Alvari komentáře u knih
(SPOILER) Aby mohl Seldonův plán dál fungovat, musela být Druhá nadace poražena, a to se v jistém slova smyslu událo. Příjemně překvapivým elementem tohoto dílu byla Arkádie, jejíž role byla nakonec jedním z důležitých faktorů pro úspěch celého plánu a její "partie" byla rozehrána na vcelku dlouhou trať. Konec byl promyšlený a vše do sebe nakonec po Asimovsku logicky zapadlo.
Stejně čtivé jako první díl, ale ucelenější. Soutředění příběhu pouze na dvě krize, které už tentokrát nedělil takový časový posun tomu rozhodně pomohl. Oba příběhy měli něco do sebe, ale zajímavější byla část, ve které figuroval Mezek a zmínky o Druhé nadaci.
Stáří se na Nadaci skoro vůbec nepodepsalo. Nadace je nadčasová, čtivá a myšlenka i provedení této Asimovovi vize úpadku galaktické říše mi náramně sedlo.
Pária byla skvělá knížka, ale Kajícnice byla pro mě ještě o něco lepší. Bylo toho opravdu hodně. Oba inkvizitorské týmy, Astartes z obou stran loajality vůči Císaři, plno dalších zajímavých postav, ale hlavně se pořád něco dělo. Abnett toho do téhle knížky dokázal nacpat opravdu neskutečně moc, aniž by to mělo nádech jakékoliv uspěchanosti. Konec byl pak třešničkou na dortu. Už aby byl třetí díl.
Trochu jsem se obával návratu na Gregorův a Gideonův píseček, ale nakonec musím říct, že jsem spokojený. Staronová Alizebeth je uvěřitelná, příběh hezky odsýpá a navíc se mi líbila i postava Rennera.
Povedená sbírka povídek ze světa WH40k. Pokud bych si měl vybrat jednu, která mě oslovila nejvíc, tak povídka Hlas, kde pro změnu figuroval někdo jiný než vojáci Astartes.
Sluneční soustava, lidstvo a vesmír obecně si toho v posledním díle prošel vcelku dost. Začali jsme na našem písečku, Sluneční soustavě. Svým "návratem" nás poctili Trisolarané. Podívali jsme se blíže i na dění okolo Blue Space a Gravity. No a pak tu byla Sin, Aj, Tchien-ming i s jeho pohádkami a I-fan. Pohybovali jsme se nejprve krůčky ve vesmírném měřítku mravenčími, pak většími a nakonec došli velice daleko. Nakonec jsme ale stejně přišli na to, že všechno jednou skončí. Jak to skončí, to je však otázka druhá.
"Věčnou nocí ramene Orionu se jako meteority mihly dvě civilizace a vesmír si jejich záři zapamatoval."
Začátek druhého dílu byl trošku pozvolnější, ale jen co se dostal do obrátek, nešlo přestat číst. Hibernace hlavních postav a jejich posun do budoucnosti mi i fyzicky přišel znát, jako kdybych události jí předcházející, četl před hrozně dlouhou dobou. Vše pak bylo jako na houpačce. Jistotu vystřídala absolutní beznaděj a chaos a Luo Ťi musel zatáhnout za pomyslnou ruční brzdu. Jako poslední bych zmínil teorii samotného Temného lesa, která mi přišla neskutečně zajímavá, uvěřitelná a když se nad ní zamyslím, tak vlastně i strašidelná. Opět skvělý sci-fi počin.
Věděl jsem tak z části do čeho jdu, ale stejně mě to překvapilo. A to i přesto, že sci-fi stránka příběhu se dostala ke slovu po nějakých cca 100 stránkách. Upřímně mi to ale vůbec nevadilo. Pohled na mentalitu a ideologii z úplně jiného těsta, byl pro mě také zajímavý. No a co se zbytku týče, bylo to plné zajímavých nápadů, teorií a úvah. Četlo se to skoro samo a příběh jsem hltal velkými doušky. Za mě super sci-fi.
Druhá sbírka mi přišla o trošku slabší než první svazek. Bylo tu více zvláštních povídek, které mě tolik neoslovily nebo z nich byl Lovecraftův vliv méně znatelný. Kdybych měl znovu zmínit alespoň tři povídky, které bych hodnotil nejvýše, byly by to Hrůza v muzeu, Deník Alonza Typera a Ve zdech Eryxu, kde poslední jmenovaná povídka sice byla mimo Lovecraftův "běžný styl" a zasazení, ale zajímavosti jí to rozhodně neubralo.
Ze začátku jsem se trošku hrozil, kde že vlastně je ten Lovecraft. Naštěstí se jeho vliv a styl začal postupně prokousávat na povrch a velká většina povídek byla zábavná. Za sebe musím vyzdvihnout alespoň tři z nich. Yigova kletba, která sice co do objemu nebyla obsáhlá, ale hezky tu byl nastíněn strach původních obyvatel z Hadího boha. Poslední test, ze kterého po srovnání s původní verzí (Oběť vědě) dýchaly Lovecraftovi úpravy textu. No a nakonec samozřejmě Pahorek s nepřeberným množstvím odkazů na Lovecraftův mýtus a návštěvou podzemního světa.
S lítostí musím přiznat, že tohle byla zatím nejhorší knížka, kterou jsem od Sandersona četl. Nesedlo mi vůbec prostředí, celé se to dost táhlo a často se mi ani moc číst nechtělo. Ke konci příběhu se sice znovu ukázalo, jak má Sanderson věci promyšlené a mnoho věcí do sebe zapadlo nebo se vysvětlilo, ale cesta k nim byla opravdu chvílemi úmorná.
Sanderson pokračuje s laťkou nastavenou zhruba stejně vysoko jako v prvním díle. Detritus a většinu dobře známých postav sice ve většině případů nahradil Výhled na hvězdy a nové postavy, ale byla tu alespoň šance podívat se pod pokličku Nejvyšší instance, jejím různorodým obyvatelům a dokonce i ten Pátrač se dostavil na kafe.
Sanderson i kdyby snad psal o vytírání podlahy hadrem, tak to bude poutavé. Všechno v knize sice není naprostým obrazem dokonalosti, ale dohromady to ve finále stejně všechno funguje. Líbilo se mi zasazení, což se ostatně děje ve většině případů, kde nějakým způsobem figuruje vesmír. Postavy nebyly něco převratně nového nebo originálního, ale jako celek pracovaly hezky. Hlavním měřítkem ale byl fakt, že mě knížka opravdu bavila.
Pěkně napsaný a seskládaný materiál, který nám dal nahlédnout do dalších tajů a zákoutí Eisenhorna. Magos byl pak takovou hezky prolnutou třešničkou na dortu.
Velice strhující uzavření Eisenhornovi trilogie. Chvílemi ani chudák Gregor neměl příliš času na oddych. Abnett tohle vážně umí, vtáhnout doprostřed dění a nedat vydechnout jak hrdinům, tak čtenáři. Škoda jen, že konec byl na můj vkus rychlý možná až moc. To nicméně na kvalitě příběhu vůbec nic neubralo.
Další případ inkvizitora Eisenhorna a znovu jsem si to náramně užil. Kromě starých známých se tu objevilo i mnoho nových postav. Ne všichni si ovšem Gregora oblíbili. I přes množství překážek, chvíle pochyb a balancování na hraně sil Warpu, tu Eisenhorn znovu ukázal své kvality ve službách Císaři v boji proti služebníkům Chaosu.
Má další návštěva WH40k univerza a zatím jedna z nejlepších. Eisenhornův tým neoplývá mnoha členy, ale o víc jsou zapamatovatelnější. I když se vlastně ještě tato skupina dávala dohromady, fungovali spolu skvěle. Příběh má spád, atmosféru a je promyšleně poskládaný. Za mě palec nahoru a hurá na další díl.
I když asi nebudu schopný plně docenit Eddu po její jazykové stránce, byl to pro mě i tak velice obohacující pohled do mé nejoblíbenější mytologie.
Jako zakončení série to fungovalo hezky, ale Půl války bylo pro mě slabší než Půl krále a Půl světa. Opět tu buď přibyly nové postavy nebo se dostaly do popředí postavy z předešlých dílů, ale už to nefungovalo stejně dobře. Ve finále mi třeba Jarvi a Trnka (hlavně po událostech v Thorlby) připadali chvílemi až černobílí. Další věcí byly elfí "relikvie", které až příliš jednoduše vyřešily všechny následující problémy. Každopádně čtivé to bylo pořád a jako celek se mi Moře střepů líbilo.