Ani832 komentáře u knih

O autorovi a jeho knihách jsem ze všech stran slyšela mnoho pozitivního, a když jsem zaregistrovala, že mu u nás vychází nová kniha, rozhodla jsem se ji zkusit. Hlavním tahákem pro mě byla anotace, která zněla geniálně a zároveň potrhle; trochu mi připomínala knihy Jonase Jonassona. Přidejte k tomu spoustu nadšených recenzí, naznačte rozebírání témat jako úzkost a psychické zdraví a máte mě v pasti.

Úzkosti a jejich lidé jsou prezentovány jako komedie, což není tak docela pravdivé označení. Ano, sice jsem se mnohokrát nastalými situacemi, chováním postav nebo dialogy opravdu bavila, ale nejedná se o grotesku. Většinu času jde spíš o hořkosladký společenský román, kdy nahlížíme do ne zrovna ideálních životů postav.

Kniha se zabývá obyčejným životem, lidskými pochybami, srovnávání se s ostatními, mezilidskými vztahy, psychikou nebo třeba tím, že život nemáme nikdo zcela pod kontrolou a že je to naprosto v pořádku. Na pozadí toho všeho se odehrává šílené přepadení zajímavé skvadry lidí během prohlídky bytu.

Možná by to mohlo působit trochu nudně, ale v Úzkostech nechybí zvraty a nějaké to napětí. Zároveň jsou velmi čtivé, mimo jiné i díky ukončování kapitol uprostřed děje.

Moc mě bavila hra se čtenářem, kdy člověka, který přepadne zájemce na prohlídce bytu představuje jako individuum, z čehož není jasné, zdali se jedná o muže či ženu. Podobná věc se děje ve chvíli, kdy Backman na začátku představuje postavy, které se do příběhu připletou až za necelých sto stran.

I přes velké množství pro dějovou linii důležitých osob, kterých je přes deset, jsem neměla velké problémy rozlišovat kdo je kdo, jelikož si postavy nejsou svými vlastnostmi a chováním moc podobné. Jejich diverzita zároveň vytváří vtipné a zajímavé prostředí, kde se spolu všichni učí vycházet a porozumět si.

Většina postav je plastických, s vývojem. Někam se posunou, něco jim dojde nebo začnou řešit problémy, které v životě mají.

Do protagonistů se dalo snadno vcítit, nejvíc jsem se dokázala ztotožnit s psycholožkou Nadiou, která se v průběhu dospívání cítila prázdně, zbytečně a smutně bez zjevné příčiny, a s bankéřkou Zarou, kterou trápí výčitky svědomí a trpí úzkostnými poruchami.

Závěr považuju za uspokojivý – příběh se hezky uzavírá, problémy se začínají řešit a je ponechán prostor i určité naději, že to s hrdiny dopadne dobře. Stejně jako celá kniha se nese na hořkosladké vlně a zanechal ve mně smíšené pocity.

Po chvále, jaké se Backmanovým knihám dostává, jsem logicky měla nemalá očekávání, která byla naplněna přesně tak, jak jsem si představovala. Čekala jsem především zábavnou, lehce bláznivou knihu s přesahem, čehož se mi dostalo, tudíž jsem spokojena.

4,5*/5*

19 06.07.2021

Tak. Moje třetí kniha od Acimana a první zklamání.

Enigmatické variace jsou rozděleny na pět částí (dalo by se říct novel) z nichž první tři byly fajn, ale další dvě mi dojem z četby úplně zkazily. Celá kniha je o láskách protagonisty Paola; mapuje jeho milostný život v průběhu let.

V části číslo 1 “První láska” se Paolo vrací do Itálie a vzpomíná na Nanniho, svou první lásku. Fakt dobrý start a slibný začátek, ta atmosféra je skvělá, vyústění rovněž.

V druhé části “Jarní únava” vypráví o vztahu s Maud, což je taková pohodová část, hezky se to četlo, ale nic ohromujícího.

Třetí část “Manfred” je o Paolově zamilovanosti do Manfreda, hot týpka, kterého potkává na tenise. Taky pěkná část.

No a čtvrtá část “Hvězdná láska” to celé zkazila. Paolo je v tuto chvíli ve vztahu s Manfredem, o kterém roky snil. Potká ale Chloe, do které byl zakoukaný na vysoké škole. První den se spolu vyspí a říkají si, jak se milují a druhý den se nenávidí a nedokáží se na ničem shodnout. Prostě jednorázová aféra. Pak se čtyři roky nevidí, znovu se potkají a stane se to samé. Tohle se zopakuje asi ještě jednou nebo dvakrát. Oba dva jsou potom asi od jejich druhého setkání ve vztahu (Paolo s Manfredem, Chloe má manžela a dítě). Když se ho Chloe ptá, jestli o jejich aférkách ví Manfred, Paolo odpoví něco ve stylu “Ne, ale kdybych mu to řekl, stejně by mu to nevadilo.”

Podvádění se tu bere jako něco, nad čím každý druhý jen mávne rukou a je mu to úplně jedno, i když to třeba tuší. Manfreda mi bylo fakt líto.

Pátá část “Abingdon square” pojednává o Paolově (možná lehce platonické) zamilovanosti do jedné mladé slečny spisovatelky, se kterou se párkrát sejde, ale nic z toho nevzejde. Nic moc, ale ok.

Nechápu úplně zbytečný zvrat na konci, kdy Paolo odejde ze schůzky s mladou spisovatelkou domů a následuje odhalení, že je ženatý s Claire, ženou, kterou jsme v knize potkali už dříve jako jeho známou.

Jinak styl psaní je opět skvostný, nechybí bohaté popisy; Enigmatické variace se krásně, plynule četly – to ale zcela nevynahrazuje hořkou pachuť, kterou jsem obrazně cítila po dočtení.

Kdyby Aciman pokračoval na vlně prvních třech částí, byla bych víceméně spokojená. Celý požitek zkazil především “Hvězdnou láskou”, to bylo docela utrpení číst.

5 06.07.2021

Když něco zaslechnu o téhle knížce, většinou se jedná o něco jako: „To je ale milá oddechovka”. Dovolte mi odporovat. Já do toho šla s tím, že si chci přečíst něco, co lidi chválí, mě to zaujalo, u čtení si odpočinu a navrch to ještě napsal český autor.

Nejdřív to nastiňovalo takovou milou knihu, ale pak jsem zjistila, že to není (jen) fluffy romance o které všichni mluví. Já neříkám, že tam nejsou milé chvíle, ale kniha se zabývá mnoha těžšími tématy, která třeba někoho, kdo si něčím podobným prochází, můžou dost překvapit. Vlastně kohokoliv, kdo to nečekal. A tak si v hlavě jen říká: „Proč se o tom nikdo nezmínil? Vždyť mi to skoro připadá jako heavy contemporary.” Jo, ten člověk jsem já.

A právě proto, že se tam nachází úzkosti, nepřijetí, šikana a podobné záležitosti, ve mně kniha docela rezonovala a zasáhla mě víc, než bych čekala. Fakt jsem chvílemi měla pocit, jako by ten text byl napsán přímo pro mě.

Postavy si k sobě postupně hledají cestu, jejich vztah prochází pěkným vývojem a není to jen růžový. Jejich rozmluvy a debaty mi přišly dost zajímavý a esej na konci, jež napsal Kit, byla fakt výborná. Hloubavá.

Asi mou jedinou výtkou je opakování pohledů. Příběh je vyprávěn jak z perspektivy Daniela, tak Kita, a konec kapitoly z pohledu jednoho je začátkem kapitoly z pohledu druhého. Popis situace je tam tudíž dvakrát a zvláštně se překrývá. Nejdřív mi to trochu vadilo, ale pak jsem si zvykla. Ruší to ovšem plynulost příběhu, kor když kapitola končí nějakým zvratem, nebo překvapivým zakončením.

Moc nechápu epilog na konci, když následně vyšel druhý díl, ale třeba měl být Muffin a čaj původně standalone, co já vím.

Netušila jsem, že z toho budu tak nadšená - 4,5*/5*

7 05.06.2021

Eleanor a Park je příběh o dvou outsiderech, kteří se jednoho dne potkají ve školním autobuse. Postupně si k sobě hledají cestu a jak asi tušíte, vznikne z toho lovestory.

Tahle lovestory je ale odlišná od většiny jiných – je dost reálná. Není to láska na první pohled, v jejich vztahu se nachází určitá neohrabanost, nejistota, tak jako to u prvních vztahů bývá. Hlavní hrdinové taky nejsou modelové, kteří působí, jako kdyby se zhmotnili z titulní stránky módního časopisu: Eleanor je zrzavá holka s nadváhou, která nosí výstřední oblečení a Park je napůl Korejec, kterému stejně jako Eleanor chybí nějaké to sebevědomí.

Kniha je zasazena do osmdesátých let, ale prakticky jediné, co na ně přímo odkazuje (když nepočítám absenci různých moderních technologií), jsou kazety. Bez nich bych snad ani nepoznala, že se příběh neodehrává někdy v současnosti.

Jedná se o velmi čtivou záležitost s několika skvělými zvraty a především v poslední třetině děj nabírá docela velký spád. Mimo vztah Eleanor s Parkem se tu ale řeší i jejich rodinné zázemí a o něco vážnější témata.

Velké plus také dávám za ten konec, jenž je opět dost reálný. Upřímně řečeno si nedokážu představit zakončení, které by tam sedlo víc.

A kdybyste se do knihy chtěli vrhnout v angličtině, nemějte strach. Jazyk je opravdu jednoduchý, takže ji, myslím, v pohodě zvládnete, i když se čtením v AJ teprve začínáte.

Když to shrnu, jsem celkem nadšená a hlavně mile překvapena. Na další knihy Rainbow Rowell už si brousím zuby a v budoucnu se do nich určitě plánuju pustit.

7 06.05.2021

Hlavním motivem nebo myšlenkou díla je především zobrazení pokrytectví v mnoha podobách. Tento motiv se opakovaně objevuje v různých částech povídky. Například ve chvíli, kdy Kuličku v dostavníku všichni nejprve odsuzují, ale když vytáhne košík napěchovaný jídlem, najednou jim je vhod a jídlo bez většího zaváhání přijmou. Podobná situace nastává v případě, kdy je Kuliččina profese jakožto jediný prostředek k vycestování z Tôtes (místa, kde se zastaví v hostinci) velmi výhodná a přes pohrdání, které k Alžbětě ostatní projevovali, ji najednou usilovně přemlouvají k tomu, aby se dala do práce, jelikož je to pro ně momentálně užitečné.

Dalším motivem je předsudek, který se v povídce několikrát objevuje, a to vůči Kuličce. Předsudky a pohrdání ostatních se odvíjí od jejího zaměstnání – prostituce. Všichni se na ni koukali skrz prsty a považovali ji za něco míň kvůli tomu, že je nevěstka. Kdyby netušili, čím se Alžběta živí, určitě by na ni pohlíželi trochu jinak. K tomu se také váže skutečnost, že zbylé osazenstvo automaticky předpokládalo, že pro Kuličku přeci nemůže být žádný problém vyspat se s Prušákem, když to je přeci její práce a chodí za ní každý z Rouenu.

Motiv číslo tři, jenž se prolíná celým příběhem a hraje v něm zásadní roli, jelikož vytváří hlavní zápletku, je láska k vlasti. Prušáka Kulička odmítla především kvůli vlastenectví, a kdyby se tak nestalo, cestující by směle pokračovali dál a na příběhu by nebylo nic moc zajímavého. Od vlastenectví se zkrátka odvíjí hlavní dějová linie a díky němu dochází k hlavnímu konfliktu.

Vzhledem k tomu, že jsem o autorovi už slyšela a Kulička je jednou z jeho nejznámějších povídek, jsem očekávala, že dílo bude mít jistou úroveň, a že asi bude nějakým způsobem výjimečné. Zároveň jsem očekávala především čtivost, přehlednost a svižný děj. Všechny tyto aspekty Kulička má, očekávání byla splněna, takže jsem spokojená.

9 17.04.2021

Zase přicházím s tak trochu nepopulárním názorem – spousta lidí, která Slova četla, tvrdí, že jim sedla mnohem víc než Dopisy. Jak už asi tušíte, já jsem na druhé straně barikády.

Možná za to může obří hype, který se okolo téhle knihy vytvořil (protože #humbooktip) a s ním spojená vysoká očekávání. Ale když Slova porovnám s Dopisy ztraceným, tak vidím docela velký rozdíl v tom, jak moc mě jednotlivé tituly bavily a zasáhly.

Název Na co slova nestačí je v podstatě definice slovního spojení “spousta různých heavy témat”, což mi přišlo jako kámen úrazu číslo jedna. Témat a problematik se tam řeší fakt požehnaně, ale vždycky o ně autorka jakoby zavadí a pak jde dál, moc je nerozvádí. Takže výsledný dojem z toho, co mi chtěla předat je takový.... nijaký? Prostě moc témat na málo stranách.

Kámen úrazu číslo dva jsou postavy. Je to sice dost subjektivní záležitost, ale mně hlavní postavy nesedly zdaleka tolik jako u Dopisů. Byly takříkajíc v pohodě, ale nijak zvlášť jsem s nimi nesympatizovala. Dost možná to bude souviset s tím, že i problémy a situace, které oba dva řeší, jsou mi v mnoha ohledech vzdálené.

Daleko víc mě zajímal Declan z Dopisů (který se v tomto volném pokračování taky vyskytuje), a to asi není úplně dobře, když je hlavní postavou Rev. Takhle, ne že by Rev nebyl zajímavý, ale Declan mi je jakožto postava bližší, dokážu se do něj víc vcítit.

A kámen úrazu číslo tři, dost možná ten největší: neucelená linie příběhu. Celá story je tak trochu bez cíle, děj nespěje k nějaké události – v tomhle se s Dopisy Slova liší asi zdaleka nejvíc.

Romantická linka mi taky moc nesedla, přišla mi celkem instantní a rychlá, ale sto lidí, sto chutí – to je přeci jen můj problém.

Ale musím uznat, že mnoho pasáží je opravdu heavy a občas to i na mě bylo fakt silný kafe.

Když to vezmu kolem a kolem, Na co slova nestačí je fajn kniha, které neschází čtivost, a chápu, proč se stala čtvrtým Humbooktipem. Ráda jsem se dozvěděla víc o minulosti Reva, jen mi Slova nepřijdou tak skvělá jako ostatním.

3,5*/5*

6 14.04.2021

Kniha se dělí na tři části – nejdřív vypráví Mira, pak se dozvídáme o generaci před ní, jež si prošla válkou: její babičce, dědovi, matce a matčině sestře Haně, a poslední cca třetinu odhalujeme, co se stalo Haně, čím vším si prošla, proč je tak zamlklá a chová se trochu podivně.

I když je příběh vyprávěn retrospektivně a skáče se v něm v čase, tak se četl lehce. Všechny části jsou dobře propojené a postupně se odkrývá Hanina minulost. Vyhovoval mi i pěkný, čtivý styl psaní a postavy jsou vykresleny velmi plasticky, tudíž se do nich dá snadno vcítit.

Bezpochyby jde o silný příběh, kolikrát jsem si poslední část musela dávkovat a při čtení mi nebylo úplně dobře, jelikož část číslo tři je ze všech nejdepresivnější, nejsilnější.

Celkově je příběh podán dobře a téma zpracované hezky. Poprask a hype kolem Hany chápu, ale kniha mě asi nezasáhla tolik jako ostatní.

Přesto ji můžu velmi doporučit a určitě mám v plánu si přečíst i ostatní knihy Aleny Mornštajnové, jelikož tohle dílo se opravdu vyvedlo.

4,5*/5*

19 08.04.2021

Z knihy dýchá sychravo, taková melancholická a chvílemi i znepokojivá atmosféra – ideální kniha na podzimní večery. Chvílemi jsem měla pocit, jako kdybych opravdu byla v zapadlé vesničce v pohraničí a prožívala všechny emoce společně s hrdiny. Atmošku Katka prostě umí, o tom jsem se přesvědčila už u Zmizení Sáry Lindertové.

Také musím pochválit obálku a ilustrace, ty se moc povedly a krásně korespondují s výše zmíněnou atmosférou.

Neurčité časové zasazení je bezesporu zajímavým prvkem, ale i když jsem se ten fakt snažila přijmout co to šlo, stejně mě rušila slovíčka jako izolepa, sanitka, mikina nebo časopis, protože se do mé představy o vesnici, kde lidé věří starým pověrám a legendám, prostě vůbec nehodily.

Děj první dvě třetiny knihy krásně plynul, sem tam se objevilo něco jako malý zvrat, ale pak přišla poslední třetina, kde se toho najednou stalo spoustu na málo stranách. Plejáda zvratů a zrychlení tempa, skoro jako kdyby se někdo vzpomněl, že má určité rozsahové omezení a musí se vecpat do 300 stránek, tak rychle nacpe všechny zvraty na posledních sto stran.

Také se přeskočí tři noci (za sedmou nocí následuje noc jedenáctá), což opět narušuje určitou konzistentnost vyprávění.

Otevřený konec tomu moc nepřidal, děj se utl v nejzajímavějším momentě a tím jsem byla lehce vyvedena z míry, ale autorce to dokážu odpustit.

Suma sumárum, Noci běsů nepovažuju za dokonalou knihu, ale i přes pár výhrad jsem si její čtení moc užila a dost pravděpodobně se do ní někdy pustím znovu především kvůli atmosféře a skvělému námětu vycházejícímu ze slovanské mytologie.

4 25.03.2021

Bezpochyby nadčasové alegorické dílo. Až neuvěřitelně přesný náhled do společnosti. O prázdných slibech, lžích, překrucování. O totalitě a části historie bývalého SSSR, ruské revoluci.

Asi je nejlepší do knihy jít bez většího množství informací, jelikož vzhledem k jejímu rozsahu byste jinak věděli všechno.

Přečtení nelituji ani náhodou, a chystám se i na autorovu knihu 1984.

Farmu zvířat bez potíží přelouskáte během necelé hodiny, tak ji zkuste, protože za moderní klasiku není považována náhodou.

zajímavé čtení, 4–4,5*

23 19.03.2021

Toto bylo mé první setkání s autorem a já s ním jsem moc spokojená, kniha mě opravdu nadchla. Autorův styl psaní je takový lehký, nenáročný a snadno přístupný, takže se mi kniha velmi snadno četla. Za pozoruhodné také považuji to, s jakou lehkostí, podobnou klábosení o počasí, popisuje docela vážné a nelehké situace.

Při čtení jsem přemýšlela hlavně o tom, jaké mám v životě štěstí, že nežiji ve slumu a neživím se vynášením smradlavých latrín. Taky jsem ráda za to, že nemusím neustále obhajovat svou inteligenci jako Nombeko jen proto, že přece nechodila do školy, je to černoška a vyrůstala na špinavém předměstí Johannesburgu.

Podle anotace se kniha může jevit jako naprosto ztřeštěná, což svým způsobem doopravdy je. Analfabetka, která uměla počítat je sice hodně nereálná, bláznivá a celkem absurdní story, ale dobře pojatá, což z ní dělá zvláštní knihu v dobrém slova smyslu. Zajímavé je i propojení reálných historických postav se zcela vymyšleným příběhem. Možná se to zdá jako fajn nápad, který nebude moc dobře fungovat, ale opak je pravdou – tato ne úplně obvyklá kombinace spolu s ostatními prvky a motivem příběhu dokonale spolupracuje.

Na začátku nám autor představí dvě dějové linky, které se snad od sebe už víc lišit ani nedokážou, a v hlavě vám zní: Jak tohle spolu souvisí? Jedna kapitola vypráví o holce v JAR a druhá se zaměřuje na nějakou rodinu ve Švédsku. Ani se nenadějete, a tyto dva rozdílné příběhy se plynule spojí v jeden, aniž byste to pořádně stihli zaregistrovat – v tomhle autor opravdu odvedl dobrou práci.

Nadšená jsem i z ukončení knihy, to je totiž moc vtipné, a tím, že se nese na stejné vlně jako zbytek příběhu, mi vykouzlilo úsměv na tváři – lepší a trefnější konec si snad autor nemohl ani vymyslet.

S knihou jsem opravdu spokojená a určitě se chystám poohlédnout i po autorových dalších knihách, zvědavá jsem zejména na Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel.

11 17.03.2021

Druhý díl duologie Šest vran se sice většinu času odehrává jen v Ketterdamu a okolí, ale nijak zvlášť nezaostává v porovnání s jedničkou.

V Prohnilém městě se autorka mimo jiné zaměřuje na backstory postav, o jejichž minulosti toho zatím moc nevíme. Některé části by se proto mohly zdát táhlejší a pomalejší, možná dokonce nudné, ale já s nimi neměla problém. Dokreslují charakter postav a dodávají jim ještě větší hloubku.

Nechybí spousta akce, osobitý humor hlavních hrdinů ani Kazovy detailně promyšlené plány. Taky oceňuju kapitoly z pohledu Wylana, které se v prvním díle nenachází.

Se zakončením jsem spokojená – příběh se pěkně uzavře, ale zároveň je tam prostor pro čtenářovu fantazii, aby si mohl domyslet, jak budou životy ústřední šestičlenné party pokračovat.

Čtení téhle série jsem si neskutečně užila a určitě se plánuju pustit i do jiných knih od Leigh Bardugo.

4,5*/5* -- malinko slabší než první díl, ale pořád pecka!

2 09.03.2021

Petr a Lucie je jedna velká lovestory odehrávající se během první světové války. Po setkání v metru se oba hrdinové postupně sbližují a zároveň si tak trochu propíchnou bubliny, ve kterých žijí – dochází ke střetu jejich sociálních vrstev a pohledu na svět.

Vzhledem k tomu, že se jedná o knihu, která má necelých 100 stran, děj pěkně ubíhá, ale přitom nepůsobí zbytečně zrychleně.
V příběhu se také nachází moc pěkné myšlenky, i jazyk je příjemný a malebný.

Podtrženo sečteno, Petra a Lucii považuju za fajn záležitost, kterou si klidně přečtu znovu.

13 04.03.2021

Přicházím s docela nepopulárním názorem, a to sice, že z tohoto titulu nejsem úplně odvařená. Spíš vůbec.

Z popisu knihy jsem byla nadšená, a tam je asi hlavní kámen úrazu. Kvůli hypu jsem očekávala mnoho, a nejspíš proto jsem z tohoto titulu tak zklamaná.

Celý příběh je psán pomalým stylem, nachází se v něm spousta popisů Animantina pracovního dne na sto způsobu, i když je neustále stejný kromě pár výjimek. Vzhledem k tomu, že kniha má 544 stran, se mi četla hodně, hodně pomalu. Trvalo mi skoro dva měsíce, než jsem ji přelouskala, a většinu času jsem se do čtení musela nutit. Nepřidávaly tomu ani názvy kapitol typu “Jak jsme pili čaj”, jelikož vždycky shrnovali všechno, co se v kapitole stane, takže čtenář nemůže být skoro nikdy překvapen nadcházejícími událostmi.

I když začátek vypadal slibně (asi prvních 50 stran), příběh mě jednoduše nudil, šíleně se táhl, a až někde kolem strany 350 začal nabírat větší spád.
To ale nemění nic na tom, že z něho ve výsledku nejsem nadšená. Kroniky v sobě ukrývají potenciál, ale přijde mi, že ho autorka pořádně nevyužila. Na příhodě s lodním kufrem se dalo krásně stavět, ale nestalo se tak. Stejně tak se podle mě z prostředí viktoriánské Anglie dalo vytřískat víc.

Hlavní postavy mě občas vytáčely, hlavně nepřizpůsobivost Animant a přehnané reakce pana Reeda (mám na mysli hlavně tu se zfalšovanou průkazkou).

Ale teď už k textu jako takovému - Animant hodně často píchalo u srdce, a nesčetněkrát se tam opakovalo slovo nitro – to byla hrůza, takže jsem ho nakonec začala počítat. V celé knize jsem ho našla jednapadesátkrát.

Oceňuju ale některé myšlenky a témata, kterých se autorka dotkla (feminismus, emancipace, Židé a jejich pozice v té době) a obálka se taky povedla – hlavně hřbet, ten je top.

Výše vyjmenované plusy jsou bohužel jedny z mála. Knihu bych si užila mnohem víc, kdyby si k tomu někdo sedl a trochu ji proškrtal.

14 18.02.2021

Hlavním motivem je život obyčejných lidí na Malé Straně, vztahy (obzvláště sousedské), všechny příběhy spojuje prostředí, ve kterém se odehrávají a to Malá Strana.

Tak jako u každé sbírky povídek se v knize vyskytují povídky, které mi přišly lepší než jiné. Za mě jsou nejslabší povídky “Svatováclavská mše” a “Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno”.

Autorův mnohdy detailní popis Malé Strany a konkrétních ulic mi pomáhalo si prostředí lépe představit a povídkám to dodávalo ještě větší kouzlo. Při čtení jsem se mnohokrát pobavila u líčení sousedských trablí, které mezi sebou malostranští obyvatelé měli.

O životech obyčejných lidí je psáno až s jakousi něhou a specifickým humorem. I přesto, že většina příběhů byla velmi poutavá, na tomto titulu mě uchvátil především jazyk, kterým je napsán. Humor je milý, nenásilný, popisy a přirovnání barvitá, jazyk krásný, leč ne vyloženě květnatý.

Nejlepší z povídek je rozhodně ta, jež se jmenuje Figurky. Vypráví o studentovi práv, který se přestěhuje na Malou Stranu, neboť zde hledá klid ke studiu. Ten ale v činžovním domě nenajde. Všichni sousedé ho neustále vyrušují a pokoušejí se s ním řešit své záležitosti, takže se ho pořád na něco ptají.

Nelepší mi přišla právě z těchto důvodů, jelikož sousedé svou přítomnosti vytvářeli spoustu vtipných situací a komentáře v hlavě advokátního koncipienta Krumlovského tomu častokrát nasazovaly korunu.
Kniha mě vážně příjemně překvapila. Styl, jakým Neruda píše mě nadchl, je to takové příjemné vyprávění – skoro jako by vám vyprávěli nějaký příběh prarodiče. I z toho důvodu ve mně jeho texty navodily velice příjemnou náladu.

Tahle kniha mě nadchla víc, než jsem čekala. Dokázala mě velmi rychle vtáhnout do děje, jelikož se jí rozhodně nedá upřít čtivost. Prvních pár kapitol jsem se sice trochu rozkoukávala, ale pak už bylo vše ok a děj krásně plynul. Chvílemi jsem si ani neuvědomovala, že čtu v angličtině.

Co rozhodně musím zmínit je neuvěřitelný počet zvratů. Autorka na mě vždycky vybalila nějaké šokující odhalení a já se nestačila divit.

Kdo stojí za tím, že je Simon mrtvý, jsem jako vždycky netušila, a rozuzlení mě celkem dost překvapilo.

Teď k postavám. Zprvu se mi sice některé jevily jako ne zrovna sympatické, ale ke každé jsem si našla cestu a ve výsledku si každého ze čtveřice hlavních hrdinu oblíbila. Hlavně kvituju vývoj Abby, ten je skvělý.

Taky se mi moc líbí pojetí typických středoškolských stereotypů, ovšem podaných více do hloubky. Každá hlavní postava má nějakou svou backstory a rozhodně se nedá mluvit o nějaké plochosti charakterů.

Jak jste už asi poznali, z knihy jsem fakt nadšená a od autorky si rozhodně plánuji přečíst i její další tituly - především na sequel k téhle knize jsem moc zvědavá.

4 27.01.2021

Na Všech malých zázracích se mi především líbí zaměření na bipolární poruchu, jelikož jsem neslyšela o jiných knihách, které by tuto duševní poruchu pokrývaly.

Pojetí je bohužel trochu horší - přijde mi, že deprese a sebevražedné myšlenky jsou tu dost romantizované, ale autorka ve výsledku odvedla dobrou práci - lidem se tahle nemoc alespoň dostane do povědomí.

Kniha se četla lehce, angličtina byla fakt jednoduchá, styl psaní mi připomínal Johna Greena a čtivosti napomáhaly také kratší kapitoly.

Titul zároveň obsahuje spoustu krásných myšlenek i citátů a moc se mi líbí občasné filozofování v něm ukryté.

Po celou dobu čtení jsem však v sobě měla takový tíživý pocit, protože jsem prostě věděla, že tohle nemůže dopadnout dobře a ze mě po dočtení bude hromádka neštěstí.

Takže jo, příběh mě zasáhl, ale nesedla jsem si z něj vyloženě na zadek. Ovšem oceňuju otevření ne až tak probíraných, ale přesto důležitých témat.

4*/5* aneb s klidným srdcem doporučuju dál

5 19.01.2021

První tři kapitoly pro mě byly docela výzvou, jelikož jsem nejprve vůbec nechápala, co se v knize děje a byla jsem celkem dost zmatená. To se ale po pár dalších kapitolách rychle spravilo a já se v tom fiktivním světě začala orientovat. Celý ten smyšlený svět se totiž zprvu zdá extrémně komplexní hlavně tím, jak je propracovaný. Dozvídáme se totiž o tom, jak to tam funguje, lehce se naťuklo také to, jaké mezi sebou jednotlivé země mají vztahy.

Celý příběh ale stojí především na hlavních postavách, z nichž je každá jiná a svá. Kvůli této diverzitě pak mezi výpravou sem tam vznikají menší spory. I když je těžké občas těžké se s postavami ztotožnit, stejně je prakticky nemožné si je neoblíbit, ať už kvůli jejich charakteru nebo smyslu pro humor.
I přesto, že má kniha téměř čtyři sta stran, měla jsem ji přečtenou za pár dní, hlavně díky tomu, jak je čtivá. Příběh mě neskutečně vtáhl a všechny zvraty a trable prožívala společně s postavami, dokázala jsem se dobře vcítit do situace.

V této knize je dle mého naprostá absence vyloženě hluchých míst. Jakožto dobrodružná kniha má spád a na nějaké vyloženě zbytečné okecávání nebo popisy tam není prostor. Nějaká místa, která by se dala vynechat, aniž by se nějakým způsobem změnil průběh příběhu, v textu jsou. Tyto pasáže jsou ovšem rovněž podstatné a mají v knize právem své místo, protože díky nim poznáváme hlavní postavy mnohem víc do hloubky, poznáváme jejich minulost.

S některými vlastnostmi hlavních postav se dokážu dost dobře ztotožnit. Jedna z členů výpravy, Nina, je opravdu velmi vlastenecky založena, což chápu, jelikož mám svou zemi také moc ráda a sama se za alespoň částečného vlastence považuji.

Pro mě nejbližší vlastností, která se vyskytuje u všech šesti hlavních postav je jejich humor. Jejich fórky jsou skrznaskrz protkané sarkazmem, občas sklouzávají až k černému humoru.

Obdivuhodné je také Kazova vlastnost spočívající v detailním plánování. Celý plán jejich únosu z velké části stojí na Kazově promyšlenosti a záložních plánech. Bez toho, aniž by měli připravených několik plánů b, by to celé skončilo ještě před vyplutím z přístavu.

velký doporučení, 5*/5*

8 15.01.2021

Na začátku knihy vás čeká test o třinácti otázkách týkající se současného stavu světa. Tenhle test Hans Rosling a jeho tým dali vyplnit cca dvanácti tisícům lidí z různých zemí a většina respondentů dopadla hůř, než kdyby si u každé otázky náhodně tipli. Ani já jsem se svými pěti správnými odpověďmi nedopadla zrovna skvěle.

Faktomluva vám na deseti instinktech, které máme hluboko v sobě my všichni, ukáže, co přesně děláte špatně při analyzování informací o dnešním světě. Učí vás, že přes klamné instinkty nejsme schopni pohlížet na problémy skrz fakta. A taky dokazuje, že jsou věci lepší než vypadají. Jasně, na naší planetě je pořád hodně záležitostí k vyřešení, ale i přesto je spousta jednotlivých, rychle se zlepšujících věcí.

To všechno je vysvětleno přehledně, na příbězích z Roslingova života a grafech. Spousta grafech. Ale nebojte se, vážně je to vysvětlené skvěle.

Tahle kniha mi dokázala, jak moc toho nechápu a nevím, jak moc se pletu, otevřela mi oči a ukázala mi, že to s naší planetou nejde zas tak do kopru, jak všude neustále slýcháme.

Jedno velký doporučení, tuhle knihu by si měli přečíst všichni.

4,5*/5*

6 15.01.2021

The Cuckoo’s Calling neboli Volání kukačky mě moc neohromilo.

Můj hlavní problém tkví v tom, že by kniha zoufale potřebovala editora. V příběhu se nachází spousta zbytečných scén (někdy i kapitol), které děj jednak vůbec neposouvají dopředu, jednak nejsou užitečné ani v budoucím vývoji celé story. Rozsáhlé popisy neuvěřitelné bolesti detektivovy amputované nohy byly vážně otravné. To, že ho bolí noha, nás nezajímá. Nás zajímá, jak je na tom s případem, sakra.

Mou další výhradou jsou občasné wtf momenty, jako například popis úst semknutých kolem cigarety, které autor/ka přirovnává k řitnímu otvoru kočky. Proboha proč?

Taky jsem úplně nepochopila jednání vraha, přišlo mi nelogické, ale kvůli spoilerům to tady nebudu dál rozebírat.

Jinak se mi líbila dvojka Cormoran Strike x Robin Ellacott, spolu tvoří fajn dvojici, z níž jsem si oblíbila spíš Robin.

Zpátky k příběhu. Vyšetřování mi přišlo super, bylo systematické, akorát se vždycky někde zaseklo a příběh se začal táhnout.

Ovšem co musím pochválit, je atmosféra. Ta byla super, taková temnější, do toho prostředí Londýna a jeho ulic a míst...

Angličtina byla celkem jednoduchá, ovšem ne tak strohá, s jakou jsem se v knihách zatím setkávala. Narážela jsem na pro mě spoustu neznámých slovíček, díky nimž jsem se občas trochu ztrácela, ale nebylo to nic, kvůli čemu bych příběhu neporozuměla.

Ale od Kukačky jsem čekala víc. A přitom stačilo tak málo, aby se posunula o několik levelů výš. Další díly tudíž nemám v plánu číst.

smutných 2,5*/5*

9 30.12.2020

Kniha je rozdělena na několik částí - ta první a nejdelší vypráví o Eliově otci Samuelovi, který při cestě vlakem potká ženu jménem Miranda, jež mu od základů překope život.
Druhá část se věnuje Eliovi, který se v Paříži seznámí s o mnoho let starším mužem Michelem, se kterým nakonec bude rok žít.
Třetí část se zaměřuje na život Olivera, který se stále nepřenesl přes to, co se stalo v Itálii před dvaceti lety.
A v poslední, čtvrté části se konečně dozvíme, jak tedy dopadl vztah Elia a Olivera.

Protože je tento titul volným pokračováním knihy Dej mi své jméno, ze které jsem byla nadšená, má očekávání byla vysoká.

Od knihy jsem očekávala vyřešení situace, ve které se ocitl vztah Elia a Olivera, a ona se skutečně vyřešila.

Od příběhu jsem očekávala větší náhled do života Elia; jednoduše jsem očekávala, že se jím v knize bude autor zabývat mnohem více. Toto mé očekávání se bohužel nenaplnilo, jelikož se autor zdaleka nejvíce zabýval příběhem jeho otce Samuela, který zabral polovinu knihy.

Ačkoli kniha neoplývá mnoha zvraty a spoustou akce, člověk se u jejího čtení nenudí. Jak “Dej mi své jméno”, i “Najdi mě” je hlavně o myšlenkách, pocitech a emocích. Tyto pocity a myšlenky ještě završuje autorův mnohdy až poetický styl psaní, jenž je pro něj velmi typický. Zatímco popisy míst v jiných knihách svým způsobem většinou odvádí pozornost od podstatného děje, tady jsou popisy lokalit tak působivé, že mi připadá, jako bych na tom místě stála. Autorovy jedinečné popisy lokalit úžasným způsobem dotvářejí atmosféru a vůbec mě neobtěžují.

Vyhovuje mi i způsob líčení postav, který mi umožňuje dobře chápat jejich osobnosti. Máte pocit, že jde o lidi, které můžete dnes nebo zítra klidně potkat někde na ulici. Velmi výstižně jsou popsány i jejich vlastnosti, z nichž některé jsou mi blízké. Například určitá překombinovanost a složitost myšlení a analyzování situací, která může bránit rychlejšímu přijímání často jednodušších a přímočařejších řešení. Nedalo mi to, a spoustu myšlenek a výstižných obratů jsem si musela poznamenat (je jich asi čtyřicet).

I přesto, že se Najdi mě knize Dej mi své jméno nevyrovná, pořad je to skvělá knížka.

4,5*/5*

7 18.12.2020