B.V.
přečtené 464
Frankenstein
2008,
Mary Wollstonecraft Shelley
Vynikající hororový příběh. Při poslechu jsem často myslela na Shreka, který jako by byl pohádkovou verzí Frankensteina – obluda, kterou sice nestvořil člověk, ale také se ho lidé straní a ubližují mu. On je ale citlivý a na rozdíl od Frankensteinova stvoření nachází Fionu a s ní i své štěstí a své místo na světě… Ve Frankensteinově příběhu však takto pohádkově nic nekončí. Nadčasová kniha.... celý text
Pokojík
2009,
Marie Stryjová
„Jsou tohle moje slova? Tyhle hluché a zkostnatělé fráze? Byla jsem dodnes přesvědčená, že v sobě nosím svoje slova, že jsou drsně bolavá a ostýchavě zakrývají něhu. Kde jsou? Jsou vůbec? Chce se mi plakat.“... celý text
Zápisky Malta Lauridse Brigga
1967,
Rainer Maria Rilke
„Pro jeden verš musíme vidět mnoho měst, lidí a věcí. Musíme znát zvířata, musíme cítit, jak létají ptáci, a znát pohyb, s nímž se zrána otvírají malé květiny. Musíme se dovést rozpomenouti na cesty v neznámých krajinách a na rozchody, které jsme viděli dlouho přicházet. Na dětské dny, které jsou neujasněny; na rodiče, které jsme museli zarmoutit, když nám přinášeli radost a my ji nechápali. Byla to radost pro někoho jiného. Na dětské nemoci, které tak podivně začínají s tolika hlubokými a těžkými proměnami. Na dny v tichých uzavřených světnicích. A na jitra u moře. Na moře vůbec; na moře, na cesty za nocí, které vysoko šuměly a letěly se všemi hvězdami. A ještě to není dost, když můžeme na to na všechno myslit. Musíme mít vzpomínky na mnoho nocí lásky, z nichž žádná se nepodobala druhé; na výkřiky rodiček a na lehké bílé spící šestinedělky, které se zavírají. Ale také u umírajících jsme museli být; museli jsme sedět u mrtvých ve světnici s otevřeným oknem a s praskavými zvuky. A nestačí také ještě, že vzpomínky máme; musíme je umět zapomenout, když je jich mnoho, a musíme mít velkou trpělivost a čekat, že se vrátí, neboť vzpomínky samy to ještě nejsou. Teprve když se stanou v nás krví, pohledem a posunkem, jsouce bezejmenné a již nerozlišitelné od nás samých, teprve potom se může stát, že za velmi vzácné hodiny povstane v jejich středu a vyjde z nich první slovo verše. Ale všechny mé verše vznikaly jinak. Nejsou tedy žádné."... celý text
Italská cesta
1982,
Johann Wolfgang Goethe
"Využil jsem svého dne co nejlépe, abych se díval a opět díval. Ale v umění je tomu jako v životě: čím hloub pronikáme, tím širší prostory vidíme před sebou.“ "I zde jsem znovu pocítil, že jsem na všechno už příliš starý. Jen na pravdu ne." "Řím, 5. ledna 1788 Odpusťte, že dnes píši jen málo. Tento rok jsem zahájil s vážností a pílí – a sotva se stačím ohlédnout. Opery mě nebaví, potěšit mě teď může jen hluboká a věčná pravda. Nyní mě zcela ovládlo studium lidského těla. […] Vše ostatní vedle toho mizí. S tím studiem se to má po celý můj život prapodivně; a nyní znovu. Nedá se o tom hovořit. Čas teprve ukáže, co ještě vykonám."... celý text
Co je odtud vidět
2021,
Mariana Leky
„Na okraji lesa se zastavila a naposledy zaváhala. Vydat se sama do nočního lesa bylo po Selmině snu hotovou pozvánkou na smrt, Elsbeth měla pocit, že se jí přímo vrhá do náručí. Na druhou stranu by to od smrti bylo jaksi laciné, využívat tak zjevné situace. Ovšem smrt byla v obrovské časové tísni, zbývala jí už asi jen hodinka, a to pak jeden bývá méně náročný a dovede se spokojit i s lajdáckým řešením. Navíc když o tom teď tak přemýšlela, nedokázala si Elsbeth narychlo vybavit žádnou smrt, která by byla dramaturgicky náročná, ale docela hodně těch, jež se spokojily s laciným řešením. Elsbeth se ale přesto rozhodla pokračovat v cestě, protože nechtěla upustit od svého odhodlání. LEKY, Mariana, Co je odtud vidět, Praha : Prostor, 2022, s. 87.... celý text
Slova
1965,
Jean-Paul Sartre
Občas kniha zapomněla plynout, ale obratná hra se slovy a záměrné a neustále se opakující protimluvy mě vždy vtáhly zpět. Knihy si cením především za autorovu schopnost vysmát se sobě samému a za hravost a originalitu při skládání Slov. „Nechali mě potloukat se po knihovně a já vzal útokem lidskou moudrost. To mě utvořilo.“ 41-42 „Co jsem právě napsal, je falešné. Je to pravda. Není to ani pravda, ani to není falešné, jako vše, co se píše o bláznech, o lidech. Uvedl jsem skutečnosti s přesností, jakou mi dovoluje paměť. Jak dalece jsem však věřil svému poblouznění? To je základní otázka, a přesto ji nedokáži rozhodnout. 59 „Aniž jsem si povšiml, promarnil jsem příležitost stát se opravdovým […]. 66 „Zachránil mě dědeček: nechtěně mě vrhl do nového podvodu, který změnil můj život. 114 „[…] když měl čas, vázal ze slov perem kytice. 117 „Představivost s tím však neměla nic společného: nevymýšlel jsem si ty hrůzy, nacházel jsem je, jako vše ostatní, v paměti. 125 „[…] ze záliby i ze zvyku jsem byl poslušný a ke vzpouře jsem později dospěl jen proto, že jsem zašel v poslušnosti do krajnosti.“ 140 „Byl jsem spisovatel a rytíř, rozpůlili mě, každá půlka se stala celým člověkem, setkala se s druhou a popírala ji.“ 146 „[…] mohl bych se zjevit Duchu svatému jako sraženina řeči a stát se pro lidský rod posedlostí, mohl bych konečně být jiný, jiný než já, jiný než jiní, jiný než všechno. 162-163 „Byl jsem hrdinou dlouhého příběhu s dobrým koncem. Přestal jsem si ten příběh vyprávět: k čemu by to bylo? Prostě jsem se cítil románově. 204... celý text
Intermezzo
2024,
Sally Rooney
Může Sally po vydání románů Conversations With Friends, Normal People a Beautiful World, Where Are You ještě nečím překvapit? Může. V Intermezzu rozpoznáme její styl psaní, a přece není tenhle román repetitivní, přece nás opět překvapí. Postavy byly skvěle vykresleny, děj mě vtáhnul – a ta bolest… Už teď se těším na její příští knihu.... celý text
Kulhavý poutník
1997,
Josef Čapek
Pohlazení po duši. Tím, co uvnitř mě svými slovy dokázal Josef Čapek vyvolat, mi kniha připomněla Stepního vlka od Hermanna Hesseho. Obě knihy jsou nádherné. Tiše mě dojímají a dotýkají se něčeho zásadního, co nelze pojmenovat, ale co možná všichni cítíme.... celý text