Artran komentáře u knih

starý hvozd / zastavit se / napít se z pramene / a ztratíš se / nezbývá než / se prodírat navzdory / významům smyslům / šlehajícím / tě přes tvář / přes ústa / ostrými konci / v temné klenbě / zřídka / probleskne slunce / a když už / tak tě oslepí

Zrcadlení, které nemá dno. Postavy, kterým se pod nohama chvěje zem. Slova utržená z řemínků, ztracená v dálce.

1 12.03.2018

Ach, ach, ta sympatie k akvarijním rybkám! Imprese okamžiků však maskuje povrchnost - jejich ideje jsou zmateným těkáním, jejich doteky zalapáním po dechu, jejich umění nudnou součástí středostavovského světa. Vyvrhněte je z něj a budou zbaveni ochranného zbarvení. Zbloudilé trosky mezi květinami a čajovými šálky. Řezané clarissy.

Narativní interference banální detektivní fabule a oidipovského mýtu, který prosvítá jejími vygumovanými místy. Místy, které rozklíží čas, ale ve kterých uvízne tělo oběti. Ale kdo je oběť? Zavražděný, nebo vrah? Vrah, nebo detektiv, jenž se zaplétá do pravidelných ulic města jako do pavučiny, kterou utkal osud? Kdyby si alespoň mohl koupit gumu patřičné měkkosti, kterou umaže jednotlivá vlákna, jenže pavučina je naopak čím dál hustší a pravidelnější. A v jejím středu je jízlivý akord absurdity, počátek nového příběhu. Nový den, který ani nezačal ani neskončil. To se jen pradávný had Ouroboros opět otočil o další obrátku věčnosti...

3 20.11.2012

Richard Podaný navazuje na hravou poezii Edwarda Leara, Emanuela Frynty, ale i Christiana Morgensterna, jejichž kvalit sic nedosahuje, avšak to není důvod k pohrdnutí kýmkoli pouštějícím se do hájemství limeriků (tedy nejenom). Nonsensové absurditky v sobě nezřídka skrývají narážky na básně jiných bardů (viz už Šapollinairovský název sbírky), ale vtip, který vychází z umného zacházení s jazykem, se nijak výrazně nezařezává a ony literární odkazy tak ve své lehkonohosti působí spíše jako jakési dělání ramen na možné literárně vzdělané kritiky (na druhou stranu, který pitomec by neznal Poeova Havrana nebo Blakova Tygra, že). Sbírka tak může obstojně sloužit jako rozplývavé rozptýlení nedospaných rán (můj případ) nebo znuděných večírků lačnících po chlupatých (hermetické sic!) veršících.

Číst Jelinekovou je jak řezat do vředu, ze kterého vytéká hnis. Není to pěkné čtení, leč tuze zábavné. Vy se snad nebavíte? Vždyť přeci v podtitulu stojí: Zábavný román. Nebo že by to byla ironie? Ne, vskutku: to, co se nám tu ukazuje, je pimprlové divadýlko, kde loutky mají duté hlavičky dunící ozvěnou. A tak jsou k smíchu, ha ha. A jako doprovod klavírní skladba pro jednu klávesu, jakou by nenapsal snad ani Ligetti. Klep. Klep klep. Klep klep klep. A tak pořád dokola, na vesnici, v městě asi taky, ale to je až druhé dějství, které už není třeba odehrát. Té nudy už totiž bylo dost. Té vody už totiž bylo dost. Té stojaté, zapáchící, hnusné vody, která se nám neustále staví do cesty a kde tedy zákonitě musí někdo, nejlépe pečlivě zabalený do igelitu, skončit. Gábi. Nebo Gerti? Kdo se v těch jménech má vyznat. A tak je lepší je vynechat. Stejně jsou jedna jako druhá. Ženy. No ano, plné lačnosti, aby se do nich stěhovali muži (ten náš je četník, mmchdm). Jenže: četník lační spíš po tom, stěhovat se do cizího domu a, až ty ženský (nejlépe) profackuje, tisknout se v umývárce na kolegu. Co kdyby z toho totiž jednou něco bylo, konečně, když "muž" něco chce, tak to dostane. Takže, jaká to ironie. Jaká to ironie? Žena - toť ironie!

12 31.01.2012

Jakže? Science fiction napsaná českým autorem ve starořečtině a ještě k tomu v hexametrech? Jakže? Dílo tematicky ctící mytizující pouť Homérovy Odysey a odhalující tak hlubinné kořeny žánru space opera, ale přitom plné deviací, skoro až na hranici pornografie? Jakže, jakže? Jak je možné, že mi trvalo tak dlouho, než jsem si jej konečně přečetl?! :)

Křesadlo o postmoderně:
http://www.youtube.com/watch?v=8Y8h_gg53i8

7 28.01.2012

Machiavelliho přístup k vládnutí vstoupil později do dějin politologie jako tzv. realismus. Machiavelli vychází z prostředí a poměrů, které mu doba určila. Vyvažuje jazýčky vah mezi zlem a ještě větším zlem. Je to postoj humanisty, který si v dravčí době snaží uchovat lidskou tvář a přitom být činný. Jeho důraz na lidské jednání (neboli praxis) je třeba mít stále na mysli, neboť se jedná o jistý myšlenkový klíč. Vladař nemusí být ani zdaleka tolik o vládnutí, jako spíše o rezistenci vůči skepsi a beznaději.

20 07.06.2011

Tři pamflety vyslovené proti Trockému, jejichž kulturní hodnota je naprosto nulová, které však podávají poučné svědectví o Stalinově upevňování moci a jeho nebezpečné manipulaci s politickým jazykem a idejemi.

Společně s Ekonomicko-filosofickými rukopisy z r. 1844 je Německá ideologie jeden ze základních Marxových textů. Pokud byste se chtěli pustit do Kapitálu, je vhodné se s nimi seznámit. Také je doporučuji jako jeden ze stěžejních textů (vedle Freuda např.) na nichž staví významná část myšlení 20. století (a bez jejichž znalosti budete mít pocit, že vám stále něco uniká).

7 07.06.2011