Aykiru komentáře u knih

Kniha s velmi zajímavým příběhem, které k dokonalosti chybí už jen zacelení trhlin v logice. Jisté nesrovnalosti se objevují v průběhu a nelze je jen tak přejít, tím spíš, že autor tlačí na "reálnost" příběhu.
Celkově by této manze prospěla menší melodramatičnost a větší propracovanost prostřední, přesto však jedná o jednu z nejlepších mang, kterou jsem v tomto roce četla.
Jsem opravdu zvědavá na další díl.

2 20.11.2022

To, že bych kvůli knize přejela stanici už se mi stává málokdy, málokdy taky v poslední době píšu recenze. Berserk je v obou případech vítanou výjimkou.
Berserk je, jak čtenáři, kteří se dostali až k desátému dílu, už tuší zdánlivě jednoduchý hrdinský příběh - s přesahem. A tento přesah není dán množstvím uťatých hlav, jak by si člověk mohl myslet, ale výbornou psychologií hlavních postav. Nejen, že jejich chování má hlavu patu, ale jsou také neskutečně plastické.
Největším přínosem je je postava Cascy, která nejen že není jen stereotypní ženou - bojovnicí s pohnutým osudem, ani ženou - zahřívačnou postele, ale kompletní postavou se všemi odstíny emocí a druhem uvažováním, který je opravdu vlastní jen ženám.
Autor je opravdu člověk, který se vyzná a já nemůžu než litovat, že nové díly vychází po tak dlouhé době.

2 25.09.2022

Pokud čekáte jednoduchý klasický akcí nabitý příběh o životě korzára sira Henryho Morgana, budete zklamáni. Na Steinbeckových knihách totiž nic běžného ani jednoduchého není, a není tomu jinak ani v jeho na pohled zdánlivě „jednovrstvé“ prvotině. A nějakou tu akci? Tu abyste pohledali.
To co však autor ubere na popisu boje, mnohonásobně vyváží myšlenkami, které jako by tu a ten jen nesměle vystrkaly hlavu zpoza zdánlivě přímočarého textu. Čas, kdy jeho názory a myšlenky nebudou jen součástí textu, ale stanou se textem samotným, ještě přijde, ale i tak je Pohár zlata jednou z nejlepších knih o dospívání a změně, kterou jsem kdy četla, a to i přesto že v některých pasážích si nejsem úplně jista,, kam autor míří.
Možná – možná musím ještě trošku „dospět“.

2 15.04.2022

Přechod od Steibeckova jemného něžně-cynického humoru (ano, také jsem si nemyslela, že tohle spojení je možné) k Žambochově přímočarému stereotypy protkanému popisu jednotlivých na sebe navazujících masakrů, při kterých krev i jiné tělní tekutiny tečou proudem, je jako tak nějak přátelsky dostat pěstí do žaludku. Ne, že by to nebolelo, ale bolí to tak nějak příjemně.
Žamboch je prostě zcela otevřeně úplně klasický český béčkový autor, který zdá se už nepřekvapí, ale také nezklame. A kdo si párkrát do roka nepřečte nějakou tu dobrou oddychovku zahrnující sexy nebezpečnou kočku (většinou viz. Obálka) a už méně sexy, ale o to nebezpečnějšího ranaře se zálibou v krvi, ale poměrně dobrým srdcem, ať první hodí kamenem.
Protože já to rozhodně nebudu.

2 15.04.2022

,,Všechny ty malé příběhy jsou obyčejné,“ píše Steibeck v jednom ze svých válečných zpravodajství, ,, ve všech je skrytá malá tragédie, přímo z nich trčí. Pozadí těch příběhů je rudé od ohňů, tvoří rám nesmazatelného obrazu.“
A právě o tom Kdysi byla válka je, o malých lidech dobrých i zlých, statečných i zbabělých unášených vírem druhé světové války, dohnaných na pokraj svých možností, zkoušených absurditou kolosu zvaného armáda, o zážitcích a náhodách vtipných i tragických, o víře a malých radostech, ke kterým je nutno se upínat, aby nás ta neuvěřitelná tíha neštěstí s konečnou platností nesrazila na kolena.
Tím vším se táhne tenká zlatá nit Steinbeckova něžného smyslu pro humor, který je tak „domácký“ a blízký, že Vás donutí se smát, zatímco ,,pozadí je rudé od ohňů".

Scifi western s Obi-wanem Kenobim v hlavní roli je překvapivě zábavou jednohubkou pojednávající o nájezdech Tuskenů, životě na Tatooinu a jedné špatné investici. Nečekejte žádné mezigalaktické drama ani výraznější akci, na své si zde přijdou hlavně fanoušci vtipných dialogů a trochy toho jiskření mezi postavami.

2 17.01.2022

Na čtvrtý díl Temné věže jsem se těšila snad už od chvíle, kdy jsem začala číst Pistolníka, a musím říct, že mě ani v nejmenším nezklamal. Rolandova minulost je stejnou měrou zajímavá jako tragická. A jak se dalo čekat je čtenáři předkládaná v malých dávkách, takže pokud se těšíte, že se dozvíte více o pistolnících či Martenovi, budete pravděpodobně zklamaní. Místo toho vám autor předloží fascinující příběh o jedné lásce, zradě a vzpouře.
Na sérii kromě dokonalého řemeslného zpracování obdivuji i to, jak v sobě spojuje jednotlivé prvky z Kingových knih. Odkazy na jiné Kingova díla se to v textu jen hemží, takže si jeho fanoušci jistě přijdou na své (propojení Temné věže se Svědectvím se mi obzvlášť líbilo). Snad jen závěrečnou část „Všechna boží děťátka dostala boty“, bych asi pojala trošku jinak, protože mám pocit, že si autor s motivem „ Čaroděje ze země Oz“ mohl vyhrát trošku více.

2 20.12.2021

Bohužel se čím dál tím více zdá, že Lovecraftovy knihy nejsou mým šálkem čaje, ač bych ráda prohlásila opak. Naneštěstí ani Hrobka a ani druhý díl Lovecraftových sebraných spisů Měsíční močál nenabídly nic, co by už nebylo zpracováno dříve a lépe. Netvrdím a ani si netroufám tvrdit, že všechny povídky obsažené v těchto dvou svazcích jsou špatné, to vůbec ne.
Želbohu člověku, který vyrostl na Poeových knihách, a který obdivuje Machena, nemohou uniknout jisté zjevné podobnosti s tvorbou Lovecrafta. A ač autor veřejně přiznává inspiraci těmito dvěma pány, a dokonce má pocit, že těmto dvěma pánům skrze své přejímání jejich motivů skládá poklonu, z mého pohledu jde v takovém rozsahu už jen o kopírování. Troufám si dokonce vyslovit domněnku, že by jak Poe, tak Machen byli radši, kdyby Lovecraft zkusil něco osobitějšího.
To něco osobitějšího se mu nakonec zdá se povede a já budu ráda, až se k tomu dostanu, prozatím však pro mě Lovecraft zůstává jen trošku klišovitou nápodobou Poea a Machena.
Je mi líto.

2 24.09.2021

Jana Seymourová, laskavá královna je třetím dílem série a bohužel je to znát. Tím se nesnažím naznačit, že je tento díl kvalitně horší, než ty předešlé, spíš že díky provázanost osudů všech tří žen, je mnoho scén, které se v rámci prvních tří knih opakují (samozřejmě vždy z pohledu té, o které daná kniha je). A i když chápu, že je to pro samostatnost jednotlivých dílů nezbytné, tak to v některých případech to shledávám poněkud otravným. (Především kvůli tomu, že se stejné scény objevují i v knihách mimo tuto sérii, a já tak čtu stejnou scénu jen z jiného pohledu třeba po čtvrté, či po páté a se smutkem musím konstatovat, že ne vždy je to přínosné).
Přesto pro mě Alison Weir zůstává oblíbenou autorkou. Zejména se mi líbí její přístup k faktům a poznámky na konci knihy, kde přesně uvádí, kde se vzdálila od pravdy, či kde se z nedostatku informací musela uchýlit ke spekulacím.

2 27.07.2021

Ve ve světě, ve kterém by se Salinger nestal spisovatelem, byl by jistě malířem. Obrazy zdánlivě ledabyle načrtnuté na papír, připomínají film zastavený v půli. Autor představuje překvapivě hlubokou ač do jisté míry minimalistickou studii americké společnosti vykreslenou především pomocí zdánlivě banálních rozhovorů vedených v oblacích obligátního cigaretového kouře.
Postavy, které se na první pohled mohou zdát nezajímavé a ploché, odhalují svou hloubku ve chvílích, kdy to nejméně čekáme.
Elegance, s jakou je autor schopen vodit čtenáře za nos tím, že vytvoří výchozí situaci, jen aby ji následně popřel, je dechberoucí. Maličká tajemství, pointy objevené jako by mimochodem dokazují, že je Salinger je prostě umělcem tělem i duší.

,,(...) a nad světem maličké Voske se rozprostřela bezedná letní noc, která vyprávěla příběhy o síle lidského ducha, o oddanosti a ušlechtilosti, o tom, že život je jako kruhy, které zůstávají na vodě po kapkách deště a každá událost že je jen odleskem toho, co už se kdysi stalo, akorát není nikomu dáno, aby to poznal (...)".
Jestli jste při čtení tohoto úryvku měli pocit čehosi důvěrně známého, tak jste pravděpodobně někdy četli, či alespoň slyšeli o knize Gabriela Garcíi Marquéze Sto roků samoty, k nimž tvoří kniha Tři jablka spadlá z nebe jakousi arménskou paralelu.
Maran, ve kterém se příběh Tří jablek odehrává, je stejně jako městečko Macando (obě příhodně začínají na M a podobností ještě přibyde) Ve sto rocích, místem téměř nedostupným, zapomenutým a časem opomíjeným. Vesnička Maran ja jakýmsi živoucím pomníkem starých časů, kde lidé vypadají jako vytesaní z kamene a staré rozbité věci se nechávají na půdách, aby ti, kteří je vytvořili nikdy nebyli zapomenuti. A tak zatímco ve velkém světě tam venku míjí den za dnem, mění se vlády, začínají a končí války, v Maranu jako by zastavil čas. Lidé sice žijí a umírají, děti se rodí, ale jako by se to všechno odehrávalo ve snu, a ještě v takovém, který se zdá někomu jinému. Děti se rodí, ale buď umírají, a nebo odchází do velkého světa, ze kterého se ale až na pár vyjímek nikdy nevrátí. A tak budoucnost tak samozřejmá pro svět, obchází Maran po špičkách. Spíš jako možnost, než jistota. Jako rozměr, se kterým nikdo příliš nepočítá.
Dojem bezčasí ještě podrthuje vyprávění, které jako by se samo točilo ve smyčkách a kruzích, a pokud je někdy nějaká událost uvedena do časového kontextu je to jen zběžně a spíše orientačně, aby se vysvětlila příčina důsledku, který je dále řešen.
Magický realismus se stejně jako ve Sto rocích projevuje na pozadí zdánlivě realisticky vykresleného vesnického života výskytem zázraků, které obyvatelé vesničky vnímají spíše jako součást každodenního života, než jako cosi "magického". Jako příklad můžu uvést smrt bílého páva, pohromy, které záměrně připomínají deset ran egypských, nebo Akopa a jeho vize budoucnosti.
Spoiler:
Pokud jste četli Sto roků samoty, jistě se budete ptát, jestli jsou pohromy, které městečko stíhají a jindy téměř "magické milosrdenství" projevem nějaké kletby, či požehnání. Pojem "sto roků samoty" je tu opravdu několikrát zmíněn především ve spojitosti obrazem jistého movitého předka, který je - světe div se - vymalován se záhadným bílým pávem. Mlčení, které tento pán na svou neposlušnou dceru uvalil jako trest za prohřešek, je stejně jako "bezčasí" (potažmo odtrženost vesničky od okolního světa, které můžeme také nazývat "mlčením") Marana poměrně laskavého charakteru.
Není tedy překvapením, že Maranu je jeho budoucnost znovu navrácena ve chvíli, kdy je z půdy po sto letech snesen obraz slavného předka, který tu byl schován před komunisty. Ta je vložena do rukou dvěma dětem, které můžou Marano buď oživit, nebo navěky uvrhnout v zapomnění.
Závěrem bych chtěla říct, že ač je kniha opravdu velmi inspirovaná Marquézem a autorka se nebojí na něj přímo odkazovat, nejsou Tři jablka jen pouhou kopií, ale velmi podařeným samostatným příběhem, při jehož čtení máte pocit, jakobyste se vrátili ke staré známé knize jen s trošku pozměněným příběhem. A ač pozadí není přímo originální, je třeba ocenit s jakou zručností autorka pracovala, když takové dílo zvládla nenásilně začlenit do svého příběhu.

2 02.05.2021

Země mrtvých nadějí vypadala jako ideální kandidát na dokonalou historickou detektivku, slibovala zajímavý příběh v kulisách historických ne příliš známých reálií z tudorovské doby. Jenže...
Rozsah knihy by nebyl na škodu pokud by byl plně využit, což se nestalo. Příběh, který už ze začátku má pomalý rozjezd, se po první třetině skoro zastaví a skoro do konce se zabývá jen povstáním, zatímco kriminální linka téměř vymizí.
Což by tak úplně nevadilo, pokud by věnování valné části knihy popisovaní povstání, mělo nějaké pro příběh pochopitelný důvod, ten ovšem nemá. Knize nepomáhá ani fakt, že na viníka se přijde (pro mě úplně neobhajitelnou) náhodou, načež aby bylo bylo podezření postavené "na vodě" dostatečně potvrzeno, viník se naprosto nesmyslně přiznává.
Kniha, která měla všechny potřebné ingredience k tomu, aby se stala výbornou, tak své šance neproměnila, a to i přestože Sansom je opravdu dobrý autor a téma téměř neznámého rolnického povstání měl dobře nastudované. O tom svědčí i padesátistránková historická úvaha na konci knihy, která je z mého pohledu úplně zbytečná, neboť většina informací už je čtenáři poskytnuta v průběhu příběhu.

2 17.03.2021

Nebe nad Jemenem je pro mě jednou z těch knih, u kterých si říkáte, že si ji musíte přečíst, ale nikdy se k tomu nedostanete. Samozřejmě pokud se Vám čirou náhodou nehodí do knižní výzvy.
V první řadě bych chtěla uvést, že zřejmě nejsem cílovou skupinou, a to z jednoho prostého důvodu: dělá se mi špatně. Z krve. I z měření pulzu. Ze všeho.
Bohužel si tak neužiji ani pro někoho zajímavé popisy lékařských zákroků ani fotky ze sálů, nebo různých zranění. Špatně se mi dělá i u fotek usmívajících se zabandážovaných dětí. Prostě to nedávám.
Pan Šebek pro mě může být zajímavá osobnost, můžu ho obdivovat jako člověka, může mi být sympatický. Leč ani jeho styl psaní, ani jeho literární počiny nejsou pro mě. Bohužel.

2 13.03.2021

To, že komiks není špatný, nutně neznamená, že je dobrý. Zasadit opravdu brakovou zápletku do "reálií" Lovecraftovského vesmíru, může být buď vynikající tah, nebo naprostý propadák, přesto se Neonomicon nachází někde mezi tím. Kniha je v podstatě fanservis pro Lovecraftovy fanoušky s detektivní zápletkou. Škoda jen, že to jediné, co je na komiksu zajímavého je právě to "vypůjčené."

2 02.03.2021

První, co je třeba si uvědomit při četbě Půl světa je fakt, že celá trilogie je koncipovaná jako adult fantasy, jinými slovy fantasy pro mladší čtenáře. Není tedy divu, že postavy ani příběh není zdaleka tak složitý ani drsný, jak jsme zvyklí z jiných Abercrombieho knih.
A přesto, že čtenáře jiných jeho knih nejspíš tolik nenadchne, není to zdaleka špatný příběh. Jen je okleštěný, bohužel někdy i o věci, které dělají Abercrombieho oblíbeným. První díl byl odvážím se říct - tuctový, druhý díl ovšem začíná mít spád. Pod měkkou zeminou tradičního příběhu se začínají objevovat skalní výstupky, jako by si spisovatel připravoval své mladší čtenářstvo na jeho dospělejší knihy. Postavy se vyvíjí a možná nebudou tak černobílé, jak se to zatím mohlo zdát, dokonce ani osud by k nim nemusel být tak laskavý jako doposud. Přece jen: schyluje se k válce.
Protože vím, jak můžeme být setkání s Ambercrombiem v mladším věku zvláštní a drsné (zvlášť když čekáte prince bez bázně a hany a dostane inkvizitora Gloktu), oceňuji jeho pokus psát pro mladší publikum. Před pár lety bych si tuhle trilogii jistě zamilovala. Jenže teď už jsem starší a ... no radši toho Gloktu, Psího čumáka nebo samotnou Krvavou devítku!

2 18.02.2021

Království Elmet svou atmosférou divokého kraje jako by odtrženého od reality připomíná atmosféru starých anglických románů, ve ktrerých se vše odehrává zároveň teď a zároveň mimo čas, na místech, které typograficky existují a zároveň jsou tam "někde", blízko a přesto daleko, zdánlivě dosažitelné, ale nedotknutelné. V lesích, ve kterých se proháněl kdysi dávno proháněl Robin Hood, ve kterých se v jistém smyslu, ještě prohání, žijí poslední skřípky odkazu starých království. Jedině zde ještě může přetrvávat byť klamný paobraz světa divokého a neměnného, plného jakési dětské krutosti a nevinnosti, ve kterém platí staré nepsané zákony. A právě zde, v kraji mýtů a pohádek (snad jako by se chtěl jednou z nich stát) se rozhodne muž, který jako by sám byl obrazem starého válečníka, vychovat své dvě děti. Jenže ani tady není světu neznám jazyk moderní společnosti a to jazyk peněz a přetvářky, a ani tady se nelze navždy ukrýt před věkem, který přichází. Střet starého a nového přichází v závoji jisker. Sen se hroutí pod náporem reality a je třeba se rozhodnout, kterým směrem vykročit. Na sever, nebo na jih?

2 21.11.2020

Dobrý spisovatel se vyznačuje nejen tím, že umí dobře a čtivě psát, ale také tím, že nachází nová a nová témata a styly – časem se rozvíjí a roste. A pokud jeho ústřední témata zůstávají stejná, dokáže se na ně dívat z nových a nových úhlů, ohýbat je a otáčet, zkoumat a dotýkat se.
To je umění, které dělá dobrého spisovatele.
Ovšem, to co poslední dobou předvádí Bartosz Sztybor není nic jiného než nádeničina Stejná témata, stejná slova, stereotypní postavy a hrdina, který se nemění.
I dobrý příběh mnohokrát ohraný omrzí a znechutí se. Možná kdybych tento příběh četla bez hlubších znalostí, snad by mě i zasáhl…

1 19.10.2024

Název knihy Čtyři ženy a jeden pohřeb v sobě tají očekávání černé komedie, avšak ať je druhý česky vydaný román Narine Abgarjanové čímkoliv, komedií tedy rozhodně není. Životní příběh čtyř žen, které není vždy lehké číst, ale vždy v sobě skrývají střípek čehosi laskavého a krásného, spojuje (jak korálky navlečené na červené šňůrce) lásky a jediného muž.
A přestože se autorka snaží vykreslit hlavního mužského hrdinu v nejlepších barvách, nemůžu se ubránit pocit, že největší kámen úrazu knihy je právě Simon. Postava sice lehce promiskuitního, ale jinak zcela úžasně citlivého a chápajícího muže na pozadí chybujících, bojácných i bojujících, milujících i nenávidících dámských postav působí tak ploše a hloupě až je to i trošku nepříjemné a čtenář ji z mysli pustí dřív, než otočí stránku. Přece jen silných svérázných mužských i ženských postav v knize není málo – a tak se tato zdá poněkud zbytečná.
Stejně dobře, možná (dle mého názoru) daleko lépe by jako spojnice jednotlivých příběhů fungovala „hlupačka“ Vardanuž, nad jejíž smrtí by člověk, alespoň opravu truchlit a kniha by pak méně vyznívala jako laciná komedie a víc jako to, čím pod pokličkou je – vyprávění o nelehkém životě, ve kterém však kromě trápení a slz, lze alespoň na chvilku najít cosi důležitého a vzácného.

1 12.02.2024

Láska k historickým románům je jednou z věcí, kterou jsem zdědila po své babičce. Možná to bylo i tím, že polička s jejími knihami byla právě tak vysoko, aby na ni dosáhl špunt, který se právě učil číst. Dnes už mám poličku s historickou literaturou svou – lépe řečeno mám dvě, a i přesto že poslední dobou jsem jich spoustu věnovala, nebo poslala dál, tahle u mě zůstane.
Důvodů je mnoho. Jedním z nich je, že je kniha stručná a jasná, téměř přímočará a dobře se čte, což z ní činí poměrně vhodný vzdělávací prostředek. Dalším je jazyk, který je překvapivě moderní, čtivý. V neposlední řadě je to humor a jemný sarkasmus, se kterým autor popisuje někdejší velikány tak vtipně a zároveň taktně až se člověk musí pousmát.

1 14.10.2023

Přečíst Pád světla byla práce. Leckdy zajímavá, podmětná a poutavá ale stále jen práce, která postrádá lehkost zábavy. Při čemž hlavním nedostatkem této knihy nejsou dlouhé filozofické rozhovory o Něčem a o Ničem, ani přílišná rozvleklost děje, nebo absence akce, ale neustálé opakování základních otázek a jejich odpovědí na ně, jen abychom se dobrali k tomu, co bylo již nesčetněkrát naznačeno, nebo dokonce řečeno.
Pád světla bohužel jako známá a bezpečná cesta, která nás zavede přesně tam, kam jsme očekávali. Ale co dál? Sejdeme z cesty a zažijeme dobrodružství, možná i smrt? Nebo se budeme dál bahnit po rozježděných silnicích, které jsou jasně dané?
To je otázka, jejíž odpověď teprve dotvoří moje hodnocení tohoto dílu. Prozatím za 4, protože příslib je velký přece jen je to Erikson!

1 27.06.2023