovou síť nebo výpočetní modul, z čehož by bylo možné mj. vyvodit, že jazyk je kulturní artefakt, který se učíme (od svých vzorů), jsou ovšem i jiní, kteří proti tomuto rozšířenému názoru argumentují, jako právě Pinker, který říká, že jazyk je „odlišná část biologického vybavení našeho mozku“ , že je to dovednost, která je kvalitativně v každém jedinci tatáž, a je odlišná od obecných schopností zpracování informací. Její odlišnost spočívá v tom, že lidé „vědí jak mluvit, ... v tomtéž smyslu, jako pavouci vědí, jak spřádat pavučiny“ . Takže jazyk pak tímto způsobem můžeme vnímat jako instinkt.

Pinker navázal na myšlenky známého lingvisty Noama Chomského, o kterém se říká, že svým pohledem na lidskou řeč způsobil revoluci v kognitivní vědě, proto doporučuji každému koho zajímá jak a proč vznikla naše specificky lidská řeč :-).

18 30.06.2016

Biologie se podle Lewontina vydala nesprávnou cestou, která je podle něj projevem moderní vědecké ideologie, kritizuje především zjednodušování v současném „darwinismu“. Člověk pohlíží na přírodu skrze brýle, které mu nasadila jeho vlastní společenská zkušenost.

Podle Darwina se lidská povaha, ať už ji charakterizujeme jakkoli, vyvíjela spolu s ostatními atributy lidských bytostí v rámci přírodní evoluce. Lewontin vystupuje zejména proti myšlenkám biologického determinismu, resp. proti tomu, že existují vrozené rozdíly mezi rasami, ale i jednotlivci, které jsou zděděné a neměnné. Říká, že náš organismus není určován pouze našimi geny, ale je výsledkem interakce mezi genetickou výbavou, vlivy prostředí a náhodnými odchylkami během vývoje, a tedy, že je složité přesně určit, které z našich schopností určují geny a co má na „svědomí“ prostředí, ve kterém žijeme . Lewontin tak zpochybnil snahu sociobiologie popsat „univerzální rysy člověka“, jako jsou touhá válčit, vztah k soukromému vlastnictví, sexuální nadřazenost, apod., které by byly platné kdekoli a v kterékoli době. Zamýšlí se tedy nad tím, že není možné při hledání přičin nejrůznějších jevů, upnout se jen na jednu, to podle něj znamená neshopnost vidět problém v širších souvislostech, což považuje za jeden z největších hříchů současné vědy.

18 20.05.2016

Objektem Fregeho zkoumání je "pravda". Logika podle něj přistupuje k pravdě jako k veličině (jako třeba fyzika k teplu), pravda je tedy uvažována jako jednotka logiky. Úkolem logiky je pak odhalovat pravdy, resp. poznávat zákony pravdivosti, a to ve smyslu obecných přírodních zákonů, kterým je vše podřízeno a z nichž jsou zákony pravdivosti vyvozeny, z nich pak jsou vyvozovány předpisy pro přesvědčení, myšlení, usuzování, vyvozování. Tyto předpisy jsou pak zákony myšlení.
Autor také varuje před nebezpečím, které souvisí s tím, jak lze chápat zákon myšlení různým způsobem, třeba jako přírodní dění: „to, co je obecné v duševním dění myšlení. V tomto smyslu by byl zákon myšlení psychologickým zákonem …“ , což by znamenalo, že v logice se jedná o duševní myšlenkové pochody a o to, jak probíhají. Z pravdy by se pak stala pouhá možnost pravdy bez důkazu, nehledě na to, že na duševních pochodech se mohou podílet i nelogické zákony a ty mohou odvádět od pravdy. Toto je tedy špatně pochopený úkol logiky. Omyl, stejně jako správné poznání, má své příčiny a jejich odvozování je úkolem logiky, tedy logické analýzy.

Uff :-)))) ... nedejte se odradit :-) ... je to zajímavé čtení ... a souhlasím s PMR ... pochybnosti jsou důsledkem ostrého myšlení - tedy pozitivní :-).

18 02.03.2016

Slovo vědomí má pro nás mnoho významů a pan Koukolík nám dává "návod" jak tyto významy rozlišit, resp. rozlišuje tři základní významy tohoto slova:
1. Vědomí, jako fyziologický stav bdělosti, kdy smyslově vnímáme, komunikujeme s prostředím i jinými lidmi. Fyziologickou změnou vědomí je pak spánek, patologickou nějaký druh bezvědomí, např. kóma.
2. Vědomí ve smyslu zkušenosti, v této sféře je vědomí, jako zkušenost, osobní, má subjektivní charakter, filozoficky řečeno „qualia“, je to čistě osobní pohled na realitu, s přispěním všech smyslů, myšlení, emocí, paměti, představivosti, jazyka, ... mluvíme o vědomí záměrném - jsme si toho, co děláme, vědomi, naše jednání je ovlivněno naším záměrem a vlastním úhlem pohledu.
3. Třetí význam tohoto slova, je podle Koukolíka těžko přeložitelný do češtiny, v angličtině je to slovo „mind“, něco jako: „... v co věříme, v co doufáme, čeho se bojíme, co zamýšlíme, očekáváme, po čem toužíme.“ , tedy určitý mentální stav, sebeuvědomování, nebo niterný svět.

Zrovna tak výraz "sebe-uvědomování" je možné chápat více způsoby, ve smyslu uvědomění si sebe sama v momentě, kdy jsme si zároveň vědomi toho, že si je někdo vědom nás: je to „… vědomí o vědomí, a to nejen svém, ale také o vědomí druhých lidí….“ („vidím a vím, že vidím“), které lze modifikovat ve smyslu „vidím a vím, že on/ona ví, že vidí, nebo že já vidím“, znamená to, že v běžném životě zcela automaticky přisuzujeme chování jiných lidí mentální stavy (tedy vnímání, přesvědčení, atp.). Ve druhém významu pak užíváme sebeuvědomění pro vyjádření toho, když sledujeme sami sebe, např. v létě ležíme u vody a vnímáme, jak nás hřeje slunce, cítíme paprsky na své kůži, vnímáme, že ležíme na hrbolaté zemi, ... jsme si vědomi toho, že pociťujeme, ale i toho, že (se) pozorujeme, jak pociťujeme, že přemýšlíme. Malé děti, v momentě, kdy začnou používat tento druh sebeuvědomování, začnou používat osobní zájmena.

V běžném životě nám samozřejmě tyto odlišnosti splývají, mysl, mozek a vědomí nám tvoří celek, přesto, i v běžném životě, pokud chceme o vědomí přemýšlet, neměli bychom zaměňovat mozek s myslí a mysl s vědomím. Mozek řídí tělo jako celek, mysl ke své činnosti používá mozek a vědomí, naše vědomé „já“ užívá, pro své sebeuvědomění, vnímání vlastního já a pro přemýšlení, mysl.

18 24.02.2016

Také se považuji za fanouška celé ságy, přesto si musím bohužel také přidat své ALE:

Pomalu (a stále se tomu bráním) se mi začíná také zdát, že Martin svou ságu rozvinul do takových rozměrů, že ho vývoj celé ságy začíná přesahovat. Sedm království už téměř vykrvácelo, a proto se nejspíš stále vynořují nové a nové postavy a konflikty a nic zatím nenaznačuje, že bychom se měli dostat k nějakému vyvrcholení příběhu ... a tak mi připadá, že se dějová linka příběhu, místo aby pěkně plynula k závěru, roztáčí v šílené spirále a nikdo (včetně Martina) si nemůže být jistý, jestli ji nepohltí bez konečného vysvětlení černá díra...

A přesto přidávám ještě jedno ALE:
... ale nemůžu si pomoct, ... čím víc mi připadá tahle jízda šílenější a neukočírovatelnější, tím víc jsem zvědavá, jak se s tím Martin popere, ... takže autorovi držím palce :-) ... a těším se na další díl.

18 28.01.2016

Koupeno pro syna, knížku jsme četli spolu, celkem svižné čtení, přečetli jsme během několika dní a to je možná i důvod proč pouze 3/5 *, příběh tak nějak spěchal, že bych za sebe řekla, že šel jen tak po povrchu, že jen tak klouzal po tématu, ... a za syna? I pro něj nezvykle rychle přečtené, že ho to vlastně ani nijak zvlášť nezaujalo, přečetl a nic nezůstalo.

18 13.01.2016

Děj, kde se prolíná realita s fikcí, minulost s přítomností, děj plný dobrodružných zvratů a vášní - to je přesně to, co očekávám, pokud vezmu do ruky kteroukoliv knihu paní Erskinové, a musím říct, že je vždy mé očekávání bezezbytku splněno a tak vlastně nemám žádný důvod nedat plný počet *, ... přesto mě to tentokrát nutí dát hodnocení trochu nižší, ne proto, že by kniha nesplnila má očekávání, ale proto, že bohužel POUZE splnila má očekávání, poté, co jsem přečetla určitý počet knih paní Erskinové (bylo jich docela hodně), zjistila jsem, že mám asi někde uvnitř pomyslnou hranici, ... do kdy mi tyto příběhy připadají fascinující a naprosto skvělé, ... a najednou se něco změnilo ... četla jsem to i v několika komentářích pode mnou, pěkně a přesně to napsala "moonula": "současný příběh vyhnaný velice uměle do extrému". Paní Erskinová má historické vzdělání, proto jsou její historické části příběhu stále strhující, napínavé, okouzlující s výborně propletenou historickou skutečností s fikcí, které mě baví a asi nikdy bavit nepřestanou ... ne tak už současnost, kdy musím bohužel připustit, že mi na mysl připadá slovo "provoplánovost" (ač ho neužívám ráda).

Možná bych proto uvítala, kdyby paní Erskinová zkusila napsat čistě historický román ... já bych si ho určitě ráda a s chutí přečetla.

18 16.12.2015

Podlehla jsem nostalgické vzpomínce ... v mládí jsem četla verneovky často a ráda ... a i dnes čas od času zatoužím si něco od pana Verna přečíst, stále je z čeho vybírat. Moje volba tentokrát padla na Zatopenou Saharu, poslední z Verneových knih, které dal finální podobu až jeho syn Michael. Zaujal mě především námět pro tenhle příběh ... v r. 1869 dokončil Ferdinand de Lesseps obrovský projekt - proražení Suezského kanálu, ... a tak začala lidská fantazie pracovat naplno ... mnozí snili o projektu vnitrozemního moře, které by mělo vyhloubením kanálu spojit celý region se zálivem Gabes. V této oblasti jsou velké plochy Solných jezer, a je zde mnoho oáz, protože jsou zde zásoby podzemních vod, přesto tato myšlenka nebyla zrealizovatelná ... a tak vznikl alespoň tento román inspirovaný těmito událostmi ...

... a mě se to vůbec nečetlo špatně, verneovský styl psaní zůstal zachován a tak jsem si četbu celkem užila :-).

18 29.10.2015

Kniha, jako je tato, se opravdu nečte lehce ... mluvíme tu o knize, která měnila svět ... mluvíme tu o veřejné zpovědi - Bohu a lidem ... a tak se nám celkem lehce při četbě může stát to, co se stalo Augustinovi, když četl poprvé Písmo ... zaskočíme svou vlastní mysl spoustou nezodpovězených otázek :-) (které autor pokládá sobě a Bohu) ... hledání moudrosti často bývá bolestné :-) ... a tak, aby jste dostali šanci, alespoň trochu pochopit ... nejspíš budete nuceni číst víckrát.

Augustin se nám tu ukazuje jako celkem nesmlouvavý soudce vlastního života ... oproti Bohu je člověk nic, lidský život je věčný boj ... "nejvyšší dobro, láska a pravda jsou v Bohu" .. a pro Augustina, hledajícího pravdu je touto pravdou Bůh ... a pak samozřejmě jako filozof :

... u něj můžeme hledat počátky chápání Boha jako krásy:
"Lidé mohou tedy nalézat uspokojení a určitou radost i v krásách smyslových, avšak milovat by měli jen Krásu věčnou. Ve všech srdcích, uvnitř každé lidské bytosti by měla být ukryta Krása největší, ta Krása, která nikdy nepomine a bude zde navždy ..."

... u něj můžeme hledat filozofická zkoumání času:
"Co jest tedy čas? Vím to, když se mne naň nikdo netáže; mám-li to však někomu vysvětliti, nevím."
"Co jest vlastně čas? Kdo to může snadno a krátce vysvětliti? Kdo jej může pochopiti svými myšlenkami, aby pak vyjádřil slovy?"

18 12.10.2015

... na začátku bylo přesvědčení ... pokud se nechopíme příležitosti - tak navždy uteče ... a tak je potřeba konečně začít žít a prožívat dobrodružství ...
... tak se nám hlavní hrdinka chopila příležitosti o které se domnívala, že ji nelze promarnit a ... stala se z ní prostitutka...
... a protože je praktická dívka ... řekla si, že využije svou "příležitost" a vydělá peníze na jiný (lepší) život ...
... no a do toho nám přijde láska ... a happy end ...
... zazvonil zvonec a pohádky je konec ... a tak spolu zřejmě žili šťastně až do smrti :-) ...

...a máme tu červenou knihovnu ... a pokud k této knížce takhle přistoupím ... tak se mi vlastně docela líbila ...:

"V každém okamžiku života stojíme všichni jednou nohou v pohádce a druhou máme nad propastí."

18 02.10.2015

Člověk by neměl porušovat přírodní zákony ... dost často si v honbě za dalším a dalším technickým pokrokem neuvědomujeme, že jdeme až "za hranici" ... jdeme proti přírodnímu řádu ... a to se nám může, jak nám ukazuje Bulgakov, pěkně vymstít ...

... Bulgakovovým cílem je varovat ... a tak přijde mráz a nám (lidstvu) se v tomto příběhu (ve většině jeho příběhů) dostane šance na nápravu chyb, ... a zas můžeme dál spokojeně žít?

... ale pozor .... ve skutečnosti by taková šance přijít nemusela!

A nejenom varování a poučení mi tento příběh přinesl ... prostě byl vtipný a příjemně se četl :-) ... po Mistrovi a Markétce je to moje druhá kniha od Bulgakova ... a rozhodně nezklamala, můžu jen konstatovat, že tenhle styl psaní mě baví ... a tak se Bulgakov zařadí k mým oblíbeným spisovatelům :-).

18 01.09.2015

Nemám žádné velké výtvarné ambice, ale maluju od útlého dětství, maluju celkem často a maluju hrozně ráda, kresba je pro mě prostě jedním ze způsobů relaxace a tento průvodce je mi častým a vítaným rádcem :-).

18 12.08.2015

Život - v celé jeho komplexnosti - i přes všechny naše současné znalosti a poznatky, je jeho vznik a možná existence i jinde ve vesmíru, stále zahalen mnohými otázkami o pravděpodobnosti / nepravděpodobnosti jeho rozšíření ... připusťme tedy, že mohl vzniknout vícekrát, ať už závisle, či nezávisle na sobě ...
... začtěme se do příběhu o stvoření trochu jinak, ... abychom nakonec zjistili, že zas tak jiný není:

"Genesis 1,1: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
2 Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma...
...
27 Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.
28 A Bůh jim požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte ..."

... krásný příběh, plný fantazie, symbolů ... odkaz minulých generací té naší ... příběh věčného rozporu dobra a zla ... temnoty a světla ...

... v dnešní přetechnizované době ztrácíme schopnost "vidět neviditelné" - škoda :-).

18 19.07.2015