Artim komentáře u knih

Asi jsem se těšil až moc. Nějak jsem se nemohl začíst a stále čekal na ty silné momenty, ať už v dialozích, událostech či charakterech, kladných i záporných. Nakonec vykrystalizovaly, ale až v polovině knihy zatímco jednička gradovala už od začátku. Zde si autor dával na čas. Druhá polovina sice stála za to, to beze sporu, ale stejných pět hvězd dát nemohu.
Trojku tak trochu odložím.

2 03.01.2021

(SPOILER) Andersen neměl rád pohádky, soustředil se spíše na romány či divadelní hry, paradoxně se ale stal známý právě díky svým netradičním pohádkám nebo dle mého spíše povídkám či bajkám.
Za pohádky v pravém slova smyslu bych je totiž neoznačil. Typická pohádka v této knížce není ani jedna. Vždy je na ní něco divného. Tak třeba ve Sněhové královně místo aby Kaj zachraňoval Gerdu, je tomu naopak. V Křesadle je hrdinou voják, který se neštítí zabít čarodějnici, která mu ale pomohla k bohatství a pak nechá zabít krále i královnu, čemuž princezna bezděčně přihlíží. Hloupý Honza je parodií na pohádku, Císařovy nové šaty jsou absurditou a Mořská ženka skončí špatně.
V pohádkách nejsou typičtí pohádkoví hrdinové. Nenajdete tam krásného, chudého ale chytrého mládence, který překoná více či méně nadpřirozené zlo pomocí svých sil a více či méně nadpřirozeného dobra a vyslouží si tak lásku života. To vše s morálním ponaučením.
Zde je hrdina mnohdy nezajímavý prosťáček, nebo dítě či opovrhované zvíře nebo rostlina či hračka. Řeší banální záležitosti netradičním způsobem, naruby a nutí čtenáře dívat se na příběh jinak, než by zprvu čekal.
Andersen nechtěl čtenáři zprostředkovat onu krásu pohádek, spíše pomocí příběhu či bajky poukázat na temnější stránky života i smrti.
O to více mě překvapilo, když jsem zjistil, že má velmi oblíbená pohádka O Janovi a podivuhodném příteli vychází z Andersenovy pohádky Dva přátelé.

4 30.12.2020

S tak velkou mírou přímé řeči jsem se snad v žádné knize nesetkal. Je patrné, že kniha vznikla na základě scénáře. Čte se rychle, ale hlubší popisy a vykreslení v ní vcelku chybí. Za srdce vás proto tolik nevezme. Hrůzy, které čekáte, jsou v ní sice vylíčeny, ale tak povrchně a bez větších emocí, že milostné vzplanutí obou hlavních postav uprostřed Osvětimi působí místy až příliš idylicky.
Je to román za ostnatým drátem, jehož primární cíl sice není ve vykreslení hrůz holocaustu, ale právě preciznější zachycení kontrastu místa a lásky hlavních hrdinů by knize hodně pomohlo.
Kvalit Remarqua kniha rozhodně nedosahuje, což je škoda, potenciál tam díky tématu byl. Druhý díl bude lepší.

4 21.10.2020

Na tuto knihu jsem se opravdu těšil. Xenofobie a rasismus - tak vzdálené a přitom nám čecháčkům někdy připisované.
Pustil jsem se do toho a po chvíli se zalekl přemíry estrogenu, kterým je kniha prodchnuta. Spousty lásky a něhy na jedné straně a na druhé opovržení a intriky jak z mexické telenovely. Žádná výrazná mužská postava. Bílé paničky vs. barevné hospodyně.
Postupně jsem ale přicházel na to, že autorce nešlo o velké a zjevné projevy, ale především o ty nenápadné, skryté a hluboko zakořeněné, co si jich zprvu ani nevšimnete... A ty vám sází s postupnou gradací až se s tím estrogenem sžijete a chcete víc...
Moc povedené, díky za tu knihu!

13 17.10.2020

Kniha mě zcela pohltila, byla napínavá, strhující, sotva čtenář nabyl dojmu, že už se nic stát nemůže, hned nastal dějový zvrat. V mnoha ohledech brilantní dílo, přesto se neubráním dvěma kontroverzním výtkám, jelikož někdo je naopak může brát jako velké klady:
1) Follett už v samé předmluvě uvádí, že s náboženstvím rozhodně kamarád není a z knihy to bohužel je patrné. Modlení je zde bráno jako práce, směna, kterou si mnich odkroutí ať už s větším či menším potěšením. Vztah k bohu je pragmatický - já ti budu sloužit a ty mi zajistíš cestu na věčnost. Já vyšlu modlitbičku a pokud to budu dělat dostatečně kajícně a dlouho, ty mi hodíš záchranné lano. Chyběly mi zkrátka přesahy, které ve svých románech má Waltari nebo Eco. Na druhou stranu, nepopírám, že i Follettův přístup byl realistický a rozhodně ne každý duchovní je vtělením Dalajlamy.
2) Překvapila mě detailnost výjevu sexuálních scén. Vztah muže a ženy do historických románů patří, jinak by to nebyly ani romány, avšak ne vždy je nutné zacházet do detailů a je možno nechat něco na čtenáři. Na druhou stranu, Follett detailním výjevem dal čtenáři pocítit hluboký prožitek, který byl pro charakter postavy důležitý. A přiznávám, tyto scény jsem vcelku hltal.

Celkově úchvatné dílo byť na Waltariho mi tam troška chybí. Přesto se nemůžu dočkat druhého dílu...

6 02.10.2020

Útlá knížka o tom, jak autorka překonala mnoho svých duševních karambolů a našla odvahu podělit se o tom se čtenáři. Nastudovala k tomu i několik duchovních knih a jak vyplývá z textu, nyní žije naplněný a šťastný život a čtenáři předkládá návod v podobě 5 rad.
Kniha se dá proto lehce shrnout do pěti bodů:
1) Zvolte si cíl, ke kterému směřujte, jasně ho ohraničte, prožijte a soustřeďte se na něj.
2) Uberte tempo a nenakládejte si toho moc, nerozplizněte se do mnoha všedních úkolů.
3) Oprostěte se od balastu negativních emocí, proveďte očistu těla, ducha, duše.
4) Nechejte na povrch vyplout vše, co vás tíží a mluvte o tom, ukliďte si uvnitř sebe ale i doma.
5) Milujte sebe takoví, jací jste, pak se dostaví i možnost milovat ostatní i celý svět.

Mně osobně zaujalo jen posledních 20 stran, dobrý mi přišel návod na zvládnutí hádky ze strany 175. Zbytek na mě působil jako takové omílání stále dokola. Možná to bylo i tím, že kniha cílí hlavně na čtenáře něžného pohlaví, kteří prožívají podobné osudy jako autorka a hledají cestu, jak z toho ven. Pak je kniha určitě fajn start.

14.09.2020

Tak jsem to s vypětím všech sil dočetl a stejně jako mnozí si to dám do výzvy, zatím největší. Plně souhlasím s tím, co píše Yokolobuna.
Navíc dodávám, že jsem to četl jako pdf verzi z roku 1923 a na archaickou češtinu jsem si dlouho zvykal, uff.
Jako zajímavé mi přišlo vnímat velkou propast mezi civilizovanými a necivilizovanými, primitivními národy, které jsou mnohdy popisovány Vernem ani ne jako lidé, ale jako krvelačná zvěř - 19. století z toho čiší - bylo to století vynálezů a technických objevů, sociologie a antropologie byly v plenkách.

Nejvíce se mi páčil Joe a jeho přístup k životu. Cituji ze str. 221: „E což! pane, třeba se jen vpravit v události, a člověk vybředne z nesnází! A hleďte, ještě s lepší se potáže, přijme-li věci tak, jak se sběhnou.“

3 08.09.2020

Nejdříve jsem viděl film, který mě okouzlil, nyní jsem dočetl knihu a toto pořadí, ač náhodné, bylo určitě správné. Obráceně bych ve filmu hledal něco, co bylo mnohdy kompletně přepracováno.
Kdybych si z knihy měl vzít jen jednu věc, pak by to byla rada Karimova otčíma: "Kdejaký podělaný běžec se modlí za vítězství. Představ si, jak to Alláha musí zmást! Je lépe ho poprosit, aby ti dal rychlost a vytrvalost a nechal odpovědnost za vítězství nebo prohru na tobě." (str. 358)
Už se těším na Šamana!

7 17.08.2020

Povídka o muži, který sázel stromy. To je vše a má přes 90 % hodnocení. Cooo???
No to jsem si během 20 minut musel ověřit na vlastní oči. A ověřil.
Jde to úplně proti všemu epochálnímu, hrdinskému, tragickému, co bylo napsáno. Jde to jednoduše mimo proud a cílí to na to skomírající pouto, které s přírodou ještě jako lidé máme.
Vyhodí vám to všechny vlastnosti moderního uspěchaného člověka z hlavy a zanoří vás to k myšlence, co je smyslem vašeho života. Donutí vás to zastavit a zamyslet se.

17 03.08.2020

Opět typická Mornštajnová:
1) Postavy nechává umírat s lehkostí sobě vlastní.
2) Každou postavu si postupně buduje a to snad už od narození.
3) Každá postava má jasně daný charakter, podle kterého si jede až do své smrti.
4) Dějinné události ČSSR opět hrají svou tu více tu méně důležitou roli.
5) Opět je to za 5 hvězd, avšak začínám mít obavy, zda příště už nebude autorka nucena vykrádat samu sebe.

17 03.08.2020

(SPOILER) Když se Hemingwaye ptali poté, co se kniha stala velmi úspěšnou, co díky ní chtěl vlastně sdělit, řekl, že vůbec nic. Kniha dle něho neměla žádný přesah, hlubší myšlenku či podtext. Byla jen o tom, co v ní je, nic víc.
A my tam přesto tu hlubší myšlenku hledáme, protože by tam přeci měla být no a kdo hledá, najde - vztah člověka k přírodě, k sobě samému, boj ale i pokora, symbolika, to všechno tam je. A nebo je to skutečně jen obyčejný příběh o člověku, který se pošetile bije s něčím, na co už nestačí? Položme si otázku jinak. Za jakých okolností by to slavná kniha nebyla?
1) Kdyby hlavní postava byl pohledný arogantní mladík (Ivánek z Mrazíka), který si jde za svým americkým snem a vzdá to, nebylo by to hrdinské.
2) Kdyby stařec vyrazil na moře hned, aniž bychom poznali vztah k chlapci, nebylo by to dojemné.
3) Kdyby stařec nechytil nic, nebo jen malou rybu - byla by to nuda.
4) Kdyby marlína dotáhl do přístavu celého - byl by to hepáč.
5) Kdyby tam nebyli pasáže o baseballu, o páce, o snech a tužbách - nebylo by to lidské.

21 02.08.2020

Konečně kniha, která nejede čistě v režimu určité školy, např. populární rakouské. Zároveň není čistě konspirační, není čistě negativně kritická, no zkrátka, zachovává si nadhled a více úhlů pohledu, což je skvělé.
Ano, autor si ji po sobě mohl přečíst, jelikož pravopisných chyb je tam jak maku, ale to jsem byl ochoten skousnout.
Pro mě je důležité, že jsem zase o něco více pochopil onen složitý mechanismus krizí a především peněz.
Hurá na další ekonomicky zaměřenou knihu!

3 07.07.2020

Původní fragmentace na články byla sice patrná, ale i přesto byl obsah konzistentní a jednotlivá témata rozhodně byla výzvami české společnosti (autor si tak názvem trochu články ospravedlnil). Nevadilo mi ani srovnání s jinými zeměmi s důrazem na USA, ke kterému má autor nejblíž. A ačkoli člověku, který se v dané problematice pohybuje více, nemusí nutně přijít některé výsledky jako zajímavé či překvapující, přesto vědecké ověření a rozebrání z více úhlů pohledu dělají knihu přínosnou.
Sympatické jsou hlavně možnosti řešení a východiska, byť nelehká, která autor pod palbou vlastní kritiky nabízí. A na závěr trochu osobně, je to můj spolužák a má rozhodně můj respekt!

5 23.06.2020

Nesbø mi padl do výzvy a jelikož byla kniha Sněhulák jediná v dosahu, řekl jsem si, proč nezkusit žánr, ze kterého mám přečteno jen pár knih.
Jako u zbylých detektivek jsem byl v určení vraha zcela mimo a zahradník tu bohužel chyběl:-)
Jelikož jsem měl prostor, zhltl jsem to za dva dny a nebylo to úplně špatné. Dávám 5, i když od detektivek dám zas na nějakou dobu ruce pryč.

7 14.06.2020

No, nějak jsem to přečetl, ale porozuměl jsem jen výseku. Nejikoničtější je opravdu Havran. Vzpomínám si, jak jsme ho rozebírali na škole. Ale ta už je "never more".

3 12.06.2020

Člověk by řekl, že tak časově a lokálně velmi omezený děj bude znamenat i slabší zážitek. Opak je pravdou, autor dal díky tomu větší prostor hlavním aktérům a popisu úzkosti a strachu, který město postupně opanuje. A do nadcházejících hrůz zasadil milostné a velmi dynamické drama hlavních hrdinů (a ano, opět i zde má žena zásadní vliv na hlavního hrdinu).
I zde si nechal na konec vau efekt co do tajemného pozadí hlavního hrdiny a i zde je kniha psána poutavým a na jazykové prostředky bohatým jazykem.
Hned po Sinuhetovi druhé nejlepší dílo.

8 12.06.2020

Historický román to už není ani zdaleka. Z trojky se stal román až trochu naturálnější pohádka.
Zlo a dobro jsou jasně odděleny, už od začátku víte, kdo je padouch a kdo hrdina. Jednička byla malebnější a poutavější, což autor věděl, a tak se trojku snažil "vylepšit" okultismem a mystickým uměním hlavní postavy (lepší překlad než čaroděj je dle mého "mág").
Ale hlavně ten překlad. Pokud jste si zvykli na styl jedničky a dvojky, pak vám minimálně ze začátku bude trojka v překladu znít divně. Překladatel používá pro jedničku netypická slova. Doslova mě vytáčelo označení skoro každé významné postavy "lord". Copak jsme ve středověku nebo u Harryho Pottera?
Přesto to nakonec dočtete a bude se to líbit, ale 5 hvězd zkrátka dát nelze, opravdu ne.

2 12.06.2020

Rozebrat tuto knihu by bylo asi na dlouhý odstavec. Kdybych to měl zredukovat na jednu větu, pak vyberu tu z 59. strany - Předčasná smrt je velké dobro jen tehdy, když člověka ušetří velkého strádání.
Přijetí zla ukázkovou propagandou a naplnění této věty se pak postupně rozvíjí až do stavu pomatení smyslů, kdy si v epilogu pan Kopfrkingl myslí, jak všem Židům pomohl a ušetřil jejich trápení.
Zajímavé je opakování postav, hlavně motiv dvou manželů, jejichž hádka vždy nenápadně nastíní, co negativního se odehraje v další části a upozorňuje na bláznovství hlavního pseudohrdiny.

7 08.06.2020

Autorčina prvotina. Někde jsem si přečetl, že sepsání knihy jí trvalo 10 let. A vyplatila se tak dlouhá příprava? Určitě ano!
Nebyla zrovna troškař a na paškál si vzala snad celé období Československa podané pohledem a osudy několika rodin a jejich generací. Nevynechala snad nic ze smutných a krutých zářezů pohnuté doby.
Teď budu trochu netaktní a srovnám dílo s televizními novinami Novy. Ta v necelé hodině do člověka napumpuje všechno špatné, co se na světě děje a na závěr přidá čerstvě narozené štěňátko kdesi v Hornídolní, abychom měli pocit, že život se točí kolem krutých věcí s občas šťastným koncem.
Mornštajnová to dělá taky, ale mnohem, mnohem lépe. Pečlivě si hraje s každým detailem a na rozdíl od Novy nejde po senzacích a přehnaných emocích, ale po nacítění lidského života se všemi konturami, které nabývá a ony kruté rány osudu jen dokreslují hloubku, která je na prvním místě.
S dalšími jejími díly hloubka přibývá, množství postav a časové období se zužuje, což přidává na hodnotě.
Doporučuji proto číst autorku chronologicky, protože toto je rozjezd a Hana je vrchol!

17 03.06.2020

"Cesta do hlubin rozervané duše", tak bych asi shrnul postupně gradující román, ve kterém Mornštajnová oproti Haně mnohem více popisuje pozadí hlavních dvou postav a vytváří si ucelený podklad pro závěrečné vyvrcholení.
Rozhodně to tak není pumpa, která by co stránku nakládala další a další posunutí děje kupředu. Tempo je mírnější, přesto jsem se nenudil a konec si vychutnal a zatlačil slzičku.
Hurá na Slepou mapu...

20 26.05.2020