ArkAngel komentáře u knih
Druhý díl Thrawnovy trilogie už pomalu dostává své pověsti. Pochopitelně to není literatura na nejvyšší možné úrovni, ale v rámci žánru sci-fi a Star Wars knížek je to skvělý titul. Všechny linky měly něco do sebe, ale Mara a její přebíhání ze strany na stranu mi krapet vadilo. Lukovo přikyvování Joruusovi mi k němu také úplně nesedělo, ale na druhou stranu si zachoval alespoň svojí vizi toho, že je v každém světlo. Nekonzistentnost s prequely je opět na místě, jelikož kniha vznikla před nimi... ale s tím se už nedá nic dělat.
Po nadšení z Mezigalaktické výpravy přišel menší sešup, ale to se dalo i čekat. Dědic Impéria totiž nebyl pouze první knihou, ve které se Thrawn kdy objevil, ale patřil také mezi vůbec první Star Wars romány, které byly napsány. Zahn tak musel operovat s úplně jinou hromádkou informací a víceméně navazoval akorát na původní filmovou trilogii. Klonovým válkám apod. se hravě vyhýbá neurčitými referencemi, ale zápletka je taková obyčejná a Thrawn zde ještě není natolik prokreslen. Mara Jade je pak typická femme fatale, která se v budoucnu promění z hate to love, což bylo také něco, s čím Lucas úplně nesouhlasil. Na jednu z prvních Star Wars knih slušné, ale obecně je kniha nadhodnocená spíše kvůli nostalgii.
Nekanonickým příběhům o Thrawnovi jsem se zatím spíše vyhýbal, ale pomalu jsem se chystal, že se do nich pustím. Chronologicky první avšak poslední napsaná Legends kniha o modrém panákovi okamžitě předčila většinu těch, které Zahn následně napsal právě do Disneyho kánonu. Příběh je oproti jiným Star Wars knihám vcelku originální a v mistru Jorusovi jsem hned viděl jasnou předlohu pro Baylana Skolla, se kterým si hraje Filoni. A teď hurá na Thrawnovu trilogii.
Dokud Martin nevydá další díl, tak Tanec s draky možná plně nedocením. Ze všech dílů se mi vždycky četl nejhůře, patrně kvůli natahovaným, zamotaným a mnohdy i zbytečným linkám (ale můžete nesouhlasit). Občas jsem si říkal, proč už k tam velkému množství postav přidávat kapitoly dalším, jakoby nestačilo, že už v Hostině jich bylo spoustu nových. Martin se navíc možná až na sílu snaží vytvořit ještě větší monstrum než Joffreyho v podobě Ramseyho Boltona. Snad se ale pan autor s pokračováním někam pohne, jelikož s takovou si následný Sen o Jaru můžeme nechat jen zdát.
O chlup zajímavější než komiksové album s hrdiny, jelikož se zde dozvídáme i něco málo z minulosti záporáků. Bohužel jde opět o kratičké příběhy, ale jelikož jsou padouši o stupínek lépe napsaní, tak dám svazku i o hvězdičku navíc. Celkem škoda, že u nás sáhli po těchto komiksech a ne něčem zajímavějším, ale musíme být rádi za každý kus v češtině.
Jednoduché příběhy, které se netáhnou přes celou knihu, jak tomu bylo u jiných svazků zvykem, ale sešity se zaměřují na jednotlivé hrdiny v průběhu dějin. Nejméně záživný byl rozhodně příběh Padmé, který následuje Rex s Jar Jarem. Ostatní komiksy byly celkem slušné, ale je to spíše něco takového, co neurazí ani nenadchne.
Amerika je netvor, který pohltí imigranty a přetvoří je ve zcela jiné lidi. I takhle by se dal popsat úvod autorčiny prvotiny, kdy své vlastní zkušenosti coby italské imigrantky překlápí do románu, ve kterém se přistěhovalci potýkají s prostředím Argentiny. Zatímco imigrace do USA bylo vždycky velké téma, Jižní Amerika je v tomto opomíjená a celkem i neprávem. Autorka zvládá poukázat na cizost prostředí i osamělost lidí a vytyčuje jejich vztahy i práci s emocemi. Bohužel to není úplně můj šálek kávy a knihu nemohu plně docenit... ale i tak jsem rád, že jsem ji zachránil na zastávce metra a o pár měsíců později ji také přečetl.
Tempo příběhu v Hostině pro vrány zpomalilo, ale to knize neubírá na kvalitě. V tomhle případě Martin vytvořil dva paralelní romány, kdy se tento věnuje zejména jihu a Řekotočí. Greyjoyové jako takoví přinesli novou zajímavou sortu lidí. Další nové postavy přibyli v Dorne, které bohužel působí trošku více odtržené od zbytku děje. Řekotočí se zase více zaměřilo na prosté lidi a jak na válku reagují oni. Celá náboženská linka je pak velmi dobře promyšlená a velmi cením charakterový vývoj Králokata, který se na svou sestru už nemůže ani podívat. Odchýlení od knihy v adaptaci je pak velká škoda, jelikož dějové linky z posledních dvou dílů opravdu zprznili.
Jak se dalo u severské mytologie čekat, texty jsou poměrně drsné a bohové jsou v nich stejně polidštěni jako v mýtech řeckých. Písně jako takové mne ale příliš nebavily, ale přišlo mi komické, jak Tolkien zcela neskrytě vzal většinu jmen pro svého Hobita ze zpěvu "Vědmina věštba". Jako by to nemohl trošku více nakombinovat se jinými písněmi. U Eddy jinak oceňuji její mnoho-žánrovost, kdy se klasické zpěvy střídají s "dialogy", které nemají daleko ke klasickým dramatům.
Ještě víc intrik, bojů a nečekaných úmrtí. Martin ve své Bouři mečů dokazuje, že jeho svět a postavy jsou geniálně promyšleny, kdy se navíc na rozdíl od jiných tvůrců nebojí zabíjet své postavy. A ono je to vlastně i realistické. Když postava splní svůj účel, zemře... a kolikrát zemře i vlastně naprosto tragicky, zbytečně nebo sedící na latríně. Fan-service Martinovi vlastě nic moc neříká a s postavami si hraje, jak si přeje on. Už i kvůli její obsáhlosti jde o první knihu ze série, kterou museli rozdělit na více sérií seriálu... a udělali dobře, protože děj je opravdu hutný.
Zatímco modernější poezie je pro mě méně srozumitelná, Petrarcovy sonety mě uchvátily. Možná je to tím, že jejich obsah je daleko prostší a dílo by se dalo nazvat: "Petrarca aneb 317x o lásce", ale to bych to hodně zjednodušoval. Středověká poezie má skutečně své kouzlo, ještě když je Petrarca označován za autora, se kterým se v básních začala objevovat jistá forma psychologie nebo možná i terapie. Zatímco většina sonetů představuje vzývání lásky, menší třetina je o její ztrátě, jelikož o svou múzu básník přišel. Vzhledem k tomu, že sonety pochází navíc z téměř celého Petrarcova života, je zajímavé sledovat, jak se jako autor vyvíjel. Překlad je dle mého názoru povedený a odborná pasáž i s menším srovnáním překladů knihu skvěle doplnila.
Na překlady některých významných děl do češtiny si člověk musí počkat a čím je literatura starší, tím spíše je to ten případ. Pindaros bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších antických básníků a i kvůli složitosti jeho díla chvíli trvalo, než jsme se Pýthijských zpěvů dočkali. Celkem je to tedy dvanáct oslavných písní, které jsou věnovány daným jedincům, k čemuž dostanete velké množství výkladu, aby vám všechno dávalo smysl. Skvělý počin.
Silné rodinné drama, které nás přivádí na rodinnou oslavu, na níž se probírá alkoholismus, rakovina, dědictví a také skrytá homosexualita, kterou tak autor projektoval, jelikož jí sám skrýval. Byť rodina očekává, že jejich sešlost proběhne normálním způsobem, postupně vybublávají další věci, kdy nás nečeká typicky americký happy end, ale spíše hořkosladký konec, kdy postavy dostanou, co chtějí, ale za nějakou cenu. Drama je skvělým příkladem toho, jaký hnus, faleš a přetvářka se děje v pozadí amerického snu, který byl léta prezentován jako jakýsi ideál.
Zatímco první kniha se soustředila především na pletichy, druhá najela naplno do bitevní vřavy a jak předjímá název, čtenáře čeká konflikt hned několika samozvaných králů. Svou politickou hrou na sebe pozornost strhává především Tyrion, který titul pobočníka krále bere opravdu vážně a snaží se, aby město ve válce nepadlo. Víceméně všechny postavy, ať už nové nebo staré, mají co nabídnout, ale bohužel mě opět nejméně bavila Daenerys, jejíž příběh je víceméně od zbytku naprosto odtržený. A byť mám Jona rád, ve druhé knize jeho příběh taktéž není moc zajímavý... na druhou stranu nás ale připravuje na šílenosti, které přijdou s příštím dílem.
Liou Cch'-sin si v závěrečném dílu trilogie ještě více hraje se svým světem, kdy jeho vlastní šílenství dosahuje zcela nové úrovně. Autor je ale magor v tom dobrém světle a víceméně nám ukazuje, jak on sám chápe vědu a její poznatky, kdy na vesmírné teorie nabaluje ještě jiné rozměry a dalších milion různých věcí. Knihu ale bohužel zabíjí délka, kdy vás po čase vždy začne děj nudit, než vám Liou do ksichtu vmete další zvrat nebo nový objev, který změní celé chápání jeho světa. Takhle se to opakuje vícekrát... a je otázkou, zda je to dobře. Autor naťukl spoustu zajímavých myšlenek, které by bylo možná i lepší rozvést samostatně ve více knihách, ale takhle to místy působí jako komprimovaný archiv, což za mě moc uspokojivé není.
Cením si toho, jak originálně přistupuje autor k mimozemské invazi. Zatímco jiní autoři by vás rovnou přenesli k velké bitvě mezi lidmi a rasou z jiného světa, Liou Cch'-sin již druhou knihu teprve připravuje čtenáře na jejich přílet a my sledujeme, jak se lidská civilizace chová a vyvíjí. Celá zápletka s meditátory, kteří fungují jako samostatní stratégové, je skvělá a onen skok do budoucnosti se autorovi taktéž povedl. Méně mě pak ale bavila celá linka s vesmírnými loděmi v závěru, kdy to pak zachránilo zase až finále s odhalením plánu posledního meditátora. A teď hurá na třetí a závěrečný díl.
Soubor větší části Kafkova díla, které vyšlo za jeho života, nabízí různorodé texty, které jsou už tradičně "kafkovské". Osobitost se autorovi nezapře, takže pokud máte v oblibě kupříkladu jeho Proces, může vás zaujmout i jeho kratší tvorba. Těžko hodnotit, který příběh byl nejlepší... ale kupříkladu samotná Proměna mne nezaujala tolik, jak by asi měla.
Před půl rokem jsem se dostal první ke knize, kterou napsal Leonidův synátor, jenž se taktéž veze na duchovní lince, ale jde až k samotné hranici šílenství. Leonid je v tomhle střídmější, kdy nám v deníkové formě předkládá příběh Satana, který se vtělil do člověka a zažívá všechno, co k lidství patří, ať už jsou to strasti nebo emoce včetně lásky. Bohužel ale pekelný pán zjišťuje, že jej lidé v prohnanosti a zlu již dávno překonali a je tak ve výsledku přímo potupen, jelikož je jako dítě, kterému dospělí vyrvali hračku z ruky. Celkem zajímavý přístup k mefistofelovské látce, kdy se z mystické linky dalo vytřískat možná trochu víc, ale onu přízemnost vlastně i chápu.
Není lepšího vánočního příběhu než Dickensovy klasiky. Ať už čtete překlad, kde se titulní postava jmenuje Scrooge, Kolenovrt nebo Vydřigroš, vždycky se dostanete k témuž konci, kdy se z lakotného a zapšklého muže stane laskavý stařec. Kratičká novela přináší silné poselství a myslím si, že animovaná adaptace s Jimem Carreym dotáhla příběh až skoro k dokonalosti. Každého z nás ovlivňuje minulost, přítomnost i budoucnost a je jen na nás, kolik si toho ze všech tří časů vezmeme a zda zůstaneme na téže cestě nebo změníme své konání.
Kulový blesk je takový Krakatit po čínsku. Máme tu vědce, který pracuje s novou technologií, kterou následně využije armáda pro masové zabíjení lidí. Novokoncepční zbraně jsou tak středobodem celé knihy, kdy se nepracuje pouze se silou blesku, ale zmíněny jsou také vraždící vosy nebo klasičtí bojoví delfíni. Kniha je velmi technická a vzhledem k autorově čínskému původu ukazuje úplně jinou mentalitu, než jak jsme zvyklí třeba z děl amerických nebo evropských tvůrců. Vědecky pak jde až k hranici šílenství. Původně jsem se rozhodoval mezi silnými třemi a slabšími čtyřmi hvězdami, ale tentokrát dám knize skóre vyšší.