B.V.
komentáře u knih
Frankenstein
Mary Wollstonecraft Shelley
Vynikající hororový příběh. Při poslechu jsem často myslela na Shreka, který jako by byl pohádkovou verzí Frankensteina – obluda, kterou sice nestvořil člověk, ale také se ho lidé straní a ubližují mu. On je ale citlivý a na rozdíl od Frankensteinova stvoření nachází Fionu a s ní i své štěstí a své místo na světě… Ve Frankensteinově příběhu však takto pohádkově nic nekončí.
Nadčasová kniha.
Pokojík
Marie Stryjová
„Jsou tohle moje slova? Tyhle hluché a zkostnatělé fráze? Byla jsem dodnes přesvědčená, že v sobě nosím svoje slova, že jsou drsně bolavá a ostýchavě zakrývají něhu. Kde jsou? Jsou vůbec? Chce se mi plakat.“
Zápisky Malta Lauridse Brigga
Rainer Maria Rilke
„Pro jeden verš musíme vidět mnoho měst, lidí a věcí. Musíme znát zvířata, musíme cítit, jak létají ptáci, a znát pohyb, s nímž se zrána otvírají malé květiny. Musíme se dovést rozpomenouti na cesty v neznámých krajinách a na rozchody, které jsme viděli dlouho přicházet. Na dětské dny, které jsou neujasněny; na rodiče, které jsme museli zarmoutit, když nám přinášeli radost a my ji nechápali. Byla to radost pro někoho jiného. Na dětské nemoci, které tak podivně začínají s tolika hlubokými a těžkými proměnami. Na dny v tichých uzavřených světnicích. A na jitra u moře. Na moře vůbec; na moře, na cesty za nocí, které vysoko šuměly a letěly se všemi hvězdami. A ještě to není dost, když můžeme na to na všechno myslit. Musíme mít vzpomínky na mnoho nocí lásky, z nichž žádná se nepodobala druhé; na výkřiky rodiček a na lehké bílé spící šestinedělky, které se zavírají. Ale také u umírajících jsme museli být; museli jsme sedět u mrtvých ve světnici s otevřeným oknem a s praskavými zvuky. A nestačí také ještě, že vzpomínky máme; musíme je umět zapomenout, když je jich mnoho, a musíme mít velkou trpělivost a čekat, že se vrátí, neboť vzpomínky samy to ještě nejsou. Teprve když se stanou v nás krví, pohledem a posunkem, jsouce bezejmenné a již nerozlišitelné od nás samých, teprve potom se může stát, že za velmi vzácné hodiny povstane v jejich středu a vyjde z nich první slovo verše. Ale všechny mé verše vznikaly jinak. Nejsou tedy žádné."
Co je odtud vidět
Mariana Leky
„Na okraji lesa se zastavila a naposledy zaváhala. Vydat se sama do nočního lesa bylo po Selmině snu hotovou pozvánkou na smrt, Elsbeth měla pocit, že se jí přímo vrhá do náručí. Na druhou stranu by to od smrti bylo jaksi laciné, využívat tak zjevné situace. Ovšem smrt byla v obrovské časové tísni, zbývala jí už asi jen hodinka, a to pak jeden bývá méně náročný a dovede se spokojit i s lajdáckým řešením. Navíc když o tom teď tak přemýšlela, nedokázala si Elsbeth narychlo vybavit žádnou smrt, která by byla dramaturgicky náročná, ale docela hodně těch, jež se spokojily s laciným řešením.
Elsbeth se ale přesto rozhodla pokračovat v cestě, protože nechtěla upustit od svého odhodlání.
LEKY, Mariana, Co je odtud vidět, Praha : Prostor, 2022, s. 87.
Italská cesta
Johann Wolfgang Goethe
"Využil jsem svého dne co nejlépe, abych se díval a opět díval. Ale v umění je tomu jako v životě: čím hloub pronikáme, tím širší prostory vidíme před sebou.“
"I zde jsem znovu pocítil, že jsem na všechno už příliš starý. Jen na pravdu ne."
"Řím, 5. ledna 1788
Odpusťte, že dnes píši jen málo. Tento rok jsem zahájil s vážností a pílí – a sotva se stačím ohlédnout. Opery mě nebaví, potěšit mě teď může jen hluboká a věčná pravda. Nyní mě zcela ovládlo studium lidského těla. […] Vše ostatní vedle toho mizí. S tím studiem se to má po celý můj život prapodivně; a nyní znovu. Nedá se o tom hovořit. Čas teprve ukáže, co ještě vykonám."
Slova
Jean-Paul Sartre
Občas kniha zapomněla plynout, ale obratná hra se slovy a záměrné a neustále se opakující protimluvy mě vždy vtáhly zpět. Knihy si cením především za autorovu schopnost vysmát se sobě samému a za hravost a originalitu při skládání Slov.
„Nechali mě potloukat se po knihovně a já vzal útokem lidskou moudrost. To mě utvořilo.“
41-42
„Co jsem právě napsal, je falešné. Je to pravda. Není to ani pravda, ani to není falešné, jako vše, co se píše o bláznech, o lidech. Uvedl jsem skutečnosti s přesností, jakou mi dovoluje paměť. Jak dalece jsem však věřil svému poblouznění? To je základní otázka, a přesto ji nedokáži rozhodnout.
59
„Aniž jsem si povšiml, promarnil jsem příležitost stát se opravdovým […].
66
„Zachránil mě dědeček: nechtěně mě vrhl do nového podvodu, který změnil můj život.
114
„[…] když měl čas, vázal ze slov perem kytice.
117
„Představivost s tím však neměla nic společného: nevymýšlel jsem si ty hrůzy, nacházel jsem je, jako vše ostatní, v paměti.
125
„[…] ze záliby i ze zvyku jsem byl poslušný a ke vzpouře jsem později dospěl jen proto, že jsem zašel v poslušnosti do krajnosti.“
140
„Byl jsem spisovatel a rytíř, rozpůlili mě, každá půlka se stala celým člověkem, setkala se s druhou a popírala ji.“
146
„[…] mohl bych se zjevit Duchu svatému jako sraženina řeči a stát se pro lidský rod posedlostí, mohl bych konečně být jiný, jiný než já, jiný než jiní, jiný než všechno.
162-163
„Byl jsem hrdinou dlouhého příběhu s dobrým koncem. Přestal jsem si ten příběh vyprávět: k čemu by to bylo? Prostě jsem se cítil románově.
204
Intermezzo
Sally Rooney
Může Sally po vydání románů Conversations With Friends, Normal People a Beautiful World, Where Are You ještě nečím překvapit? Může. V Intermezzu rozpoznáme její styl psaní, a přece není tenhle román repetitivní, přece nás opět překvapí. Postavy byly skvěle vykresleny, děj mě vtáhnul – a ta bolest… Už teď se těším na její příští knihu.
Kulhavý poutník
Josef Čapek
Pohlazení po duši. Tím, co uvnitř mě svými slovy dokázal Josef Čapek vyvolat, mi kniha připomněla Stepního vlka od Hermanna Hesseho. Obě knihy jsou nádherné. Tiše mě dojímají a dotýkají se něčeho zásadního, co nelze pojmenovat, ale co možná všichni cítíme.
Druhé město
Michal Ajvaz
Místy mě příběh chytl a opravdu jsem se začetla, většinu času jsem však měla problém se do vnímání a myšlenek hlavního hrdiny vžít; stavba některých vět mi připadala dost na sílu. Nevím. Celková myšlenka za knihou mi připadá zajímavá, ale zpracování mi bohužel příliš nesedlo.
Rozhovory s přáteli
Sally Rooney
Po přečtení Normal People a Beautiful World, Where Are You jsem se vrhla na Conversations With Friends. Vrhla je vlastně silný slovo, dlouho jsem to odkládala, protože díky předchozím dvěma knihám už vím, jak mě Sally umí rozložit. A taky že jo. Ani od této její prvotiny jsem se nedokázala odlepit. Kdybych měla říct, co všechny knihy Sally Rooney spojuje, byla by to hlavní postava, která je introvertní, uzavřená, rozbolavělá, se silným pocitem méněcennosti a s velmi nezdravým rodinným zázemím. Neumí si říct o to, co chce nebo potřebuje, protože je zvyklá nezabírat moc místa a skrývat, co cítí, aby jí nikdo nemohl ublížit. Miluje literaturu, je velmi inteligentní a její vztahy jsou komplikované. Někdy je tam takových postav i víc. Kdo nikdy nic netajil, kdo neskrýval svoje pocity, aby nemohly být použity proti němu, kdo se nebojí, že ostatní zklame jen tím, kým je – tomu tahle kniha nejspíš nesedne. Mně sedla hodně. Ale to bylo jasný už předem. Těším se na příští román autorky. Nepochybuju, že mě opět rozloží na kusy.
Můj rozchod s komunismem
Candida Ventura
Určitě stojí za to si knihu přečíst, autorka žila 10 let v Československu, měla české přátele a zažila Pražské jaro, srpnovou okupaci i část normalizace Přesto mi občas chyběl kontext nebo mi prostě některé věci nepřipadaly dost dobře vysvětleny, četlo se to mírně krkolomně a to i vzhledem k mnohým poznámkách pod čarou, kdy v některých pasážích se jich vyskytovalo příliš mnoho a neustále jsem listovala tam a zpět. Když si ale na styl psaní zvyknete a některá jména z vyprávění si sami podrobněji dohledáte, kniha se stává unikátním vhledem do dění jak v portugalské komunistické straně, tak ve východní Evropě a SSSR. V kontextu československých dějin je celmi zajímavé číst si pohled cizince, který v ČSR v 60. a 70. letech žil a setkával se s politiky na nejvyšší úrovni (Dubček ad.).
Neznámá společnost: Pohledy na současné Česko
Pavel Pospěch
Loni jsem si dala Slepé skvrny Daniela Prokopa, letos zas Neznámou společnost Pavla Pospěcha. A řeknu vám, jedna kniha je lepší než druhá. Neskutečně čtivý, zajímavý, podnětný... Jó, tyhlety sociologický sondy zkoumající českou společnost mě fakt baví. Víc takových knih, prosím! (Tedy: víc sociologů, prosím!)
Letní světlo, a pak přijde noc
Jón Kalman Stefánsson
Básnické plynutí prozaického textu… Celou dobu mi bylo jaksi smutno, ale tak hezky smutno. Nechala jsem se unášet příběhy lidí na malém městě, kde se zdánlivě nic neděje, a přitom se toho dělo tolik... Krásný, krásný styl psaní. A na konci knihy ten největší smutek z toho, že kniha končí. A že končí tak, jak končí, mě sice nepřekvapilo, ale přece… můj smutek byl dovršen.
Republika
Jiří Padevět
Grafické zpracování je krásné, ale ty povídky… Ty mě bohužel vůbec nebavily. Připadaly mi repetitivní, plytké a psané jaksi „na sílu”. Nevím. Tohle pro mě nebylo.
Měsíční tygr
Penelope Lively
Práce se vzpomínkami, práce s interpretací, práce s různými úhly pohledu. Postupné rozkrývání. Nečekané zvraty. Prěskakování z jedné události k druhé, aniž by čtenář hned chápal směřování příběhu. Ale ani jednou se mi nestalo, že bych něčemu nerozuměla. Jen jsem byla zvědavá, jak se to vysvětlí, jak to do sebe všechno zapadne a co ještě chybí? Hlavní postava mi byla sympatická právě pro svou svéhlavost. A vlastně všechny postavy byly skvěle vykresleny. Kniha se četla v podstatě sama. Ano, tohle mi sedlo :)
Nová Země
Eckhart Tolle
Za mě jedna z nejdůležitějších knih, co jsem kdy četla. Jako by se různé střípky a útržky poskládaly dohromady a já konečně pochopila, co mi tak dlouho nedávalo smysl… Díky za to.
Siddhártha
Hermann Hesse
Tak jsem si zase jednou připomněla, jakým pohlazením po duši Hesseho řádky jsou. Tato kniha je jiná než Stepní vlk, ale čtivostí se jí v mých očích rovná. Krásné čtení – k uklidnění, k zamyšlení…
Autobiografie
Jorge Luis Borges
Miluju Cortázara a od Borgese jsem dosud nic nečetla, tak jsem začala touto drobnou knihou – jeho autobiografií. A příběh autora mě zcela vtáhl. A měla jsem chuť si co chvíli přepsat pasáž, která mě zrovna zaujala. A že jich bylo. Ten styl psaní… Ten mě přenesl do jiného světa. Což je přesně to, co na knihách miluju. Díky, pane Borgesi, že jste k sepsání autobiografie svolil, ačkoli se Vám do ní nechtělo. A na závěr jedna z mnoha pasáží, které jsem si přepsala:
„Kdybych měl uvést nejdůležitější událost svého života, řekl bych otcova knihovna. Vlastně mám občas pocit, že jsem z té knihovny nikdy nevyšel ven.” (s. 29)
Základy interpretace filozofických textů I
Jaromír Murgaš
Skvělá skripta, autor probírá úplné základy interpretace odborného textu, k čemuž využívá přehlednou strukturu jdoucí od nejjednodušších úkonů až k interpretacím delších úryvků (texty např. od Sokola, Fromma, Arendtové, Lorenze), u nichž poskytuje jak výklad, tak podnětné myšlenky ke čtenářově uvážení. A navíc je text doplněn obrázky! Co víc si (může student) přát.
Dějiny evropské integrace I
Václav Horčička
Jak už to se stručnými díly bývá, informace jsou zhuštěny do souvětí, která se vstřebávají těžko, nemá-li čtenář o daném tématu hlubší povědomí. Jako úvod do problematiky určitě nedoporučuju, přesto hodnotím plným počtem, protože pro shrnutí a utřídění událostí komplikovaného evropského integračního procesu slouží kniha na jedničku. Jinými slovy doporučuju všem, kteří již o integraci něco ví, ale rádi by si své vědomosti vyjasnili a uspořádali.