Amazonka72 komentáře u knih

Ale ano, tentokrát za 5 hvězdiček. V porovnání s prvním dílem, je ten druhý přeci jenom více akčnější. Celou sérii čtu podruhé (asi po 8-mi letech). Jak jsem již psala v komentáři k prvnímu dílu, vzhledem k množství dalších severských detektivek a trihllerů je těžké knihy hodnotit. Ale Milénium byla jedna z "prvních vlaštovek", a to opravdu "dobrých vlaštovek".
Ačkoli je Lisbeth velmi netypická žena, já ji hrozně moc fandím. Líbí se mi, že je jiná než ostatní. Že si jde za svým. Že je statečná. A že je inteligentní. Možná právě ten inteligentní příběh a zápletka dělá knihy S. Larsona tak napínavými, knihami, od kterých se nejde odtrhnout. Knihami, které nestačí jenom číst, ale nad kterými musíte také přemýšlet.

9 21.01.2021

Kniha s magickou obálkou. Nejslavnější kniha pana Hájíčka, spisovatele, který svojí duši zanechal v Jižních Čechách. Zloději zelených koní jsou pro mě srdeční záležitostí... snad pro tu atmosféru, která celou knihou prostupuje. Na začátku skoro romantický příběh o zamilovaném hledači vltavínů, studentovi geologie, který má před sebou zajímavý a pestrý život... a snad i šťastný. Na konci pak příběh, který má nahořklou chuť, protože život obvykle nebývá takový, jaký si ho vysníme. Co žene člověka do spárů záhuby? Copak nevidí, že se svět kolem něj hroutí? Že přichází o to nejcenější - o svoje nejbližší. Co je to za podivnou sílu, která ho nutí balancovat na hraně spirály? Všechny tyto otázky mi proudí hlavou, když tuto útlou knihu čtu.
Co se nedá panu Hájíčkovi upřít, je krásný styl psaní - popisy krajiny, nálad, ano, je v tom trochu poezie.
Film jsem, bohužel, viděla také, naštěstí poté, co jsem si poprvé přečetla tuto knihu. Nyní jsem ji vzala do ruky již podruhé, protože si myslím, že je dobré se k některým textům vracet. Především proto, že celkový dojem z knihy je někdy velmi ovlivněn rozpoložením, ve kterém se čtenář nachází.
Film - to je velký smutek. S knihou a její poetikou nemá pranic společného. Obecně si myslím, že je velmi těžké natočit dobrý film podle dobré knihy. Vyžaduje to opravdu zkušeného režiséra a scénáristu. Některé plytké příběhy natočíte lehce, a dokonce se z nich mohou stát filmové trháky, knihy, jejichž stěžejním motivem je "nálada" a určitá poetičnost, již tak jednoduché natočit není.
Proto rozhodně doporučuji knihu a film případně jako doplněk k ní...

9 13.10.2020

Remarque je zkrátka pan spisovatel. Jeho příběhy jsou vždy skvěle vystavěné, co se týče postav pak propracované do nejmenších detailů. Jeho hrdinové jsou plní emocí, rozporuplných pocitů i jednání, ale vždy uvěřitelní.
Zajímavý pohled na to, jak se žije člověku, který ztratí svoji vlastní identitu. Ve světě, který spěje ke zkáze. Na dobu čekání, kdy nikdo netuší, co přijde, ale každému je jasné, že to nebude nic krásného...
A opět láska. Autorovi hrdinové vždy milují naplno. Jako kdyby láska byla tím posledním, co člověku zbývá. A není to tak?
Jednu hvězdu ubírám, protože jsou knihy, které mě osloví více.
Každopádně je to sázka na jistotu i kvalitu.

9 19.06.2020

Tak tohle byla milá kniha..., která pohladila po duši. Vyprávění “Rusandy”, která prožila své dětství a mládí v 50. - 80. letech minulého století v pražských Dejvicích, ale také na březích Černého moře ve velké zemi Sovětů. Vyprávění nezatížené ponurou atmosférou doby, ve které autorka vyrůstala. Dětství je období, které prožíváme s lehkostí, pokud máme kolem sebe lidi, kteří nás mají rádi. Vnímám to úplně stejně, jako velké dobrodružství. Včetně běhání po lese v pláštěnkách, igelitových sáčcích s plynovou maskou na obličeji. Lampiónové původy na svátek VŘSR, prázdniny s rodiči u moře v Bulharsku, mačkání se u rozhlasového přijímače, když jsme každé prázdniny na výročí 21.8. poslouchali s rodiči na chatě rádio Svobodná Evropa. Byl to můj život, ve kterém jsem prožívala první lásky, zklamání, výhry i prohry. Stejně jako Světlana, akorát o pár let později.
Je obdivuhodné, jakým způsobem paní Světlana popsala svůj vztah k otci. Autorka vzpomíná na to hezké, co s tatínkem prožila. A závěr knihy, kdy se celá rozvětvená rodina sejde nad výrobou pelmení, tak to je přeci ta nejhezčí vzpomínka na někoho, kdo byl součástí našeho života. Včetně tak důležitého odpuštění...
Ano, také věřím v to, že nás někdo na našich životních křižovatkách vede. Drží nad námi ochranou ruku. Že vše, co nás v životě potká, má nějaký smysl. I když si to nemusíme hned uvědomit.
Optimistická kniha, zvláště v den, kdy si připomínáme 30 let od znovunabytí svobody. Děkuji, že můžeme...

9 17.11.2019

Je velmi těžké po přečtení této knihy cokoli psát. Jako bys jedla kámen nepatří mezi knihy, které se Vám budou líbit, ale přesto je dobré si ji přečíst.
Stále se vracíme v knihách, filmech, vzpomínkách, k hrůzám holocaustu a 2.světové války. Je to správné, měli bychom si je hrůzy připomínat, aby se nemohly již nikdy opakovat. Co je však alarmující a vyvolávající mrazení až do morku kostí je skutečnost, že se tyto hrůzy děly i v nedávné minulosti, na konci minulého tisíciletí kousek od našich hranic. V době, kdy se Evropa probouzela do nového života po desítkách let totalitních režimů.
Reportáž W. Tochmana je syrová, pravdivá, popisuje hledání ostatků bližních těmi, co válku přežili. Vrací se i k popisu příběhů a hrůz, kterými oběti války před svou smrtí prošly.
Knihu jsem četla před svojí cestou do Bosny a Hercegoviny, abych lépe pochopila mentalitu tohoto kraje... abych do sebe nasála bosenskou atmosféru... abych se pozorně rozhlížela... abych si zapsala do paměti, že lidský život je křehký, a že svobody si musíme vážit.
Možná po návratu dopíši pár vět, až všechno spatřím na vlastní oči.

9 12.08.2019

Komentář k této knize jsem musela nechat uležet. Tak silně mě příběh zasáhl. Jedním slovem - nádhera. Velmi se mi líbilo vyprávění příběhu z pohledu chlapce. Všechny ty hrůzy, které se ve 30.letech děly v zemi sovětů pod diktaturou velkého Stalina, zvládla rodina očima Slávka (Vaška) s lehkostí. Putování rozlehlými pustinami v těplušce je pro malého kluka velkým dobrodružstvím. Stejně tak pobyt v Šurabu, v úplně jiném světě, uprostřed Tádžekistánu, kamenité pouště, kam se člověk dostane pouze na hřbetě velblouda. Setkání s naprostou chudobou a hladomorem, který touto dobou v Rusku propukl. A pak zase cesta zpět na Sibiř a nakonec do Československa, které se v roce 1938 stalo obětí Mnichovské dohody. Hltala jsem stránky jedním dechem.
Co jsem obdivovala, byla statečnost maminky. A také jsem si uvědomila, jak těžké pro ni muselo být “pustit” své děti do světa. V době, kdy se musela postarat o děti sama a navíc v cizí zemi. Vůbec si to nedovedu představit, ale na druhou stranu si Slávek našel svoji cestu sám. A tvrdá služba či shánění živobytí v pubertálním věku má také něco do sebe. V dnešní době, kdy mají mladí vše, nač si vzpomenou a vlastně se nemusí o nic starat, by taková “škola života” byla tou nejlepší terapií.
Kniha je krásná, laskavá a přitom s velmi hlubokým obsahem. Souhlasím s tím, že by se měla stát součástí školních čítanek a seznamů doporučené četby.
Děkuji za čtenářský zážitek, Trosečník Sibiřský získává čestné místo v naší knihovně.

9 02.05.2019

Po Noci tisíce hvězd opět kniha z nedávné minulosti, ze které až mrazí... Tentokrát evropský příběh ze Španělska pod diktaturou generála Franca.
Během čtení jsem stále přěmýšlela, zda bylo jednodušší žít v totalitním režimu ve východní Evropě, nebo v diktatuře na jihu. Těžko říci, myslím si, že mnohdy si ani neuvědomujeme, kolik evropských národů si muselo svoji demokracii tvrdě vydobít přes desítky let strádání a nesvobody.
Téma "ztracených a ukradených dětí" je velmi působivé, děsivé je i číslo, kolik dětí bylo násilně odebráno svým rodinám - 300 000 dětí, to je opravdu obrovské číslo. A ještě hrůznější je fakt, že je rodiče v mnoha případech považovali za mrtvé.
Kniha je velmi působivá, rozhodně doporučuji k přečtení.

8 27.10.2023

Zase velmi zdařilá Odeonovka... Psychologický román, který donutí k zamyšlení. Pro mě začátek velmi bolestivý, vzhledem k tomu, že mám také syna ve střídavé péči, byly pro mě řádky popisující tento stav z pohledu dospívajícího chlapce opravdu velmi depresivní. Přijmout skutečnost, čeho všeho se na svých dětech dopouštíme v domnění, že tak činíme pro jejich dobro. Stokrát se můžeme ubezpečovat, že jsme vše zvládli bez velkých hádek, převratů a kotrmelců, ale co se děje v dětské duši, to často netušíme.
Myslím si, že smyslem takových knih, jako jsou Pouta, je určitě i to, abychom se občas zamysleli nad svým jednáním a podívali se sami na sebe i z jiné strany.
Není to veselé čtení, ale kniha určitě stojí za přečtení.

8 03.07.2022

Velmi zdařilé dílo další ze současných českých autorek. Na knihách Petry Soukupové se mi líbí, že dokáže velmi nenásilnou formou převyprávět naprosto banální příběh, který velmi často většina z nás prožívá. Ať se jedná o vztahu dvou manželů, či matky a dcery, případně sourozenců...
Věci, na které nastal čas je příběhem ze života. Klasický model - láska, manželství, první a následně druhé dítě, partnerský stereotyp, a pak přijde osudová 40, děti povyrostou a najednou se hrdinové ocitají v situaci, kdy si začnou uvědomovat, že jejich život není ideální, a že si ho vlastně představovali trochu jinak... jenže, ono to není tak jednoduché vše přetrhat a začít žít úplně nový život. Mnohdy nám dojde, že ani ten starý nebyl zase tak špatný, a že ten stereotyp možná ke šťastnému životu patří.
Moc se mi líbilo, že autorka popisovala danou situaci vždy z pohledu všech zúčastněných - a to jak Alice, tak i Richarda a jejich dětí - Káji a Loly. Monohdy stejné věci vidíme každý trochu jinak.
Opět se zde objevuje skutečnost, že pokud si v partnerství neříkáme o svých pocitech a nejsme schopni partnerovi dát jasně najevo, co nám vadí, nemusí si to druhá strana vlastně vůbec uvědomovat.
Knihu doporučuji, čte se velmi pěkně, děj je svižný. Je určitě dobré a zajímavé přečíst si o tom, co většina z nás téměř každý den prožívá.

8 29.08.2021

První kniha od L. Moriarty, kterou jsem přečetla. Sedmilhářky znám velmi dobře, a to jak z úspěšného seriálu HBO, tak i z audioverze, kterou vysílal ČR2 před Vánocemi v roce 2020. Mně se tato kniha líbila, opravdu. Stejně tak, jako v Sedmilhářkách, i zde se autorka zabývá vztahy mezi lidmi, které jsou většinou velmi složité. Během času se vyvíjejí a mění. Stejně tak, jako se vyvíjíme a měníme my. Zajímavé téma - ztráta paměti. Ano, někdy to může být vysvobození z našich problémů a zaběhnutých životů, když pár let přeskočíme a vrátíme se na samý začátek. Ale... ono to není tak jednoduché, něco ze svého života smazat, protože každá minuta, každé rozhodnutí, náš život formuje. A i když se někdy rozhodneme špatně, jak víme, že je toto rozhodnutí špatné?
Zaujal mě příběh obou sester - jak Alice, tak Elizabeth. Těžko říci, které více. Vždy jsem měla tendenci oběma v duchu radit, co by měly udělat a jak se k dané situaci postavit. Ale na druhou stranu jsem si uvědomila, že si tím procesem musí projít samy, stejně tak, jako jsem si musela svými životními přešlapy projít já. Možná v tom je síla této knihy - popisuje naše přešlapy a ukazuje, že cesta vpřed vždy existuje. Těžko říci, co je v danou chvíli správné. Musíme si projít i těžkým obdobím puberty našich ratolestí, abychom měli možnost se jednou radovat z jejich dospělosti. Musíme si projít partnerskou krizí, abychom měli jednou možnost pochopit, jak důležitý pro nás je člověk, který nás "tak dobře zná". Musíme si projít krizí středního věku, abychom pochopili, že život není jenom o dokazování si toho, jak jsme stále mladí a fit... Tak o tom jsem přemýšlela a bylo to příjemné přemítání... o životě... atd...

8 03.04.2021

Knihy Ladislava Zibury, alias prince Ládíka, mě nikdy nezklamou. Záměrně jsem sáhla po jeho Evropské knize. Když už si mohu o svých cestovatelských plánech nechat jenom zdát, tak je příjemné o nich alespoň číst.
Co se mi na knihách Zibury líbí? Že jsou o obyčejných lidech, o zážitcích, které k cestování patří. Příjemných i těch nepříjemných. Že se Ladislav nechává lidmi inspirovat, že o nich píše laskavě a s láskou. Že si nic nedělá z nezdaru. Že se nechvástá tím, kolik kilometrů projel a co všechno viděl. Že bere cestování jako cestu k sobě sama. Že se umí na svět dívat pozitivně a s očima otevřenýma. A v neposlední řadě se mi hrozně moc líbí, jak jsou jeho "cestopisy" ztvárněny po výtvarné stránce. Dnes je již málo knih, které obsahují ilustrace. A jak jsem již u jednoho z jeho cestopisů psala, oceňuji fakt, že kniha neobsahuje fotografie. Ty jsou dnes součástí skoro každého cestopisu. Obrázky - to je jako za dob Karla Čapka a jeho cestopisů. A to jsou opravdové literární skvosty.
Pro mě byla kniha o Evropě srdeční záležitostí - Balkán miluji, mám ho skoro celý procestovaný, a když jsem si četla o místech, která také důvěrně znám, přesunula jsem se v myšlenkách do horkého léta a putování po horách (a někdy i po městech).
Pobaltí - to byla velká inspirace. Již několik let koketuji s myšlenkou navštívit pobaltský trojlístek Litva, Lotyško, Estonsko. Ládíkova kniha mě posunula ještě o kousek blíže k uskutečnění tohoto plánu.
Už aby bylo po krizi a my mohli vyrazit vstříc dobrodružství.
Děkuji za milé čtení.

8 22.02.2021

Důvody, proč jsem sáhla po této vychvalované oddychovce, byly dva. Za prvé jsem opravdu měla potřebu opět se ponořit do nějakého jednoduššího textu a příběhu, protože jsem si potřebovala odpočinout od náročnějších témat. A za druhé - Island je moje srdeční záležitost. Já ten ostrov zkrátka miluji, měla jsem tu možnost objet ho celý v roce 1995, tedy v době, kdy ještě nebyl tak turisticky navštěvovaný a v Česku byste našli jenom pár desítek cestovatelů, kteří tento ostrov navštívili.
Kniha mě však nijak neuchvátila, taková "červená knihovna" se vším všudy. Jednoduchý, místy až banální příběh, velmi snadno odhadnutelný. Kdyby tak v životě bylo vše jednoduché jako v této knize... Po další knize paní Julie Caplin rozhodně již nesáhnu. Mám pocit, že jsou autoři, kteří dokáží i tyto "zamilované příběhy" napsat přeci jenom poněkud precizněji, tím myslím, že jdou trochu více do hloubky jednotlivých postav. A není tam vše tak krásně jednoduché a průhledné...
Na druhou stranu, kniha splnila svůj účel. Četla se opravdu lehce a nezatěžovala mé myšlení žádnými zbytečnými otázkami.
A pak ten Island - je krásné číst o místech, která si umíte představit. A Island je opravdu tak specifický a nezapomenutelný, že jakákoli vzpomínka na něj vždy zahřeje u srdce.

8 22.11.2020

Další z mých audio knih. S přicházející zimou jsem se po hlavě vrhla, kromě čtení, i do poslouchání. Kniha Tkaničky byla náročná, a jsem ráda, že jsem tento smutný příběh poslouchala, protože číst bych ho asi nezvládla. Jak zde již bylo několikrát uvedeno, je to opravdu hořký příběh jednoho manželského života. Moc se mi líbil pohled ze tří stran - ze strany manželky, manžela a dcery. Jak to již v životě bývá, každý vnímá jednu a tu samou věc úplně jinak. Svojí perspektivou. Každému z protagonistů jsem vlastně rozumněla, co ho k jeho jednání vedlo. U každého mi však také spousta věcí vadila, až mě občas rozčilovala. Nejvíc prostoru dostal manžel, asi právem, přeci jenom psal knihu muž. A ačkoli to může znít podivně, já jsem se na něj nezlobila kvůli tomu, že opustil rodinu, ale kvůli tomu, že se v životě vzdal svých cílů. Má cenu se podřídit či obětovat svoji svobodu? A opravdu jsou děti takovou přítěží, pokud chce člověk žít "svobodným životem"? A proč se kvůli vlastním problémům uchylujeme k hysterickému jednání a ničíme tím život i osobám nám nejbližším? Proč se lidé nedokáží postavit ke svému rozhodnutí čelem a nepálit za sebou mosty? Proč se bojíme vlastního štěstí a vlastní osoby? Ano, bylo to opravdu hořké poslouchání, bohužel bez špetky naděje... Ale možná jsem si uvědomila, že jsem vlastně hrdá na to, že můj život nevypadá tak beznadějně...

8 16.11.2020

Slabé, slabé... Plytký příběh, u něhož jsem si říkala, jak moc je dobře, že se z něj nestal film. Film by byl fiasco, příběh “o ničem”. Kniha má tu výhodu, že představivost čtenářů mnohdy i nezajímavý příběh může vylepšit.
Ale na druhou stranu to byla celkem zajímavá sonda do života Scénáristy, který se snaží proniknout do velkého světa filmu. A tady narazí, protože specifika našeho českého filmového průmyslu jsou úplně jiná, než toho světového. A málokdo má tak ostré lokty a buldočí povahu, aby do tohoto světa pronikl.
Dokonce i popis života na Skotském venkově v přepychově zařízené vile s množství personálem, vyznívá pro malého českého tvůrce rozpačitě. Tolik se snažíme držet tempo, ale cíl nám stále uniká. A opravdu je tato cesta tou správnou? Není lepší zůstat sami sebou a nesnažil se být někým jiným?
Tak tohle jsou pocity a otázky, které se mi při četbě honily hlavou.
Ale jinak oddychovka na jeden deštivý víkend.

8 19.06.2020

Dávám pět hvězd - od knihy jsem se nemohla odrthnout. Asi se nedá hovořit o nějakém přelomovém literárním díle, důvodem je událost, o které kniha pojednává. Každopádně... na konci osmdesátých let jsem hltala všechny knihy z prostředí horolezců a především Himálájí. Joska Rakoncaj (jeden z našich nejvýznamnějších horolezců, první horolezec, který dvakrát zdolal vrchol obávané K2 alpinským stylem) byl můj vzor. Rainhold Messner - horolezec nevídaného formátu, knihu "Moje osmitisícovky" jsem četla několikrát.
Po knize Jona Krakauera jsem tudíž sáhla s očekáváním návratu o 30 let zpátky ... do časů, kdy jsem v duchu toužila prožít také "své himálájské dobrodužství". Místo toho jsem cestovala po evropských horách a můj nejvyšší vyrchol, kterého jsem dosáhla, měřil jenom něco málo přes 3000 metrů.
Kniha je velmi zajímavá, podrobně rozebírá situaci, která se odehrála v květnu 1996 na Mont Everestu. Myslím si, že situaci popsal pan Krakauer velmi objektivně, neměla jsem pocit, že by kohokoli obviňoval ze selhání. Ani nemám pocit, že on sám mohl ve 4. výškovém táboře udělat cokoli jiného, aby některým z jeho spolulezců pomohl v těžké situaci. Hory jsou nevyzpytatelné, vyžadují obrovskou pokoru od nás, lidí.
Co mě však více při četbě zaráželo... uvědomila jsem si, jak moc se z horolezectví stala komerční záležitost. Proč je v dnešním světě možné koupit si úplně cokoli? Není to opravdu cesta do záhuby? Neměly by být hory přístupné jenom těm, kteří k nim přistupují s pokorou? Možná to mělo být varování, když se tolik klientů nevrátilo z vrcholu dolů. Je pravda, že mé kroky směřují do hor Evropských - tj. do Alp a na Balkán. Ale vždy se řídím pravidlem, že se nepouštím do ničeho, co bych nezvládla sama.
Je to velké téma k přemýšlení, jak moc je správné pouštět se do dobrodružství, které je za hranicí našich možností. Jestli bychom neměli nechat vrcholky těch nejvyšších hor pouze těm, kteří v sobě mají tak velkou touhu a sílu postavit se přírodním živlům čelem, a do tohoto dobrodružství se pouští pouze sami nebo s někým, kdo je na tom podobně. Myslím si, že vrcholky osmitisícovek by se neměly stát cílem komerčních organizací. Nedivím se pak, že Ságarmátha (Matka bohyně) ukáže svojí nevlídnou tvář a naznačí nám, že naše místo je jinde.

8 29.02.2020

Krásná kniha, jejíž děj velmi poklidně plyne... Citlivé vykreslení příběhu jedné obyčejné rodiny žijící na konci 40.let v Oslu. Příběh malého chlapce, z dnešního pohledu zřejmě autisty, a jeho rodičů, je popsán bez zbytečného patosu a kudrlinek. Přesně tak, jak život plyne, s jeho drobnými radostmi i situacemi, se kterými je potřeba se vypořádat. Pan Christensen toto umí výtečně. Jeho romány jsou zdánlivě o obyčejných věcech, ale obvykle se za nimi skrývá něco hlubšího.
Pokud se panu spisovateli podaří dodržet slovo a dokončit celou zamýšlenou trilogii, budu mezi prvními čtenářkami dalšího pokračování.

8 16.02.2020

Paolo Cognetti patří mezi mé oblíbené autory. Píše o horách, ale nejde o klasické cestopisy, jeho knihy jsou protkány tichém hor, jejich magickou atmosférou a světem, který odkrývají v našich srdcích a myslích. Musí se číst s duší otevřenou a připravenou přijímat tento prostý svět. Navíc se jeho nová kniha v českém překladu objeví vždy na konci kalendářního roku, takže patří mezi vánoční dárky a také první knihy, které v daný rok čtu.
Nejnovější kniha nás zavede do Himaláji. Nikoli však na trek, kterého se každoročně účastní tisíce horchtivých turistů doprovázený armádou nosičů a pomocníků, ale do míst, kde před desítkami let putoval Peter Matthiessen, který o své cestě napsal knihu “Sněžný levhart”. Konkrétně do oblasti Dolpa v Nepálu, na dohled od Dhaulágiri. Příběh Sněžného levharta Paola provází celou cestu a často jej v knize vzpomíná.
Moje srdce si rozhodně získala Kandžiroba, nejoblíbenější postava knihy. Pro nezasvěcené nebudu prozrazovat, o koho jde, aby měli důvod si příběh přečíst.
Kniha vpodstatě nemá žádný děj, je prostá, musí se číst pomalu a k některým odstavcům je dobré se opakovaně vracet. Podle mě má ve čtenáři zanechat pouze “pocit”.
Rozhodně tedy není pro každého.
Ve mně “pocit” zanechala a to velmi pozitivní. Jednu hvězdičku však ubírám, protože jsem mnohem silnější “pocit” prožila při Divokém klukovi. A přišlo mi správné tento rozdíl, alespoň pro sebe, nějak rozlišit.
Óm Mani Padmé Húm.

8 07.01.2020

Číst tuto knihu byla opravdu radost. Ve smyslu toho, jak výborně je kniha postavena a napsána. Psychlogický romám, který jde až na dřeň. Při čtení mi doslova běhal mráz po zádech. První část knihy (psaná z pohledu Kanibala) je velmi dynamická a během chvilky se dozvídáme vše, o co v příběhu jde. Resp. z té věcné stránky - co všechno se stalo. A je velmi zajímavé, že při čtení prostého popisu věcí vzbuzuje hlavní hrdina, Sběratel, Kanibal, pouze soucit. Ve druhé části (psaná z pohledu Mirandy formou deníku), která plyne výrazně pomaleji, ale mnohem hlouběji popisuje vnitřní prožívání jednotlivých osob, se postupně z Kanibala stává "monstrum". Vše vygraduje v naprosté zhnusení.
Uvědomovala jsem si, jak velmi je důležité vzdělání a jakýsi životní nadhled pro vnímání světa kolem nás. Svět Mirandy je mnohem pestrobarevnější, vnitřně bohatší, a nic to nemění na tom, že jde vlastně o dívku "z dobré rodiny", narozdíl do Kanibala. Jeho "jednoduchost" mě rozčilovala, a přitom si dovedu představit, jak moc lidí by s ním soucítilo a vlastně mu rozumnělo. V tom smyslu, že Miranda působí "povýšeně a nafoukaně". Není to však povýšenost ani nafoukanost, je to komplikovanost jejího vnitřího světa a vnímání věcí, kolem ní. Ale to je právě to důležité. Vidět věci kolem sebe z různých stran, nespokojit se s tím, že život je pouze "černý a bílý". Není.
Téma svobody - něco, co je pro citlivé osobnosti tak důležité. Miranda mohla být zahrnována dary, přepychem, mít vše, nač si vzpomněla. Mnohem důležitější však pro ni je pocit svobody. Ten se nemůže vyrovnat žádným hmotným statkům. A troufám si říci, že ani bezmezné lásce. Pocit svobody je stav mysli. Pokud nejsme svobodní, tak náš život ztrácí smysl. A je jedno, jak svobodu vnímáme.
Našla jsem v knize spoustu myšlenek, které by stálo zato si uchovat. Tak snad alespoň jedna, která souvisí s názvem knihy a s celou atmosférou příběhu:
"Já vím, co pro něj jsem. Motýl, kterého chtěl vždycky chytit. Vzpomínám si, jak G.P. řekl (když jsme se poprvé setkali), že sběratel je ze všech živočichů ten nejhorší. Měl ovšem na mysli sběratele obrazů. Vlastně jsem to tentokrát nepochopila, myslela jsem si, že chce jen šokovat Karolínu - i mne. Ale má samozřejmě pravdu. Sběratelé jdou proti životu, proti umění, proti všemu."

8 18.07.2019

Moje druhá kniha od Paola Giordaniho. Na Osamělost prvočísel nemá, ale... lze vůbec tyto dvě knihy srovnávat? Ano, protože Paolo G. opět napsal dílo, ve kterém jde "až na dřeň", do myslí jednotlivých postav, jejich myšlenek. Navíc i zde je cítit, že se původně věnoval teoretické fyzice. Přirovnávání našeho myšlení a jednání k fyzikálním zákonům je prostě dokonalé.
Novela Čerň a stříbro mě hluboce zasáhla. Přečetla jsem ji během dvou dnů, a bylo to čtení, při kterém jsem nezažívala zrovna příjemné pocity. Jakobych to všechno znala, žila, přemýšlela o tom. Ano, stejně tak, jako v osamělosti prvočísel, i v manželství či partnertství jsme velmi často osamoceni. Člověka "vedle sebe" vnímáme jaksi z povzdálí. Snažíme se zůstat sami sebou a přitom se přizpůsobit tomu druhému. Máme v sobě jakýsi smutek, velmi obtížně definovatelný. Spojují nás děti, a někdy i osoby, které naše manželství sledují "zpovzdálí". To byl případ i paní A., která oba manžele spojovala tím, že jim dávala jistotu, pravidelný řád a rituály.
Spousta myšlenek mi utkvěla v paměti, některé jsem si i založila.
"Manželství fungující mimo předem stanovené role jí bylo cizí, a možná právě tohle přispívalo k pocitu jistoty, který nám svou přítomností poskytovala, jelikož jsme skrze ni zakoušeli trochu zbabělý stesk po překonaném, zjednodušené modelu rodinu, modelu, v němž každý nemusí být vše najednou - muž i žena, racionální i sentimentální, poddajný i přísný, romantický i přízemní -, modelu odlišném od toho, co na nás v dnešní době nakládá tak širokou a nerozlišenou zodpovědnost, že pak tak či onak pokaždé selháváme." (str. 87)
Není toto důvodem neustále omílající krizí vztahů v této uspěchané době?

8 05.07.2019

Sáhla jsem po severské krimi z prostého důvodu - pokud jsou tyto knihy dobře napsány, je to nejlepší oddychové čtení. A to i přes množství stran, které je potřeba přelouskat, uřezaných rukou, nohou i hlav a všech velmi drastických scén. Nevím, čím to je, ale i přesto, že nemám ráda násilí, hororové filmy nesleduji a nevyhledávám, mi to u těchto příběhů nevadí. Hltám stránku za stránkou a jsem zvědavá, jak všechno dopadne. A o to asi u těchto typů knih jde především, proto jsou tak oblíbené a vyhledáváné.
Lazar je moje druhá kniha od této spisovatelské dvojice. Nezklamala. Nečetla jsem Písečného muže, ale nijak mi to nevadilo. Jurek, typicky záporná postava s téměř nadpřirozenými schopnostmi, je ztělesněním všech špatných lidských vlastností. Musíte ho od první chvíle nenávidět. Jenom doufám, že jeho dějová linka skončila a autoři nebudou mít tendenci tuto postavu jakýmkoli způsobem zahrnout i do další knihy. Líbila se mi dějová linka Sagy, asi proto, že šla nejvíce do osobní roviny.
Hvězdičku od plného počtu odečítám proto, že si ho zaslouží kniha, která má i něco navíc.

8 11.05.2019