alkazemka komentáře u knih

Není to typický životopis. Je to spíš.... cesta bojovníka. Výjimečného, cílevědomého, silného a hlavně velmi sebevědomého. Párkrát mě při čtení napadlo, že to je na hraně, to vědomí si vlastních kvalit, ta víra v sebe sama a své schopnosti. Jenže ono to není na hraně. Je to přesně tam, kde to být musí, když chceš být nejlepší na světě. A to i poté, co se tam musíš vyškrábat zase znovu z totálního dna. Klobouk dolů před tímhle frajerem.

"Musíš tím projít, i ten dnešní den jednou skončí."

1 06.05.2020

Někdy není potřeba žádných literárních cen, aby byla knížka přečtena na jeden nádech...
Někdy není potřeba žádných složitých zápletek a konstrukcí....
Někdy není potřeba žádné jiné další "velké" téma, stačí bohatě láska....
Někdy je prostě fajn nechat se jen tak unášet na vlnách zdánlivě obyčejného příběhu...

"....někdy osud a láska nejsou v souladu."

9 28.04.2020

Oceňovaná kniha polské autorky, na kterou jsem byla moc zvědavá. Polsko a Poláci vůbec jsou pro nás, aspoň myslím, speciální kategorie. Máme k nim na jednu stranu velmi blízko a to v mnoha směrech, na druhou stranu jakobychom se nemohli rozhodnout, jestli národ, se kterým si rozumíme i bez slovníku, chceme vnímat pozitivně nebo naopak. Takže jsem se na román z prostředí polského maloměsta, zejména o ženách, jejich místě ve společnosti, jejich pocitech, radostech a strastech, už dlouho těšila.
Jenže.... Někde se asi stala chyba v Matrixu... Celou knížku se střídaly čtivé pasáže s těmi, co se prostě musí nějak vydržet. Nedokážu popsat ani vysvětlit, proč se vlastně Joanně Batorové nepodařilo udržovat mě konstantně ve stavu permanentního těšení se na další dávku řádků, stránek, kapitol.... Nicméně když jsem byla "na vlně", tak to bylo moc pěkné, silné.

"...jako kdyby čas byl něčím, co se dá posešívat z kousků zbožných přání a pozdních lítostí."

2 23.04.2020

Poslední dobou mám štěstí na samé nádherné čtení. A teď "Mendelův trpaslík" Simona Mawera. Moc jsem se těšila, protože pan Mawer už mě několikrát přesvědčil, že by to šlo. Vždycky si říkám, jak to ten chlap dělá, že ať se dotkne jakéhokoliv tématu, v jakémkoliv období, vyleze z toho něco tak čtivého?
Tentokrát zabrousil do oblasti vědy, konkrétně genetiky. V hlavní roli Gregor Mendel se svými hrášky a pak cesta, kterou se tato věda po desítky let ubírala. Vzhledem k tomu, že je 21.století, tak jde o skok přímo vesmírný. Čili upřímně se přiznávám, že v odborných pasážích jsem se lehce ztrácela (asi jsem už dlouho pryč ze školy, nebo co... ????). Nicméně linka příběhu, toho lidského, respektive obou příběhů, se zejména ve druhé části knížky patřičně rozběhla.
Sice nemám stejně povznesený čtenářský pocit jako po Skleněném pokoji, ale pořád to rozhodně stojí za to!
"Můžeme z vzezření člověka něco vyčíst? Kdo ví, kdo vlastně ví, co se odehrává pod viditelným povrchem?"

4 10.04.2020

Už po přečtení prvních pár stránek jsem se přistihla, že se uculuju. A to tak, že pořád. Až do konce knížky jsem se pak na tento jev speciálně zaměřila a co nejobjektivněji jsem se snažila ten neustálý úsměv korigovat a vyluzovat jej pouze ve chvílích k tomu určených a na základě závažných důvodů. A výsledek? Prousmívala jsem se celou knížkou.
Milé čtení, které není tak úplně typickým cestopisem. Spíše je to takový deníček, ve kterém Ladislav Zibura převážně vtipně glosuje denní radosti i strasti ne zcela profesionálního pocestného. A jak sám autor podotýká - jak že to dopadne? Nijak. Pořád jenom chodí. Zcela v duchu hesla - cesta je cíl.
"Když se člověk topí v bahně cesty, obvykle přijde nečekané setkání, které ho z něj dostane. Stačí jen počkat."

10 31.03.2020

Myslím, že už v těchto končinách není nikdo, kdo by neznal skvělé knížky Aleny Mornštajnové.
"Tiché roky" je jedna z nich, ta poslední. Nebudu se tentokrát pokoušet o hodnocení, to je celkem zbytečné, v tomto případě opravdu není co dodat a mé neumělé vyjadřování by stejně nebylo dost. Namísto toho raději přidám vševypovídající mikropříběh.
"Tiché roky" jsem letos dostala od své maminky na Vánoce. Byl to od ní docela výkon, protože je nepohyblivá, takže to musela všechno pečlivě naplánovat a zorganizovat, zapojit agenty a tajné spojky atd.... Zkrátka správňácká vánoční konspirační akcička. Měla jsem velkou, upřímnou radost, protože to je jediná z knížek, kterou jsem od paní Mornštajnové ještě nečetla. Když jsem ji rozbalila, listovala v ní a chtěla si přivonět, vypadl na mne z prostředka knížky proužek papíru. "Jé, mám to i se záložkou! Děkuju moc!" tetelila jsem se radostně. Načež mě moje maminka uzemnila: "To mi tam nech já si to pak dočtu."
Tolik krátký ilustrační příběh v duchu Forresta Gumpa. Ať žijí maminky!
P.S. Nejde to. Musím něco dodat. Je vážně skvělá. Všechny barvy života nadávkované právě tak akorát, aby po tom všem zůstalo vědomí, že svět není černobílý a že není vždycky všechno tak, jak se na první pohled jeví

"Nikdo ale neví, kde ho čeká štěstí a s kým."

20 26.03.2020

Nějak nevím, jestli tento příběh "nemožné lásky v nemožné době" byl určen právě pro mě, abych ho patřičně docenila. Tak úplně to nebylo, co bych od "literární senzace" - jak se praví na přebalu - čekala.
Je to velmi syrové čtení, což se vzhledem k době a místu, kde se děj odehrává (Skandinávie, druhá světová válka), dá celkem očekávat. Jenže je to nejen syrové, ale taky takové jakoby... neuspořádané. Vždy, když už to vypadalo, že se chytám a budu vtažena do děje, se to někde pokazilo.
Zajímavý exkurz do současné finské tvorby, nicméně "Porodní bába" nejspíš nebude knihou, ke které se budu po letech s chutí vracet.

“Měla jsem něco, co jiné ženské neměly, znalosti, a díky nim i svobodu sebrat se a vydat po svých."

3 23.03.2020

Žádné chození kolem horké kaše - prostě nádherný román. Přemýšlím, kdy jsem naposledy četla knížku, jejíž příběh je zasazen do středověké Evropy. A ještě k tomu takhle krásně tlustou!
Propletenec několika osudů, které se vzájemně protínají a ovlivňují v čase, je brilantně odvyprávěný, takovým tím způsobem totálního vcucnutí do děje. Ken Follett nenudí ani chvilku. A přestože se některé životní cesty hrdinů knížky mohou zdát předvídatelné, tak... nejsou. Vždy něco překvapí.
Nemůžu opomenout ani "odborné" (rozuměj stavařské, jde přece o pilíře země) pasáže, které jsou mimořádně zajímavé a dokazují, jakého fištróna naši předkové měli. A jak drsné životní podmínky v té době panovaly....

"Měl smysl pro nespoutané, košaté, rozpínavé věci: vysoké hory, staleté duby a Alieniny vlasy."

15 15.03.2020

Další dávka napínavého propletence navazující na výborný "Game". Bohužel jsem se zkraje tak trochu ztrácela ve virtuálním světě, ve všech těch setupech, trollech či bloggerech, a jako "troll", a to doslova, jsem si připadala já. Nicméně to vůbec nevadí. Nakonec mě to pohltilo stejně jako hlavního hrdinu "Hra". Až do konce jsem vůbec netušila.... Žádné takové, že vrah je zahradník. Všichni v příběhu mohli být na jakékoliv straně barikády. Uf!

"Občas, když chcete, aby se něco změnilo, musíte vzít věci do vlastních rukou"

2 10.02.2020

V krátké době další knížka Simona Mawera. Po "Provazochodkyni" ze špionážního prostředí to byl teď "Skleněný pokoj". Příběh vily Tugendhat, spletité osudy jedné rodiny, svědectví jedné temné éry naší historie.
Postavy v knize jsou smyšlené, píše se hned v úvodu. Ale...vážně jsou? Ať tak či onak, je to úplně jedno, protože záhy jsem byla vtažena do děje, připoutána k tomu neskutečně čtivě napsanému vyprávění. Nešlo přestat. Tak silný je to příběh, barevný, plný všeho, co život přináší a to přesně v té správné míře. Nic nechybí, nic nepřebývá.
A i když se to nemá, tak závidím vám všem, které ten zážitek teprve čeká.

"Určité věci se nezapomínají. Zůstávají v nás."

11 30.01.2020

Nejsem žádný velký fanoušek science fiction, ale tuhle knížku jsem si prostě přečíst musela, když jsem zahlédla její název u bráchy v knihovně, to dá rozum, že ano. Takový krásný název. Ale....chyba lávky!
Zdánlivě obyčejné povídky s příběhy, ze kterých více či méně mrazí. Ne všechny mě úplně nadchnuly (většina teda ne), některým jsem nejdřív hned neporozuměla a musela se nad nimi zamyslet, ale tak nějak si říkám, že to možná pan Volný tak chtěl.
Další knížka z kategorie - určitě má svou přidanou hodnotu, kterou jsem ale já v tento okamžik, v tomto rozpoložení a v této náladě nebyla schopna objevit a docenit.
A rozhodně po přečtení nemůžu říct nic ve smyslu - no páni, proč jsem ten žánr doteď tak opomíjela?!

1 28.01.2020

To byla ale pěkná detektivka! Fakt. "Bretaňské poměry" mi půjčil jeden dlouholetý kamarád (kterému tímto moc děkuji) a musím mu dát za pravdu, četlo se to tak nějak s lehkostí a skoro samo. Žádné drastické scény, žádné potoky krve, jen taková obyčejná vraždička na francouzském venkově.
Neumím přesně identifikovat čím to je, ale atmosféra knížky na mě působí jakoby to ani nebyl příběh ze současnosti. A dokonce mi něčím připomíná styl Agathy Christie.... Ten klid Bretaňské vesnice.... její obyvatelé.... Nejsem vůbec žádný velký frankofil, ale Bretaň má jistě své kouzlo. Myslím, že se ke komisaři Dupinovi ještě vrátím, protože mu to vyšetřování jde moc hezky.
A jako bonus jsem objevila jedno moc pěkné bretaňské přísloví: "Klidné moře neudělá z nikoho dobrého námořníka"

19 27.01.2020

Moje první knížka od Simona Mawera a hned takové parádní čtení!
Příběh z prostředí špionáží, kde si nikdo nemůže být jistý komu může věřit a komu ne. Labyrint pravd, polopravd a lží, ve kterém se pohybovat znamená být stále ve střehu. Prostě jako při chůzi po laně. Ale i do tohoto prostředí patří obyčejné lidské touhy...láska....
Dějová linka přesahuje období od druhé světové války až po válku studenou. A není rozdíl, na které straně "barikády" člověk stojí. Na duši to má úplně stejně destruktivní dopad...

"....jeden z těch zvláštních paradoxů dětství, kdy člověk ví a zároveň neví, chápe a současně je zmatený..."

7 27.01.2020

Konečně! Tak dlouho jsem si ji chtěla přečíst a až teď ke mně doputovala, až teď si mě našla... Na dobré věci si někdy holt musíme počkat...
Krásně odvyprávěný životní příběh filosofa, který nadevše miloval a ctil svobodu a člověka, rozprávění, smích a samozřejmě ženy, nejvíc tu svou Xanthipu. Sympatický chlapík, tenhle Sokrates (mimochodem - myslím, že byl beztak buddhista ????). A jak je moderní a současný! To nám ve škole neříkali! Teda....aspoň si to nepamatuju... Bohužel měl smůlu, že narazil na nevědomost, ješitnost a hloupost, což známe v občas v různé míře všichni, jen nás to obvykle nestojí život.

"V každém člověku je slunce - jenom je nech plát...."

P.S. A až vám někdo, milé dámy, bude říkat, že jste uhádaná jako Xanthipa, tak to berte jako poctu. Byla to chytrá, praktická ženská, která uměla říct nahlas, co si myslí a která to celý život vydržela s FILOZOFEM!