AnjaVCL komentáře u knih
Co říci... Plynoucí útržky všeho možného s občasným vynořením pana Jorge a postsocialistických reálií v kulisách omamně tekoucího času. Neumím říci, o čem to bylo, ale je to perfektní. Navození specifické nálady par excellence.
Brněnský koktejl s příchutí slezských Beskyd, zelené a pajzlů, kde se slézají nasávající intelektuálové. Je to surrealistické a potrhlé a nutno dodat, že ten, kdo nezná trochu místních reálií, nepozná v Odillovi Petra Stančíka a neví o posedlosti Pluháčka=Reinera Blatným (o dalších lahůdkách nemluvě), si patrně knihu tolik neužije. Pro umělecky založené milovníky brněnského bizáru je to ovšem ideál.
Nesmírně kvalitně napsané dílo, které ukazuje respekt k Magorovi, ale netutlá jeho temné stránky. Bavila mě komplexnost pojetí tehdejší doby a nonkonformní komunity.
S ohledem na předchozí komentáře nemá cenu omílat dokola analogické postřehy. Snad bych jen dodala, že moje favoritka disidentsko-undergroundové komunity je Dana Němcová, neboť takové železné nervy a organizační schopnosti jí asi můžeme všichni jen závidět.
Esejisticko-magicko-pitoreskně-(ne)akademická cesta po prolukách, uličkách, hospodách Prahy a Brna (mohlo být věnováno o něco více prostoru Brnu). Krajina v hlavní roli, lidé ustupují do pozadí k ostatním přírodním činitelům typu počasí a geologické podloží. Závany dvorků a průjezdu, ale také ambivalentních exkrementů.
Absorbující čtení přiznávající vlivy magické (magicko-realistické) tvorby o Praze. Něco Meyrinka, něco Ajvaze, něco surrealismu a experimentování a úvah příroda-kultura. Ne se vším lze zcela souhlasit, ale styl nevyvolává touhu hádat se, neboť svým plynutím uspokojuje čtenářskou lačnost.
A už na začátku odzbrojí Brnem-Teheránem, branou Orientu.
(dokončení) ...což zní poněkud bulvárně, ale je to svým způsobem přesné vyjádření toho, jak zdánlivě neškodně poetický text čtenáře dráždí a vyškrabává z jeho paměti dávno zapomenuté prožitky. Sice to není kniha, která by se zařadila mezi mé nejoblíbenější, leč musím přiznat, že se jedná o dílo naprosto sui generis. Vzpomněla jsem si snad jen na Zpověď od Máraie a některé Ajvazovy eskapády, ovšem i to jsou asociace značně vzdálené.
Měla jsem ohledně Skořicových krámů očekávání - čekala jsem více Haliče, více židovství a více kafkovin. Ale pak mi došlo, že je chyba snažit se nacpat Schulze do nějakých kategorií - je třeba nechat jej vyprávět. Nemá to děj, není to příliš konkrétní, je to rozostřené impresionisticko-expresionistickým způsobem, magický realismus všude... A pak začne člověk skoro cítit na jazyku příchuť těch dní a začnou se mi vybavovat zážitky z vlastního dětství. Celá ta kniha je velice smyslová. V jedné pasáži je cosi o rozdráždění poštěváčku času, coz
Jako hříčka v pořádku, ale není to podle mne počin na samostatnou knihu. Některé nápady byly vtipné a určité situace dobře zkonstruované, leč jako celek mi to nepřišlo dostatečně nosné. Něco už bylo trapné a opakováním stejných pseudovtipů se to spíše zhoršovalo.
Tohle není úplně knížečka pro nějakou konvenční výuku náboženství a je to tak dobře. Ouředník se toho rozhodně nebojí. :)
Od Hodrové jsem před pár lety zkoušela číst Komedii, která mne na nějakou dobu od této autorky odradila. Druhý pokus s jinou knihou se ovšem vyplatil, neboť příběhy postav byly lépe sledovatelné a uchopitelnější (pravidelné střídání kapitol o protagonistkách dodávalo příjemnou dynamiku dílu, které jinak nedbá na strukturovanost a rozlišování mezi skutečným, představami, blouzněním a sny). Když čtenář akceptuje surrealistické obrazy a začne si užívat prostředí Vinohrad (lokality znám nebo jsem si je dohledala; překvapením bylo, že existuje Perunova ulice i s kýženou základní školou), kniha plyne příjemným způsobem.
Také jsem konečně pochopila, proč jsem několikrát zaznamenala jméno Hodrové zmíněné jedním dechem s Ajvazem. Ač přirovnání mírně pokulhává, každý z těchto autorů je uspokojivě individuální a svůj, vzpomněla jsem si v některých pasážích na bláznivé výjevy z Ajvazova Druhého města. Tuším, že i dobově od sebe díla nejsou vzdálena, ale to je zřejmě pouhá náhoda. Snad je tam jen genius loci Prahy probouzející se po revoluci.
Kniha se mi líbila svou kompozicí, neotřelými nápady, lokacemi, občasnými odkazy k reálným postavám (Havel, Kriseová, Firkušný…) a podobnými hozenými udičkami (navracející se výjevy z Kladiva na čarodějnice byly trochu křečovité, minimálně některé však pobavily - řečeno s lehkou dávkou cynismu, jež je mi vlastní). Musím ovšem uznat, že kdyby byla kniha delší, mé nadšení by dost možná ochablo. Hodrová asi není typ autorky, která by v mém pomyslném panteonu spisovatelů měla zaujmout přední místo, leč tato kniha mne potěšila. Trochu mi vadí cosi, pro co těžko hledat jméno, snad bych to nazvala "hermetismus" (není to úplně přesné), možná jsem už unavená z výskytu sekt, taroků, kabaly atp. v knihách. Mé myšlení na to úplně neslyší, tisíceré opakování tyto prvky banalizovalo. S postupující četbou jsem se rovněž musela pousmát vždy, když se objevilo spojení "slastná trýzeň" nebo jeho variace, po tolikerém zmiňování už to bylo lehce komické. Ale to jsou pouze glosy hnidopicha, kniha opravdu stojí za přečtení, má-li čtenář vhodné naladění.
Nelze upřít určitou příchuť bulgakovovských nápadů, ale rumunské balení je poměrně originální. Jedná se o překvapivě čtivou a příjemně ubíhající knihu.
Tak trochu nostalgie... Knihu jsem četla ještě jako dítě a smála jsem se nahlas. Zaručený prostředek pro zvednutí nálady a scény, na které se nezapomíná.
Po fantastickém Morelově vynálezu jsem byla na povídky A. B. C. natěšená, ale pointy příběhů nebo způsob jejich vypravování mne zklamal. Druhá polovina příběhů byla o něco lepší, tam jsem se cítila o něco zaujatější než u vyloženě milostných příběhů. Přesto je dojem poněkud rozpačitý.
Soubor mi přišel trochu nevyrovnaný, některé kousky se mi líbily velmi a jiné až tak ne. Ty dobré mne ale pobavily natolik, že dávám příznivé hodnocení. Třeba chůze do schodů a pár dalších drobností za to opravdu stojí.
Na knihu jsem se těšila, ovšem poměrně mne zklamala. Ne, že by úvahy nebyly čtivé, ale některé autorovy názory (zvláště z první kapitoly) mi připadaly zkrátka zvláštní. Možná příliš generalizující? Naivní? Černobílé? Má osobní zkušenost autorovým tvrzením dosti odporuje. Tak nevím, jestli jsem málo ženou, nebo jestli se pan O. y G. stýkal s jistým typem žen... Nebo jen nechápu jeho pointy? Moje pocity jsou rozporuplné. Asi je to můj problém, že mi to zkrátka nesedlo, jak vidím v konfrontaci s ostatními hodnoceními.
Můj náhled na knihu je ovlivněn tím, že jsem četla Muchovy Podivné lásky, které jsou podle mého názoru naprosto geniální; tato kniha tedy vedle ní trochu bledne. Nebýt Podivných lásek, hodnotila bych možná příznivěji, takhle to vidím tak na 60 %. Také mi jazyk autora připadal poněkud úsměvně sentimentální. Leč není to špatná kniha, obrázek o Vitce poskytuje pěkný.
V podstatě je to z podstatné části také Ouředníkovo dílo, protože toto opravdu není klasický překlad...
Tak trochu jako by se sešli Ajvaz, Grass a Gombrowicz… A společně na flámu napsali toto dílo. Osobité.
Úchvatně sarkastické, naprosto nepatetické a nacionalistické modly bořící. Ačkoli poslední kapitoly knihy jsou pro neFrancouze kvůli historickým souvislostem hůře stravitelné, jedná se přes jeho stáří o svěží dílko, ve kterém si chtě nechtě člověk povšimne i nešvarů, které dodnes nevymizely... K Franceovi jsem se dostala přes Kunderu; někdy jsem měla dojem, že na mne z textu vysvítá podobný lehounce cynický (mně sympatický) styl humoru.
Ačkoli jsem váhala, nakonec dávám pět hvězd - za to, že kniha má nehrdinského (a tedy uvěřitelného) hrdinu, který dělá celý život kompromisy, a pak se za ně kaje. A náhodou je to zrovna Šostakovič; autor znamenité hudby, kterého autor sympaticky nevykresluje jako dokonalého umělce kdesi na vrcholu Olympu, ale červa v bahně SSSR.