B.V. komentáře u knih
Na této knize oceňuji faktografickou přesnost a členění kapitol. Dokonce ani co se gramatické stránky týče, nedá se knize nic vyčíst. Přesto se mi kniha nečetla lehce, často mi překážely v plynulosti textu zbytečně komplikovaná souvětí či nadměrná koncentrace nových i opakujících se jmen. Neříkám, že pro mě kniha nebyla přínosná, jen mě její četba stála nepoměrně mnoho úsilí.
Odborný text to rozhodně není, ale přečtení této knihy může být přínosné, protože Vás donutí zamyslet se nad řadou témat týkajících se života a zdraví. Mě osobně nejvíce zaujala škodlivost chloru v kohoutkové vodě; i kdyby tomu člověk nevěřil, není špatné popřemýšlet nad dopadem zavedení vodovodu, tedy jaký efekt (ať už pozitivní - tekoucí voda v každé domácnosti, tak negativní - mikroorganismy, chlor k jejich ničení ad.) tato vymoženost má.
Tato kniha může být přínosná, pokud k ní člověk nepřistupuje předpojatě, ale zároveň je při četbě schopen kritické reflexe.
Nesmírně toužím napsat sem komentář, ale zároveň mám chuť ho smazat, ještě než dokončím první větu. Ano, doufala jsem v silný čtenářský zážitek, ale že se do mě tato kniha vpije jako kapka jedu, kterou nepřijímám s nelibostí, nýbrž dychtivě, to jsem nemohla tušit. Je to jako dívat se na film, který se vymyká všem předešlým kinematografickým zážitkům, a na konci zůstat omráčně sedět a čekat, jestli se ještě vrátíte k sobě, na začátek, než jste film pustili - anebo jestli jste opravdu jiní, překroucení, vyměnění; docela cizí, a zároveň blíž sobě samým než kdy dřív. To se pak člověk touží vrátit na začátek, jen aby to mohl všechno prožít znova…
Může být román z poloviny 19. století čtivý a strhující? Jane Eyrová mě přesvědčila, že může. Pýcha a předsudek je jedna z mých oblíbených knih, na kterou nedám dopustit, ale teprve Charlotte Brontë mě dokázala vtáhnout do svého vyprávění tak, že jsem se nemohla od knihy odtrhnout. Po přečtení jsem se ihned podívala na film, následně i na starší verzi a na trojdílný seriál, a ačkoli mě příběh bavil v jakémkoli zpracování, to knižní u mě vede na plné čáře.
Pruský král Fridrich II., celoživotní sok velké panovnice, o Marii Terezii prohlásil: "Mezi Habsburky se jednou našel muž, a tím je tato žena." To potvrzuje také tento životopis, který je napsán čtivě a dostatečně podrobně, aby si čtenář mohl udělat co nejcelistvější obrázek o habsburské političce, jež dokázala ubránit navzdory hladovým sousedům své dědictví a po 40 let vládnout mnohanárodností monarchii. Koho zajímají osudy 16 dětí osvícené panovnice, doporučuji také knihy Dcery Marie Terezie a Synové Marie Terezie od rakouského historika Weissensteinera.
Čtivé a přehledné doplnění ke knize Dcery Marie Terezie. Oba tituly mi pomohly urovnat si informace o osudech dětí Marie Terezie, které jsou velmi různorodé a rozhodně ne nudné. Weissensteinerovy knihy jsou kvalitní z historického i literárního hlediska - nemůžu než doporučit.
Nenáročná a hravá kniha, od které se mi dostalo přesně to, co jsem očekávala (a snad i o trochu víc - viz recepty). Není to žádný intelektuální zázrak, ale odpočinková kniha psaná s nadhledem a humorem. Někdo možná Pařížankami (i touto publikací) opovrhuje, ale pro mě je francouzský nenuceně nucený styl ikonickým a inspirujícím, proto mě bavila také tato kniha, která mi dělala společnost na obzvlášť dlouhém letu. Kdo hledá čtivou kompilaci humorně podaného zamyšlení o francouzském stylu života, pak je pro něj toto ta správná volba.
V letadle jsem měla možnost poslechnout si ji v angličtině jako audioknihu, což většinou nedělám, ale v tomto případě jsem byla spokojená, jelikož je kniha perfektně namluvená. Zde jsou některé z pasáží, které mi utkvěly v paměti:
"You don't need to possess a lot of jewelry. However, each piece has to tell a story. Their value lies not in their price, but in their sentiment."
"He may not be perfect, but at least he exists."
"The secret of happiness in love is not to be blind, but to know when to close your eyes."
Vynikající biografie psaná čtivěji a poutavěji než mnohé romány, a přesto zachovávající faktografickou přesnost a historickou nezaujatost. Pro mě jedna z nejkrásněších knih, jaké jsem kdy četla, která mě okouzlila svou plynulostí, přímostí a duchaplností, ještě více však charakterem hlavní postavy, jejíž život mě ani na chvíli nenudil. Benjamin Disraeli, hrabě z Beaconsfieldu, si nemohl přát citlivější zpracování svého života.
(...) jen děti se dívají na věci pevně a zpříma, ale jen do té doby, než je naučí hledět také do prázdna, dívat se aniž by viděly, se zdvořilou netečností k okolí, k jakémukoliv kontaktu, každý usazený ve své bublině, ohraničený závorkami, pečlivě střeží své minimum volného prostoru před cizími koleny a lokty, (...)
-str. 81
Těch úryvků, které by sem stálo za to přepsat, je nespočet, tak jsem vybrala alespoň jeden, ze kterého je snad patrný autorův zvláštní styl, který plyne s lehkostí a který vás bezděčně unáší, aniž byste si to zprvu uvědomili, až jste naprosto lapeni a s každou dočtenou povídkou se cítíte přeměněni, lehčí a vzdálenější, zatímco toužíte po další, protože Cortázarova hra se slovy je tak brilantní, že jí nelze odolat, a vlastně ani není důvod se o to snažit, protože tolik zatajených dechů a tolik různých světů a příběhů nelze jen tak někde ochutnat.
"Kdyby lidé, vstupující do života, věděli o utrpení, které je očekává, kdyby návrat do nebytí závisel jedině na nich, našel by se jediný člověk, jenž by chtěl naplnit běh svého života?"
- Markýz de Sade (Aline et Valcour), citace uvedena na straně 23
Útlá kniha, která se nesnaží o vyčerpávající výklad markýzova života, ale o nastínění Sadových předků, vykreslení jeho mládí a služby armádě během sedmileté války, stejně jako nešťastné lásce k Louise de Montreuil, což byla jediná dívka, kterou de Sade kdy miloval. Markýz de Sade je znám především díky pojmu "sadismus", ale z jeho díla je patrné, že svými odvážnými myšlenkami a názory, svou chladnou racionalitou a odmítáním nábožeského dogmatu a pokrytectví předběhl svoji dobu, což zapříčinilo zkreslení a ambivalentnost výpovědí o jeho životě, zapříčiněnou množstvím "sadistických" legend, přičemž ne všechny se zakládaly na pravdě.
Jedna z nejkrásnějších básnických sbírek, jaké se mi kdy dostaly do rukou. Vřelé díky, Jakube!
"Uběhlo víc než sto tisíc chvil,
co někdo z nás dvou promluvil.
To mlčení, jež mysl obepíná
jak čelenka hlavu beduína,
tvé myšlenky možná odpoutá,
ty moje však zahání do kouta."
(úryvek z básně Dvojité mlčení, str. 20)
"Nejnovější změnou paradigmatu v politice vzdělání se univerzity během několika let proměnily z poskytovatele služeb, který se řídí zákazníkem, v excelentní výzkumné instituce řídící se konceptem elity, takže přestaly být lokálním trhem pro posluchače přednášek, ale staly se světovým trhem pro patenty a prestiž, mezinárodní rankingy a žebříčky a překladišti pro odliv a příliv mozků - brain drain a brain gain."
str. 66
"Abstraktní vyznávání reforem jako takové se stalo komplexní politickou ideologií současnosti. Patří k politickému konsensu, že označení pravicový nebo levicový, konzervativní nebo liberální se už moc nenosí. Ale že současně s tím nenastal tolik skloňovaný konec ideologií, demonstruje právě reformní duch. (...) Reformní duch nahrazuje všechny jiné politické programy, koncepty a ideje. (...) A jako každá správná ideologie nemusí ani reformní duch sám sebe zdůvodňovat. (...) Nejpikantnější ovšem je, že s každou reformou stoupá potřeba dalších. Protože všechny problémy, které reformy přinášejí, se mohou řešit jen dalšími reformami."
str. 110-111
"V celé oblasti vzdělání je v neposlední řadě jasné, že místo společnosti vědění směřujeme velkou rychlostí ke společnosti kontroly, (...)"
str. 118
"Vzdělání kdysi souviselo s ambicí dokázat, že domnělé jistoty doby jsou iluzivní. Společnost, která ve jménu domnělé efektivity a oslněná představou, že vše může podřídit kontrole ekonomického pohledu, osekává svobodu myšlení, a tím se připravuje o možnost rozpoznat iluze jako iluze, se upsala nevzdělanosti, ať ve svých databázích shromáždila jakoukoli sumu vědění."
str. 119
Označení "feministka" je stále vnímáno spíše jako nadávka než kompliment, ale to je velká křivda a nepochopení koncepce dnešního feminismu. Existuje řada proudů tohoto hnutí, a to jak v dnešní době, tak také z historického hlediska (dvě vlny feminismu). O tom a o mnoha dalších aspektech feminismu stručně a poutavě pojednává tato kniha, která nám ukazuje, že současný feminismus se nezabývá pouze postavením ženy ve společnosti, ale zajímá se také o genderové stereotypy týkající se mužů, filosofii jazyka, pomoc sociálně slabším, diskutuje o proměňující se roli rodičů, domácím násilím či o problematickém přístupu společnosti k homosexuálům a transvestitům. Skvěle rozebraná aktuální témata nutící člověka k sebereflexi a zamyšlení nad směřováním naší společnosti; knihu vřele doporučuji.
Chytré, čtivé a zábavné drama V+W - těžko vymyslet příjemnemjší kratochvíli na dlouhé cesty či deštivá odpoledne. Rozpravy senátorů, Kleopatřina vypočítavost, lidská přetvářka a korupce - vše ze starého Říma a vše aktuální, což nám ostatně autoři sami demonstrují v poslední scéně. Prvotřídní humor a známé písničky k tomu (nejkrásnější je závěrečná Evropa volá). Co víc si přát!
"Dědeček řekl, že je tolik věcí, který je třeba zapsat si za uši, ale že není zrovna nutný zapamatovat si všechno naráz; že to pomalu příde všechno samo vod sebe."
Chápu, že ne každému Carterův příběh a styl psaní sedne, ale za mě má Škola Malého stromu plné hodnocení a čestné místo v mém srdci k tomu.
V návaznosti na předešlý komentář bych ráda uvedla, že si nemyslím, že by se Jaspers sám považoval za nevinného, když v Otázce viny hned na začátku tvrdí, že každý z nás je vinnen vinou metafyzickou. Vinu jako takovou přehledně rozděluje do čtyř kategorií (na vinu kriminální, politickou, morální a metafyzickou, přičemž instancemi jsou soud, vůle vítěze, svědomí a u metafyzické viny Bůh). Postižitelné světským právem jsou tedy pouze první dva typy.
Kniha je čtivá, stručná a je v ní řada vynikajících myšlenek. Určitě doporučuji.
"Krátkozrakost lidského myšlení - zvláště má-li podobu světového mínění, které vždycky v dané chvíli všechno zaplaví jako nezadržitelná vlna - je nesmírným nebezpečím." (str.113)
"Udivuje, jak často se skutečně vzrušujeme jen tehdy, dotýká-li se věc nás samých, a vidíme vše ze zorného úhlu své zvláštní situace. Je třeba stálého vědomého úsilí, abychom se od tohoto zorného úhlu oprostili." (str.119)
"[V klidných dobách] je každý pln ochoty, každý slibuje a každý touží pro panovníka zemřít, protože smrt je daleko. Ale v krušných časech, kdy naopak státní moc potřebuje občany, nachází jich jen pozřídku. Tato zkušenost je tím ošemetnější, že ji lze učinit jen jednou v životě." -str.49
Kniha, kterou by si měl přečíst každý, kdo se zajmá o obecné pravdy povahy člověka. Ne že bychom si je neuvědomovali, ale Machiavelli nám je pomáhá pojmenovat a lapidárně formulovat. Řada citátů Vladaře je nadčasová a zároveň stručná a výstižná. Pro někoho mohou být překážkou četné historické příklady, zvlášť z prostředí Itálie.
Osobně mě zaujal také doslov od Zdeňka Kalisty. Četla jsem vydání z roku 1969 (vydání k 500. výročí Machiavelliho narození) a Kalistova schopnost zasazení myšlenek Vladaře do kontextu socialismu byla přinejmenším alarmující.
Výstižné, úžasně čtivé, surrealistické, poetické. Ale nakonec hlavně mrazivě skutečné.
"Tak trochu se zdálo, že volit lze jen mezi různými způsoby duševní sebevraždy."
(strana 177)
"Kniha se rodí ze smutku a zklamání, kniha se rodí z nezbytnosti, kniha se rodí a svého tvůrce spaluje a spotřebovává." (str. 30)
"Víte, všichni jsme víceméně barbaři. Prý jsme civilizovaní a kulturní lidi - známe prý poezii a filosofii a umění a vědu a tak dále, ale kdo z nás aspoň ví, co ta slova znamenají?"
(strana 70)
Filmové zpracování s dobrým koncem je krásné, ať už to z roku 1938 s Leslie Howardem či známější verze z roku 1964 s Rexem Harrisonem, a nedokážu si představit, že by se ve druhém zmiňovaném snímku Audrey Hepburn nakonec neobjevila ve dveřích pracovny profesora Higginse. V knize autor poskytuje v epilogu vysvětlení odlišného konce skrze reálnou sondu do psychologie postav a života jako takového. Kniha jde tedy hlouběji než film; Shaw nepsal pohádkový příběh, ale snažil se na konci ukázat dva odlišné typy lidí, kteří mohli žít v přátelské - ač rýpavé a dopalující - koexistenci, nikoli však v rovnocenném partnerském vztahu. Obdiv se mísí s opovržením, oddanost s nenávistí. Henry Higgins připomíná Wildova lorda Harryho a dialogy se čtou jedním dechem. Za mě 100%.