Atanone komentáře u knih
Netroufla bych si říct, kolikrát jsem tu knihu četla. Jako malá, jako mladá a pak jako starší. Jako malá holka jsem se zamilovala do Athose a jako dospělá jsem pochopila proč. Teď ještě zbývá-no jasně, přečíst si to znovu ☺
Mám ráda Agátu Christie. Mám ráda historii a mám ráda Egypt. A mám ráda dobré detektivky.V této knize jsem tedy dostala 4 v 1.
Na rozdíl od vivalamuff si myslím,že autorka přesně věděla,co dělá. Fakt je,že jsem do určíté chvíle podezřívala snad úplně každého a nemůžu být na sebe pyšná,že jsem na to nakonec přišla,protože to ode mě bylo tipnuté spíš díky tomu,že si autorka dala nepřehlédnutelnou práci,aby od vraha cíleně odváděla podezření,než že by zapracovaly ty známé „šedé buňky“.
Stejně jako vždy přes všechno to zabíjení to byl příběh lidský a poučný a já opět hluboce smekám.
A doporučuji
Kniha o době,kdy se dělilo zrno od plev,kdy bylo třeba se rozhodnout i s tím vědomím,že i nečinnost je druh rozhodnutí. Její zpolitizování za dob totality jí podle mě neubralo na kvalitě.
Narodila jsem se z láskyplného vztahu Češky a Němce,který vznikl krátce po válce. Možná proto vnímám tuto kapitolu dějin obou těchto národů trochu ostřeji a z jiného úhlu,protože se mi dostaly k uším příběhy lidí z té doby a vůbec nejde o to,jakým jazykem mluvili. Jde o to,k čemu se rozhodli a jakou si vybrali cestu-každý sám za sebe.
Musím říct,že můj pocit z této knihy zůstává i po letech natolik rozporuplný,že přemýšlím,jestli vůbec přidat komentář a ještě víc přemýšlím,jestli si ji přečíst znovu,protože mě přitahuje a odpuzuje zároveň. To není kritika,ta kniha je bezesporu zatraceně dobrá,ale natolik absurdní a šílená,že jsem se místy styděla,že se směju. Smát se tak strašným věcem jako je samotná Hlava XXII,vojenský soud,nebo hraní si na Boha cenzurováním dopisů,na které lidé tak zoufale čekají..a všudypřítomná smrt..
BRRRR..a taky hlasitý potlesk
..A dobře že jsem si počkala. Některé pohádky jsem pochopitelně znala,třeba Lakomá Barka,nebo Tři veteráni,to se nedá minout. Ale jako malé by mi určitě unikla ta krásná meziřádková moudra pana Wericha. Jeho styl a řeč jsou tak typické,že ač nemám audio-knihu,nebylo jí třeba – já ho nejen slyšela,ale i viděla.
Třeba- „Podívala se na něj zhluboka. Táhle“...no není to nádhera?
Když jsem byla malá,měli jsme doma obrovského německého ovčáka Jerryho. Bydleli jsme na takovém kraji vesnice,že už to byla spíš samota u lesa.První,co mě táta učil bylo jak se chovat ke psům,nejen k tomu našemu,ale i k cizím. Snad proto mám ke psům dodnes vztah a možná i proto byla tato knížka jednou z mých nejoblíbenějších- a vlastně je dosud,jako prakticky všechny Londonovy knihy. Drsné scény jsem pravidelně obrečela,ale po nějaké době jsem po knize zase sáhla.
Cítím vždy jako velikou nespravedlnost a krutost,pokud člověk na sebe nějaké zvíře navykne a pak ho opustí a zradí,nebo mu ublíží. Zvířata neumí lhát-buď vás milují,respektují,nebo ne. A pokud vás milují,tak se vším všudy.
"Sajíc seká Ottawu, liška pochrapuje, komár na fús nakládá, muška vyšlapuje"
Knihu jsem si koupila dvakrát. Protože nějaký dobrák mi ji nevrátil. Nevadí,naštěstí jsou tu antikvariáty a jiné charitativní spolky.
Kamarád mě dodneška nesnáší,protože jsem mu řekla,ať ji nečte v dopravních prostředcích. Neposlechl. Nechápu,proč pak mně vyčítal,že vypadal jak idiot,neb se smál nahlas.
věta "Těbuch Max,musím ti napísnout,jak pokrokávám" mezi mými kamarády zlidověla a to nemluvím o stovkách jiných hlášek.
Těžké antidepresivum.
A pozor-nečíst v dopravních prostředcích!
Není to žádný krvavý akčňák, gaučoví detektivové mezi námi mají vpodstatě stejné informace, jako policie. Ano, pachatel se odhadnout dá, pokud čtete pozorně, jsou tam i nápovědy.
Jelikož se jedná o začátek série, seznamujete se hlavně s Kate Wise, a podle toho buď dáte šanci dalším dílům, nebo ne. Já bych se k této sérii výhledově ráda vrátila, protože mně je Kate v mnohém blízká. Až na tu FBI, pochopitelně :D
Po letech se mi podařilo opět sehnat tuto knihu, tak se k ní vracím alespoň komentářem.
Za sebe můžu doporučit jak věřícím (kteří ji asi budou znát), tak hledajícím, a vlastně i ateistům. Autor totiž pojal poslední den života Krista velmi široce, a to jak z historického, tak i lékařského pohledu. Osobně mě zaujaly obzvlášť informace o způsobu života, zákonech a zvyklostech tehdejší Judeje, a to nejen v kontrastu se zvyklostmi římskými, ale vlastně i ve srovnání s dnešní dobou. V tom světle se pak mnohé pasáže z Bible jeví daleko srozumitelnější.
Pro šťourala, jako jsem já, je na knihách tohoto druhu parádní to, že se nemůže ohánět logikou a buďto si čtení užije, nebo ne. Já jsem si užila. Zelaznyho fantazie je bezbřehá a v ději umí překvapit nečekaným zvratem. Prostě mě to bavilo, i když opravdu nejde o žádný superakčňák.
Frank je Světotvůrce s lidskými chybami i velkou mírou pochopení pro ně. Člověk, který se dlouhými věky svého života propracoval k božství pro mě vyznívá trochu jako alter ego Corwina z Amberu, který se na rozdíl od něj "prostárnul" k lidství. Krásný pro mě byl obzvlášť posmutnělý závěr. Bylo by fajn mít někoho, kdo by s námi mohl jít na okraj Tmy, kde začíná Světlo.
Díky překladu se kromě občasných vtípků blýsknou i perličky. Pistus, Fistus a Kocourfousus? To mě dostalo do kolen.
Miroslav Válek mě v minulosti úplně minul. Stejně jako Lessanka jsem znala pár zhudebněných věcí, u některých jsem zkraje ani nevěděla, že jsou to jeho básně. Pak mi cestu zkřížila sbírka "Slovo", kde jsem projevila snahu, a to i přes věnování Komunistické straně, ale odložila jsem. Ke sbírce Dotyky mě, přiznám se, přivedla posmrtně vydaná píseň pana Lasici "List do vetra".
Souhlasím s Lessanou, že tato poezie je hodně melancholická, což mě v tomto dušičkovém čase neodhání, naopak mi to docela sedlo.
Dávný úlovek z antikvariátu, který mě upozornil na Pirandella jako autora. Šest povídek, které si velmi ráda po letech přečtu znovu.
Je to takový táhlý příběh. První třetinu knihy hlavně pozorujete krajinu, lidi a počasí. To vše je prokládáno pocity hrdinek obou časových linek, ve kterých sem tam probleskne zmínka, že něco nebylo, není, či nebude, jak má být. Náznaky. Tušení. Sem tam nějaký duch. Vzhledem k tomu, že obě linky příběhu jsou v ich formě, je těžké si zkraje přebrat kdo je zrovna vypravěč. Několikrát mě při čtení napadla vnitřní podobnost s románem Mrtvá a živá, nakonec autorka ho v textu sama zmiňuje, takže si toho možná byla vědomá. Vzhledem k tomu, že se nejala psát thriller, mi kriminální zápletka na babské čtení připadala přiměřená, jakkoli mi Dom připadal neuvěřitelný, a to v mnoha smyslech toho slova. Hlavní hrdince jsem její pocity vcelku věřila, protože vím z vlastní zkušenosti, že láska bývá slepá, někdy i hluchoslepá. Nakonec v jejím případě....ale to bych spojlerovala. Můžu jen naznačit, že ženy, které rády zachraňují rozervané muže s tajemstvím, si asi přijdou na své víc, než jsem si přišla já, ale i tak se mi nakonec ta kniha docela líbila.
Knihami jako je tato mě v dětství pravidelně zásobovala moje kmotřička. Dnes dávám 5 z nostalgie, ale kdybyste se mě zeptali tehdy, dala bych určitě víc
Roztomilá a užitečná záležitost. Základní info o koření a bylinkách, obohacené recepty a vtipnými ilustracemi. Mám ji tak dlouho, že jsem na ni už skoro zapomněla. někdy se úklid vyplatí. Recepty jsou z oblastí teď už bývalého SSSR, ale jak známo, tam se umí zpracovat všechno, a to velmi chutně.
Pět kapitol popisuje pět pohnutých osudů žen, kterým by se z principu možná dalo závidět, že se narodily se zlatou lžičkou v puse, ale se kterými by si rozumný člověk jejich místo nevyměnil.
Pro mě trochu orientační běh mezi jmény a notně propletenými příbuzenskými svazky, ale to je problém můj, ne knihy. Ta je napsaná zajímavě, obsažně a vtipně. Z pěti dam jsem měla povědomí jen o Matyldě Dánské, jejíž osud byl známější, ale k srdci mi nejvíc přirostla Karolína Brunšvická.
Co mě ale totálně zasáhlo byla zmínka o vysoké úmrtnosti dětí v tehdejší době. Jistěže člověk ví, že tehdy hodně dětí umíralo, ale že se na tom podepisovali hlavně lékaři, přičemž se jejich příšerným zásahům nedalo mnohdy vyhnout, to jednoho nenapadne. Dalo by se vtipkovat o cíleném snižování pověstné habsburské plodnosti, ale to by byl hodně černý humor.
„Ze šesti děti Ludvíka XIV., které se narodily naprosto zdravé, vyvázl životem jen jediný syn. Jedna z dcer, tehdy pětiletá, ulehla s prudkými křečemi v břiše. Protože dávicí prostředky a projímadla nepomáhaly, bylo děvčátku přikládáno rozžhavené železo a leptavé kyseliny, které měly neduh „odvést kůží“! Holčička na tyto procedury zemřela.“
„Za necelý rok povila Alžběta Charlotta první dítě, ale chlapec zemřel, ještě mu nebylo ani sedm měsíců, údajně na „křeče“. Zarmoucená babička to však zřejmě věděla líp: „Dítě připravil o život vévodův doktor… Bylo to velké a silné dítě… Doktor mu dal během 12 hodin 4 klystýry, prášek proti dně, pořádnou porci meduňkové vody a anglické kapky. Po tom se muselo chudák udusit…““
Předvánoční sobědárek dorazil a já měla takový hloupý nápad, že bych se při psaní postupně rok pročítala těmi perličkami. Nápad to byl opravdu hloupý a sama sobě se tím pádem omlouvám a gratuluju si, že jsem nevydržela ☺
***
Už musím honem spát - lidé se budí!
slavík už dozpíval v růžích, trn v hrudi
dovyly hyeny, ztichli i vlci
jsem tak sám! Ach tak sám...Jako kůl v srdci
***
To budu mít krásně melancholicky poeticky depresivní rok!!!
Prvních 5 kapitol bylo těžkou zkouškou mé trpělivosti. Greg, narcistický macho a Mira, zhýčkaná pipka, oba svorně typy lidí, kterým bych se v reálném životě vyhýbala jak by to šlo. Miřinu nepochopitelnou naivitu pak doplnily retrospektivní kapitoly na konci, kdy jsem ji už nechápala vůbec. Zjevně žena, které když zapne to dole, vypne to nahoře, takže nevidí i to, co má přímo pod nosem. Navíc jako starý tramp pochopitelně ohnuju nos nad mastňáky, co si na luxusní chatu jedou užít trochu té divočiny. Ale doufala jsem, že ten začátek je jen odrazový můstek, protože anotace slibovala tajemné zmizení a kdovíco ještě. Pokud nejste cákle zamilovaní do své představy o vašem partnerovi, vidíte jeho chování v trochu jiném světle, takže jsem se svou literární paranoiou sice připravila o překvapení, ale vynahradila mi to atmosféra a popisy. Srovnání s Karikovými knihami se nabízí, ale já bych to neškatulkovala. Právě ty popisy a atmosféra byly důvodem, proč jsem to nejen dočetla ale docela si to i užila. Na rozdíl od Karikova Tribeče, na Vlčí horu bych jela hned.
Víc místopisu, než pověstí. Oceňuji grafiku, krásné dobové ilustrace dokreslují text.
Ne vždy mě ta hudba bere. Ne vždy mě běrou ty básně. Ale nutí mě přemýšlet nad slovy a jejich významem. A v souvislosti s JM i nad smyslem života. I nad tím, jestli sebezničení je zničením, když na druhé misce vah leží výšky, kam ti rozumní nikdy nedolétnou, protože mají strach, nebo si zvolili život na zemi. Pokud je někdo takhle nezařaditelný, pak to dává možná smysl.