BabaJaga11 komentáře u knih

Nebýt Čtenářské výzvy, asi bych se k této knize nikdy nedostala. Sehnala jsem ji někde v bazaru a přiznám se, že se mi do ní ani nějak extra nechtělo, nevěděla jsem, co čekat, prvních pár stránek mě úplně nechytlo. Ovšem to se velmi rychle změnilo. Nejvíc napínavé bylo Vydřigrošovo čekání na jednotlivé duchy. Co mu provedou? Jaký bude příští duch? A chtě nechtě vás musí zajímat, zda se Vydřigroš polepší. Vlastně jsem mu začala fandit, aby to dobře dopadlo - a ono to dobře dopadlo :-). Je to knížka nesmírně lidská a stále aktuální. Vydřigrošové žijí mezi námi stále. A nemusí být ani skrblíky, pokud jde o peníze. Naše doba skrblí jiným důležitým statkem - nemáme na nic a na nikoho čas. Ani veselit se, smát a prožívat kouzlo Vánoc. Tahle knížka měla putovat dál, někam do nádražní knihovny - tak jsem se rozhodla, když jsem si ji opatřila. Mnoho knih se zajímavým poselstvím jsem tam už odnesla. Ale tady jsem rozhodla jinak - že to poselství sama potřebuju občas číst znovu. Takže pro knížku už hledám volné místo ve své knihovně :-).

60 02.12.2018

(SPOILER) Milá a humorná knížka o tom, jak dopadnete, když se přestěhujete z města na venkov, navíc se rozhodnete pro polorozpadlý dům na kopci, k němuž nevede ani pořádná cesta, do toho si pořídíte rozmanité zvířectvo, slepicemi počínaje a kozami konče (kočky, psa a další zdědíte po předchozích majitelích nemovitosti)... a pak se ještě snažíte zapadnout mezi domorodce. Není to jednoduché, ale stojí to zato – a v tomto duchu se nese celá knížka.

59 30.10.2023

Zpočátku jsem měla problém nějak se na celý ten příběh naladit. Dětí i učitelů v internátní škole mi bylo líto, ale nemohla jsem se ubránit určité hořkosti nad tím, co všechno v průběhu staletí způsobili po světě Britové i další koloniální mocnosti. Na několika místech knihy je totiž připomínán král a další atributy britského impéria. K nim ostatně patřily i internátní školy jako je ta z našeho příběhu. Odtrhnout děti od rodičů ve velmi nízkém věku nepovažuji za správné, zejména když důvodem není fakt, že rodina žije v pustině, kde široko daleko žádná škola není, ale rodiče chtějí, aby jejich potomek byl "někdo" a "někam to v životě dotáhnul". City jsou přitom vedlejší a nepodstatné.

Hrdinům příběhu jsem začala skutečně fandit, až když se octli v té největší mizérii, v internačním táboře Wej-sien. To, jaká soudržnost existovala mezi učiteli a žáky, i mezi dětmi navzájem, bylo neuvěřitelné. Po pravdě, úplně jsem nevěřila tomu, že všichni byli k sobě navzájem po celou dobu laskaví a zdvořilí, myslím, že sebelepší výchova v krizové situaci nepomůže, projeví se přirozený temperament aspoň někdy, tehdy, kdy je situace nejvíc vypjatá. Za to jednu hvězdičku strhávám.

Kniha krásně ukazuje, že neexistují primitivní národy, které jen vraždí a válčí, a národy kulturní, které nikdy žádnou válku a násilí nevyvolají. Jsou jen primitivní nebo kulturní lidé. V každém národě se může najít jak nebezpečný psychopat, schopný všeho, tak i hrdina plný lásky a odhodlání pomáhat. Věřím, že těch druhých je víc, ale bohužel ti první mívají větší moc a schopnost zblbnout lidi kolem sebe... Kéž bychom se jako lidstvo už jednou poučili... snad k tomu i tato knížka přispěje. Mimochodem, např. e-shop nakladatelství Grada letos po určitou dobu umožňoval přidat knihu zdarma do košíku k určité hodnotě objednávky (využila jsem toho v pravý čas, teď jsou již tituly obměněny). Myslím, že s ohledem na závažnost tématu to byl chválihodný počin!

59 19.07.2023

Z dobročinného bazaru za 30,- Kč. O knize jsem měla úplně jinou představu, obálka (vydání 1990) mi připadala taková nějaká "bulvární", že jsem si řekla, že knihu musím co nejdřív přečíst a dát ji někam do knihobudky.

Víc mýlit jsem se nemohla! Kniha je plná laskavého humoru (ne teda tak, že byste se smáli, až spadnete ze židle, spíše se usmíváte, někdy více, někdy méně, někdy hořkosladce až k slzám), jemné ironie, ale i hluboké moudrosti. A ač popisuje doby minulé, je v mnohém nadčasová. Namátkou vzpomeňme na byrokracii, kdy nejdůležitější jsou papíry, až pak studenti. Kdy boj s úředním šimlem je vysilující a nebezpečný. A kdy fakt, že učitel se snaží studenty skutečně vzdělávat, ale také jim maximálně porozumět, může být mnohým trnem v oku.

Chvílemi jsem litovala, že jsem se ke knize nedostala během studia na SŠ... i když kdoví, k některým knihám musí člověk dozrát, aby dokázal vidět realitu z obou stran, tedy v tomto případě nejen z pozice studenta, ale i učitele. Moje pedagogické zkušenosti jsou sice omezené, navíc získávané v jiné době i v jiném prostředí, ale mnohé autorovy věty mi vykouzlily úsměv na rtech právě proto, jak se některé věci nemění.

A ještě přidám jednu perličku. "Dálkaře" jsem, na rozdíl od učitelů v této knize, nikdy neučila. S jedinou drobnou výjimkou a k té jsem přišla jako slepý k houslím. Právě jsem dokončila magisterské studium na VŠ a byla jsem přijata na doktorát. Věděla jsem, že povinností doktorandů je výuka mladších studentů, ovšem na tu mělo dojít až po prázdninách. Stalo se ale, že vyučující, která měla ještě před prázdninami, spolu s dalším kolegou vést botanické terénní cvičení pro studenty, se velice chtěla zúčastnit jiného terénního výjezdu. Nakonec slovo dalo slovo, já jsem odjela se studenty a dalším vyučujícím, nyní vlastně již kolegou, na Vysočinu, a kolegyně s jinou skupinou na Korsiku. Studenti byli z učitelské kombinace biologie-matematika nebo tak nějak. Byli již z vyššího ročníku, ale v botanice úplní nováčci. A protože věkový rozdíl mezi námi byl snad jen 2 roky, nabídla jsem jim, s odůvodněním, že jsme skoro stejně mladí, tykání; to se ihned ujalo. Netušila jsem ovšem a ve skupině více než 20 studentů jsem to přehlédla že přítomny jsou i dvě studentky dálkového studia, samy již vyučující na SŠ, které se věkem blížily spíše mým rodičům než mně :-). Když se ke mně přitočily s prosbou o určení nějaké kytičky, v první chvíli se o mě pokoušely mrákoty, načež jsem se začala omlouvat. Ty dámy to ale naštěstí vzaly velice sportovně. Myslím, že jim i zalichotilo, že se "ztratily" mezi mladšími studenty, a rozhodně za celou dobu nepokazily žádnou legraci. Ještě jsme se pak potkaly kdysi na fakultě, kam přišly na zkoušku, a myslím, že jsme si i vyměnily adresy; o ty jsem bohužel přišla po ztrátě adresáře. Je to už víc než 25 let, ale když jsem si přečetla Šmídův "Babinec", nemohla jsem na ně nevzpomenout. Tak jestli si chcete také hezky zavzpomínat, ať již na svá léta studentská, učitelské začátky, či na obojí, neváhejte a "Babinec" si přečtěte.

59 10.05.2023

Tuto knížku jsem vlastně teď vůbec neměla v plánu číst. Ale náhoda tomu chtěla, že jsem cestou domů z práce dočetla v MHD knihu "Vířící bludiště" a měla jsem potřebu ve čtení pokračovat. V batohu jsem zrovna vezla pár knížek z dobročinného bazaru a tato mi připadala jako dobrá volba.

Dnes dočteno, dost dlouho jsem váhala, jak hodnotit. Během četby jsem si říkala, že na víc než tři hvězdičky to nebude. I když jsem celou dobu měla pocit, že mi něco zásadního uniká a že by moje hodnocení bylo nespravedlivé. Možná čtu příliš rychle a nesoustředěně? Anebo mi k hlubšímu pochopení chybí znalost reálií Francie na přelomu 19. a 20. století, stejně tak jako znalost hodností, rituálů a dalších věcí souvisejícího s katolickou církví? Možná chce autor udržet čtenáře ve zmatku a bludu a překvapit ho nečekaným závěrem? Možná od všeho kousek... Faktem je, že text je plný různých narážek a zámlk, několik postav má příjmení začínající na "d" (a mně se zpočátku hrozně pletly!) a někdy si připadáte, jako někdo, koho sice vzali party, ale neřekli mu všechno. Je zde řada pomalejších, popisných pasáží, načež se v čase přehoupnete o pár dní, týdnů, měcíců, anebo taky let. Zkrátka ať se snažíte sebevíc, některé věci pochopíte až se zpožděním. Já jsem po přečtení měla pocit, že bych si měla knihu hned přečíst znovu, nejspíš bych ji napodruhé ocenila víc. Jenže místa v knihovně je tak málo a těch knih "ve frontě" tak moc... a tak dávám nakonec čtyři a knížka poputuje o dům dál.

Tváří se to jako román o něšťastné lásce – a vlastně jím i je. Ale nejen to. Je o tom, že něco se nám může dlouhá léta jevit nějak, a ve skutečnosti tomu tak není. Tragické je, jestli svými pochybami či podezřením někomu ublížíme. Nemáme důkaz, ale jsme si tak jistí... a přitom to vše je jen jedno velké nedorozumění. Proč to? Někdy možná nemáme dost odvahy poznat pravdu, protože pravda bolí – myslíme si totiž, že naše podezření se jen potvrdí. A jindy jsme příliš lhostejní. Někdy si zas myslíme, že ostatní převyšujeme a máme právo být takoví, jací jsme.

Mladý Allain se mýlil v mnoha věcech. Takové už mládí bývá – myslíme si, že víme... ne, jsme přesvědčeni, zkrátka víme :-). A sveřepá ochrana ze strany jeho matky před domnělým nebezpečím, ve skutečnosti však spíše před životem, měla spíše opačný než zamýšlený účinek. To také není výjimečné. Ostatně, i ona sama v mnohém chybovala. Naštěstí ne vždy život vyústí v sérii tragédií, které nás tvrdě poznamenají...

59 29.10.2022

Ke knize jsem se dostala asi v nějakém dobročinném bazaru. A jelikož jsem nutně potřebovala něco "odčíst" a poslat dál (už zas nemám místo :-)), padla volba na tento poměrně tlustý svazek.

Nejde o žánr, který bych cíleně vyhledávala, ale přesto jsem se dobře bavila a knihu jsem přečetla během tří dní. Trochu se mi pletly postavy a občas jsem se musela vrátit k nějakému detailu, který se zprvu jevil jako nepodstatný, ale záhy se v knize objevil znovu jako potenciálně důležitá část příběhu.

Hlavní hrdina se mi líbil – právě tím, že do toho všeho spadl, aniž by chtěl, a nedokázal záměry gaunerů prokouknout. Ano, může se jevit jako hlupák – jenže myslím si, že kdybych se octla v podobné situaci, ve zcela jiném světě, než v jakém jsem žila dosud, kde by kdokoli mohl mít zájem mě zabít, asi bych taky nepostupovala extra chytře :-). A řekla bych, že to platí pro 99 % lidí, kteří vedou "normální" život.

Závěr mě trochu zklamal. Čekala jsem, že to dopadne buď hodně dobře – anebo naopak hodně blbě. Je fakt, že první varianta by asi byla nevěrohodná, druhá zase deprimující, sama nevím, jak by měl závěr vypadat, aby byl věrohodný, optimistický a taky trochu překvapivý... no ale nejsem spisovatel :-).

59 18.11.2020

Z dobročinného bazaru – celkem chápu, proč se tam kniha octla. Je nesmírně čtivá, přestože jde o literaturu faktu, čte se jako napínavý dobrodružný příběh. Ale určitě to není kniha pro každého. I mně stačilo přečíst si velice naturalistické popisy toho, co způsobují různé kmeny viru Ebola a viru Marburg nakaženým lidem. Smrtnost je dle typu 50–90 % a nakažení umírají za naprosté destrukce celého organismu, což je v první fázi úděsné pro ně samotné, v další fázi pro jejich rodiny i ošetřující zdravotníky; pacient sám už pak (naštěstí pro něj) tu hrůzu příliš nevnímá...

Z knihy se dozvíme velké množství detailů jak o prvních obětech Eboly a Marburgu, virů, jež se vynořily z afrických tropických pralesů ve 2. polovině 20. století, tak i o lékařích a výzkumnících, kteří zasvětili svůj život boji s těmito nebezpečnými patogeny. Ano, některé detaily mohou působit zbytečně – ale mně bavilo, jak autor postupně odkrývá, k čemu někdy některá drobnost může vést... a někdy se zas nestane nic, někdy určitý detail nehraje roli, ale my nevíme, zda je to jen šťastná náhoda, anebo daný faktor opravdu není relevantní.

Také psychologie výzkumníků, jejich vnitřní boje, strach, zda se mohli nebo nemohli nakazit, pochyby, zda by se práci se smrtícími viry měli vůbec věnovat, je něco, co podle mě dobře ukazuje, že k vědeckým výsledkům vede nesmírně trnitá cesta. Někdy si myslíme, že už víme – a najednou se všechny naděje rozplynou. Živé systémy jsou zkrátka nevyzpytatelné – a platí to i pro viry, ačkoli ty se jako živé organismy chovají pouze v buňkách hostitele. O to komplikovanější je jejich výzkum.

Knížka do dnešní doby více než vhodná – ne, nemáme tu Ebolu a buďme tomu rádi, ale situace rozhodně není růžová. Někteří lidé jakoby se vynořili ze středověku, kdy se nevědělo např. prospěšnosti mytí rukou, naopak se šíření nemocí přičítalo čarodějnicím a jiným "nečistým silám" (namísto čarodějnic si dnes samozřejmě dosaďte "modernější" nečisté síly). Někteří lidé jakoby neabsolvovali ani základní školní docházku – anebo snad všechno zapomněli či odhodili jako nepotřebný balast? Anebo jde o nějakou novou, dosud neidentifikovanou epidemii, která se projevuje ztrátou soudnosti? Doufejme, že se ji podaří zastavit dříve, než k nám dorazí něco ještě nebezpečnějšího než nový koronavirus. Bohužel, není to fikce a plané strašení virologů – někdy stačí drobná náhoda a je zaděláno na průšvih. Cestovatelů do exotických destinací přibývá a letecká doprava je pro šíření virů do "civilizovaného" světa naprosto ideální...

59 18.10.2020

Přečteno asi před třemi lety. Jedna z knih, na kterou se nedá zapomenout. Vlastně šlo o moji první knihu od V. Körnera, kterou jsem přečetla, a nestačila jsem se divit, že i tento skvost se octl mezi vyřazenými v knihovně. Protože je třeba, aby takovéto knihy lidé četli, poslala jsem ji dál, tuším prostřednictvím českobudějovické nádražní knihovny.

Nám, co jsme 2. světovou válku nezažili, může občas připadat, že osvobození mávnutím kouzelného proutku vše změnilo a všechno bylo "v pohodě". Ale opak byl pravdou a nemuselo jít jen o válečná traumata v podobě ztráty nejbližších. Stěhování za prací či ve snaze zapomenout, snaha vytvořit si nový domov, začít někde znovu... nic z toho často není jednoduché ani dnes, a což teprve krátce po válce v pohraničí, kde se dosud střílelo, odsunutí Němci nechali nově příchozím ve svých někdejších domovech nějaký ten "dáreček" v podobě nevybuchlé munice a život byl celkově velice tvrdý. Vdova se dvěma malými chlapci plahočící se po kopcích a za deště i spalujícího žáru sázející stromky na rozsáhlých planinách, které před válkou byly lesem, je toho výmluvným dokladem.

Myslím, že dnes si sotva dovedeme představit, co všechno musela válečná generace v životě překonat. Knihu rozhodně doporučuji k přečtení – různé své každodenní problémy pak člověk vidí v docela jiném světle.

59 06.07.2020

Poté, co jsem napsala ke knize sáhodlouhý komentář, dala "vložit komentář", a ten se tvářil jako uložený, jsem si jej chtěla prohlédnout a opravit případné překlepy. Ve skutečnosti se však komentář neuložil :-(.

Sorry, DK, ale podruhé ke stejné knize nic nepíšu! Že by se Ti nelíbila moje kritika - byť jen velmi mírná – americké lehkomyslnosti až nezodpovědnosti, hamburgerů a cheesburgerů a chipsů namísto pořádného jídla a pár dalších věcí? Anebo to, že PCT je určitě fajn, ale že i naše domácí stezky mají kouzelnou moc změnit srdce i mysl člověka, byť se člověk nepohybuje v málo pozměněné divočině, ale třeba mezi poli, lesy a lukami, ovšem mimo turistické cesty stejně krásně osamocen? Že i tady můžete prožívat podobné niterné pocity jako Cheryl? Ať je to cokoli, milá DK, jdu spát a ještě než zhasnu, začnu číst nějakou novou knížku. Doufám, že komentář k ní mi už nesežereš! :-)

59 30.09.2019

Kniha patří k žánru, který běžně nečtu. Koupila jsem ji za pár korun v antikvariátě, s tím, že ji dám do nádražní knihovny nebo do nějakého dobročinného bazaru. Nakonec jsem v ní zalistovala a řekla si, že si ji nejdřív zkusím přečíst – a byla jsem příjemně překvapena. I když je děj zasazen do doby vzdálené několik desítek let, mnoho problémů, o nichž se v knize pojednává, je stále aktuálních, dalo by se říct věčných. Například profesní čest, schopnost přiznat chybu, poznat, kdy dát prostor mladším kolegům a kdy odejít do penze. Anebo smíření se a život s hendikepem či se smrtí dítěte. Doporučuji k přečtení!

59 19.08.2018

Už ani nevím, kde jsem k této knížce přišla. Nejspíš v nějakém dobročinném bazaru, kam teď zase poputuje. Na to, jak mi první stránky připadaly ujeté a nesmyslné, to nakonec celkem ušlo. I když se rozhodně nedá považovat za detektivku, krimi nebo thriller, což mně nevadí, protože nejde zrovna o mé oblíbené žánry.

Líbilo se mi zakomponování islandských reálií do knihy. Na Islandu jsem bohužel nebyla, takže nevím, zda vše na 100 % sedí, ale třeba asi nejbláznivější muzeum jaké si jen lze představit a které se dle knihy má nacházet v Reykjavíku, skutečně existuje, viz https://travel.sygic.com/cs/poi/islandske-falologicke-muzeum-poi:11370.

Příběh je plný více či méně ztřeštěných postav, což je mi také celkem sympatické, zvláště když většina má kladný vztah ke kočkám. Co už se mi líbilo méně, byl začátek a zápletka, která vlastně vedla k cestě na Island. Dávat zvířatům kameru, byť je to třeba myšleno dobře, v jejich zájmu, mi nepřipadá v pořádku. Každý živý tvor má právo uchovat si svá tajemství a tím, že víme, kde se zvíře pohybuje, do jeho nejhlubší podstaty stejně nepronikneme. A také mě zlobil nepříliš kvalitní překlad a hrubky. Přečtení ale nelituju, beru to jako celkem fajn oddechovku.

58 10.09.2023

(SPOILER) Knihy edice KOD byly v dětství moje oblíbené, přečetla jsem jich pěknou řádku, ale tato se ke mně dostala až nyní. Ani nevím, zda jsem k ní přišla v nějakém dobročinném bazaru, v knihobudce nebo jsem si ji přihodila k objednávce v nějakém online antikvariátě, abych měla poštovné zdarma :-).

Jasně, knížka je pro děti, je předvídatelná v tom, že děj musí dobře dopadnout (ale na druhé straně, o některá překvapení není nouze a sem tam některá sympatická postava se konce románu nedožije). Myslím ale, že potěší každého, kdo má rád dobrodružství a exotiku. Je to zas něco trochu jiného, než dobrodružství na moři nebo mezi Indiány, což jsou časté náměty knih z edice KOD. Jen se mi nepodařilo zjistit, jak je to se všemi těmi druhy opic a hadů a podobných živočichů popisovaných v knížce – měl pravdu Lakon-tay, anebo doktor Galeno, tj. jsou popisy pravdivé, anebo jde o pověsti místních obyvatel? Zkoušela jsem vygooglit jen smějící se opici, na víc jsem čas neměla – a bohužel se nepovedlo. Což nemusí nutně znamenat, že neexistuje, pouze pod tímto názvem není na žádném webu :-).

58 26.02.2023

Knih o Jakubu Krčínovi jsem četla hned několik, vesměs romány, které kombinují historická fakta a fantazii autorů. Mnoho z toho, co se objevuje v této knize, jsem četla i jinde (stavba rybníka Nevděk u Třeboně – dnes Svět, pomsta rybníkáře Vondry Boráka Petru Vokovi), zde se však autorka podrobněji věnuje postavě fišmistra Vaňka Bezpalcího a jeho dceři Zuzaně. Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že Zuzanu a její vztah ke Krčínovi okrajově zmiňuje ve svých románech i Nina Bonhardová, na rozdíl od E. Jindrové jí a hlavně jejímu dítěti přisoudila přece jen malinko šťastnější osud... ale možná se mýlím a šlo o jinou ženu.

Když jsem četla o vztahu Jakuba Krčína k jeho zákonité manželce Dorotě Slepičkové, připomněla jsem si úvahy autorů knihy Tajemné životy Jakuba Krčína, že vše bylo nejspíš trochu jinak, ač zlí jazykové tvrdí opak. Upřímně v to doufám, protože kdyby byla Dorota sebeškaredější a sebeprotivnější, jestli by s ní měl Krčín zacházet, jak je popsáno v knize Elišky Jindrové, bylo by mi jí upřímně líto.

Knížka se čte dobře a ač mi místy připadá trochu jako historická červená knihovna, jinde se zas najdou zajímavé postřehy a myšlenky, a tak dávám čtyři hvězdičky.

58 26.02.2023

(SPOILER) Nakonec dávám čtyři hvězdičky. Ač příběh byl celou dobu takový nějaký potemnělý, konec mě příjemně překvapil. Čekala jsem, že to s Vlkem nedopadne dobře – a nakonec se řešení našlo. Jen mi bylo upřímně líto malého Racka a jeho smutnící matky Lízy... bohužel, člověk je nejkrutější živočišný druh, jaký kdy planeta nosila. Ty psí "rozhovory" či "myšlenkové přenosy" mi na knize nevadí, byť zrovna v tomto typu díla působí možná nečekaně (dnes jsou knihy psané z pohledu zvířete dost časté, ale zas v nich nejde o hlídání hranice).

Ta psí rovina příběhu pro mě celkem zastřela rovinu ideologickou. Na to, o jaké téma jde, zas ta ideologická linka nebyla tak silná. Ostatně, o tom, že se mnozí bývalí příslušníci SS mnoho let po válce schovávali na Západě, k čemuž jim některé země dopomáhaly, se všeobecně ví. Takže lidská rovina příběhu (někdy tedy spíš nelidská, musím říct), působí dost věrohodně. A česká kynologie měla a má světový zvuk, byť samozřejmě netuším, zda se nějak lišily výcvikové metody u nás a na západ od nás.

58 20.12.2022

Opět jeden kousek z dobročinného bazaru. Kniha se četla moc dobře a pro mě osobně byla hodně zajímavá i popisem jednotlivých operací a tím, jaký postup dr. Carson zvolil, že někdy prostě nevěděl, jak se věci vyvinou a pravdivě o tom informoval i pacienty. Celkový dojem mi bohužel trochu kazí fakt, na který upozorňuje uživatelka ladyka, že některé události v knize jsou zřejmě smyšlené. Myslím, že to autor neměl zapotřebí, jeho životní příběh, myšlenkové postoje i vztah k lidem jsou zajímavé samy o sobě. Jakožto hluboce věřící chtěl možná inspirovat mladé čtenáře a přiblížit je Bohu – ale zde by rozhodně nemělo platit ono známé "účel světí prostředky".

Osobně mi také trochu vadilo neustálé opakování, že člověk dosáhne všeho, co si vytyčí, dostane vše, oč Boha požádá. Vždy to tak není a někdy mladý čtenář může skončit s pocitem frustrace, že není dost dobrý či jeho víra dost pevná... jenže život je přece jen složitější. S čím ovšem lze souhlasit – někdy člověk potřebuje odvahu, téměř drzost, aby prolomil začarovaný kruh smůly. A to nejspíš u nás stále neumíme, narozdíl od lidí v Americe... proto nám to připadá neuvěřitelné a iritující, protože prostě moc americké. Ano, taky mě tento styl poněkud rozčiluje :-). Přesto jsem si knihu ráda přečetla – a pošlu ji dál, aby mohla inspirovat i ostatní.

58 04.10.2022

Tohle mě trochu zklamalo. Možná proto, že jsem knížku četla po dvou románech, které mi připadaly úžasné a byly plné tíhy života, jíž se nakonec nikdo z nás nevyhne – a pokud náhodou ano, zůstane náš život nekonečně prázdný...

A to je přesně ono – Námluvy s kocourem jsou knížka nekomplikovaná, na mě příliš "přeslazená" a "moc americká". Jsem kočkomilka a obálka mě ke knize okamžitě přitáhla, víckrát ji ale číst nebudu a pošlu ji dál. To nekonečné pitvání vztahů, přemýšlení nad nesmrtelností brouka, hledání problémů tam, kde nejsou, a následná neschopnost poprat se se skutečnými problémy... asi tomu v naší západní civilizaci podléháme čím dál víc a nebudu tvrdit, že se mě to také, aspoň občas, netýká. Ale štve mě to – v životě i v této knize (a samozřejmě nejen v ní).

Vlastně ani nemůžu říct, že by mi (s výjimkou kocoura) byl někdo nějak zvlášť sympatický. Ty postavy byly na můj vkus neslané nemastné a nevadilo mi se s nimi rozloučit.

58 16.09.2021

Knížka z nové obecní knihobudky. Iniciativa vzešla z knihovny, ale jde o knihobudku, kde knihy věnují "čtenáři čtenářům". Říkala jsem si, že se jen jedním očičkem podívám a hned zase půjdu.... nemám už místo na knížky a k tomu budou Vánoce... Ale když jsem zalistovala touto knížkou a zjistila, že se děj odehrává na dalekém severu, nemohla jsem kolem ní jen tak přejít.

Ač přímo v knížce to uvedeno není, je třeba říct, že skutečně jde spíše o knihu pro mladé čtenáře, tak 12–14 leté, jak se píše v charakteristice zde na DK. To ovšem neznamený, že si ji nemohou přečíst i starší čtenáři. Vlastně si říkám, že ti starší možná přijdou knize spíše na chuť, protože dnešní mladý čtenář by měl z knihy možná psinu. Třeba proto, že námořníci na lodi dělají i nástěnku... divné? No, když je třeba ukrátit dlouhou chvíli... vlastně mě napadá, že šlo o jakéhosi předchůdce sociálních sítí :-). Kdo by si chtěl knihu přečíst, musí počítat s poněkud černobílým pojetím jednotlivých postav. Což ale v dobrodružné literatuře pro mládež není nic neobvyklého, myslím, že třeba v románech Karla Maye jsme taky všichni měli jasno v tom, kdo jsou ti hodní a kdo gauneři... A taky nesmíte být alergičtí na názvy ostrovů – např. Bolševik, ostrov Říjnové revoluce (podotýkám, že tyto názvy jsou skutečné a zachovaly se dosud).

Děj je napínavý a nezačíná zrovna radostně. Při průzkumu jednoho z ostrovů v Severním ledovém oceánu bouře zažene kotvící sovětskou loď pryč od ostrova dříve, než se několik námořníků stačí na loď vrátit, velkou část "průzkumníků" dokonce pohřbí moře v ledových vlnách spolu s převrženým člunem. Po několika dalších dobrodružstvích se loď se zbytkem posádky dostane do blízkosti neznámého ostrova a tam zamrzne. Ne, není to myšleno obrazně, je pozdní podzim, moře je sevřeno ledovým krunýřem a posádce nezbyde nic jiného, než temnou (polární noc!) a dlouhou zimu strávit na lodi.

Posádka, do té doby značně zaneprázděná (musela zvládnout práce i za námořníky, kteří patrně zahynuli), najednou nemá nic moc co dělat. Jistě, nějaký den lov, meteorologická měření a tak, ale celkem toho není tolik, aby měli zábavu na celý den. Domino a šachy taky nelze hrát pořád, knihy se přečtou, hudba oposlouchá... no co byste dělali? Než si mužstvo mohlo najít čas na nářky a nespokojenost, někdejší první kormidelník, nyní kapitán Kar, vymyslel, že se na lodi budou konat přednášky z matematiky, hydrologie a dalších vědních disciplín. Když jsem si představila, že bych někde takhle uvízla a ještě byla nucena vzdělávat se v matematice, která nikdy nebyla mým oblíbeným předmětem, nejdřív se mně zježily všechny vlasy na hlavě. Až poté jsem usoudila, že to má něco do sebe – kdy se vlastně dospělý člověk může dovzdělat v něčem, co mu nikdy nešlo, na co pak už neměl čas? No, nemusíme ani zamrzat v moři, stačí třeba karanténa... a nemusí to být matematika, ale třeba cizí jazyk... cokoli, co zkrátí dlouhou chvíli a později se může hodit... no ale to jsem odbočila :-).

Po čase se začnou dít divné věci. Jeden z námořníků tráví spoustu času ve vymrzlé kajutě na palubě - a nikomu nechce svěřit, co tam dělá. Navíc námořníci zjistí, že v oblasti nejsou sami. Na ostrově před časem ztroskotala norská posádka... Co to přinese? Vyzradím jen to, že spoustu dalších, poněkud nečekaných zvratů. Samozřejmě udatní sovětští námořníci vše zvládnou se ctí. Nikdo z nich nemá depku z dlouhé polární noci, nikdo nepropadá beznaději z celé situace... to je dost těžko uvěřitelné, ač víme, že ruský člověk je nesmírně odolný...

Váhala jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale čtení mě bavilo, a tak i navzdory horší uvěřitelnosti některých pasáží dávám čtyři. Na to, že tuto knihu na DK zatím nikdo neměl v přečtených, to myslím, bylo dost dobré, a i když na matematiku jsem se nevrhla, trochu jsem se poučila v geografii Karského moře a moře Laptěvů :-).

58 13.12.2020

Četla jsem před pár lety v anglickém originále. Cestovala jsem tehdy zpět domů ze služebního pobytu ve Švédsku a na letišti ve Stockholmu jsem chtěla utratit zbývající švédské koruny. Vydala jsem se hledat nějaký obchůdek s čokoládou nebo něčím podobným, jenže po cestě jsem narazila na obchůdek s knihami. Knížka se starou, černobílou fotkou malého chlapce a houfem motýlů otakárků na obálce mě nepustila dál. Přitahovala mě jakousi magickou silou a i když jsem pochybovala, že knihu kdy přečtu, koupila jsem si ji. Kupodivu se četla moc dobře – asi proto, že obsahovala víc pojmů z biologie než z běžného jazyka. S tím prvním nemám v angličtině problém, s tím druhým je to trošičku horší :-).

Životopis R. Dawkinse i jeho úvahy, to vše mi připadalo jako jeden velký a vzrušující příběh. Nejvíc mě zaujala myšlenka, v níž autor přemýšlí nad tím, že nám po celý život zůstává jen naše DNA, jinak se vše mění. Buňky odumírají a nové vznikají. Přijímáme látky a zase je vylučujeme. Nic se neopakuje v úplně stejné podobě, v jaké to už bylo. Vlastně jsme stále někým jiným...

V češtině jsem knihu nečetla a ani se na to nechystám. Co kdyby mě třeba zklamal špatný překlad? Takže i knihu Záblesk v temnotě jsem si pořídila originále, jen zatím na přečtení čeká.

58 29.10.2020

Nalezeno mezi vyřazenými knihami z obecní knihovny, kam občas někdo ze čtenářů přinese i něco ze své domácí knihovničky – a to byl zrovna tento případ. Ač knihy, co mám doma, nestíhám číst, této jsem neodolala, jelikož slibovala události ze života Skythů. Národa, o němž jsem toho mnoho nevěděla – a to mě lákalo.

Kniha nebyla špatná, alespoň mně se líbila, patrně i proto, že mě vždycky přitahoval život kočovných národů, které dokázaly přežít s málem v drsné přírodě stepí či pouští. Příběh popisuje tažené vojsk pod vedením Alexandra Makedonského na východ, kde si hodlá podmanit celá velká území i jejich národy. Alexandra předchází pověst neporazitelného válečníka, a tak není divu, že vůdci některých států se chtějí raději podrobit. U kočovných národů je tomu ovšem jinak, v závěru knihy bojují Skythové pod vedením svého velitele Budakena a odvážného Spitamena. Velká část knihy je ovšem věnována popisu vzkvétajících měst tehdejší Persie a života v nich; o dnešních dnů se z těch měst zachovaly nanejvýš ruiny. Právě to se mi na knize líbilo asi nejvíce, z textu přímo dýchaly vůně Orientu. Napínavý děj střídající klidnější popisné pasáže výrazně zvyšuje čtivost knihy.

Problém jsem měla trochu se všemi těmi národy a národnostmi, jež se v knize zmiňují. Skythové, Sogdové, Skoloti – musela jsem pátrat na Wikipedii, abych si ve všem udělala jasno. A také jsem chtěla vědět, co jsou historicky doložená fakta a co autorova fantazie. U knih tohoto typu by byl stručný vysvětlující doslov pro čtenáře velkou pomocí, zejména když nechcete četbu přerušovat brouzdáním na netu (což samozřejmě v době vydání knihy nebylo ani možné).

57 25.12.2023

Na tu ceduli označující železniční zastávku jsme koukali ještě hodně dlouho po tornádu. Až to vypadalo, že pro některé instituce, zde jmenovitě pro Správu železniční dopravní cesty, Hrušky přestaly existovat... Naštěstí i to se změnilo a i když už nic nebude jako dřív, přece jen rozdíl mezi dny hned po tornádu a současností je propastný. Pro ty, kdo by si chtěli tu dobu připomenout, anebo ji uchovat v paměti pro své děti a vnuky, ale i pro ty, kdo v Hruškách pomáhali a dnes se sem tak snadno nedostanou, je kniha určitě velkým přínosem. Člověka, který Hrušky neznal a nezná, bude asi série leteckých snímků i fotografií domů před a po tornádu trochu nudná. Ale pro nás, obyvatele Hrušek, je to jedna z mála možností, jak nenechat vzpomínky úplně odplynout. Vždyť už pár dní po tornádu jsme si na holé pláni v nejzasaženější části obce dokázali obtížně vzpomenout, kde stával který dům a kdo v něm bydlel, zvláště když se jeho obyvatelé z obce dočasně nebo i trvale odstěhovali. To, co tu bylo, zmizelo příliš rychle. Málokoho do té doby napadlo chodit po vesnici a zdokumentovat si objektivem fotoaparátu každičký dům. Naštěstí mezi lidmi přece jen nějaké fotografie byly a nejen mezi těmi, kteří při tornádu o všechno přišli.


Kniha je povzbuzením i mementem. Povzbuzením pro ty, kdo čelí katastrofě a nemusí to být jen tornádo. Život je to nejdůležitější. Vše ostatní lze dát do pořádku, i když je to náročné, často nákladné a někdy i zdlouhavé. Ale pomoc vždycky přijde. Prorocké "povstanou jako Fénix z popela" na ceduli u silnice označující začátek obce Hrušky se naplnilo u nás a naplní se i jinde. Život si vždycky najde cestu.


A proč mementem? Bylo zřejmé, že v bezlesé krajině mezi Břeclaví a Hodonínem mělo tornádo ideální podmínky k tomu, aby projevilo svoji ničivou sílu naplno. Teprve v lese Dúbrava za Hodonínem se "uklidnilo". V ČR se každoročně vyskytne několik tornád, většinou naštěstí v lesnatých oblastech, kde je jejich dráha poměrně krátká a ničivá síla ne tak velká. Navzdory všemu, co se děje, navzdory všem řečem o boji proti klimatické změně, o níž odborníci tvrdí, že povede k velkému nárůstu extrémních klimatických jevů, nedělá Jihomoravský kraj dost a v některých směrech nedělá dokonce nic. Nemyslím teď pomoc po tornádu, ale předcházení podobným situacím. To je ovšem běh na dlouhou trať, který se za jedno volební období nezúročí. A tak se např. i v centru Brna vesele kácejí stromy, betonuje se a asfaltuje, kousek stínu je na mnoha místech nedostupný luxus a ulice města se v horkých letních dnech stávají doslova vražedné. Brněnští, krajští i vládní, z jižní Moravy pocházející politici se zřejmě chytnou za nos až poté, kdy nějaké tornádo dorazí až do Brna. V bezlesé rovinaté krajině na jižním okraji města jsou k tomu ideální podmínky. Obnova Hrušek není za dva roky ještě zcela hotova a měli jsme štěstí, že nikdo nepřišel o život. Ve městě jako je Brno by nebylo hotovo ani za 10 let a nulové oběti na životech by zřejmě mohly být jen zbožným přáním. Myslete na to, lidé, až zase půjdete k volbám. Kašlete na nesmyslné výmysly v podobě kaváren na nábřeží Svratky (má snad Brno podobných zařízení málo?) a volte raději stromy, které neslibují, ale dávají kyslík, lepší mikroklima a to vše trpělivě, mlčky a celá desetiletí (na rozdíl od mnoha politiků, kteří toho hodně namluví, ale žádné dobré dílo za nimi nezůstane, ba právě naopak). A nenechte se opít rohlíkem v podobě nové CHKO. Je to sice hezké, ale málo platné, až tornádo zamíří k Brnu. To by měl vědět i ten kozel, kterého udělali zahradníkem, pardon ministrem, jímž se ovšem nikdy neměl stát...

57 29.08.2023