Aya81 komentáře u knih
Tohle se vážně povedlo. Zpočátku mi trochu vadil autorčin strohý, až neosobní styl. Věty napsané jakoby mimochodem, bez emocí. Postupně jsem ale přišla na to, že právě ve způsobu líčení je jakási vnitřní síla, co dává příběhu na opravdovosti. Příběh Zuzany není příběhem války, koncentračního tábora, je to příběh o vnitřní síle a nezdolnosti mladé dívky na pozadí šťastných i hořkých časů. Příběh o neuvěřitelné síle života.
Co na tuto knihu říct? Silný příběh o silné lásce, který probíhá na pozadí hrůz odehravajicich se v koncentračním táboře Osvětim - Brezinka. Hlavní hrdina diky velkému štěstí i osobní pricinlivosti prosel šílenostmi koncentračního tábora ještě relativně lehce, a tak mohl o hrůznych zážitcích podat svědectví celému světu. O hruzach, které by neměly být nikdy omlouvany, zlehcovany nebo dokonce zapomenuty...
Knihu bych asi nejpříhodněji označila slovem - znepokojivá. Je takový scénář reálný? Takový náhlý kolaps vlastních tradic, kultury, morálky.. ve snaze o "pohodlné" řešení? Nevěřím tomu. Ne v této podobě. Ne za těchto okolností. Ale rozhodně je to zajímavě rozpracovaná myšlenka a právě za námět dávám hvězdičky. Protože jinak se mi kniha dobře nečetla. Hluchá místa, která nevyplnily ani rádoby filozofické myšlenky hlavního hrdiny, nelogické, až zmatečné momenty (popis "útěku" z Paříže).. četla jsem jen abych věděla, jak dospěje autor k zamýšlenému konci. Ale vlastní čtení mne nebavilo.
Celá série byla dobrá. Klasický styl detektivky, zároveň i příběh hlavních hrdinů na pozadí. Příjemné dialogy, uvěřitelné zápletky. Trochu mi připomíná série Bryndzy. Konec vcelku originální, i když fanouška kriminalistického dua Linhartová - Beneš nepotěší. Ale autorka zjevně nechce jet jen po jedné koleji a chce se pustit v tvorbě i po jiné cestě, což oceňuji. Stokrát nastavovaná kaše není vždy optimální varianta.
Zajímavý a dobře napsaný příběh. Krásně demonstruje, jak ve složitých životních etapách museli lidé bojovat za vlastní život i způsobem, se kterým se vnitřně neztotožňovali (služba ve wehrmachtu, ošetřování zraněných vojáků nepřítele apod.), za což potom čelili celkem nespravedlivému odsouzení (protože všichni tak rádi zjednodušujeme a pohlížíme na svět černobíle...). Na druhou stranu ale u některých již převážila myšlenka vlastního prospěchu nad lidstvím a shovívavostí k druhým. Kde je ta hranice? A jak snadné je mezi těmito stavy rozlišit?
Hlavní hrdinka mi byla z duše protivná. I když její motivaci k chování v podstatě chápu, na mnoha příkladech se dostala za hranu a jen dokázala, že jí na nikom kromě sebe samé nezáleželo.
Mám z knihy rozpolcené pocity. Na jednu stranu čtivé, dobrá psychologie postav, prolínání pohledů.. na druhou stranu, nějak mne asi minula hlavní myšlenka knihy. Ten běžný, někdy k uzoufání těžký, rutinní a nezpomalující život tu byl popsán skvěle, ale.... je to jako číst deníček 3/4 rodin na tomhle světě. Někdo proplouvá životem lehce, jiného to semele. Je tu ale nějaké poučení? Rozuzlení? Snad že hlavní hrdinka pochopila, že nemusí poslouchat své vnitřní výčitky v podobě hlasu matky? Ale to nevíme, v duchu "jedna vlaštovka jaro nedělá" tam myšlenka jen lehce proplula závěrem. Třeba se druhý den Veronika vrátí ke svým pochybnostem a znovu, jako už tolikrát, rozhodnutí změní. Nejde se zavděčit všem. Nikde nebudeme perfektní a nehruťme se z toho. To bych tak asi viděla jako poselství mezi řádky. Asi jsem čekala nějaký větší posun (?). Někdo tady psal, že ho Veronika štvala. Mně jí bylo líto. Dělala co uměla a i když kdesi uvnitř chtěla zvolnit a číst si, nikdy se na svoji rodinu nevykašlala. I když to někdy nedělala úplně správně, ale i to je život.
Jako... jupííí! Konečně zase český autor v tomto typu žánru. A dobrý autor! Teda autorka :) Konečně se setkáváme s tajemnem v českých luzích a hájích. A není to jen nějaká slátanina nadupaná vybafujícími přízraky a honičkami po lesích.. Je to kniha, která má obsáhlý děj, příběh, vykreslené charaktery hlavních postav, autorka neopomíjí používat krásný český jazyk, metafory, dlouhé popisy. To, co (soudě podle některých recenzí) jiným kazí dojem z četby, v tom já se rochním. Mám ráda dějové odbočky, popisy, nevadí mi líčení všedních dějů, to všechno dodává příběhu reálnost. Mystično je také uvěřitelné (dá-li se to o mystičnu vůbec říct), slovanské pohanské božstvo, tradice, rituály, vždyť to je naše historie, to je s naším krajem spjato a zapomenuto. Opravdu mne kniha (samozřejmě v rámci žánru, nesrovnávám s literární klasikou) nadchla. Nebála jsem se, ale očekávání ledového strachu je spíš dáno anotací, která zas až tak duchu knihy neodpovídá. Jediné, co mi chybělo, byl nějaký dovětek na závěr. Mystická část příběhu se vlastně uzavřela, ale když už kniha věnovala tolik prostoru i vztahům ve vesnici a pátrání policie, ještě by si vše zasloužilo rozuzlení ne pouze ve světě nadpřirozena, ale i ve světě lidí. Moc by mne zajímalo, jak se s předloženým vysvětlením popasovali vyšetřovatelé (obávám se, že by Petr ještě zažil krušné chvíle a systém by prostě nedokázal zaplnit díry příběhu bez jeho spoluúčasti) a jak by se vše promítlo do vztahů ve vesnici, co si budeme povídat, lidé jsou ... jen lidé.
Každopádně po Kateřině Šardické další nadějná česká autorka, tohle pro mne ještě o pár levelů výše kvůli jazykové zdatnosti a hlubšímu doprovodnému příběhu. Těším se na další tvorbu!
Kniha mne neskutečně zasáhla. Bylo mi do breku z osudu většiny postav. Jak se životní cesty dokážou třeba jen maličkostí zamotat.. fikce, ale přece tak reálná. Smekám před schopností autorky absolutně vtáhnout čtenáře do příběhu.
Četlo se dobře, ale trochu takové "neurazí - nenadchne", chybělo tomu k 5 hvězdám něco malinko navíc.
Tak jako... mně se to líbilo. Karika má jiný styl a fakt to nemusí sedět každému. Snad až trochu přehnaně míchá dohromady rovinu strachu, paranormálna a vlivu lidské psychiky.. plus přidává kapku filosofování. Logika příběhu není důležitá, možná až naopak - určitá nelogičnost hraje prim. Jenže ono to tak je. Lidé se pod tlakem většinou logicky nechovají. Úžasně jsem se trochu bála a hodně přemitala, jak to asi autor rozuzlí.
Irving, skvělý jako (téměř) vždy! Osudy hlavních hrdinů obyčejné i neobyčejné, řada absurdit, které přitom v Irvingově podání znějí tak "normálně"... Žádná postava není černobílá, všechny mají svoje špatné stránky. Také žádná z nich není vyloženě sympatická, přesto je musíte mít rádi. Vše je dokonale propleteno. Už se těším, až si (po přestávce) přečtu nějakou jeho další lahůdku.
Havran je prostě kultovní. Je zajímavé, i když ne neočekávané, jak každý překlad dá básni úplně jiný rozměr. Samozřejmě ale - nic se nevyrovná originálu, který má vábivý rytmus a nejvíc vystihuje pocity autora. Ostatní básně podle mne už jen stěží sekundují titulnímu majstrštyku.
Ke dnu se mi líbilo mnohem víc než Do tmy. Bylo to takové víc ponuré, víc do hloubky, víc postav a příběhů.. přestože nebylo vysvětleno skoro nic a vlastně jsme životy postav jen tak propluli a nic se nedozvěděli. Tajemství zůstala z větší části skryta u dna. Člověk si ale nesmí do postav projektovat moc svých žalů a bolístek, protože jinak by ho kniha mohla lehce stáhnout do temnoty vlastního života.
Mám ráda tohle "reálné a vědecké" sci-fi. Přestože některým vědeckým vysvětlením až tak úplně nerozumím, ráda zapojuju mozek a přemýšlím o tom. Děj má spád, hezky se prolínají jednotlivé časové i jiné roviny. Jako bonus se člověk dozví i něco o čínských reáliích i nedávných dějinách. Těším se na pokračování.
Vánoční koleda je prostě klasika. Má úplně jasné poselství. Kdo by chtěl být sobecký a chamtivý Scrooge? Vánoce všemu dodávají podmanivé kouzlo a snad každý po jejím přečtením okamžitě musí běžet udělat nějaký ten dobrý skutek. Co kdyby se duchové Vánoc zjevili příště zrovna jemu?
Dickens umí popsat prostředí Londýna poloviny 19. století ve všech svých dílech bravurně. Je to nejen sonda do lidské duše, ale i do doby minulé. Z hlediska času ne až tak dávno... ale z hlediska toho, jak si dnes žijeme, až nepředstavitelně dávné.
U Dickensových děl má člověk pocit, že se v té době alespoň na chvíli ocitá. A to umí málokterý spisovatel. Více takových Vánočních koled, Davidů Copperfieldů i Oliverů Twistů, více literárních skvostů!
Atmosféru příběhu vytváří spousta rozporuplných, ale přitom vlastně souvisejících pocitů. Strach x odhodlání, zhnusení x okouzlení, realita x sen, slušné vychování x protest. Je třeba hledat alegorie našeho života. Konec je zvláštním rozuzlení celého díla, jakoby tím koncem příběh teprve začal. Dobře se četl, a i když nebudete chtít jít hlouběji pod povrch samotného příběhu, rozhodně nezklame. Opravdu nádherné ilustrace jsou bonusem.
Prostě dobře napsaná oddychovka, takový hvězdičkový "béčko" jak má být. Ráda přečtu i další :)
Nečekala jsem nic zázračného, o to víc jsem byla příjemně překvapena. První zkušenost s Murakamim hodnotím pozitivně. O co méně dává kniha do děje a příběhu, o to víc je v její atmosféře. Ta je melancholická až depresivní, a přesto optimistická. Hlavní hrdina Tóru je úplně obyčejný kluk, a přece je něčím výjimečný. Člověk se musí ptát, jestli je to jen rys díla tohoto autora, nebo zda jsou v Japonsku tak časté psychické problémy lidí a sebevraždy. Když tak o tom přemýšlím, v každém díle, které jsem četla a bylo z Japonska nebo zde nějací Japonci vystupovali, minimálně jedna osoba spáchala sebevraždu...
Podle mne trochu opomíjená Irvingova kniha, ve stínu slavnějších sestřiček. Pro mne ale je jednou z těch top. Má klasické Irvingovské znaky (hrdina "vypravěč" tak trošku nezajímavá osoba, zmrzačení, postupné prolínání se časy a vzpomínkami, odkazy na autorova oblíbená témata, dobrý-nedobrý konec...) a pro mne ještě trochu více atmosféry než další autorova dílka. Přesně ta kniha, u které je vám líto, že končí. Na Irvingových knihách je zajímavé, jak moc stejné a přece jiné jsou...