B.V. komentáře u knih
Může Sally po vydání románů Conversations With Friends, Normal People a Beautiful World, Where Are You ještě nečím překvapit? Může. V Intermezzu rozpoznáme její styl psaní, a přece není tenhle román repetitivní, přece nás opět překvapí. Postavy byly skvěle vykresleny, děj mě vtáhnul – a ta bolest… Už teď se těším na její příští knihu.
Pohlazení po duši. Tím, co uvnitř mě svými slovy dokázal Josef Čapek vyvolat, mi kniha připomněla Stepního vlka od Hermanna Hesseho. Obě knihy jsou nádherné. Tiše mě dojímají a dotýkají se něčeho zásadního, co nelze pojmenovat, ale co možná všichni cítíme.
Místy mě příběh chytl a opravdu jsem se začetla, většinu času jsem však měla problém se do vnímání a myšlenek hlavního hrdiny vžít; stavba některých vět mi připadala dost na sílu. Nevím. Celková myšlenka za knihou mi připadá zajímavá, ale zpracování mi bohužel příliš nesedlo.
Po přečtení Normal People a Beautiful World, Where Are You jsem se vrhla na Conversations With Friends. Vrhla je vlastně silný slovo, dlouho jsem to odkládala, protože díky předchozím dvěma knihám už vím, jak mě Sally umí rozložit. A taky že jo. Ani od této její prvotiny jsem se nedokázala odlepit. Kdybych měla říct, co všechny knihy Sally Rooney spojuje, byla by to hlavní postava, která je introvertní, uzavřená, rozbolavělá, se silným pocitem méněcennosti a s velmi nezdravým rodinným zázemím. Neumí si říct o to, co chce nebo potřebuje, protože je zvyklá nezabírat moc místa a skrývat, co cítí, aby jí nikdo nemohl ublížit. Miluje literaturu, je velmi inteligentní a její vztahy jsou komplikované. Někdy je tam takových postav i víc. Kdo nikdy nic netajil, kdo neskrýval svoje pocity, aby nemohly být použity proti němu, kdo se nebojí, že ostatní zklame jen tím, kým je – tomu tahle kniha nejspíš nesedne. Mně sedla hodně. Ale to bylo jasný už předem. Těším se na příští román autorky. Nepochybuju, že mě opět rozloží na kusy.
Určitě stojí za to si knihu přečíst, autorka žila 10 let v Československu, měla české přátele a zažila Pražské jaro, srpnovou okupaci i část normalizace Přesto mi občas chyběl kontext nebo mi prostě některé věci nepřipadaly dost dobře vysvětleny, četlo se to mírně krkolomně a to i vzhledem k mnohým poznámkách pod čarou, kdy v některých pasážích se jich vyskytovalo příliš mnoho a neustále jsem listovala tam a zpět. Když si ale na styl psaní zvyknete a některá jména z vyprávění si sami podrobněji dohledáte, kniha se stává unikátním vhledem do dění jak v portugalské komunistické straně, tak ve východní Evropě a SSSR. V kontextu československých dějin je celmi zajímavé číst si pohled cizince, který v ČSR v 60. a 70. letech žil a setkával se s politiky na nejvyšší úrovni (Dubček ad.).
Loni jsem si dala Slepé skvrny Daniela Prokopa, letos zas Neznámou společnost Pavla Pospěcha. A řeknu vám, jedna kniha je lepší než druhá. Neskutečně čtivý, zajímavý, podnětný... Jó, tyhlety sociologický sondy zkoumající českou společnost mě fakt baví. Víc takových knih, prosím! (Tedy: víc sociologů, prosím!)
Básnické plynutí prozaického textu… Celou dobu mi bylo jaksi smutno, ale tak hezky smutno. Nechala jsem se unášet příběhy lidí na malém městě, kde se zdánlivě nic neděje, a přitom se toho dělo tolik... Krásný, krásný styl psaní. A na konci knihy ten největší smutek z toho, že kniha končí. A že končí tak, jak končí, mě sice nepřekvapilo, ale přece… můj smutek byl dovršen.
Grafické zpracování je krásné, ale ty povídky… Ty mě bohužel vůbec nebavily. Připadaly mi repetitivní, plytké a psané jaksi „na sílu”. Nevím. Tohle pro mě nebylo.
Práce se vzpomínkami, práce s interpretací, práce s různými úhly pohledu. Postupné rozkrývání. Nečekané zvraty. Prěskakování z jedné události k druhé, aniž by čtenář hned chápal směřování příběhu. Ale ani jednou se mi nestalo, že bych něčemu nerozuměla. Jen jsem byla zvědavá, jak se to vysvětlí, jak to do sebe všechno zapadne a co ještě chybí? Hlavní postava mi byla sympatická právě pro svou svéhlavost. A vlastně všechny postavy byly skvěle vykresleny. Kniha se četla v podstatě sama. Ano, tohle mi sedlo :)
Za mě jedna z nejdůležitějších knih, co jsem kdy četla. Jako by se různé střípky a útržky poskládaly dohromady a já konečně pochopila, co mi tak dlouho nedávalo smysl… Díky za to.
Tak jsem si zase jednou připomněla, jakým pohlazením po duši Hesseho řádky jsou. Tato kniha je jiná než Stepní vlk, ale čtivostí se jí v mých očích rovná. Krásné čtení – k uklidnění, k zamyšlení…
Miluju Cortázara a od Borgese jsem dosud nic nečetla, tak jsem začala touto drobnou knihou – jeho autobiografií. A příběh autora mě zcela vtáhl. A měla jsem chuť si co chvíli přepsat pasáž, která mě zrovna zaujala. A že jich bylo. Ten styl psaní… Ten mě přenesl do jiného světa. Což je přesně to, co na knihách miluju. Díky, pane Borgesi, že jste k sepsání autobiografie svolil, ačkoli se Vám do ní nechtělo. A na závěr jedna z mnoha pasáží, které jsem si přepsala:
„Kdybych měl uvést nejdůležitější událost svého života, řekl bych otcova knihovna. Vlastně mám občas pocit, že jsem z té knihovny nikdy nevyšel ven.” (s. 29)
Skvělá skripta, autor probírá úplné základy interpretace odborného textu, k čemuž využívá přehlednou strukturu jdoucí od nejjednodušších úkonů až k interpretacím delších úryvků (texty např. od Sokola, Fromma, Arendtové, Lorenze), u nichž poskytuje jak výklad, tak podnětné myšlenky ke čtenářově uvážení. A navíc je text doplněn obrázky! Co víc si (může student) přát.
Jak už to se stručnými díly bývá, informace jsou zhuštěny do souvětí, která se vstřebávají těžko, nemá-li čtenář o daném tématu hlubší povědomí. Jako úvod do problematiky určitě nedoporučuju, přesto hodnotím plným počtem, protože pro shrnutí a utřídění událostí komplikovaného evropského integračního procesu slouží kniha na jedničku. Jinými slovy doporučuju všem, kteří již o integraci něco ví, ale rádi by si své vědomosti vyjasnili a uspořádali.
Loni jsem četla Haeriho Základy islámu a i přes snahu o přehlednost a stručnost mi připadalo, že byl výklad občas zbytečně složitý se změtí jmen a pojmů, které se knihou mihly, aniž by byly všechny dostatečně vřazeny do kontextu a vysvětleny. Tato kniha je naopak velmi přehledná, argumentační linie jsou opodstatněné a celková struktura díla přispívá správnému porozumění. Muslimská jména jsou nám cizí a mohou se zdát jednotvárná, přesto je každé významné osobnosti věnován dostatečný prostor a jména se tak stávají méně abstraktními, stejně jako těžko uchopitený pojem džihádu, který, stejně jako řada dalších významných islámských pojmů, je mnohovrstevnatý a lze jej vykládat v mnoha rovinách (džihád srdce, jazyka, ruky, meče), dále může být vnitřní nebo vnější, může být otázkou jednotlivce či celého společenství (ummy). Všechny aspekty džihádu Mendel rozebírá, analyzuje a vysvětluje, a to dokonce velmi čtivou formou. Protože nic není černobílé a džihád nerovná se svatá válka a islám nerovná se fundamentalismus.
Jedna z těch knih, do jejíž četby musí člověk vložit mnoho energie, ale to jen proto, aby se mu všechno úsilí nastokrát vrátilo v podobě obohaceného ducha a prohloubeného povědomí o světě a nejbližších historických kontextech. Kniha se zabývá poválečným uspořádáním Evropy, lapidárně vykresluje nejdůležitější státníky a události s nimi spjaté a především mapuje na pozadí studené války spletité integrační snahy na starém kontinentě, které vrcholí Maastrichtem a vznikem EU. Není to lehké čtení, ale kdo se do něj zvládne ponořit, nebude litovat.
Tato kniha čtivě, stručně a zábavně přibližuje praktickou filosofii hravou formou, která funguje. Potvrzuji předešlý komentář týkající se občasných nepřesností v překladu, přesto se domnívám, že kniha natahuje pomocnou ruku každému, kdo se odhodlá zvednout jí naproti aspoň palec na levé noze. Čte se skoro sama. Navíc se dotýká mnoha aktuálních témat - potratů, vegetariánství, ale také otázek svobody a identity, štěstí, existence Boha a ideálního politického zřízení. Nemůžu než doporučit.
Velmi schematické nastínění islámského náboženství, opravdu jen stručný a heslovitý přehled. Spíše se hodí jako pomůcka k četbě jiných knih, které se danou problematikou zabývají hlouběji.
Vzhledem k nízkému počtu stran jsem se obávala velké koncentraci informací vtěsnané do co nejkratšího textu, ale Peter Pawlowsky se s tématem dokázal skvěle vypořádat a podařilo se mu napsat malý spisek o křesťanství nezaujatě a čtivě, stručně a výstižně. Kniha není vyčerpávající, ale nic mi v ní nechybělo a nemůžu tedy než doporučit.
"Hledat pravdivé neznamená hledat žádoucí." (str. 60)
Máte-li rádi Dostojevského, pak budete milovat tyto eseje. Doporučuji všem, kteří v knihách nehledají naději, ale upřímnost a hloubku. A možná i nějakou odpověď.