Atanone
komentáře u knih
Píseň o Nibelunzích
neznámý - neuveden
....a tak se spolu sťastně bili až do smrti...
Tahle kniha mi dala neskutečně zabrat. Přiznávám, že chvílemi šlo o čirou tvrdohlavost. Jako historiomil jsem si vytkla za cíl tohle přečíst, ale místy mi docházely síly, protože v té spoustě slov se místy ztrácel příběh sám. Což jistě nesnižuje historickou cenu díla, ale v tomhle případě se vrátím k jiným zpracováním a filmům.
Pobavilo mě, jak v tomhle chlapském eposu vlastně muži zase byli hříčkou v rukou rozhádaných žen. Cherchez la femme...
Mlčící pacientka
Alex Michaelides
Trochu střemhlavý konec s patřičnou snahou, aby to logicky zapadlo. Dá se to vzít, pokud uvážíme že za "ich" formu se schovají "ich" pocity, které dostáváme patřičně jednostranně, konfrontované pouze s Aliciiným deníkem. Každý z nás sám sebe vidí více či méně zkresleně. Takže ano, líbilo.
A posílilo to ve mně totální nedůvěru k psychoterapeutům. Není nic horšího, než člověk, který je přesvědčený o tom, že ví, co potřebujete.
Těžká hodina
Jiří Wolker
...Teď chodím městem a Pána Boha hledám,
vím, že tu chodí s mošnou a holí,
vím, že se jednou s ním shledám,
ale už mě to nezabolí,
protože nemám žádných zlých věcí.
Vezme mě s sebou. Stoupnem si na nároží
s čepicí v rukou, slunce nad hlavou.
„O lásku prosíme, lidé boží, ....otevřte srdce "
S panem Wolkerem jsme se tak dlouho hledali, až jsme se našli
Tulák po hvězdách
Jack London
Vždycky je naděje :)
Někdy,když je v našem životě tma,uvědomme si,že ve tmě se mohou zdát ty nejkrásnější sny.
Gepard
Giuseppe Tomasi Di Lampedusa
Kniha, kde nenajdete moc dialogů, ale v popisech se dozvíte všechno, co potřebujete vědět. O postavách. O sicílii. O životě. O epoše, která odchází spolu s donem Fabriziem.
Jsem ráda, že jsem si většinu komentářů přečetla až po přečtení knihy. Řadím se k těm, kterým se líbila. Její melancholický závěr ve mně bude ještě chvíli "brnět". Doufám, že několik nicneříkajících vět DK opět neoznačí jako spojler, který prozrazuje děj
***********
Neboť teď se dálo něco jiného, úplně odlišného. Seděl v lenošce, dlouhatánské nohy zabalené do přikrývky, na balkóně hotelu Trinacria a cítil, jak z něho život vyprchává v dlouhých vlnách s hučením podobným hučení rýnského vodopádu. Bylo poledne jednoho pondělí koncem července a pod ním se rozprostíralo palermské moře, kompaktní, olejovité, netečné a nepravděpodobně nehybné, natažené jako pes, který se snaží učinit se neviditelným před pánovými hrozbami. Ale nehnuté kolmé slunce stálo tam nahoře rozkročeno do široka a nemilosrdně je bičovalo. Bylo naprosté ticho. V oslnivém světle neslyšel jiný zvuk než niterný zvuk života, který prýštil pryč od něho.
Tělo ženy a jiné povídky
Rjúnosuke Akutagawa
Kromě toho, že se mi kniha vážně líbila, mě vždy pobavilo, když jsem si na konci povídky přečetla, kdy ji autor napsal. V té době byla moje babička sotva ze školy. Přesto jsem neměla pocit, ža bych četla historii. Ty příběhy se klidně mohly stát dnes a s autorem bych se moc ráda kamarádila
Pokud bych něčemu měla dát víc, než 5* tak povídce Močál
Zaklínačka koní
Tamora Pierce
V dálce dívka zaslechla volání vlčí smečky. Slyšela jsem je cestou? uvažovala. Určitě ne takhle blízko. Jestlipak se jim stýská, Zlomenému tesákovi, Krysí oháňce a těm ostatním…
Poslouchej ty vlky. Je to píseň lovu? Ne, píseň smečky. Zpívají si jen, aby si zpívali, ne aby oslavili kořist.
Kdybych se tak mohla rozběhnout… ponořit se do lesa. Jít k nim, být sestrou v lovu a součástí smečky
*****
Stalo se vám, že jste nemohli dočíst knihu? Ne proto, že vás nebavila, ale naopak proto, že se vám z jejího světa nechtělo odejít? Mně se to stalo s touhle knihou. Sáhla jsem po ní spíš ze zoufalství, protože se mi k závěru ČV nechtělo číst nic z toho, co čtou všichni a zrovna jsem neměla nic jiného po ruce. Tak jsem sáhla po knize pro náctky, kterým se spíš začínám blížit z druhé strany (starší ročníky pochopí). počítala jsem spíš s tím, že ji nedočtu. Ale jsem ráda, že jsem se s ní setkala. Nejde ani tak o příběh i když hezký a ke konci napínavý. Jde o to, jak autorka popisuje magii, kterou disponuje hlavní hrdinka Daina. Ona nejen rozumí zvířatům, ona s nimi splývá. Vidí energie a dovede je používat, umí se vcítit. A svým způsobem vlastně spíš hledá cestu k lidem, kterým se teprve učí důvěřovat.
Místy jsem měla trochu problém s tím, že Daině by mělo být 14, ale uvažovala jako mnohem vyspělejší dívka. Děj je hodně popisný, akčnější je až v druhé polovině, ale mě právě bavily pasáže Daininy komunikace se zvířaty a její lekce s Numairem. Těším se na druhý díl.
Tarot divokého lesa
John Matthews
Tady bych si dovolila nesouhlasit s předchozím komentářem. I když slovo nesouhlasit může navodit iluzi střetu. Ne. Jde asi o vnímání věcí. Všechno to, co Corpy píše, je fakt. Ale pro mě je právě v tomto jedinečnost této sady karet. On to totiž není klasický tarot, tak jak je běžně vnímaný. Asi i proto jsou karty pojmenovány jinak. Sama v tom nevidím problém, spíš bonus, vykládat s ním půjde, navíc obrazová symbolika je klasickému tarotu blízká, takže nemyslím, že bych se nějak potřebovala "přeučovat". Autoři sami upozorňují na to, že tato sada je myšlená spíš jako cesta vnitřního poznání v rámci keltského Kola Roku.
Sama vnímám tarot spíš jako cestu k sobě, než něco, co mi může odhalit budoucnost. Pokud se totiž dopřemýšlíme k tomu, že jsme v dobrých rukou, mnohé otázky pozbývají smysl.
Myslím, že co se týče této knihy a karet, jsou ty naše DK hvězdičky opět trochu zavádějící v tom, že vždy je to o vnitřním pocitu. Buď nás něco osloví, nebo ne. Co se týče tarotu, sama jsem se jedné sady "zbavila" z podobných důvodů, jako uvádí Corpy o této. To přece nevadí, tarot je podle mě o hledání. Až najdeme to, co nám vyhovuje, zůstaneme u toho.
Člověk má dělat to, nač má sílu
Pavel Kosatík
Pro mě tak trochu smutné čtení. A tím vážně nemyslím totalitu a disidentský život plný perzekucí.
Ačkoli jsem si od knihy slibovala, že se dozvím víc o paní Havlové, měla jsem často pocit, že čtu knihu hlavně o panu Havlovi a dalších pánech, včetně poměrně podrobných vysvětlivek, jak mám chápat jejich díla. A nejen je. Netuším, co byl v tomto autorův záměr, ale místy z toho pánové vycházejí v hodně sebestředné podobě. Vysvětlení beru pozitivně, protože většina tvorby z disentu, ke které jsem se dostala ať už před, či po sametové, se mi nelíbila a nelíbí se mi doteď. Asi ji nechápu. Ale s uměním, které pouze zobrazuje nějaký druh marasmu, mám problém celoživotně. Tím spíš oceňuji motto této knihy, které by si opravdu každý z nás měl zapsat zlatým písmem. A nejen zapsat.
Člověk si někdy skutečně neuvědomí, že ti bohémové, rebelové a bojovníci (bez ironie), měli také manželky a rodiny. Ty se málokdy někde zmiňují, děkuji autorovi, že on toto pojal jinak. Slavné Dopisy Olze pod vlivem toho dojmu číst nebudu a s paní Olgou to vůbec nesouvisí.
Každopádně mi tato kniha dala hodně. Mnohé bylo řečeno. Mnohé bylo řečeno mezi řádky. Autor mě velmi zaujal a hodlám se k němu v budoucnu vrátit.
Paní Olga, kterou považuji spolu s paní Livií za jednu ze dvou skutečně „prvních dam“ naší polistopadové politiky, pro mě zůstává dámou první v obou smyslech toho slova.
Slaměný měsíc
Sergej Alexandrovič Jesenin
Jesenin je moje srdcovka. Nepřestanu se tlouct do hlavy kvůli půjčené (a ztracené) sbírce jeho básní v originále, to by tak po sametovce byl asi jeden z mála důvodů, proč oprášit ten léta vnucovaný jazyk. Ale nebyl to jen jazyk pěticípé hvězdy,srpu a kladiva, ale i krásných duší, které to měly tam mnohem složitější, než my tady.
Dala jsem si práci a zapátrala po těch verších a z těch, co jsem našla, musím hluboce smeknout před panem Zábranou, který se netají svým obdivem k Jeseninovi a svým překladem a přebásněním mu skvěle vzdal hold.
Podívejte::
Nic se neboj, poblázněný větře,
plivej listí do luk, sešpul rty.
Že jsem "básník"? To mě sotva splete.
V písních já jsem chuligán jak ty.
a pro ty, co ještě (nebo už) umí, originál:
Но не бойся, безумный ветр,
Плюй спокойно листвой по лугам.
Не сорвет меня кличка «поэт».
Я и в песнях, как ты, хулиган.
Romanovovci (1613-1918)
Simon Sebag-Montefiore
Intriky, mocenské boje a rodinné tragédie na carském dvoře. Tihle Romanovci se vážně čtou jako román. Dílo ač obsažné, je psané zajímavě a poutavě. Autor nám Romanovce představuje na pozadí historie jako živé lidi s jejich slabostmi, excesy, touhami, úchylkami, pýchou, pokorou a náboženským zapálením vedle promiskuity, alkoholismu a duševních poruch. Mimochodem, nikdy jsem nechápala, proč se rodové linie odvíjejí „po meči“. Právě u této knihy mě to hodně pobavilo, protože od Kateřiny Veliké je pravděpodobně velmi těžko říct, co to za dynastii vlastně Rusku vládlo.
Smekám. Seznam použité literatury je úctyhodný. Autor musel pročíst snad všechny deníky a deníčky, co byly k mání, ale díky tomu napsal dílo, které je převelice lidské. Navíc svou obsažností pomůže pochopit dějinné události, týkající se Ruska, a to jak Ruska minulého, tak i toho současného. Několik odkazů na sovětské a posovětské pohlaváry včetně Putina jsou velice trefné.
Někteří předčitatelé autorovi vyčítají bulvárnost. Jistě. Ale na rozdíl od bulváru vychází z dopisů a deníků a podle mě tím uvedené postavy získávají na lidskosti.
Kromě již zmiňovaných Židů a ruského antisemitismu zmiňuje smutné osudy i jiných národů. Kolik z nás, Čechů, dokáže posuzovat události z před a za protektorátu s odstupem? Je to vždy úhel pohledu nás, čtenářů a podle toho taky hodnotíme.
Já doporučuji hlavně těm, co by se rádi dozvěděli něco o historii a bojí se suchopárných publikací. Tahle suchopárná rozhodně není.
Studené světlo hvězd
Pavel Fritz
Podle anotace a hlavně obalu bych přinejmenším čekala horrorové střílečky, proto jsem si ji vybrala, předpokládala jsem, že moje mozková aktivita zůstane v modu off-line. Místo toho mi knižní osud přihrál sbírku barvitě propracovaných příběhů s překvapivými konci a jeden každý mě naopak nutil k zamyšlení. Některé i dost smutné, a pokud strašidelné, tak spíš jen obavou, kam bychom se jako lidstvo mohli vydat. Pravda, ve většině se zápletka dala uhodnout, ale neznamenalo to, že bych se začala nudit.
Osobně se mi pod kůži asi nejvíc dostaly povídky Archa zrůd a Roky naší lásky.
Pokud bych měla vypíchnout nějakou strašidelnou, tak Mrtví od Krakenova moře.
Ale vlastně ani nechci některým dávat přednost. Už hodně dlouho se mi nestalo, že by se mi ze sbírky povídek líbily všechny.
Království z kostí
J. D. Kirk (p)
Tohle mám ráda. Svižná krimi, co se moc nepatlá ve vztazích mezi týmem, má zajímavou zápletku a čtenář může spřádat teorie. Co se toho týče, musím říct, že v knize mají význam i drobné, zdánlivě bezvýznamné informace.
Pro mě navíc bonus v tom, že se vše odehrává na místech, které bych ráda navštívila. Takže líbilo moc.
Vodní hrob
Martin Goffa
Marek Vráz byl sice pro mě i přes věkovou blízkost krapet nečitelný, ale přičítám to na vrub tomu, že jsem kvůli letošní ČV naskočila do knižní série literárně nepolíbená předchozími díly. Na druhou stranu možná právě moje lehká averze na dnes tak moderní seriálové psaní je důvod, proč jsem se jí tak trochu vyhýbala.
Co se týče příběhu, bavil mě. Po velmi pozorném přečtení Markova rozhovoru s otcem Gabrielem jsem si vykonstruovala zápletku, která se naštěstí vůbec nepotvrdila, přestože se nabízela, a to já mám moc ráda.
A Jan Bond mě fakt dostal, stejně jako dohledaná Pohľadnica. Děkuji.
Kde mrtví promlouvají
William M. Bass
Někdy je to super, když vám začne stávkovat počítač - v mém případě bedýnce toho zase až tolik nebylo a já jsem se díky tomu konečně mohla začíst do téhle úžasné knihy. Pro slabší povahy možná nebude, ale i tak ji doporučím, protože je proložená skutečnými případy a velmi zajímavě napsaná. Smekám před těmi, kdo se stávají posledními mluvčími obětí, které už samy vypovídat nemůžou.
Ďáblova hora
Deon Meyer
No tak tohle se mi hodně strefilo do vkusu. Napínavé až do konce.
Listonoš vítr
Radek Malý
Tak tohle je milé. Jak veršíky, tak ilustrace - dohromady to krásně funguje. Člověk se z toho tak nějak pitomoučce usmívá a má krásný pocit.
Neboli doporučuji
Boží software
Jan Hartman
Vy, co máte rádi divoké jízdy, dějové zvraty, neberete se moc vážně a přitom se rádi dozvídáte nové věci, tohle může být kniha pro vás. Možná bude i dobře, pokud nebudete bigotní věřící a umíte se na svět dívat s tolerancí, protože všechna ta božská „co když“ vám tady trochu zamotají hlavu. Domýšlet autorovy nápady může totiž jednoho dovést až někam k okraji známého vesmíru. Přinejmenším.
Osobně většinou hůř skousávám autorovy naivní hrdinky a alfa-samce, ale tady to hezky zapadlo, protože, holky, přiznejme si to – pro kterou z nás, zamilovaných, není ten náš Pánbůh? A který z vás, věčných kluků, by jím rád nebyl?
Pokud se chcete dobře bavit, zkuste to s touto knihou. Já se bavila. A Adrián ví, že bych byla pořádná bestie, kdybych těch 5 nedala, a to nejen pod tíhou zodpovědnosti prvního komentáře
Total Recall: Můj neuvěřitelný životní příběh
Arnold Schwarzenegger
Jelikož se mi Arnold Schwarzenegger začal jako herec „líbit“ teprve až s úbytkem svalové hmoty a hlubšími vráskami v obličeji, šla jsem do čtení s řádným despektem a předsudky. Upřímně řečeno hlavně kvůli tomu, že jsem chtěla vědět, co se tak asi může dít v hlavě člověka, posedlého svým tělem. Opět se ukázalo, že předsudky a podceňování jsou známkou hlouposti – tentokrát té mojí.
Pro mě je tato kniha překvapením roku, protože jsem od ní nečekala nic a byla jsem připravená na to, že ji stejně po pár stránkách asi odložím. Naopak jsem se jí prokousávala dost dlouho, protože každá stránka stála za to. Kniha je doslova nabušená informacemi z Arnoldova osobního života, z počátků snahy dostat kulturistiku mezi uznávané sporty, je plná „drbečků“ o známých osobnostech, informací z politiky a já osobně děkuji obzvlášť za poslední kapitoly, které jsou jakýmsi shrnutím jeho názorů a motivační tečkou.
O jeho cílevědomosti a vůli jsem nikdy nepochybovala, jeho příběh je jasná ukázka toho, čemu se tam za vodou v rákosí říká „americký sen“. Ale v tom, jak o tom mluví, je zároveň veliká pokora a sebereflexe. Uvědomit si svůj problém a navíc ho přiznat, omluvit se za něj a jít dál, to je vlastnost velikých lidí. Navíc je zábavný a vtipný. Nás doma mimo jiné pobavila pasáž, kde taťka milionář učí své děti „rakouským způsobům“. Například jak učil syna zhasínat světlo a šetřit elektřinou, jsem obratem radila kamarádce, která doma řeší podobný problém.
Podivná knihovna
Haruki Murakami
Haló, knihomolové, chcete vědět, co se s vámi může stát, když budete pořád chodit do knihoven? Pozor, nevím, jestli vám to někdo řekl, ale je to ne-bez-peč-né!!!
Takže opatrně, jo?
