ArkAngel komentáře u knih
Silmarillion rozhodně není jednoduché čtení, jelikož si Tolkien vzal do mysli, že vytvoří mýtus o stvoření Středozemě a jejím následném vývoji, čímž sepsal svou vlastní Bibli, která je spolu s dalšími mytickými příběhy pretextem pro toto fascinující dílo. V celé řadě jmen a míst se čtenář těžko orientuje, ještě když jednotlivé kapitoly skáčou i v řadách stovek let, ale na druhou stranu musí člověk ocenit práci, kterou si s tím Tolkien dal. Už jen kvůli stylu vyprávění mě to příliš nebavilo, ale rád jsem se o minulosti Středozemě něco dozvěděl.
Kdysi můj patrně nejoblíbenější díl o Harry Potterovi se mi po mnoha letech, co jsem knihu nečetl, zdá podstatně slabší. Hlavní dějová linka je pochopitelně zajímavá a víceméně se tu rozehrávají důležité věci pro knihy následující. Jenže jsou tu bohužel skutečně zbytečné kapitoly spojené s Famfrpálem, role Křivonožky je trošku přitažená za vlasy a samotný koncept obraceče času vyvolává mnoho otázek, protože mohl teoreticky být užit i kdykoliv jindy. Knize ale pořád dávám čtyři hvězdy, jelikož jako celek pořád funguje a nesu si na ní i dobré vzpomínky.
Cyberpunková Praha už tu sice byla, ale Kotleta se rozhodl, že si jí udělá po svém. V Undergroundu tak člověka čekají typické žánrové prvky a nebýt milionu vulgarismů a nechutných narážek, knihu bych si i užil, protože příběh není špatný. Jako vážně mě nezajímá, kolik má která postava prsou, análů, vagín a penisů a jestli nejsou ke všemu ještě vibrační. Smysl pro humor navíc s Kotletou nesdílíme, protože jeho vulgární narážky nebo vtípky typu "ulice Daniela Landy" mi vážně úsměvné nepřijdou. Jako jestli se vám tenhle styl psaní líbí, dobře pro vás, ale věřím, že kdyby Kotleta od některých svých prasáren upustil, kvalitativně by povýšil minimálně o třídu nahoru.
Jedna žena proti socialismu, udavačům, SNB, ministerstvu vnitra i nesmyslné byrokracii tehdejší doby. To je Jana Honzlová. Salivarové se podařilo vystihnout ducha doby, který je sledován z pohledu ženy, která není systému úplně pohodlná. Vzhledem k tomu, že jsem dobu nezažil, nedocením to zřejmě jako většina čtenářů tady. Navíc to také není úplně můj šálek kávy. Kniha je ale jinak čtivá a myslím, že by si jí měl přečíst každý, kdo se chce o době socialismu u nás něco dozvědět.
Carrie je moje první setkání s Kingovou spisovatelskou tvorbou, kdy jsem si jí zvolil především kvůli oné netypické formě, do které se promítají novinové články apod. Komparovat se tak dá celkem i s Čapkovou Válkou s mloky, ale kvalitativně jí nesahá ani po kotníky. Poselství je samozřejmě jednoduché: nikdy nešikanuj někoho s nadpřirozenými schopnostmi, nebo ti zabije celou rodinu, sousedy, psa a vypálí celé město. Vlastně pomalu každá postava v knize je nějakým způsobem nesympatická, jen aby se daly činy Carrie tak trochu ospravedlnit. Jinak mi ale vadila Kingova práce se závorkami a občas podivným odsazením. Jestli to tak má i v další tvorbě, tak to potěš.
Deset příběhů a k tomu ústřední linka o čtenářích, čtení, knihách, autorech, plagiátech a překladech. Pokud žijete literaturou, je tato kniha rozhodně něco pro vás. Právě ony kapitoly, kdy Calvino přímo oslovuje čtenáře, byly velice úsměvné a nahlížet na čtenářský svět zase i z jiného úhlu pohledu bylo velmi zajímavé. Calvino vzbudil můj zájem. Další čtení nebo nahlédnutí do jiné tvorby tak určitě jednoho dne přijde.
Nešťastná láska v nerovném manželství v Rusku, která vznikla tak jak to dříve bylo obchodem. Mladičká žena tak musí čelit muži, kterému se sice líbí, ale on jí to nijak neprojevuje. A když k projevení citů dojde... nedopadne to nejlépe. V dobovém kontextu jistě zajímavé dílo, ale když se na to podíváme z dnešního pohledu na manželství a k tomu i věk dívky, je to daleko více znepokojující než jako to v době napsání čtenáři chápali.
Samostatný příběh o Jokerovi nám jej prezentuje jako gangstera a byť je vizáž inspirována Ledgerovým podáním, stal se komiks inspirací pro Letovu verzi. Kniha je vyprávěna z pohledu Jonnyho Frosta, který Jokera vyzvedl před blázincem a následně sleduje, kolik šílenství je schopen v krátké chvíli napáchat. Nejznepokojivější je pak zřejmě výjev muže staženého z kůže, který se čtenáři vryje do paměti, protože ať už Joker v komiksech napáchal cokoliv, máloco se tomuhle vyrovná.
Druhá kniha o policejním sboru města Gotham pokračuje v rozjeté depresi a my můžeme sledovat, jak bezmocní členové policie umírají, zatímco paradoxně padouši postřelení vždycky přežijí. Nejsilnějším příběhem byl tentokrát zřejmě ten s Kloboučníkem, kde to Harvey Bullock málem dotáhl až k sebevraždě, protože ho jeho instinkt zavedl špatným směrem. Kvalitativně je kniha jinak srovnatelná s prvním dílem, kdy jsme akorát s členy týmu více sžití.
Vytvořit postapokalyptický vesmír, ve kterém hrdinové prohráli a Logan se utápí v sebelítosti, je jedna z nejgeniálnějších věcí, jakou v Marvel komiksech najdete. Celý svět je tak nějak zvrácený, Hulk žije podle "Home Sweet Alabama," Red Skull sbírá trofeje mrtvých hrdinů a obléká si je apod. Marvel v minulosti vytvořit hodně "Co kdyby...?" příběhů, ale tenhle je dotažený do nejmenších detailů, scenáristicky perfektně zvládnutý a ke všemu ještě skvěle nakreslený. Millar tyhle alternativy umí a obecně lze říct, že je jedním z nejlepších mainstreamových komiksových scenáristů.
Myšlenka, že by měla naše republika astronauta se někomu může zdát fantasmagorická, ale teoreticky není nemožná. Kalfař v jejím zpracování krásně pracuje s myšlením našeho národa, které se podstatně liší od toho dobyvatelsko-hrdinského, které mají USA a Rusko. Jakub Procházka není hrdina a navíc jej pronásleduje jeho minulost, jež vlastně ovlivnila i jeho cestu do vesmíru, aniž by o tom věděl. V závěru se to všechno samozřejmě spojí a ukáže nám to navíc, jak obyčejný člověk toužící po klidu vlastně Jakub je. Autor dle mého názoru představil světu jiný typ protagonisty, než na jaký jsou zvyklý a možná i proto je kniha v Americe tolik oceňována. A teď si počkat, jak dopadne její filmová adaptace.
Když jsem knihu před dvěma lety četl poprvé, dokázal jsem se do Holdena celkem vcítit (oba jsme ke všemu charakterový typ INFP), ale nyní při druhém čtení jej vnímám trochu jinak. Na jednu stranu chápu, že si prochází těžkými chvílemi, ale postavy chronických lhářů prostě nesnesu. Holden je navíc nepoctivý člověk, který se akorát utápí ve svých problémech nebo před nimi utíká, než aby je řešil. Tohle prostě ne, hochu.
Podobně jako Werther patří Jane Eyreová k literárním postavám, které představují osobnostní typ INFP. A vzhledem k tomu, že k tomuto typu sám patřím, jsem byl schopen pozorovat podobnosti mezi sebou a knižní hrdinkou. Jane jako taková představuje citlivou a milou dívku, které osud hází klacky pod nohy a ona se stále snaží najít někoho, komu by mohla skutečně zasvětit svůj život. Materiální život pro ní nic neznamená a o peníze se raději podělí. A když je tu někdo, kdo jí ublížil, dokáže mu i po tom všem odpustit. Kniha má funkční dějový oblouk a víceméně ukazuje, jak se má správně psát podle Aristotelovy teorie dramatu, protože to kniha splňuje vlastně ve všech bodech. A vzhledem k tomu, že mi ke konci i slza ukápla, dávám dílu plný počet.
Manipulace, žárlivost a smrt. Těmito třemi slovy lze Othella ve stručnosti vystihnout. V díle jako takovém sledujeme jednak žárlivého Othella, který podlehne Jagovým lžím a pak také žárlivého Jaga, jenž chce s pomocí svých intrik otočit situaci ve svůj prospěch. Celé to nakonec vede k několika tragickým a zbytečným smrtím, za což mohou oba žárliví muži, kteří jednají podle svých přesvědčení. Paranoia dělá divy a Othello to v celé kráse ukazuje. Někdy je lepší si věci více ověřit, než jednat pouze na základě emocí a faktů z jednoho zdroje.
Není snad více žánrově heterogenní knihy, než je Bible. V ní najdete mýty, biografické texty a jak s nadsázkou říkám pasážím popisujícím výrobu svícnu nebo domů - manuály z Ikei. Číst Bibli není snadné a záleží jen na vás, jak velkou váhu budete přisuzovat jednotlivým pasážím. Pro někoho je Bible snůška lží a nesmyslů, pro jiného zase pravda pravdoucí. Za sebe mohu říct, že obsahuje něco od obojího. Jsou tu mnohá pravidla podporující zabíjení ostatních a další podobné věci, ale také moudra, která ve větší míře přináší buď Kniha Přísloví nebo jednotlivá podobenství, jichž Ježíš užívá. Jeho příběh je však velmi zkreslen, aby mohl být vykreslen jako božská bytost, což je velmi zcestné. Jako hledající mystik jsem chtěl alespoň jednou Bibli přečíst celou, abych pochopil křesťanský úhel pohledu na věc a ten se mi vůbec nelíbí.
Lidé si mnohdy neuvědomují, jak zkreslený jejich pohled na svět vlastně je, ať už je to strachem, dezinformacemi nebo prostě jenom negativitou. Je to opravdu tak špatné, jak to vypadá? Není, ale více vám poví samotná kniha. Když bych to měl vztáhnout k sobě, nebylo tu víceméně moc věcí, které bych nějakým způsobem nevěděl, protože kritické myšlení běžně praktikuji (ale i tak jej čas od času zapojit nedokážu, strach dokáže divy). Ve výsledku jsem si alespoň shrnul základní instinkty, které člověka "odvádí pryč" a po přečtení samozřejmě souhlasím s tím, že by si knihu měl přečíst každý. A odpovědět správně 8 z 13 otázek ve 23 letech taky není špatné, ne?
Kafkův proces se dá vykládat mnoha způsoby, ať už je to kritika nesmyslné byrokracie plné úředníků, polemika nad smyslem života nebo těžký sen či myšlenkový limbus, ve kterém je člověk uvězněn. Už jen ony kanceláře ukryté za dveřmi malířova pokoje nebo navzájem se vylučující argumenty tomu zcela odpovídají. Proces je absurdní jako život sám a nedivím se, že je kniha tolik ceněná. Psychika a nátlak společnosti je tu opravdu skvěle zachycen a je škoda, že dílo Kafka nebyl schopen zcela dokončit.
Dvě klasiky v jedné knize. Máj jsem chvílemi protrpěl, ale Kytice to celé napravila. Není nad to si po čase opět zopakovat jedno z povedených českých děl, které silně pracuje s motivy nadpřirozena a v Erběnově podání zpracovává jinak známé folklórní příběhy z celé Evropy.
Svými povídkami mne Poe oslovil daleko více než poezií. Tentokrát v českém jazyce jsem si zopakoval Zánik domu Usherů, který jsem četl již dříve a po letech jsem se konečně dostal i k Jámě a kyvadlu. Z povídek musím ale vypíchnout Skokana, ten je opravdu bravurní. Zaujaly mne také více filosofické části, ale na můj vkus tam bylo až moc zamilování se do vlastních sestřenic.
Zábavná komedie, u které lituji, že jsem jí skutečně nečetl měsíc zpátky, kdy svatojánská noc opravdu byla. Hra ve hře i její příprava byla vtipná a stejně tak i komentáře na její výslednou inscenaci. Shakespeare opět dokazuje, že je schopen bavit mnohé generace.