Atanone komentáře u knih

Málokdy se stane, aby vás někdo hned od začátku příběhu vybízel, abyste si to „vyguglili“. Já většinou „guglím“ až po přečtení. Dobrá, poslechla jsem, takže jsem jakože celou dobu aktivně ověřovala „fakta“.
Autorovi se podařilo udržet mou pozornost, přestože se lidem, jako je Igor, v reálném životě vyhýbám . A už vůbec bych s nimi nešla do hor, protože hory vás vždy prověří. Každopádně představa, že mám před sebou příběh, kde je mi hlavní hrdina už od prvních kapitol nesympatický, nebyla zrovna příjemná.
Polovina knihy je vlastně geniální mlžení a manipulování dosažitelných „faktů“, které si „můžete ověřit“, prošpikované mrazivými náznaky „něčeho“. Neustálé podbízení, abychom si fakta ověřili na internetu, pak jen umocňuje „hodnověrnost“ příběhu, protože ty články na netu opravdu jsou.
Druhá polovina příběhu už jede na vyšší rychlost a je to parádní jízda. Užila jsem si. Na druhou stranu mě napadá, nakolik je pan Karika po vydání knihy oblíbený u turistických zařízení v pohoří Tribeč, protože já bych tam tedy nešla ani kdyby mi slibovali ubytování v drahém hotelu zdarma... protože..co my vlastně víme?

83 02.12.2018

Pro mě touto knihou začala dodnes trvající platonická láska k houslistovi s dýmkou a mezi všemi jeho napínavými příběhy tento je jeden z mých nejoblíbenějších

82 08.04.2018

Kolem knihy jsem už chvíli kroužila, ale odkládala jsem snad kvůli trochu buřičskému titulu. Jsem velmi ráda, že jsem nakonec neodolala a pro mě osobně je toto jedna z knih roku. Laskavé, moudré a pokorné. Děkuji.

81 10.12.2021

Parádní jízda, kterou u mě paradoxně brzdilo nejvíc to, na co jsem se těšila - a sice Ripleyová. Tedy ani tak ne ona, jako neustálé vize Amandy, které podle mě sice autorovi přidávaly stránky, ale jinak by úplně stačily dvě (první a poslední).
Co oceňuji jsou popisy mimozemské lodi a vůbec všeho, tak dokonalé, že film bych ani nepotřebovala. Zvedám palec a z mnoha důvodů (i ze sentimentu) sázím své 4.

80 27.05.2023

Vážně nechápu, jak jsem na tuhle skvělou knihu mohla zapomenout. Možná to znamená, že bych si měla oprášit ty bouřlivé emoce, které ve mně kdysi dávno vyvolala

80 08.06.2020

Nemáte na Tribeč? Zkuste to v Beskydech.
Nechci srovnávat s Karikovou Trhlinou, i když se to zkraje hodně nabízelo. A celkově nebudu podkopávat nohy příběhu, který se mi líbil a hodně dobře četl. Každý v sobě máme temná místa. Za normálních okolností, máme možnost volby, jestli otevřeme dveře tomu, co se skrývá za maskou civilizovaného člověka. A pak jsou situace, kdy to tak docela nemáme ve vlastních rukou. U téhle party lidí bych to ale tak docela na okolnosti nesváděla, autorka nám udělala výlet do jejich hlav ještě než začalo jít do tuhého. Byla jsem velmi zvědavá na rozuzlení a osobně si myslím, že doslov to zbytečně rozmělnil. Ale kniha vážně stála za přečtení. Děkuji, dobře jsem se bavila.

79 13.08.2023

Panu Kingovi se opět povedlo napsat horror už jen tím, že nás vzal na exkurzi do jednoho manželství. Ty příšerky, co se v příběhu objevují potom, nejsou nic ve srovnání s tím, co má v hlavě policista Norman. Jako ve většině autorových knih, nejstrašidelnější příšery dovedou být lidé.
V tomhle příběhu jsou vůbec některé věci naruby, stejně jako na obraze Rose Madder. Pomyslná „poslední kapka“, kterou většinou vnímáme obrazně, je tady fyzická, zatímco obrana je psychická, na úrovni vnitřních monologů a změněného stavu vědomí. Protože tohle ten obraz pro Rosie dělá. Jsou to dveře. Odpověď na volání o pomoc. Pro někoho to může být obraz, pro jiného náhodně zaslechnutá věta a někomu může obrátit život vzhůru nohama postava z knihy. Prostě když se věci mají stát, stanou se. Otevřete dveře (cokoli to je) a vejdete jinam. A tam jinde se můžou dít věci, které se vám potom někdy objeví i v reálném životě. Někdy to nebývá zadarmo, protože takový zážitek vás prostě trochu změní. Už víte, že tam něco je. A víte, že by to tam i mělo zůstat.

79 11.04.2021

Krysař má všechny moje nesympatie. Má i všechny moje sympatie.
Útlá knížka, která mi zůstala dlouho v hlavě.

79 17.11.2020

Tak si říkám co asi přijde příště...Ale bavila jsem se dobře. Autor je mistr kliček a falešných stop. Dál bych asi jen vykrádala spokojené komentáře přede mnou, takže dávám 5 a těším se, co si na nás autor příště zase vymyslí.
p.s. Vražedná lhůta je už zfilmovaná, četla jsem někde o pětidílné sérii.

78 09.09.2022

Kus mého dětství. A dětství, pokud je krásné, nekritizujeme ☺
Jistě, že jsem měla období, kdy se mi kritizovat chtělo. Každá doba má svou propagandu, ne? I ta naše, současná. Ono někdy hodně závisí na úhlu pohledu. A válka se snad ani nedá vidět jinak, než očima lidí, které zasáhla. Těžko vysvětlovat lidem, kteří ztratili rodiny, nějaké historické souvislosti. Oni vám na ně kašlou. Někdy máme tendenci zlehčovat ty pány a dámy, ověšené medailemi a příliš posuzovat kdo a kdy jim je dal. Ale oni to vidí jinak. Protože oni tam tehdy byli.
Přesto, nebo právě proto, nepatří tahle kniha k těm, které bych chtěla číst znovu

78 31.03.2020

Mých 5 není ani tak vyjádřením literárního nadšení, ale poklonou (teď už) mladému muži, který dokázal využít svého značného vlivu, aby se na nás usmál ze zrcadla, které si sám nastavil. A využil toho, že si jeho knihu pravděpodobně přečte každý fanda Harryho Pottera, včetně těch nebelvírských, které by názory někoho ze Zmijozelu zajímat nemusely. A taky jo, vidíte obal knihy, přečtete si anotaci a řeknete si - jůůů, dozvím se nové drby...stoupáte s tím blonďákem na koštěti a bavíte se. Já tu z ní předčítala nahlas celé pasáže a docela jsem se nasmála. Jenže jak zpívají Alan Parson´s Project - "co jde nahoru, musí taky dolů". Na tohle anotace neupozorňuje a kdo není fanda bulváru, neví. A najednou předčítáte pasáže, které nejsou zábavné, ale hluboké, upřímné a pravdivé. Asi každý, kdo si prošel nějakým druhem pouště, má své studny, své tři krále.
Možná se v Tomově knize poznáte. Ale na to si ji musíte nejdřív přečíst.

77 06.08.2023

Hodně mě to bavilo. Je to moc poutavě a chytře napsáno. Čtenář má vpodstatě stejné informace a vodítka, jako policie, takže může spřádat své teorie. Což dělám u podobných knih moc ráda. Jelikož nápovědy byly, tipla jsem pachatele dobře, ale na čtivosti to pro mě knize neubralo, spíš naopak. Trochu mě časem popuzovalo neustálé opakování Stinga a další sáhodlouhé citace písní, a to přesto, že máme s autorkou evidentně podobný hudební vkus. Kapitoly tím získaly na obsahu, ale jinak to podle mě děj moc neposouvalo.
Pár "keškařů" znám a jsou to úžasní lidičkové, ke kterým bych se hned přidala, kdyby to šlo. Musím říct, že se mi hodně líbilo, jak autorka postupně měnila můj úhel pohledu na to, kdo je vlastně lovec a kdo líčí pasti. Prozatím jsem na nic podobného nikde nenarazila, takže palec nahoru a autorku si pohlídám.

77 15.03.2023

Náčelník Josecito neměl ani tušení, jak vražedné jsou úmysly americké vlády. Stručně je vyjádřil činitel Úřadu pro indiánské záležitosti ve Washingtonu E. A. Graves, který napsal:
„Nemůže být pochyb, že tato rasa je odsouzena k rychlému a konečnému zániku… od osvícené a křesťanské vlády, jako je naše, nelze očekávat víc, než že zmírní a usnadní jejich konečný odchod ze světa vezdejšího.“
Armáda Spojených států odpověděla na Josecitovu žádost tím, že obklíčila jeho kmen a zahnala jej z White Mountains do rezervace u Bosque Redonda. Na vyprahlých pláních nebyly žádné stromy, ba ani křoví na stavbu wikiapů. Meskalerové si vyhrabali díry do země a žili jako prérijní psi v pětačtyřicetistupňovém vedru. Plodiny odmítaly růst. Příděly od Úřadu pro indiánské záležitosti, diktované Washingtonem, klesaly na hranici hladovění. Meskalery obklopily roje kousavých písečných much a moskytů. Začali umírat. Když se Josecito proti takovému zacházení ohradil, byl zavražděn.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ještě mě tak v souvislosti nejen s touto knihou napadá, když teď tak sleduju bouře kolem toho, na kterých životech víc záleží a kdo má jaká práva, že nějak v tom křiku postrádám zástupce těchto barev. Tito lidé byli „uklizeni“ z očí „Američanů“ a jsou uklizení dodnes. Ale historie se opakuje a co jsme v minulosti zaseli, v budoucnosti děti našich dětí sklidí. Většiny budou menšinami. Konec konců se to děje už teď. I křesťanství bylo fanatismem a páchalo zvěrstva po celém světě. Zacházení (pokud se to tak vůbec dá slušně nazvat) s Indiány bylo omlouváno tím, že to přece nejsou lidé.
Teď nám vadí fanatismy jiných

77 05.09.2020

 Velká samota je mnohovýznamný název. Je to velká samota Aljašky, drsná a krásná. A zároveň velká samota lidí, jejich vášně, strach a vůle žít. A je to také příběh o všemožných podobách lásky.
Jakýkoli komentář, který mě napadá, by podle mě nebyl výstižný. Každý, kdo se přímo, nebo zprostředkovaně setkal s domácím násilím, ví, že neexistují jednoduché odpovědi ani jednoduchá řešení. Ale nějak jsem lety došla k přesvědčení, že "okolnosti" z vás nemůžou vypustit ven něco, co jste v sobě už dávno před tím neměli.

Nemám ráda ty šťastné konce, které na pár řádcích tlustou růžovou čárou škrtnou fakt dobrý příběh. Ale tady jsem zažila s těmi lidmi tolik, že bych snesla i duhové jednorožce!

77 28.02.2020

Forma dopisů mi zkraje dělala trochu problém,ale později paradoxně udělala příběh mnohem osobnější,než by byl,kdyby ho někdo jen vyprávěl. Uvědomila jsem si,jak musí být těžké napsat to takhle,udržet spád,logiku a charaktery jednotlivých postav...navíc,když autorky byly dvě.
Líbila se mi neokázalost a ryzost hlavních postav,ochota pomoci druhým,postavit se za ně a všudypřítomný jemný humor,který odlehčoval děj,točící se kolem války v Anglii a hlavně na ostrově Guernsey. Navíc je to příběh o knihomolech, k nimž se hrdě hlásím a dobře chápu,že tito lidé můžou svým chováním jiným lidem připadat poněkud nenormální. Zamilovala jsem si Juliet a od jednoho konkrétního momentu jsem jí moc přála,aby se ve svém příběhu zakoukala do stejného člověka,jako jsem se literárně zakoukala já. U některých příběhů,popisujících poměry na ostrově za německé okupace,mi i ukápla slza. Autorky neškatulkují. Jejich postavy nejsou černobílé. Dokážou najít dobré i horší charaktery na obou stranách „linie“.
Ke konci sice příběh hodně zrůžoví,ale to už mě měly zaseknutou,takže jsem to v pohodě přežila..
Toto bude určitě kniha,kterou si koupím,až se její cena trochu usadí..Já si počkám ☺

77 29.09.2018

Přidávám svých pět.
Těm, kdo mají autorku rádi, jako já, a už toho od ní přečetli víc, doporučuji možná začít doslovem. Anna v této knize je pojata trochu jinak, než ve starších románech, což autorka právě v doslovu vysvětluje.
Já jsem si čtení opět užila a zase jsem se neubránila údivu nad tím, jak naivní může být člověk, který vidí jiného páchat bezpráví, a přesto věří tomu, že v jeho případě se ten člověk bude chovat jinak.
Paní Alison dopřála Anně Boleynové před jejím drastickým koncem dostatek sebereflexe, aby ji trochu ospravedlnila v očích nás, co z bezpečné vzdálenosti času a úplně jiné kultury možná příliš tvrdě soudíme.
A protože se mi z tudorovské Anglie ještě nechce, plynule pokračuji k Janě Seymourové (díky, Zvoněnko :) )

76 29.01.2023

Divný začátek, divný konec.
Kdysi jsem viděla Velkého Gatsbyho a nedávno jsem si to s odstupem mnoha let zopakovala, abych zjistila, že můj dojem se nezměnil. Založila jsem ho do mentálního šuplíčku „Mnoho povyku pro nic“. Pořád mě ale zajímalo, co tedy na tom FFF je tak zvláštního, tak jsem zkusila tenhle román.
Mám z něj dost rozporuplné pocity. To dílo má navenek všechny rysy klasické limonádky. Nenašla jsem v něm snad jedinou postavu, se kterou bych se chtěla setkat. Ti lidé nic nedělají. Prostě jen tráví čas svých životů mluvením, večírky a řešením pseudoproblémů horních deseti tisíc. Snad kromě Nicole ti lidé buď žádné skutečné problémy nemají, a pokud, tak jsou to problémy vzniklé následkem jejich životního stylu. Veselé je na tom to, že oni to nevědí, protože nemají s čím srovnávat.
Tak proč jsem tu knihu neodložila? Protože mi přestalo jít o to, co v ní je, ale jak je to napsané. A teď nemyslím to, jak FFF dokáže popsat prázdnotu některých svých postav. Popisy, slovní obraty, nádhera. Samotný příběh mě začal bavit až v poslední části. Smutná kniha...
***
Poslední rok a půl na Zugersee jako by, pokud šlo o ni, byl promarněný čas; roční doby se od sebe daly rozeznat jen podle dělníků na cestě, která v květnu zrůžověla, v červenci zhnědla, v září zčernala a na jaře zase zbělela. Z původní nemoci se probrala s novými nadějemi, tolik toho očekávala, ale neměla žádný smysl života kromě Dicka, vychovávala děti, sirotky nepostrádající vedení, k nimž lásku pouze předstírala. Lidé, které měla ráda, byli většinou rebelové, rozčilovali ji a nedělali jí dobře – hledala v nich vitalitu, jež jim pomohla k nezávislosti, k schopnosti tvořit nebo prostě k drsné sebejistotě, a hledala marně – neboť jejich tajemství byla pohřbena hluboko v dětských zápasech, na něž zapomněli. Je zajímala více Nicolina vnější harmonie a kouzlo, ta druhá stránka její nemoci. Žila osamělým životem a vlastnila Dicka, který nechtěl, aby ho někdo vlastnil.

76 25.02.2022

„Vaším úkolem zde je zvládnout náročnou vědu a přesné umění přípravy lektvarů,“ začal. Spíš jen šeptal než mluvil, studenti však slyšeli každé slovo – stejně jako profesorka McGonagallová si i Snape dovedl bez námahy udržet ve třídě ticho. ,Jelikož se to obvykle obejde bez pošetilého mávání hůlkou, leckdo z vás stěží uvěří, že i to jsou kouzla a čáry. Pochybuji, že byste opravdu pochopili, jaký půvab v sobě má tiše bublající kotlík a výpary, které se nad ním tetelí, a neviditelná síla šťáv, jež skrytě putují lidskými žilami, omamují mysl a podrobují si smysly. Dokážu vás naučit, jak připravit věhlas, stáčet slávu a dokonce uložit do zabroušených flakonů smrt – pokud ovšem nejste takové stádo tupohlavců, jaké musím obvykle učit.“

Díky Heidi jsem se jako dítě zamilovala do Alp,aniž bych je viděla. Měla jsem pocit,že lidé,co tam žijí,jsou jaksi jiní. Čistší. A zároveň tvrdší. Když jsem pak poprvé stála na úpatí Alp s hlavou zakloněnou,vlítly mi slzy do očí. Pochopila jsem,že žít tam znamená padnout na kolena. Nebo stát pevně jako skála. Nebo obojí.
Doma jsem pak vyhrabala tuhle knížku,zastrčenou vzadu v knihovně a dala ji hezky dopředu. Abych na ni nezapomněla.

76 13.07.2018

Pro ty, kdo se chtějí dozvědět základní informace o výrobě a použití jedů (ať už v negativním, nebo pozitivním smyslu) v historii lidstva, bude tato kniha přínosná. Obsahuje spoustu případů z historie, známých i méně známých, včetně kauz, které ještě tak úplně nezapadaly prachem. Navíc je kniha přehledně uspořádaná a doplněná četnými ilustracemi.
****************
Jedním z největších přínosů medicíně je schopnost vyvolat anestézii - stav změneného myšlení, kdy je práh bolesti velmi nízký nebo zcela schází - a anestetika obecně. Než nastoupila anestézie, pacienti podstupovali krutou agónii i při těch nejjednodušších chirurgických zákrocích, a spousta z nich zemřela na šok.
Komplexní operace, jako operace brišní dutiny, srdce, diagnostická a plastická chirurgie, prostě nebyly možné. Anestezie nás zbavila nevýslovného utrpení a zachránila nespočet životů. Co je úžasné, že spousta látek, které to umožnily, patří k těm nejhorším jedům.

75 22.06.2023