Alix komentáře u knih
Duch jedné ze zavražděných dívek se sice stále potuluje lunaparkem, ale nijak zvlášť jsem se nebála i když u Kinga člověk nikdy neví, co a kdy na něj vybafne. Spíš jsem taky cítila mírnou nostalgii za tím, co už je pryč . Stejně jako první lásky, horké léto a nekonečné prázdniny. Skvělý překlad Lindy Bartoškové zmiňuji jen okrajově, jinak to ani nemůže být.
Na knihu jsem se sice těšila, ale částečně mne zklamala. Osudy jednotlivých historických postav mi nepřipadaly ani šťavnaté, ani pikantní a už vůbec ne vzrušující. Spíš mi celá kniha připadá jako rychlý přehled zpráv. Historická fakta nemíním vůbec zpochybňovat, akorát mám pocit, že v tomto případě méně by bylo více. Kniha na mne prostě působí jen jako řada chladných reportáží, což je škoda.
Poprvé jsem to četla snad před pěti, šesti lety. Dala jsem si to tady do přečtených, ale když jsem to před týdnem dostala jako dárek, zjistila jsem, kolik jsem toho zapomněla. Změnila jsem hodnocení a musím říct, že jsem z té knihy úplně mimo. Přesně, jak píše Thanyss, King to zase vzal po svém a vzal to zase jako kouzelník, který dokáže tvořit a bourat neznámé světy, dokáže se vcítit do jakékoliv bytosti a dokáže mne přesvědčit, že to, co píše, je pravda. Jde mi mráz po zádech a bojím se obrátit stránku, protože netuším, co si zase na mne vymyslí. A já mu za to děkuji.....
Haiku je tak zvláštní útvar, že si vůbec netroufám ho rozebírat. Když už jsem si namlouvala, že mu rozumím, zjistila jsem, že mne ještě víc zmátlo. Tím spíš, že má i nemá pravidla. Takže pravidla nechávám bokem a pokusím se jen vnímat rytmus a logiku i nelogiku veršů - neveršů.
Chtěla bych autorovi poděkovat za krásný čtecí zážitek, zároveň se ale obávám, že v porovnání s jeho jemností to bude vypadat jako slon v porcelánu.
Avathar napsal všechno, co je třeba, já si ale myslím, že tahle knížka není úplně stejná, jako jeho předchozí i když jsem je nečetla všechny. Liší se pojetím i stylem. Ne všude, ale liší. A je to jen ku prospěchu celé knihy. Kdybych to měla k něčemu přirovnat tak, jak to vidím a cítím já, přirovnala bych to k obrazům, malým příběhům a ke kolážím. A snové obrazy mohou splňovat představy každého z nás, záleží, co si přejeme vidět...
Kortexo: Film Puls z roku 2006 nemá nic společného s knihou Stephena Kinga, kdybys ji četl, musel bys to vědět.
Apokalyptická vize blíže neurčené budoucnosti a bezcitné losování dětí, které jdou všechny na smrt, mi připomenula řecký mýtus o labyrintu, Mínotaurovi a dvanácti pannách a mladících, kteří tam museli vstoupit.
Není to špatné, je tam vlastně všechno, čeho si čtenář žádá. Musím se ale přiznat, že hlavní hrdinka mi občas tak lezla na nervy, že bych ji tou knihou s chutí praštila!
Kniha je sice nádherně vázaná a je v ní i celkem dost fotografifí, ale je psaná v češtině, angličtině, němčině a polštině a to po odstavcích, což ve čtení docela ruší, protože musíte hledat, kde a na které stránce je pokračování děje v jazyce, který jste si zvolili. Myslím, že by bylo lepší psát tuto historii zvlášť v každém z jazyků a čtenář by tak nebyl stresován hledáním dalších pasáží.
Jsem sice už celkem ostřílený kingomol, ale u této knihy se mi poprvé v životě stalo, že jsem ji musela na pár dní odložit a vzít si něco lehkého na čtení. To, že jsem měla noční můry, nic nebylo. Já jsem se tak děsila, co přijde, že jsem ji prostě odložit musela, abych si odpočinula a vzpamatovala se. Komentovat nebudu, není třeba, všechno už tady napsali čtenáři přede mnou.
Taky jsem si čtení užila a nejen to. Ve spánku jsem bloudila lesem a ráno přemýšlela, co zase ta holka vyvede. Naprosto jsem při čtení uvěřila myšlenkovým pochodům devítileté holčičky, já jsem se vlastně občas tou holčičkou stala. To je kouzlo, které King ovládá a kterým čtenáře přitahuje. Zavede nás do světů, které stvořil a my v nich žijeme, dokud si neuvědomíme, že kniha skončila. U mne to aspoň tak funguje. Jednu hvězdu dolů ale dávám za konec příběhu, tam mi to trošku skříplo.
Pro mne je to krásná kniha, u které jsem mohla popustit uzdu fantazii a představám, jaký byl život pravěkých lovců i celých rodů. Panu Štorchovi jako vypravěči a panu Burianovi jako ilustrátorovi jsem za to velice vděčná, neboť bez nich by má fantazie mohla jen tápat.
Film se mi nelíbí, beru ho na milost jen díky panu Bartoškovi, který zde pobíhá oděn do kůží a je opravdu kouzelný.
Skvěle napsaná a skvěle promyšlená kniha.
Zařekla jsem se, že nenakouknu na poslední stránky, abych věděla, jak to dopadne a taky jsem to neudělala. Šetřila jsem si knihu a četla ji pomalu a pečlivě. K vesměs pochvalným komentářům celkem nemám co dodat, snad jen to, že Kingovo " vatování " mi vůbec nevadí, ba naopak, očekávám ho. Popisy kohokoliv a čehokoliv ke Kingovi prostě patří a on je v nich mistr. Právě díky jeho mistrovským popisům přesně vím, jak vypadají lidé v jeho knihách, znám jejich myšlenkové pochody, domy, ve kterých bydlí a auta, ve kterých jezdí. Znám jejich psy a vím, co rádi jedí. Je to lepší než sledování filmu, je to jako precizně a do detailů namalovaný obraz.
Královský syn Avaru je vyslán jako zvěd na tajemný a bohatý ostrov Atlantida. Atlantiďané jsou přátelští a milí lidé, kteří ochotně přijímají cizí návštěvníky ve svém jediném přístavu, ochotně s nimi obchodují, ale do své země nikdy nikoho nepustí, ta je skryta za vysokou zdí. Neopatrní zvědavci, kteří se pokusili zjistit, co za zdí je, se už nikdy nevrátili. Avaru ale věří, že se mu podaří přežít.
Četla jsem ji před spaním, což bylo blahodárné, protože jsem se prosmála do spánku. Akorát děkuji osudu, že takové dítě nemám, nic ve zlém! A pak jsem taky nepochopila, proč všechna jména byla zachována v anglické formě, akorát Jirka ne. To mne dost rušilo. To jméno "Jirka" mi tam prostě mezi Ethel, Barbarou, Henrym, Michaelem a tak, nesedělo.
Ale to jsou přece všechno pohádky H. Ch. Andersena a bratří Grimmů! Proč se tedy píše "kolektiv autorů" ?
Když se Anna Rakouská vdala za Ludvíka XIII a stala se francouzskou královnou, moc šťastný život ji nečekal. To vědí všichni, kdo znají obsah knihy nebo filmu, " Tři mušketýři ". Co když to ale všechno bylo trošičku jinak?
Myslím, že jediný, kdo pokračování mohl napsat, by byla M.Mitchell. A pokud to neudělala a samozřejmě ani už neudělá, věděla zřejmě naprosto přesně, proč.
Zábavný příběh o tom, že skoro všechny katastrofy se dají zvládnout, když celá rodina vyhlásí pohotovost a katastrofám se s humorem postaví.
Čtyři kamarádky se pohašteří a trvá jim sedm dlouhých let, než zjistí, že to byla pitomost a zase se smíří. To je vlastně celý děj. Dívky jsou samozřejmě krásné, talentované a úspěšné, což platí i o jejich partnerech. Na konci příběhu se všichni milují a čtenář cítí v kostech, že svatby se moc odkládat nebudou. Brrrr....
Kdo zná knihy pana Dänikena, nebude nijak zvlášť překvapen, ale čtení je to docela zajímavé a krásné fotografie za prohlédnutí taky určitě stojí.