Aykiru komentáře u knih

V tom, jak udělat ze čtenáře blázna by si mohly obě dvě mé nejoblíbenější autorky podat ruce, neboť jsou obě stejně (a každá trošku jinak) zlomyslné a prohnané. A zatímco Flannery O´Connorová je ten typ, u kterého je Vám jasné, že něco nehraje od začátku, Shirley Jackson se jen tajuplně usmívá, aby na Vás na závěr udělala dlouhý nos. A to, že to u této knihy opravdu udělá.
Psychologie? Spousta. Vykreslení hlavních postav? Výborné. Dialogy absurdní a absolutně lidské. Ale co je absurdita, která končí v půli? Není o to více absurdní? A může být lidské konání opravdu někdy nazváno absurdním, když je v podstatě absurdní neustále?
To a ještě více mě napadá, zatímco Jakson s pobaveným úsměvem zašlapává má očekávání a představy o konci do země, jen abych se mohla cítit no absurdně. A ještě navíc ji tleskat ve stoje, i přestože mi neposkytla jedinou odpověď nebo ano?
(jen malá vsuvka na závěr jsem jediná komu kniha svou atmosférou připomínala Betonovou zahradu bez toho, co většina světa nazývá nechutným?)

3 15.03.2023

Blednoucí vzpomínky jsou svou myšlenkou jedním z nejlepších komiksů, která jsem kdy četla. Přesto jim k úplné dokonalosti cosi chybí.
Možná je to tím, že se u čtení, které má být příjemnou oddechovou literaturou podvědomě bráníme hlubším myšlenkám, nebo smutku, které často vyvolávají. Možná je pro nás těžší se se starším a už ne tak opěvovaným Geraltem ztotožnit, možná si nechceme připustit, že by podobný osud čekal i nás.
Protože kdo jsme a čím se staneme, pokud nebudeme schopni dělat to, co nejvíc milujeme?
Blednoucí vzpomínky přinášejí několik odpovědí na otázku, na kterou si musí odpovědět každý sám.

3 29.01.2023

Není mnoho autorů a ty, které znám, jsou většinou už nějakou tu dobu mrtví, kteří by dokázali zachytit ženu - a nejen ženu, člověka - jako bytost živoucí a dýchají, plnou vzruchů a rozbrojů. Bytost celistvou ve svém cítění.
Na to člověk potřebuje až odzbrojující sílu odhalit své nitro, něco zažít a to prozkoumat. Vložit to do slov a ta slova složit do postavy, která není jím, ale jako by byla.
Jen v málo postavách lze nalézt sebe ve chvílích svého nejniternějšího prožívání. A to je to, co Bromfield umí a umí to bez patosu. Bez omluv a zbytečné hysterie, které tak často provází moderní postavy.
Vždyť není potřeba velkých gest k tomu být člověkem, protože člověk je vždy velký přesně tak, jak rozlehlý a bohatý je ve svém nitru.
A to důvod, proč je pro mě Bromfield nikoliv autor píšící knihy pro ženy, ale člověk píšící o člověku.

Útok na pekárnu svou potřeštěnou „hříčkovitostí“ připomíná absurdní drama, a stejně jako to skrývá pod zdánlivě bizarním povrchem nejedno společenské téma a nejednu metaforu. Co až metafyzický hlad znamená, si každý čtenář musí vyložit sám.
Kniha je tak krásně zpracovanou jednohubkou a jejíž výpovědní hodnota, kvůli své nejednoznačnosti, spočívá spíše v tom, co v ní chce člověk nalézt, než co do ní autor vložil.

3 02.02.2022

Pro mě osobně budou vždy Listy trávy vždy velmi výjimečnou sbírkou poezie ani ne tak kvůli okolnostem doprovázejícím jejím koupi (i když ty sami o sobě jsou dobrým příběhem) jako kvůli odpovědím na jisté palčivé otázky, které jsem tou dobou měla.
Walt Whitman je, jak sám autor rád proklamuje, člověk z lidu, který proti krutosti lidského světa staví něhu a laskavost přírody. Člověka představuje nikoliv jako osamělou entitu uvrhnutou do chaosu nepřehledného světa, ale jako součástku společenství, které prostřednictvím lásky k jiným nachází mír a klid v sobě samém.
Whitmanovo brojení proti zbytečné nesrozumitelnosti poezie pro obyčejné lidi a vykreslení básníka jako morálního vůdce společnosti, mi připadá (sice nikoliv objevné a nové ale) především osvěžující a zajímavé.
Navíc děsivá obálka a široké okraje vybízí ty tvořivější a přemýšlivější z nás, udělat knihu pomocí poznámek nebo výtvarného zásahu (neupalujte mě, prosím) opravdu „osobní“.

3 01.02.2022

I přestože nejsem velký fanda komiksů a zvlášť ty superhrdinské z větší části považuji za nečitelné (ať mi fanoušci odpustí), příběhy s Batmanem mám ráda. Jednak protože více než na klasickém superhrdinství si zakládají na lidství, jednak protože víc než příběhy o zachraňování světa, nebo dam z nesnází, připomínají svým zpracováním psychologické drama. A právě psychologie postav je to, čím jsou podle mě pro čtenáře tak lákavé.
Nebudu lhát i ve Smrti rodiny najdete nějaké to klišé a pár nelogičností, přesto je to komiks, který je temný, poutavý a zlý, přesně tak, aby vaše temné násilí chtivé srdce zvládl potěšit.

3 09.01.2022

I přesto, že hodnotím Vlky stejnými čtyřmi hvězdičkami jako Čaroděje a sklo, je pátý díl Temné věže mnohem slabší. A ačkoliv kniha nezačíná vůbec špatně, popis života na malém městečku, kam Vlci každou generaci jezdí „sklidit“ jedno z dvojčat, je velmi zábavný a zajímavý, zbytek už tak podařený není.
A i když chápu Kingovu snahu o všeobecnou propojenost nejen v rámci knihy, ale i v „Kingovského“ vesmíru, jsem tím spíše znechucená, než potěšená. Navazujícím problémem je recyklace postav a scén z přechozích dílů, která je sice v rámci konceptu mnoha propojených světů možná, leč z mého pohledu poněkud otravná. A to nemluvím o lince Suzannah, která už mě prostě jen štve.
Shrnuto a podtrženo jsou Vlci z Cally knihou, která má zajímavý námět a potenciál, který však nebyl naplněn. Je mi líto.

3 30.12.2021

Tři kapitoly jsou hutným originálními myšlenkami a názory prodchnutým textem, tak plným cizích slov, že i já jsem chvílemi měla chuť plakat. Pozérství? Dost možná. Přeci jen na pozadí upachtěnosti každodenního života, beznaděje, alkoholismu a cigaretového kouře působí Gustavův vznosný jazyk a způsob uvažování jako pěst na oko, a přesto to vše nějak zvláštním způsobem funguje. A kdyby to jen fungovalo, autor tak chytře umocňuje čtenářův pocit nechutné šedi továrních hal a prázdných životů lidí, kteří žijí jen, aby spláceli v kontrastu s něčím tak krásným a živoucím jako je poezie. A tak křehkým jako jsou lidské sny.
Tyto tři krátké prózy jsou pro mě něčím takřka osobním, protože i když jsem se textem (zejména Výlety s otcem) opravdu prokousávala, téma, prostředí, způsob uvažování, vyjadřování i cyničnost hlavní postavy jsou mi dost blízké. Navrch bych ráda dodala, že i když nejsem fanda literárních soutěží, tak Hradecký dostal Magnesii literu za prózu zcela zaslouženě.

3 25.06.2021

Korejská kniha Tráva mi silou svého vyprávění velmi připomínala, cenami ověnčený komiks o osudech židovské rodiny za druhé světové války, Mause.
Pro mě dosud neznámé téma sexuálních otrokyň mě velmi zaujalo a vřele doporučuji si o něm dohledat na internetu další informace, je pozoruhodné, jak události druhé světové války, dodnes ovlivňují politické dění a životy nás všech.
Domnívám se, že tato kniha by se spolu s výše zmiňovaným Mausem měla stát nedílnou součástí školních osnov.

3 28.05.2021

"...na mě jste příliš silný. Působíte mi bolest. Vy mě nelíbáte, ale koušete, chcete mě sníst."
Je zajímavé jaké představy máme o svých oblíbených autorech. Muže, který napsal moje nejoblíbenější knihy, jsem si vždy představovala jako velké dítě, navždy ustrnulé v úžasu nad krásou světa. Člověka, který je živelný, ale laskavý, vždy v pohybu, vždy po okraj plný.
Na stránkách Paměti růže, však ožívá jiná podoba Exupéryho, mě do téhle chvíle naprosto neznámá, za to však bohužel reálná. "Tonio", jak ho láskyplně oslovuje jeho manželka, je stále tím velkým dítětem jen tentokrát sobecky svéhlavým a někdy až krutým, poháněným touhou objevovat za jakoukoliv cenu. Hledajíce někoho, kdo by mu poskytl domov a utěšil ho ve chvílích slabosti, aby ho ve chvílích síly mohl znovu a znovu odvrhovat.
Consuelo se stává v manželových rukách panenkou, chvíli milovanou, chvíli až nenáviděnou, přesto však navždy a naprosto patřící jemu samotnému. Je až děsivé, jak moc se liší láska Malého prince k Růži od té jeho ke Consuelo, ale je to opravdu tak?
V Exupéryho světě je láska cosi samozřejmého, a jak sám říká: ,,Je třeba milovat lidi a neříkat jim to." Navíc každý rub má vždy líc a pravda ve vztahu má vždy dvě tváře.
PS: Pokud po přečtení Paměti růže sáhnete po Malém princi, slibuji, že některé oblíbené scény nabydou trošku jiného rozměru.
,,Ty už nikdy nebudeš růže s trny, budeš vysněná princezna, která věčně čeká na Malého prince."

3 27.02.2021

Troufám si tvrdit, že kdybych byla s politikou Velké Británie seznámena trochu víc a především hlouběji, bavila bych se o poznání lépe, ale ani neznalost všech podobností mi nezabránila si knihu pořádně užít. Přece jen některé z popisovaných "absurdit" nejsou jen výsadou Británie, ale lze je pozorovat nejen napříč světem jednadvacátého století, ale i napříč dějinami.
To, že satira dnes slouží spíše k všeobecnému pobavení, postesknutí, či v tomhle případě uvolnění nahromaděné agrese, než k upozornění na problém a vytvoření prostoru k jeho vyřešení, je dnes už jen smutným faktem. Prostou pravdou zůstává, že ač je Šváb knihou po mnoho stránkách povedenou, proud dějin změnit nedokáže.
Smutným konstatováním, pak už jen zůstává, že - slovy autora doslovu Petra Fishera : ,, V konkurenci brexitové reality, kterou McEwan paroduje a ironizuje, ztrácí trochu literární absurdita na absurdnosti."

3 23.02.2021

Húrinovy děti jsem od svého přítele dostala jako čtenářskou výzvu (jeden druhému vyberete dvě až tři knihy, které by si normálně nepřečetl (nejlépe z různých žánrů) a ten druhý si vybere, kterou/ které si přečte) a musím říct, že jsem dlouho váhala. Ani ne protože bych si Húrinovy děti nechtěla přečíst, ale spíš protože Pána prstenů jsem četla zhruba před patnácti lety a moc si z něj nepamatuju.
Můj problém s Tolkienem je, že ačkoliv je brialatní a jeho knihy jsou neuvěřitelně komplexní, má v nich mnoho jmen a odkazů, které nejsou pro děj úplně podstatné (na druhé straně tvoří právě tu komplexnost, kterou obdivuji) a člověk se v nich snadno zamotá. A protože jsem povahou takový dost pokroucený perfekcionista, tak špatně snáším, když si něco nepamatuji, nebo mi to nedává úplný smysl. Což zapříčinilo to, že už při úvodu jsem nadávala jako špaček, protože po přečtení jsem si samozřejmě pamatovala jen půlku jmen a nechápala jsem odkazy na věci, které jsem očividně měla vědět. Osobně si myslím, že úvod měl být spíše zařazen na koncec k dodatkům, a to z jednoduchého důvodu: po přečtení samotného příběhu se k němu stejně musíte vrátit a přečíst si ho znovu, aby všechno krásně zapadlo. Další maličké vylepšení, které bych doporučila je k jménům v rodokmenech dopsat informaci, proč přesně si ho máte pamatovat (a ano, vím, že je vzadu slovníček, ale takhle by to bylo přehlednější).
A teď už konečně k příběhu, který byl podle mého velmi povedený. Hodně mě oslovila hra se jmény, důraz na to, že podstata věci, ať ji pojmenujete jakkoliv se nemění. A to kým jste nelze jen tak odvrhnout. Trošku mi to celé připomínalo staré řecké tragédie (zejména Oidipa) a našla jsem i inspiraci Shakespearem (Spoiler: sama nevím proč, ale smrt Túrinovy sestry mi připomínala Oféliin konec).
Ani jednu z postav, ač skvěle charakterově vykreslených jsem si nijak zvlášť neoblíbila. Nějak se nemůžu zbavit pocitu, že si za to všechno mohli z větší půlky sami. Túrin byl sice udatný, skvělý a soucitný, jenže soucitný byl jen, když to nebránilo jeho pýše a vlastní vinu si nikdy nepřipouštěl. Do všecho se vrhal bez rozmyslu a po většinu času mu na někom jiném kromě sobě nezáleželo. Stejně tak jsem si neoblíbila Morewen, která si hledí spíše své hrdosti, než života své dcery a lidí, kteří je doprovázeli. Jediný koho mi v příběhu bylo opravdu líto byla Túrinova sestra, která byla v podstatě jen nástrojem ke svržení Túrina do propasti. Vpodstatě se jí tak ani nedostalo "vlastního neštěstí", neboť její neštěstí bylo vždy svázané s Túrinem a jeho volbou.

3 01.01.2021

Zajímavý nápad, který autoři místo toho, aby ho dotáhli do zdárného konce, rozmělnili v hloupé a stokrát viděné zápletce.

2 21.10.2024

Kniha noci je zajímavou a poutavou výpovědí (občas bych řekla až sociální studií) o životě a historii Venezuely ale nejen o ní. Samotná stavba a struktura vyprávění připomíná horečnatý sen mísící se v podvědomí spáče s realitou, na čemž je nejhrozivější, že pravděpodobně ani po „probuzení“ nebudeme schopní jedno od druhého odlišit. Vzhledem k míře násilí, která je v knize popisována a na kterou si moderní evropský člověk neumí v reálném světě představit (natož aby na ni byl schopen reagovat), snad ani nebudeme chtít. Neboť jen představa, že je na světě místo (místa), kde jsou taková zvěrstva možná či dokonce běžná je více než bolestivé.
Otázka, kterou pokládá jedna z hlavních postav knihy, se tak stává ještě palčivější:
„Mohl (jí) někdo pomoci?/ Může nám někdo pomoci?“

2 14.10.2023

Na rozdíl od své sestry-novely Měsíc zapadá, je Perla jednoduchým na můj vkus až klišovitým příběhem o neštěstí, které číhá za splněným snem. Ničím neodlehčená kritika společnosti, dopadá jako bič a běsní jako rozbouřené moře, jen aby pateticky demonstrovala zřejmé.
A perlička na dně se ne a ne objevit.

2 26.07.2023

Autor série Michaela Cardella už ve svých předešlých knihách dokázal, že psát prostě umí a to se ani v tomto díle nezmění. Co se však změní, je množství děje v knize, která plyne tak nějak samovolně dál bez toho, že by přišel nějaký zvrat, nebo jste se dozvěděli něco nového.
Zakončení knihy a tím celé série je sice poměrně chytré a ironické, bohužel po 400 stranách o ničem už nadchnout prostě nedokáže.

2 06.07.2023

Pokud jste fanoušky Duny a všechny díly (samozřejmě kromě právě vycházející série) máte už dávno přečtené, budou pro vás Písky Duny příjemným návratem do mladších let. Nikoliv originálním, nikoliv neznámým a bohužel ani překvapivým.
A i když kvalitou kniha čtyřem hvězdičkám rozhodně neodpovídá, potěšení, které mám z návratu do tohoto vesmíru jistě ano.

2 31.05.2023

Polštář z trávy spíše než román, připomíná lyrickou črtu přírody prodchnutou filozofickými myšlenkami, v některých okamžicích silně připomínající tvorbu Walta Whitmana.

Dvacáté století usiluje o rozvoj osobnosti v nejvyšší míře, a přitom ubíjí tu osobnost při každé příležitosti. Každému člověku je dán malý kousek prostoru a na tom si prostoru dělej co chceš to je dnešní civilizace. A ten malý kousek prostoru je obklopen železnou mříží, a kdybyste se odvážili prostrčit nohu, zahnali by vás s velkým křikem.

2 11.03.2023

Jacksonová je jedním z mála mistrů minimalismu, který dokáže právě tím, co nikdy není otevřeně vysloveno (a co je na světě děsivějšího než právě skryté pravdy) říct úplně vše.
Její povídky nekřičí - ,,Pozor přijde příšera!“, protože pravá nestvůra už je tu, je v nás. Tiše se skrývající v temných zákoutích lidské mysli, dokavaď (bůh chraň) někdo nevybočí z řady – nezabije slepici, neumyje nádobí, neodmítne staré šatstvo – teprve pak zvedne hlavu a projeví se.
Démoni z jejích povídek nejsou nadpozemské bytosti z jiných sfér ani stvůry z nočních můr. Jsme to my samy – ten malý neprozkoumaný kousek sdíleného lidského vědomí v nás, kde se rodí krutost, a který miluje ponižování.
Autorka píše se samozřejmou lehkostí s jakou dnešní spisovatelé už neznají, s uměřenou trpělivostí, ze kterých pramení pocity úleku a děsu na pozadí zdánlivě banálních událostí.

2 05.01.2023

Ke knihám Mariusze Szczygeila jsem se dostala pro mě typicko – netypickým způsobem:
Jednoho dne k nám zavítala jedna paní z nakladatelství, které se nelíbilo, že jsme knihu pana Szczygeila zařadili do „špatného oddělení“, protože se tam prý nebude prodávat. Jako na nejsečtělejší členku osazenstva byla odkázaná na mě.
Nebudu Vás unavovat popisem našeho rozhovoru, řeknu jen, že paní byla velmi překvapená, že jsem žádnou jeho knihu ještě nečetla (protože to, že pracujete v knihkupectví, Vás evidentně zavazuje přečíst absolutně VŠECHNY knihy, které kdy vyšly, vycházejí a někdy v budoucnu vyjdou a běda, jestli Vám uteče jen jedna jediná).
Nicméně protože jsem tvor od přírody zvědavý (spíš na knižní vkus lidí, než na knihy mi doporučené), jsem si o panu spisovateli stejně jako o knihách dost zjistila.
Řeknu jen: že k lásce na celý život občas stačí jediná věta.
A že Mariusz Szczygeil je jediný člověk od kterého jsem naráz koupila všechny knihy bez toho, abych si jen jednu z nich před tím přečetla.

2 18.12.2022