Alvari komentáře u knih
Nejsem vždy zastáncem příběhů, které sprintují k cílové pásce, protože mi nevadí i delší popisy nebo více příběhových linek, ale Půl krále mě dost bavilo. Nebylo to sice nic, z čeho by si člověk vyloženě sedl na zadek, ale o to tu tolik nešlo. Postavy byly dostatečně zajímavé a uvěřitelné, severské zasazení mám taky rád a četlo se to skoro samo.
Velice povedené zakončení celé trilogie. Byl to takový hořkosladký konec. Pro některé konec absolutní, některé odešli zlomení více, někteří méně. Tohle je koneckonců svět Warhammeru 40k.
"Ztratit víru znamená ztratit cíl a přijít o vedení. Protože člověk bez víry už není ryzí a mysl bez cíle zabloudí na temná místa."
Ravenor a jeho společníci se vrací na místo činu - Eustis Majoris. Operace v plném utajení v Petropoli, jejíž temná zákoutí a obecně celkové vzezření, se mi líbilo ještě víc než v jedničce. Dočkali jsme se nástupu nových i starých nemesis a i nových spojenců. Postavy Belknapa a Unwertha mě dost bavili, jen trošku škoda mi přišlo upozadění Zaela, který tolik prostoru nedostal.
Četlo se to skoro samo. Ravenor tu není zase až tak výraznou postavou sám o sobě, ale má k sobě zajímavou partu společníků. Jako celek pak fungují vcelku hezky. Pro mě to mělo všeho tak akorát a předčilo to má očekávání.
Závěr Jeho temných esencí byl bohužel po dvou dobrých knížkách podstatně slabší. Četl se sice pořád hezky, ale bylo tam dle mého až příliš mnoho rozvleklých pasáží, kdy se toho dělo vlastně bolestně málo. Také mi přišlo, že tam bylo až příliš mnoho nedotažených věcí, které nakonec ústily ve zmatené závěry nebo nelogičnosti, jen abychom se dobrali toho konce, kterého se nám dostalo. Je to trošku škoda, protože Pullman budoval v prvních dvou dílech krásný svět, ale nakonec to bylo jako mazat kus másla na příliš velký krajíc chleba. Dojem z celé série mi to ale vyloženě nezkazilo a i přesto, že to je čtení pro mladší čtenáře, jsem v celkovém hodnocení s Jeho temnými esencemi spokojený.
Příběh se posunul vpřed a byl plnější, temnější a méně pohádkový než Zlatý kompas. I přesto, že mi ta pohádkovost u Zlatého kompasu vůbec nevadila, bavil mě Jedinečný nůž ještě o trochu víc a přispěla k tomu určitě ta malinko větší dospělost celého příběhu. Pullmanův svět stále skvěle funguje, příběh svižně odsýpá, ale není to uspěchané. Super fantasy.
I přesto, že je Zlatý kompas určený spíše mladším čtenářům, k mému překvapení mě opravdu bavil. Pullman vytvořil hezký a uvěřitelný fantasy svět, kde samotný příběh bez zbytečných kudrlinek uháněl sebejistě kupředu a na sever.
Zasazení mi chvílemi připomínalo Crichtonovu Kouli, ale tady jsme samozřejmě byly na světelné roky daleko od Země. Na postavách toho tolik zajímavého a originálního nebylo, ale šlo tu spíše o střet zájmů rasy lidské a mimozemské ohledně Ilmataru a jejích obyvatel. Začátek byl malinko pomalejší, ale ve finále se Jejich moře četlo hezky a bavilo mě.
Budu sice opakovat, co už tu zaznělo mnohokrát, ale Válka s mloky je nadčasovým veledílem. Čapek tu opět pracuje s nedokonalostí lidské nátury a její neustálou chamtivostí a touhou po zisku (ať už peněžním či mocenském), který je ve většině případů neukojitelný. Forma, kterou je Válka s mloky psaná, je úžasně funkční a příběh sebejistě pluje až ke svému konci.
Příběhem se mísí lidská bezmoc, arogance, hloupost, naivita, hrdost a nakonec i hněv. Je až strašidelné, jak se dá v Bílé nemoci nalézt tolik společných věcí s dnešní dobou a lidmi.
Tohle mě vcelku dost bavilo. I přesto, že se dá brzy poznat, kdo Emilie je, se mi i tak líbilo, jak byly ty náznaky nápověď dávkovány s mírnou vzestupnou tendencí. Obecně byla postava Emilie na příběhu to nejzajímavější. Hezky bylo odvyprávěno i to, jak k Věci Makropulos nejprve přistupovali ostatní postavy. Jakým způsobem by s ní naložili a proč by jí měl mít právě ten či onen, a jak poté všichni postupně otáčeli, když jim Emilie vyprávěla svůj příběh.
Mé první čtení divadelní hry. Drama se špetkou humoru, plné zajímavých myšlenek a s hezkým spádem. Dílo velice nadčasové, až se člověk nestačí divit.
Prvních zhruba patnáct stránek jsem si zvykal na styl i mluvu, protože to bylo něco diametrálně jiného, než normálně čtu. Pak už se to četlo hezky. Asi jediné dvě věci mě trošku na příběhu zklamaly. Za prvé jsem čekal, že se bude příběh více točit okolo Krakatitu jako takového, ale většinu času byl spíše v pozadí a fungoval společně s Prokopovou honbou za tajemnou dívkou a jeho rozhodnutími jako nástroj jeho dalších peripetií. A za druhé to bylo zakončení příběhu, které bylo na můj vkus takové trošku nijaké. Jako celek mě ovšem knížka bavila více, než bych na začátku čekal.
Mechanikum je díl, který mě bavil z celého Horus heresy zatím nejvíce. Děj se rozvíjel postupně a v hezkém tempu mě seznamoval s jednotlivými postavami, aby pak vygradoval do svého třeskutého konce, který se ovšem nečetl jednoduše.
Bitva o Propast má svižné tempo a o akci tu není nouze. Příběh je to vcelku jednoduchý a přímočarý, ale nic, co by oslnilo. I tak mě to ale bavilo. Škoda jen, že postavy nedostaly větší prostor pro růst, protože jich tam bylo pár, které mi i z toho mála přišly zajímavé.
Mnoho postav, včetně posádky Rocinante, vyrazilo na svou poslední výpravu. Jsem rád, že hrdinové dostali své uspokojivé zakončení a místo ve hvězdách. Jako celek jsem si Expanzi užil a teď si bude po právu užívat odpočinku v mé knihovně. :)
I když se Legie odehrává ještě "těsně" před započnutím Horovi zrady, řekl bych že události, které se zde odehrávají, mají a budou mít velký dopad nejen na lidstvo, ale na budoucnost celé galaxie. Příběhově to není taková řežba, jako tomu často bylo, ale mě tenhle styl vyhovoval. Tajemnost legie Alfa, pohled do řad imperiální armády a vcelku dost zajímavých postav a jejich osudů. Za mě super.
Takový pohled do minulosti, který měl ovšem s Horovou herezí pramálo společného. Nebylo to vyloženě špatné, ale ani nic co by nějak vyčnívalo. Pro mě zatím nejslabší z celé série.
Pohled na události před a po Isstvanu III, tentokrát z pohledu Fulgrima a jeho Císařových dětí. Postupná korupce Fulgrima a jeho válečníků, tragický příběh Ostiana a Sereny, neskutečná Slaanesh párty a nakonec brutální jatka na Isstvanu V. To tedy bylo něco.
Čtivý pohled na události okolo začátku Horova plánu ze strany Gardy smrti, Nathaniela Garra i posádky Eisensteinu. V příběhu se střídaly se okamžiky hrdinství, bolesti, víry i naprosté beznaděje. Chudák Solun... Zatím nejlepší díl Horova kacířství.