Aykiru komentáře u knih

Jsou knihy, a není jich ani zdaleka dost, které přečtete a víte, že jsou zvláštní a skvělé, že si je budete pamatovat celý život. Problém, který poté nutně nastane je, že nebude schopni říct proč. Jistě, mohla bych tu vypsat spoustu jednotlivostí, které jsou výjimečné (a pokud se chcete o nějakých dozvědět, doporučuji přečíst si " předmluvu", či spíše doslov ke knize od paní Robsonové), jenže výsledek vždy není jen součtem jednotlivých částí a tato kniha to dokazuje.
To, co činí knihu čtenáři tak blízkou je podle mého umění autora dotknout se všech těch tmavých míst uvnitř nás. Tím nemyslím, jen obvyklý soubor radostí, bolestí a snů, ale i pocitů zhnusení, odtažitosti, vlastní nedostatečnosti a otázky po naší morálce.
Chci tím říct, že příběh o Charliem je v první řadě příběhem o nás. Ten malý chlapec je nastaveným zrcadlem pro nás samé, stává se obrazem našeho ponížení, našich nezdarů, našich tužeb potěšit, vyniknout, oslnit a pochopit, stát se něčím, stát se někým, zapadnout a být milován. Jenže stejně jako je svět plný příležitostí, tak je krutý a nikdy prostě nelze mít všechno.
A tady nastupuje jako vždy otázka: ,,Byli byste radši Sókratem, anebo spokojeným vepřem?"

23 23.03.2021

Překrásně ilustrovaná snaha o znovu napsaní Malého prince, která však z mého pohledu, tak úplně nevyšla. V zásadě má kniha dva problémy.
První je, že Chlapec, krtek, liška a kůň je spíše než příběhem pro děti knihou citátů, sestavených tak, aby příběh pro děti pouze připomínala. To, co je u Malého prince krásné a přirozené, tady působí jako bazar použitého zboží. Proč? Protože na rozdíl od Malého prince, který opravdu nějaký děj má a čtenáři se tak dostává možnost si postavy oblíbit, pochopit je a nějaké to poučení si doopravdy odnést (popřípadě si na něj sám přijít), je tato kniha jen domečkem ze slámy, který sfoukne sebelehčí větřík. Postavy-symboly jsou jednoduché, klišovité a z mého pohledu trestuhodně nekomplexní a nevzniká mezi nimi ani žádná větší interakce, která by stála za řeč (tedy když pominu vzájemné udělování rad).
Jako druhý neméně důležitý problém vidím (a možná opravdu jen já, protože přemýšlím o Chlapci, lišce atd. jako o knize pro děti, a protože věřím, že i knihy pro děti by měly mít kvalitní obsah nikoli jen obálku) prostý fakt, že samotný obsah je pro čtenáře absolutně nezapamatovatelný.
Uvedu příklad: Jak by se Vám líbilo, kdybyste si místo bajky, přečetli jen ponaučení? Sice všichni víme, že ponaučení je to nejdůležitější, ale pamatujeme si ji jen díky příběhu, který ho "obaluje" a činí ho "stravitelným", o což se autor této knihy ani nesnaží.
Kniha, která by mohla mít potenciál zařadit se piedestal vedle Malého prince, se tak nestává ničím víc, než další zapomenutelnou knihou citátů.
Pokud bych měla hodnotit jen ilustraci, dala bych pět hvězdiček z pěti, protože Chlapec, liška a kůň je po této stránce skoro mistrovské dílo. Bohužel kniha není jen o obálce, a proto (snad i kvůli nesplněným očekáváním) dávám dvě z pěti.

19 25.05.2021

Myslím, že nemá cenu psát více, než že Karin Lednická svým citlivým přístupem k dějinám a chvályhodným odhodláním přiblížit lidem události, které by někteří z nás nejradši zapomněli (a že se jim někdy opravdu nelze divit) nenásilnou formou zpola beletristickou, zpola faktografickou učí širší veřejnost znát svůj národ a historii.
Nejen jako něco zastaralého a zapomenutého, o čem se dočteme v učebnicích, ale jako cosi živoucího a dýchajícího, co nás po mnoho generací utvářelo a stále utváří.

18 26.03.2022

V kurzech tvůrčího psaní Vás naučí, že začátek a konec jsou nejdůležitější části celé knihy. Začátek proto, aby zaujal a vy jste četli dál, konec protože ovlivňuje jakou emoci ve vás kniha nakonec zanechá. Kniha Kde zpívají raci je toho důkazem.
Kdyby se autorka příběh omezila na mikro drama o alkoholickém otci, který rozvrátí rodinu a malé dívce, které opuštěná všemi přežívá na kukuřičné kaši uprostřed bažiny, byla bych spokojená. Kdyby vražda, která měla takový potenciál dodat příběhu na pochmurnosti fungovala lépe, možná bych byla nadšená.
Ovšem naprosto klišé příběh o zhrzeném násilnickém nápadníkovi, který se z ničeho nic rozhodne, že chce zpět svou dávnou lásku mi přišel stejně mělký jako příběh matky (a její bohaté rodiny), která své děti miluje, ale bojí se pro ně vrátit kvůli alkoholickému manželovi.
Z mého pohledu příliš zdlouhavé líčení soudu, aby na konci nastal wow efekt, který zcela překvapivě nenastal, příběhu rozhodně nepřidalo. Přesto nemůžu říct, že se mi kniha nelíbila. Přírodní lyrika z pera Delii Owensové rozhodně není špatná, ba právě naopak. Básně mají správný přesah i tón, vkusně podtrhávající sílící pocit naléhavosti a osamění.
Nicméně ani básně, ani přírodní lyrika nedokáže knihu zachránit, pokud příběh jako takový není nosný a to pro mě bohužel není. Začátek a úplný konec se mi víceméně líbily, a proto váhám.
Je důležitější pocit, který z knihy máte, nebo mezery v příběhu, které dokazují, že kniha je jak špatně zalátaná ponožka?

Hosseini má zvláštní chopnost stvořit postavit tak lidské, že i lidé samotní působí jak jejich znásobené odrazy. Momenty největších vzepjetí se pojí s chvílemi největších pádů jak morálních, tak psychických.
A přestože se hlavní postavy dopouštějí "chyb", o kterých se i my odvážíme přemýšlet jen málokdy, a ještě navíc většinou jen teoreticky, nejsme shopní je odsoudit nebo je nenávidět. Neboť narozdíl od reálného světa, kdy se toho jen málokdy odvážíme, v nich dokážeme rozpoznat sami sebe. Ne nutně zlé a kruté, ale spíše slabé a zmatené.
Žít vedle dokonalosti je těžké, ale co je podle mě ještě těžší je žít vedle oddanosti. Nárok na druhého je velký, a když ještě k tomu z první ruky získáte důkaz vlastní nedostatečnosti, není divu, že se hlavní postava pokusí svého přítele-soka zničit. Ale ani ničení nepřinese kýženou úlevu, naopak vytvoří jen další dluh, který je potřeba vyrovnat.
Vrstvy viny, snaha zapomenout, vyrovnat se s tím, kdo jsme, láska a oddanost, pochybení, která odcizují to všechno je v Hosseiniho knihách spolu s otázkou, kým bychom byli, kdybychom se dopustili té největší zrady?
A odpověd', kterou autor ve svých knihách opakovaně nabízí je: lidmi.

15 08.06.2021

Osamělost prvočísel je jednou z knih, kterou mohu směle zařadit mezi těch pár opravdu výjimečných počinů, které literatura nabízí. A přesto, že se už dle názvu zdá, že to je těžké depresivní čtení, není tomu tak - teda úplně.
Příběh nabízí plno šťastných (nebo skoro šťastných) momentů, které dané postavě zhořknou ve chvíli, kdy si uvědomí, že je i přes přítomnost ostatních prožívá sama, nebo jednoduše nejsou prožívaný stejným způsobem, ve stejný čas. A pokud ano, je propast mezi jednotlivými postavami stále příliš velká, než aby to dokázali vzájemně projevit.
Kniha opíše kruh a skončí v podstatě tam, kde začíná, ovšem tentokrát s příslibem, že se vše může změnit.

Námět knihy Billy Summers se zdá být pro Kinga až překvapivě netypický. Ostřílený veterán z válek se po letech vrací domů, aby se stal nájemným vrahem a zabíjel jen ty zlé. Ovšem pokud odhlédnete od první vrstvy příběhu, která tvoří jen líbivý obal, zjistíte, že kniha už nemůže být více Kingovská.
Billy Summer totiž není jen knihou o nájemné vrahovi, který se chystá na poslední zakázku, stejně jako Misery není primárně knihou o bláznivé ženské s nešťastnou zálibou v brakové literatuře. Pro mě a věřím, že i pro mnoho jiných je tato kniha o vyrovnávání se se špatnými zážitky, s životem, s tím, kým jsme se stali, i když jsme nechtěli s nálezy i ztrátami.
Je to kniha o traumatech a o tom, jak je léčit. A pokud jste něco z Kinga neviděli až doposud, tak teď typický prvek jeho stylu nelze přehlédnout, odpověď na tuto knihu je totiž odpovědí autora, autora, který se k vlastnímu velmi pravděpodobně dostal hodně podobně jako hlavní postava (ovšem teda jen hádám). Protože všechny běsi ať ti zvenku, nebo zevnitř nelze spoutat ničím jiným než právě slovy, protože slova vždy v Kingových knihách mají moc změnit svět. A tak je, bylo a bude.

14 24.06.2023

Další z mnoha Steibeckových sociologických studií, která je stejně zábavná a poutavá jako inteligentní a přesná. Tentokrát se setkáme se skupinou lidí, setkávajících se za jedno deštivého dne na místě velmi trefně a zároveň ironicky pojmenovaném Křižovatka rebelantů, která je po své po své dávno minulém rebelantském období už jen malým osamělým kouskem zdánlivého ráje.
To, co by mohl být začátek dobré grotesky, nebo zábavného románu, se postupem času zvrhne v nelítostný boj o zachování svého individualistického světa, své plytkosti a malosti tváří v tvář velkému světu a malému dobrodružství, které spíše než by společenství stmelilo, zapříčiňuje jeho rozpad.
Naprosté neschopnost protagonistů vystoupit ze svého vlastního já (nejen toho projevujícího se navenek, ale i toho vnitřního) a podívat se na svět očima jiného člověka je stejně bizarní jako bolestivou známkou rozpadu společnosti na vnitřní izolované jednotlivce, kteří sice vytváří jakési společenství, nikoliv však za účelem navázání vztahů, ale kvůli zrcadlu, ve kterém by se mohli vzhlížet a obdivovat.
Lítost, žádostivost a pohrdání jsou ve Steibeckově románu jediné city, které postavy vůči sobě jsou schopny projevit, a ještě ne kvůli jim samotným, ale kvůli pocitu nadřazenosti, kterou propůjčují.
Touha vyprostit se a uniknout se sklání pod náporem pokřiveného světa a vlastní únavy ze života, který jako by ztratil všechen lesk.
Toulavý autobus je příběhem malého rebelantství, které je jen přirozeným pudem uniknout ze života, který neslibuje nic jiného než pomalé umírání.

13 15.04.2022

Když čtu knihy Petry Soukopové, mám vždycky chuť říct: Tohle je ono, přesně tak se to stalo. A nezáleží o tom, jestli čtu její knihy pro dospělé, nebo beletrii pro děti.
Protože takhle to bylo, takhle se to stalo. Takhle jsem se cítila, když jsem byla malá a svět byl divný (nebo jsem já byla pro svět divná?) (Klub divných dětí), takhle hloupě jsem se přesně chovala, když jsem měla své rebelantský období (Bertík a čmuchadlo), když jsem se rozcházela s přítelem (Věci na, které už nastal čas).
Takhle nějak to bylo, když babička odešla. (Nikdo není sám)
A přestože nic se samozřejmě nestalo přesně tak, ani to přesně tak neprobíhalo. A ani slova, která jsme si řekli, nebyla a ani nemohla být tatáž.
Myšlenky a pocity, které to vyvolává, jsou tentýž.
A pokud pro někoho ne, tak pro mě je to umění.
Protože – i když takhle se to nestalo, přesně tohle jsem cítila. A myslím, že jsem nebyla jediná…

12 07.02.2023

Existuje důvod, proč jsou některé knihy čteny i desetiletí a staletí po tom, co autor již dávno zemřel a myšlenky v nich zachycené by se mohly zdát zastaralé, zatímco hvězda jiných vzplane září dané epochy, jen aby o pár let později strávila sama sebe a upadla v zapomnění.
Jak říkám existuje důvod – a tím důvodem jsou především myšlenky. To je to, co nutí generace za generací listovat stejnými stránkami, číst stejná slova.
Je umění, nechat v lidech text rezonovat. Není snadné donutit lidi, aby vám věnovali chvilku svého času.
A Steinbeck ten král všedních lidí, něžný šašek plný laskavé cyničnosti, který dobrosrdečně kárá stejně často, jako chválí, který neodsuzuje, ale zároveň se nebojí postavit se za svou pravdu je nejen výborným vypravěčem ale především člověkem, jehož moudrost nezraňuje, ale naopak nutí růst, vnímat a přemýšlet.
A to je to, co na jeho knihách považuji za nejcennější.

O třetím díle Zaklínače jsem slýchávala mnoho, od nadšených ohlasů, po ty špatné. Můj názor? Třetí díl Zaklínače a první díl série o zaklínači je prostě jiný.
Skok, který autor udělá mezi druhým a třetím dílem není úplně elegantní, a ne každému musí nový způsob vyprávění sedět. O matoucí časové linii nemluvě. Nové je také zaměření příběhu na Ciri
Další, co asi ne každého příznivce Zaklínače potěší, je fakt, že Geralta a zabíjení monster je tu opravdu pomálu. Naproti tomu klade autor velký důraz na rozvíjení jednotlivých postav a pout, která je spojují. Ke svému překvapení jsem si tak nejen konečně oblíbila Ciri, ale dokonce i Yennefer.
A verdikt? Jak jsem uvedla na začátku, třetí kniha je prostě jiná. A ne zrovna v tom špatném smyslu. Je ucelenější, hlubší a dospělejší. A především je úvodem do další fáze, která nemusí a (podle mě) ani nebude, zdaleka tak přátelsky a mile laděná.
Jednoduše řečeno věřím, že od příští knihy se bude daleko více umírat. A smrt nepřijde jen z rukou našich hrdinů, ale i z rukou jejich nepřátel.

12 12.09.2021

Zaklínače jsem dostala od mého přítele jako čtenářskou výzvu, a přestože jsem první díl už jednou četla a nijak mi k srdci nepřirostl, zkusila jsem to znovu. A tentokrát se povedlo. Kniha Zaklínač má oproti seriálu několik plusů, jednou z nich je odhalení Geraltových "lidských" slabin jako je samomluva, cyničnost i vztahy, které jsou v knize hlubší a daleko propracovanější.
Kniha je také nejen díky Marigoldovi mnohem humornější, dialogy jsou spíše vtipnými slovními přetřelkami, než hlubomyslným filosofováním nad životem. A přesto se tu a tam objeví nástin sociálních problémů aplikovatelných na všechny éry naší reality. A nebyla bych to já, abych na to neupozornila.
,,(Lidé)... si s oblibou vymýšlejí nestvůry a hrůzy. Sami si pak přijdou méně odporní. Když se zpíjejí do němoty, podvádějí, kradou, bijí ženu opratěmi, moří hladem stařenku, ubíjejí sekerou do pasti lapenou lišku anebo prostřílejí šípy posledního jednorožce na světě, rádi si namlouvají, že horší než oni je přece jen mora, kradoucí se za rozbřesku do chalupy.Pak je jim nějak lehčeji u srdce. A lépe se jim žije."
,,Když jsem se tam v sále dozvěděl kdo jsi, začal jsem tě nenávidět a přál ti jen to nejhorší. Měl jsem tě za slepý, krvelačný nástroj něčí vůle, za někoho, kdo bezcitně a bezmyšlenkovitě zabíjí, otírá meč od krve a pak počítá peníze. Přesvědčil si mě však, že zaklínačské řemeslo je hodno úcty.Chráníš nás nejen před zlem, jež na nás číhá v temnotách, ale i před tím, jež se skrývá v nás samých."
Vzato kolem a kolem je Zaklínač přijemnou jednohubkou pro dlouhé děštivé srpnové večery. A přestože se mou nejoblíbenější ságou asi nestane, určitě si přečtu pár dalších dílů.

12 29.08.2021

Román Kdo chytá v žitě je klasickým román o hledání a nacházení, o nejistotě, odporu, zatvrzelosti, zhnusenosti a beznaději. O letech mezi dětstvím a dospělostí, kterými prošel každý z nás ať jakkoliv klidně či bouřlivě, kdy už se nedíváte na svět očima dítěte, ale také ještě plně neovládáte cyničnost a odstup dospělého, kdy se svět zdá být jen karnevalem přetvářky a pokrytectví a vše je buď černé, či bílé. Bez kompromisů.

A takový je i svět mladého Holdena potácejícího se od jednoho průšvihu k druhému, bez představy o budoucnosti, bez tak důležitého ponětí o okolním světě, nebo o sobě samém. Holden je Holdenem hrdě demonstrujícím vlastní pravdu a principy s veškerou arogancí, jistotou a bezohlednou sobeckostí, jakou se vyznačuje jen člověk ještě nezralý, neuvědomující si absurdnost a irelevantnost soudů, ve kterých je sám soudcem, žalobou, obhajobou i popravčím.

Holden rád sám sebe pasuje do role soudce, jehož talár je na jeho dětské vidění světa ještě příliš velký, stejně jako je mu velká zbroj hrdiny, neboť ne vždy je hrdina ten, kdo zahyne, ale kdo vydrží. Hlavnímu hrdina se tak uchyluje k záměrné krutosti a cynismu, nástrojům dospělých, které ještě nejsou lety tak vybroušené, aby byli schopny zastavit slzy, které se tu a tam našemu protagonistovi derou z očí.

Kdo chytá v žitě je románem především o dospívání a prozření, o cestě, kterou je potřeba projít, o zákonitostech, které je třeba pochopit, laskavosti, kterou je třeba objevit a odpovědnosti, kterou je potřeba převzít a mezích, které by se měly vytyčit.

Názory na tuto knihu budou jistě rozporuplné v závislosti na tom v jakém období života danou knihu čtete. Neboť tento příběh rozdělí čtenáře na dvě barikády. Jako mladší Vás Holdenův příběh vtáhne a nepustí, protože to do jisté míry bude odraz vás samých, řešící stejné otázky, hledající stejné odpovědi. Pokud budete knihu číst jako starší, na všechny Holdenovy peripetie budete shlížet buď s jistou blazeovaností, nebo rovnou s odsouzením. Nesmrtelnost této knihy však tkví v tom, že by měla sloužit oběma stranám k tomu, aby se buď poučili, nebo si vzpomněli a pochopili.

Protože, jak říká Holden:
,,Když (děti) spadnou, tak ať spadnou, ale jak jim něco řeknete, tak je zle."

11 10.04.2021

Hrozny hněvu jsou románem o společnosti, a o tom, že největší zlo není to "pekelné", ale naopak to, které si vytváříme my sami tady na Zemi. Nad lidským neštěstím se tu nevznáší vševidoucí oko Velkého bratra ani to Sauronovo, ale "oko" odosobněných institucí zvaných banky, firmy a společnosti. Které diktují, škrtají a berou půdu zemědělcům, kteří pro ně nejsou než čísla na papíře. A zodpovědnost je jen pojmem ztraceným v čase a prachu cest, po kterých putují lidé vyhnaní ze svých domovů, aby našli nové místo ve světě.
Všichni jen "musí" kteří pro tohle jiní kvůli "něčemu jinému". A v příkopech podél cest umírají lidé na nemoci, hlad a naprostou beznaděj, kterou je prostoupená každá stránka téhle knihy.
Román Hrozny hněvu je děsivý nejen tím, jak snadné je vykořenit člověka z jeho prostředí, zlomit ho a nechat ho zemřít (daleko hůř, než byste nechali psa. Protože i o koně se někdo stará, když není čas orat, ale člověk není kůň - toho lze najmout a po práci vyhodit), ale hlavně tím, že jde o smyšlený příběh postavený na reálném historickém základu.
Za mě osobně jde o jednu z nejlepších knih, co jsem kdy četla.

11 17.02.2021

Na Kingovi je skvělá spousta věcí a tou nejlepší je schopnost dotknout se toho temného bolavého místa uvnitř nás, kam jsme za mříže racionality zamkli náš "primitivní" (občas si říkám, že i kolektivní) strach. Další a neméně úžasnou je umění vykreslit hlavní postavy, tak aby byly nejen celistvé, ale především hluboce lidské ve svém hledání a nalézání sami sebe, ve své zmatenosti, slabosti i okamžicích převahy. Přidáním 400 stránek do nového vydání se nejen podařilo rozšířit řady zajímavých postav, ale i lépe uchopit charakter těch stávajích (například Frennin střet s matkou považuju za jednu z nejlepších scén knihy a dosud mi z ní není dobře kolem žaludku). Jediné, co bych Svědectví, potažmo Kingovy samotnému vytkla je neustále se opakující motiv "temného muže" jako super zla, které nemůže být nikdy poraženo nebo zabito, a jehož jediným motivem je páchání zla pro zlo samo. Jeho pomocníci jsou pak většinou jen "zmatení lidé", kteří prozírají až ve chvíli, kdy už není cesty zpět.
Jinak je Svědectví opravdu velmi povedenou knihou, vyprávějící o tom, co se stane, když lidé zajdou příliš daleko a začnou si hrát na boha, o tom, co vše se může zvrtnout a naopak jaké nové možnosti mohou přijít se vznikem nového světa. Za mě je tato kniha jednou z nejlepších, kterou King, kdy napsal.

11 10.01.2021

Jedním z předpokladů dobré knihy je jedinečnost událostí, které se v ní odehrávají. Jinak řečeno, pokud jako autor a chcete, aby vaše knihy byly úspěšné, nestačí jen do nekonečna recyklovat zavedené schéma, ale je třeba také vymyslet něco nového.
Kniha Než vzpomínky vyblednou je stále tím poklidně plynoucím melancholickým čtivem, ve které se klišé setkává s ještě větším klišé, ale nikomu to příliš nevadí, protože uvnitř vlastně všichni tak nějak chceme věřit, že láska nakonec překoná smrt.
To co však výborně fungovalo poprvé a stále bylo zajímavé podruhé, potřetí už tolik nebaví. Celkově koncept spíš stagnuje, než by se rozvíjel a žádné velké překvapení, nebo zlom ke konci trilogie se nedostaví.

10 14.02.2022

Kniha Roky je originálním zpracováním vlastních vzpomínek zasazených do kontextu dějinných událostí a dobového smýšlení (jehož pomalejší i rychlejší proměny je opravdu radost sledovat). Vyprávění bez zbytečného pozlátka a patosu, vám bude připomínat dialog dvou lidí (Vás a autorky) o dětství a mládí, životě a ztrátě, smrti, rodičovství, osamělosti a lásce.
Důvod, proč autorka obdržela Nobelovu cenu za literaturu je jasný již po pár přečtených větách. Rytmus a skladba vět, volba slov, jednoduché a stručné vyjadřování, člověka, který ví, co chce sdělit a jakým způsobem. Skrytá poezie, která není jen bezduchou vyšperkovaností. Obrazy načrtnuté pár slovy, neznámé a přesto důvěrně známé, budující blízkost a důvěru mezi autorem a čtenářem. Vyváženost vlastního vhledu a dějinných událostí, zakotvení vlastního já v místě a čase, vědomí sebe sama
To je opravdu jen pár důvodů, proč stojí za to si knihu přečíst.

9 03.03.2024

Vždycky jsem měla za to, že ty nejlepší knihy od Remarqua jsem již četla, a že Vítěznému oblouku, Nebe nezná vyvolených, Třem kamarádům a samozřejmě ani tak masově známému románu Na západní frontě klid, již nemůže nic konkurovat.
Spletla jsem se. Čas žít, čas zemřít je dle mého názoru jednou z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Důvodem není jen popis události, tak nekonečně tragické, že i po těch letech dokáže (i v lidech, kteří ji osobně nezažili) vyvolat vědomí bolestivé ztráty, ale hlavně kvůli tomu „dospělému“ v ní.
Již ne pohledu mladíka vychovaného ideály, ale muže, který si je vědom věčné otázky po svém místě ve světě a vině, která se s tím nepřímo pojí.
,,Vy se usmíváte,“ podivil se. ,,A jste tak klidný. Jak to, že nekřičíte?“
,,Křičím,“ řekl Graeber. ,,Jen to neslyšíte.“

9 27.02.2024

Malý život obsahuje všechny ty malé autorské přešlapy, o kterých jste vždy věřili, že Vám na knihách vadí. Postavy jsou vždy (nebo alespoň většinu času) dokonale milující a chápavé, obdařené inteligencí, smyslem pro humor, talentem, láskou, dokonalou prací a penězi. A nejen že se vzájemně milují a podporují, ale ještě si to nezapomínají navzájem říkat a dokazovat.
Také Judova minulost se odehrává v tolika temných odstínech, až si člověk – mezi slzami – občas říká, jestli to autorka nepřehnala, ale pak jak to bývá, pokrčí rameny a čte dál. Proč? Protože Malý život je i přes veškeré klišé, zbytečnou délku a poměrnou předvídatelnost dobře napsanou studií osamělosti a pocitu beznaděje.

9 03.01.2024

(SPOILER) Síla psa je jedním z oněch velmi vzácných exemplářů, díky kterým lze věřit, že srovnání knih a filmů nemusí být jen otázkou formalit, ale zapeklitým problémem. A i přesto, že většinou dávám přednost knihám před filmy, musím uznat, že v tomto případě jsou obě zpracování stejně skvělá.
A o čemže Síla psa vlastně je?
Slovy širší společnosti (a kritiků) je kniha především o potlačované homosexualitě jedné z postav a z ní vyvěrajícímu pocitu osamění a nenávisti.
Pro mě osobně je Síla psa příběhem o odlišných přístupech k životu dvou stejně osamělých lidí, kteří jsou nuceni vyrovnat se se svou jedinečností. Tam, kde Peter přijímá svou „jinakost“ a odpovídá na ni světu láskou vnitřně silných lidí, tam navenek silný Phil staví ochranné hradby ze své vlastní zahořklosti a cynismu – tedy „zhnusí si svět, aby si svět dřív nezhnusil jeho“.
A zatímco Peterova osamělost je osamělostí lidí nepochopených společností, ta Philova je pouze následkem strachu z toho, že by odvržen mohl být. Krutost, se kterou Phil přistupuje nejen ke světu ale i ke svým blízkým se tak stává jakousi pomstou za jeho dobrovolné „vyhnanství“, čehož si však ironicky není vědom.
Způsob jakým obě postavy využívají svou vnitřní sílu (Phil na to, aby překonával překážky/ Peter na to, aby je svým milovaným odstraňoval z cesty) se stává hnací silou celého příběhu a krásně ji ilustruje promluva Johna ke svému synovi:
„Řekl bych ti, Petere, nikdy nedej na to, co říkaj lidi. Lidi nemůžou znát srdce toho druhého.“
(…)
,,A Petere, prosím tě, neříkej to přímo takhle. Většina těch, kteří na to nedají – většina z nich postupně ztvrdne, začnou být tvrdí. Ty musíš být laskavý, musíš být laskavý. Myslím, že člověk, který z tebe jednou bude, by mohl druhým strašně ubližovat, protože si silný. Chápeš, co je to laskavost, Petere?“
(…)
,,Laskavý znamená snažit se odstraňovat překážky na cestě těm, kteří tě milují nebo potřebují.“

9 02.03.2022