Amaranta komentáře u knih
Skvělé je vydání s ilustracemi Vladimíra Kokolii. Vlastním :).
Nejraději mám překlad Loukotkové (asi díky začlenění do textu románu), ale obecně jsou její překlady hlavně rytmicky velmi dobré.
Já umírám zde u studánky žízní,
žár ohně mám a chladem zuby chvím,
můj rodný kraj jak cizí zem mě trýzní,
mráz zmítá mnou, když v parnu výhně dlím;
červ nahý jsem, byť oděn hedvábím.
V mém smíchu pláč a marnost v čekání,
dlaň pomocná mě v úzkost dohání,
vždy bez těchy já těšívám se jen.
Svou cítím moc, leč síly neznám v ní,
ctně uvítán a každým vyháněn.
Tak zde je narozdíl od Příběhu umění problém poněkud závažnější. Co je skutečné a jak to vidíme? A co vypozorované či naopak přebrané skrz jedno velké síto schémat a vzorců v našch hlavách, které si budujeme v rodině, společnosti, kultuře...?
Samozřejmě, je to povšechné a odborně vpodstatě nepřínosně, ale jako vhled do výtvarného umění a příručka pro nadchnutí, zalíbení a pochopení vynikající. To nelze popřít.
Kniha vyniká psychologickým líčením malířových podnětů k práci a naráží i na dobové reálie (nikoliv však příliš konkrétně, např. Dürera zmiňuje jako "toho z Norimberka", takže nejpodstatnější je opravdu Grünewaldova hlava a pak také nějaké ty štětce...)
Naprostý základ pro všechny studenty divadelní vědy, estetiky atd... Ale také, pokud chcete proniknout ke kořenům divadelní teorie a ověřit si, že mnoho podstatného a dodnes užívaného bylo napsáno již dávno...
Hodnotím jen za Ióna a Hippia Většího.
Na mě až moc překombinované, takové zápletky mě tolik nebaví. Ale dialogy, monology, atd. samozřejmě skvělé.
Z pohledu detektivky - výborně promyšlené. Ovšem styl je plný vzorců. Oddechové čtení, v žánru určitě vyniká, ale druhou knihu už jsem odložila po pár kapitolách a nejspíš se (pokud nebudu potřebovat něco, na co se nemusím moc soustředit) už k Chaseovi nevrátím.
Moje první čtení od Herriota!! Jednou jsem zmiňovala, že můj přechod k beletrii od dětských knih zapříčinila Jane Eyre, ale ne, bylo to toto, v páté třídě. Dalšími pracemi jsem hned nenavázala, protože zde nebyl osobní děj, ale vzpomínky jak stojím v češtině s referátem na tento výběr mi naskočí vždycky...
Poslední díly sice postrádají mladický odpich, ale s vědomím, že už nic jiného nepříjde se jen těžko smiřovalo... Tuto knihu jsem si koupila za sedmiletou etapu učení a závěrečné vystoupení v klavíru. Knížka byla určitě větším zážitkem.
Když si člověk přečte Psí historky poté, co prošel celou historií kompletních dílů, nemá to tak úplně smysl :).
Tady mi trochu vadilo, jak šroubovaně se mísil nový svět války se vzpomínáním. Sice se chtěl Herriot věnovat praxi veterináře a vzpomínat povětšinou na ty lepší chvíle, ale líčení výcviku letce a válečné situace byly mnohdy zajímavější - hlavně proto, že posouvaly děj dopředu.
V závěru tohoto dílu je snad můj nejoblíbenější moment. Moc bych ho chtěla popsat, ale to bych potencionální čtenáře velmi ochudila. Někdy si přelítnu jen tuto kapitolu a hned se začnu nevědomky usmívat (ale to je u Herriota časté).
Tuším od tohoto dílu vyprávění trochu slábne, ale stále je to moje nejoblíbenější knižní série. Opravdu, oblíbenost tentokrát spočívá v tom, že jsem ji četla tak šestkrát. A to se mi nestalo s žádnou knihou, prostě to nedělám. Snad žádnou jsem nepřečetla ani dvakrát. Herriot není klenot literatury, ale klenot každého, kdo si jeho historky zamiluje, anglický venkov takové čtenáře dokáže adoptovat a vytvořit mu takřka druhý domov.
Pečená kýta, není nad ni... Kdysi v angličtině jsme měli článek s proměnou pointy v sochu z ledu (do koktejlů na večírek). Taky dobrý nápad, ale nikoliv tak absurdní. Plus povídek je jistě v nepředpokládaném závěru, ael také to, že detektivně laděné jsou střídany fantaskně nadpřirozenými, každá je tak jedinečná.
Knihu doporučuji samozřejmě zájemcům o Hollara. ale také celkově o umění a historii 17. století. Z pohledu grafika lze sledovat i politiku a dějinné události u nás, v Nizozemí (dnešní Belgii), Velké Británii i jinde v Evropě, Hollar totiž často cestoval se svými mecenáši a z kreseb z cest poté tvořil grafické listy, které se staly základem českého umění tohoto oboru.
Tady je ještě pan Brouček jen směšně pomýlený muž na Měsíci, v 15. století dostal za uši mnohem víc a Čech tam jeho oportunismus důrazně vystupňoval. Chtěla bych upozornit, že dva příběhy o Broučkovi nejsou vůbec nudné (a zvláště první je tak kraťoučký, že na nudu opravdu není čas - moje krásné, malé vydání z roku 1908 má 120 stran, oproti zde uváděnému), takže stojí za to aspoň je zkusit.