BabaJaga11 komentáře u knih

(1. část)
Knížku jsem dostala předloni k Vánocům od bratra. Na její čtení jsem se moc těšila a vzhledem k tomu, že jde o soubor novinových článků a blogů, mohla jsem číst postupně i s delšími přestávkami. Čtení mi tak vydrželo na celý rok.

Rozhodně je to kniha, o které budete ještě dlouho přemýšlet. Ale musím říct, že jako celek mě poněkud zklamala. Někde více, někde méně, kolísala jsem v průběhu čtení mezi dvěma a čtyřmi hvězdami, nakonec z toho vyšly tři.

Téma příspěvků je velmi závažné, to je bez diskuse. Ať již jde o politický vývoj Jižní Ameriky, na který je navázáno vše – život lidí, hospodářství i péče o životní prostředí, anebo o současnou krizi euroatlantické civilizace, tedy nadměrná spotřeba všeho, touha po stále větším hospodářském růstu, devastace planety. O tak závažných tématech je samozřejmě třeba psát jasně, srozumitelně a pravdivě a musí to mít "zvuk". Asi tak, jako když o tom budete posluchačům přednášet, musíte mluvit nahlas a zaujmout, jinak Vám na přednášce usnout.

Po přečtení některých kapitol knihy "Pokrokem k zániku" neusnete vůbec. Ale možná ne proto, že Vám současný stav světa bude tolik ležet na srdci (ano, měl by, ale spát se musí a nevyspaný člověk těžko může řešit výzvy, před nimiž svět stojí), ale protože se prostě naštvete. Alespoň mně se to stalo víckrát. Mám totiž pocit, že autor to místy se svým varovným tónem, mírně řečeno, přehnal, anebo nad možnými důsledky toho, co píše, moc nepřemýšlel. Jenže pokud chcete dosáhnout nějaké pozitivní změny, musíte sice burcovat, ale nesmíte vzít lidem naději. Když jim dáte najevo, že v ně stejně nevěříte, že ta slabošská bělošská civilizace stejně brzo zanikne, co asi udělají? Budou se uskromňovat, když jim budete tvrdit, že to už stejně nepomůže? Asi sotva, alespoň ne ti, co na to dosud nebyli zvyklí. A ti, co své priority už dávno přehodnotili a začali se chovat k lidem i planetě zodpovědněji, se mohou cítit oprávněně dotčeni, že je s tou první skupinou hážete do jednoho pytle.

V některých věcech si autor silně protiřečí. Chápala bych názorový vývoj, vždyť texty vznikaly v širokém časovém rozpětí od 60. let 20. století až po rok 2017. Ale jde o něco trochu jiného. Na jedné straně autor hlásá, že každý národ nebo kultura se vyvinuly v určitém prostředí a to je formovalo. Považuje za špatné, když jsou zvyky jedné kultury násilně vnuceny kultuře jiné, alespoň to tvrdí. Zároveň se ale na mnoha místech snaží vnutit čtenáři, že způsob života amazonských indiánů je ten jediný správný. Chápu, že má tyto lidi žijící v lůně přírody rád. Ale vadí mi, že společností, jejíž výdobytky sám také používá, jelikož do Jižní Ameriky se dopravuje letadlem, knihu patrně psal na počítači a pokud je v ČR, jistě také využije zde běžně dostupné dopravní prostředky, elektřinu, tekoucí vodu atd., že touto společností v podstatě pohrdá. Vypadá to, jako kdyby jí zánik dokonce přál, viz např. poslední odstavec poslední kapitoly. To je pro mě dost nepochopitelné u člověka, který má rodinu – děti, vnuky... Několikrát zmiňuje, že indián v amazonských pralesích zůstává neustále "polohladový" a nedochází mu, že to, co je zvládnutelné v tropech, je v chladnějších oblastech holý nesmysl. Zkuste si vyjít polohladoví, až bude třeba -15°C, na nějakou túru. Že člověk daleko nedojde a může ho to stát i život, je jasné, a divím se, že to pan Atapana navzdory svému vzdělání neví. Chci tím říct, že dokážu pochopit pohnutky indiánů, proč se nehoní za kořistí za každou cenu, ale také lidí z chladnějších končin, kteří, aby přežili, si museli vždy na zimu udělat zásoby, ba museli se dokonce i "vykrmit", protože jinak by zimu nepřežili (podívejte se třeba na eskymáky - myslíte, že jsou hubení tak, jako amazonští indiáni)? Ano, toto vše se později zvrhlo v přejídání a plýtvání potravinami – a souhlasím s tím, že je to špatně. Ale nemůže po nás nikdo chtít, abychom byli jako indiáni, když žijeme v jiných podmínkách a geneticky jsme stavění tak, abychom dokázali přežít zde, a nikoli v Amazonii.

50 10.01.2020

(2. část)
Věcí, které mě v knize popudily, protože autor dle mého názoru místy silně zjednodušuje, je víc, ale asi nejvíc mi vadí to, jak se staví k ženám. Podle všeho jsou pro pana Atapanu ženy stvoření, které jsou na světě proto, aby byly zdrojem manželova potěšení, kuchařkami, služkami a těmi, kdo budou rodit děti a pečovat o ně. Nic víc. Mrazilo mně, když jsem četla pasáže, kde autor popisuje, jak některé jihoamerické kmeny usmrcují zdravé děti, pokud se tyto děti narodí mimo manželství, a to proto, že není otec-živitel. Jenže on otec existuje. Užil si, ale jaksi se už nestihlo to manželství. A žena-matka, žena-dárkyně života poslušně odejde do pralesa a dítě zahrabe do země. Nenechte se mýlit, nekritizuji to, že to indiánské kmeny mají takto zavedené, i když bych nechtěla žít ve společnosti, kde odpovědnost za chování obou lidí takovým extrémním způsobem musí řešit pouze žena a muž jakoby vůbec nebyl... Kritizuji pouze to, že se pana Atapanu ani nenapadne přemýšlet o tom, jak se taková žena asi cítí, přemýšlet o tom, že vůbec má nějaké city, které se mohou diametrálně lišit od toho, jak za ni vše rozhodla společnost ovládaná muži... Stejně tak ho ani nenapadne přemýšlet o tom, zda tyto ženy ani trochu nebolí, když jim děti umírají na běžné nemoci. Mít 10 nebo 12 dětí a o polovinu z nich v důsledku nemocí či války přijít, bylo ještě před sto lety běžné i u nás. Je pravda, že lidé se s tím asi dokázali vyrovnat snáze než my dnes – co jim také zbývalo, když se museli postarat o další hladové krky? Ale to neznamená, že na ty ostatní maličké zapomněli, že byli k jejich smrti lhostejní! A už vůbec není pravda, že ženy jásaly, když čekaly už desáté dítě – byly strhané od nekonečných porodů a těžké dřiny. Pan Atapana zřejmě neměl maminku nebo babičku, které by mu o podobných věcech vyprávěly. Anebo je neposlouchal. Jak jinak si vysvětlit jeho starost o genofond naší populace, o to, aby přežili jen ti nejsilnější, což by bylo možné za této podmínky "Východiskem by bylo, aby naše ženy měly minimálně deset porodů, jenže kdo je k tomu donutí?" (viz str. 246, 2. odstavec). Odhlédněme od toho, že by těžko mohl fungovat nějaký "přírodní výběr", protože nejen lékaři, ale i rodiče jsou povinni pečovat o zdraví každého dítěte a pokud by se rozhodli nechat je zemřít, protože usoudí, že je "slabé", páchají trestný čin. Takže lidí na již tak přelidněné planetě by přibývalo ještě mnohem rychleji. Opravdu ale nechápu myšlenkové pochody pan Atapany v tomto smyslu – nutit ženy k tomu, aby desetkrát rodily? Proboha, kde to jsme? Nechtějte raději vědět, co mi tato prohlášení připomínají... asi jsem naivní, ale měla jsem zato, že děti by se měla rodit – alespoň v ideálním případě – z lásky muže a ženy, nikoli z nucení žen k tomu, aby "vylepšovaly" genofond.

Pan Atapana píše o indiánech jako o šťastných a svobodných bytostech. Velmi bych si přála, aby trochu té svobody v myšlení popřál i nám, čtenářům. Po světě existují rozmanité lidské kultury a zdaleka ne všude u tzv. přírodních národů měli a mají hlavní slovo muži a ženy jen trpně přihlížejí. Mimochodem, současné drancování přírodních zdrojů je výsledek neúcty k Matce-Zemi, a v mnoha kulturách mezi sebou vztah k Zemi a ženě úzce souvisí. Také potřeba pokroku a růstu jsou převážně mužské atributy, byť třeba v kultuře amazonských indiánů se neprojevuje. Přála bych si, aby si pan Atapana uvědomil, že ženy jsou bytosti stejně hodnotné jako muži, a to i samy o sobě, bez ohledu na počet dětí, které porodily. A že ženy mohou zásadním způsobem přispět k tomu, aby náš svět byl spravedlivější a lidé v něm šťastnější, pokud jim v tom ovšem muži nebudou nesmyslně bránit.

44 10.01.2020

V dětství mě tato kniha minula – a dost možná, že bych ji tehdy ani neocenila. O okupaci a 2. světové válce se tehdy mluvilo až příliš mnoho, stále dokola – jenže pro nás, co jsem to všechno (naštěstí!) nezažili, to byla jen slova, slova, nic než slova... Nedokázali jsme to procítit, pochopit srdcem, ptát se sami sebe, jak bychom takovou hroznou dobu asi zvládli přežít...

Knížku "Strhané hráze" jsem našla mezi tituly vyřazenými z obecní knihovny. Vlastně šlo tak trochu o omyl – slovo "hráz" ve mně totiž automaticky vyvolává představu rybníka, a tak jsem soudila, že to jistě bude kniha o rybnících a rybářích. Rybník se sice v knize mihne hned několikrát, ale hlavní líčení se týká osudů několika rodin v období mezi všeobecnou mobilizací před Mnichovem v roce 1938 a obsazením Československa Hitlerem 15. března 1939.

Události autorka líčí z pohledu školáků Evy a Tomáše (věk není v knize uveden, asi 11 a 13 let), kteří se ve vypravování jednotlivých kapitol "střídají". Zajímavé pojetí, jen jsem se občas při vyprávění typu "náš tatínek, naše maminka" ztrácela v tom, kdo momentálně vypráví a kdo tedy píše. To je ale celkem nepodstatná drobnost. Vylíčení událostí je bezprostřední, autorka nezapomněla začlenit patřičnou dávku dětské naivity (i když po přečtení si řeknete – kdo byl vlastně tenkrát naivní, ne náhodou ty světové velmoci, které nás předhodily jako obětního beránka Hitlerovi, protože snad skutečně věřily, že se psychopat s touto obětí spokojí a Británii s Francií nechá napokoji?) a humorných situací, které život přináší, ať je jakákoli doba.

Moc pěkně a pravdivě je vylíčeno, co se dělo na hranicích ještě před Mnichovem, k jakým konfliktům docházelo, jak se tisíce lidí musely během několika dní odstěhovat ze svých domovů, přespávali na nádražích, ve vagónech atd. Neměli téměř nic s sebou, ztratili práci a leckdy došlo i k rozdělení rodin. Děti ovšem i takovou situaci zvládaly snáze než dospělí, braly vše jako dobrodružství, které jim přineslo do cesty nové kamarády. Že to proti pozdějšímu utrpení – válce, heydrichiádě, koncentračním táborům atd. nic nebylo? Možná, ale zkuste si na minutu představit, že byste s rodinou skončili v nádražní hale, podobně jako uprchlíci ze Sudet...

Kniha má další pokračování, pokud na ně někde natrefím, určitě si je přečtu. Neměli bychom zapomínat a už vůbec bychom si neměli nechat namluvit, že to všechno bylo jinak a že se vlastně tolik nedělo... Autorce bylo v době událostí popisovaných v knize 13 let, je tedy velmi pravděpodobné, že do postav Evy, Tomáše a dalších dětských hrdinů vtělila svoje vlastní vzpomínky a vzpomínky svých nejbližších. I když vzpomínky pamětníků jsou subjektivní a nikdo nemohl vědět o všem, co se tehdy dělo, ani si vše pamatovat, určitě je dobré je konfrontovat s tím, co se o zmíněném období našich dějin můžeme dozvědět ze současných zdrojů.

44 10.01.2020

Začala jsem číst už před mnoha měsíci, knihu jsem tenkrát "schroustala" skoro celou, až na posledních pár stránek. K těm jsem se nějak nemohla dostat - až teď, abych knihu mohla poslat dál a udělala si místo v knihovně :-).

Určitě zajímavé myšlenky, občas je fajn si podobnou knihu přečíst, i když dnes už nevěřím, že by mi tato nebo podobná kniha mohla nějak zásadně změnit život. Pro někoho je to inspirace, pro někoho návod, pro někoho kapka naděje, že život je dobrý, i když nám to tak někdy nemusí připadat – vyberte si. Osobně na návody nedám, ale inspirací nepohrdnu – a nadějí už vůbec ne.

Co mě oslovilo? Bylo toho víc, ale na těch posledních pár stránkách se mi nejvíc líbila tato představa (str. 149):

"Existujete v miliardách různých podob, protože jste Život, a ten nemůže nikdy umřít. Jste ve stromech a motýlech, v rybách a ve vzduchu, v měsíci a slunci. Kamkoli jdete, tam jste, tam na sebe čekáte".

46 09.01.2020

Rozjezd příběhu je pomalý, ale tak to v knihách z počátku 20. století většinou je. Autor dokonale vystihuje atmosféru provinčního ruského městečka, v němž se usídlil vojenský pluk a kde probíhají vojenská cvičení. Atmosféra je veskrze nudná, pokud jde o čas mezi cvičením, lze jej vyplnit pitím a hraním karet v důstojnickém klubu, bloumáním po městě, návštěvou veřejného domu či tajným docházením za ženou důstojníka do některého soukromého domu. Zábava, která by byla neškodná a nezavdávala by příčiny ke klevetám, rvačkám či vyzvání na souboj, jako např. četba, je většinou považována za něco až podivínského.

V prvních ca 2/3 knihy jsem si často připomínala Stendhalův román Lucien Leuwen, kde byla nudná atmosféra malého města s vojenskou posádkou vykreslena podobně mistrně - až tak, že té nudě propadne i čtenář. Stejně jako u Luciena Leuwena se i v Kuprinově románu Souboj setkáváme s mladým hrdinou, který tápe, dělá chyby, a váhá, zda se má "chovat správně" podle svého svědomí, anebo tak, aby nerozčiloval své velitele - jedno s druhým je totiž neslučitelné. Hlavní hrdina románu Souboj podporučík Romašov je nejen rozpolcený, ale i obrýlený, neohrabaný a stydlivý. Prostě citlivý mladík – a také ukázkový outsider - který se však překvapivě neváhá (alespoň občas) zastat slabších. Často přemýšlí, proč se vlastně lidé zabíjejí, proč existují armády a co on sám v ní vůbec dělá...

Příběh bohužel končí tragicky, i když z pohledu armády šlo o všední záležitost. Zasáhl mě rozhovor Romašova s moudrým alkoholikem Nazanským v závěru knihy; Nazanskij Romašova nabádá k odchodu z armády a jeho řeč je plná vášnivých emocí, např.: "... Ale vykrmená, důležitá a tupá opice sedící v kočáře, s cetkami na tučném panděru, nikdy nepochopí hrdé kouzlo svobody, nezakusí radost z inspirace, nerozpláče se sladkými slzami dojetí při pohledu na to, jak se na jívové větvičce stříbří prachově jemné kočičky".

Autor při psaní románu vycházel z vlastní zkušenosti – více než tři roky sloužil v carské armádě a byl svědkem nelidské krutosti, kterých se důstojníci dopouštěli na obyčejných vojínech.

Nesnesitelná krutost je podhoubím pro revoluce, od které si lid mnoho slibuje – a často se zdá, že opravdu bude lépe... zpravidla to ale není tak docela pravda, protože lidé se mávnutím kouzelného proutku nemění... Zajímavý byl vývoj autorových postojů během života, zejména po VŘSR, kdy emigroval do Francie, na sklonku života se však vrátil zpět do Ruska. Láká mě přečíst si od něj ještě něco z pozdější doby a podívat se, jak se změna autorových názorů odrazila v jeho tvorbě.

44 07.01.2020

Zase jeden hezký úlovek z českobudějovické nádražní knihovny. Sáhla jsem po knížce kvůli pěkné obálce, na druhý pohled mě zaujal i název. Cože? Houština? Copak takhle se má jmenovat knížka? A kdo to byl ten Berenděj?

Kniha obsahuje tři části, přičemž každá je souborem vzájemně provázaných kapitol, které se "tváří" jako samostatné povídky, ale táhne se jedna dějová linka (pravda, občas se trochu ztrácí :-)).

Není to nic pro milovníky akce a rychlého spádu děje. Kniha je plná jemného filozofování, asi jako když jdete lesem nebo šplháte do kopce, sami, a tak si v nitru povídáte sami se sebou. A někdy vám ty myšlenky připadají pěkně ujeté, ale kdybyste si je napsali a přečetli za pár let, s úžasem zjistíte, že jste tenkrát, alespoň občas, odhalili hlubokou pravdu.

Prišvin měl na svých toulkách obvykle nějakého průvodce nebo parťáka. Setkával se s vesničany a oni mu jakožto člověku vzdělanému kladli různé otázky. Ani autor sám nedokázal potlačit zvědavost a vyptával se na různé, někdy zdánlivě nesmyslné věci. A pak si o nich ještě rozumoval, když byl sám a pustil se do psaní. Někdy mi jeho styl trochu připomínal B. Hrabala. Ve všem - i v obtížné cestě bažinami - nachází Prišvin něco když ne vysloveně krásného, tak alespoň zajímavého, hodného zaznamenání. Stejně tak i u lidí - pozoruje je, komentuje, ale neodsuzuje. Neznamená to, že by nedokázal vyjádřit svůj názor na to, co se mu nelíbí. Ale nedá se to nazvat kritikou. Zvažuje pro a proti, často v jeho textech probleskuje popis dob starých, předrevolučních, a nových, porevolučních – a na všem dokáže najít i něco pozitivního. Není to ani tak optimismus, jako spíš pochopení těžkostí žití, pochopení toho, že žádný člověk není dokonalý, ale to není důvod, abychom k němu neměli úctu. A stejně tak ani žádné politicko-společenské zřízení nemůže být dokonalé...

Prišvin je ovšem i velmi vnímavý pozorovatel přírody, jemuž stojí za popis naprosto vše, včetně lesů po lesních požárech, rozmanitých živočichů, počasí... Z odborného hlediska pro mě byly zajímavé popisy lesů – mimo jiné z nich vyplývalo, že jedle tvořící souvislé porosty nebyla příliš oblíbená, protože jedlové lesy jsou temné a chmurné a že ruský člověk miluje nejen světlomilnou břízu (to je, myslím, každému dobře známo), ale i borovici. Kdo ví, jak to v těch oblastech středního Ruska vypadá dnes a jak se změnilo vnímání lidí?

Trochu mě jen mrzelo, že ke knize nebyl připojen slovníček speciálních výrazů, které dnešní čtenář obtížně někde najde. Přímo v textu je jich vysvětleno jen několik málo, a tak význam některých slov musí člověk odhadnout z kontextu. Ale to nic neměni na skutečnosti, že jsem se rozhodla knihu si nechat a odnést do nádražní knihovny nějakou jinou. Raději víc - protože bych si chtěla opatřit i Prišvinovy "Berendějovy prameny" :-).

41 03.01.2020

Tuto knížku jsem jednou popadla z police nádražní knihovny v Českých Budějovicích, s tím, že po přečtení poputuje zase zpět (případně do jiné podobné knihovny či knihobudky). Ale pak jsem začala ty kratičké povídky, někdy spíše črty, číst, a do očí mi vstoupily slzy, na tvář úsměv a měla jsem chuť autora obejmout. Tak moc jeho zdánlivě obyčejné příběhy zvířat, rostlin, lesů a luk, polí, potoků a řek, větru a sněhu a slunce a také trochu lidí rezonovaly v mém srdci! Knihu jsem si dávkovala po pár stránkách a nejenže ji do knihobudky nevrátím, ale také jsem si už stihla opatřit další dvě knihy od tohoto autora.

Čím je vlastně tak výjimečný? Smyslem pro detail a přítomný okamžik. Tichou pokorou, ať už jde o těžký osud člověka nebo zvířete. Obrovským pozorovacím talentem a schopností vtěsnat pozorované na pár řádek textu. Z drobných próz S. Vodičky tryská jedno zásadní poznání – život bývá těžký, ne vždy spravedlivý, někdy se může zdát trochu šedý a nudný, ale vždy přináší spoustu úžasných zážitků, jen je třeba se na ně naladit, umět je vnímat.

43 30.12.2019

I když kniha popisuje stav především v USA, navíc zhruba před 12 až 15 lety, je určitě užitečná i pro českého čtenáře, a to hned z několika důvodů.

Za prvé, upozorňuje nejen na to, že v běžně používané kosmetice renomovaných značek se mohou vyskytovat pro zdraví nepříznivé látky (byť ty nejhorší jedy, doufejme, již legislativa EU vyřadila, jak se na mnoha místech v knize při srovnání situace v Americe a v Evropě píše), ale navíc výrobci o jejich účincích často mlží, případně otevřeně lžou. Účinky mnoha dalších látek a jejich směsí pak nejsou vůbec známé.

Za druhé, pokud někomu imponuje americká kultura a "svoboda", ať čte obzvláště pozorně, neboť je zřejmé, že skutečná svoboda v USA existuje hlavně pro osoby a společnosti disponující značným obnosem peněz – a ta svoboda sahá až tak daleko, že z milionů běžných občanů si tyto subjekty mohou udělat pokusné králíky, aniž by někdy nesly důsledky svého jednání (mj. podvodů, lží, manipulací, podplácení). A i když Američané jsou zvyklí bojovat za různé pozitivní změny, což se v knize také na mnoha místech popisuje, dovedou se podle mého názoru nadchnout mnohem více než my v Evropě, někdy je jim to málo platné... prostě pokud jde o zdraví a péči o životní prostředí, jsou USA v podstatě zaostalý stát (což ostře kontrastuje s tím, jaké mají možnosti - kolik peněz jde na výzkum, jak špičkově mají vybavená vědecká pracoviště a nemocnice... jenže zas je to asi jen pro to, aby to některým lidem generovalo větší zisky, nikoli aby tyto investice sloužily celému národu).

Za třetí, kniha ukazuje, jak je dobré používat vlastní rozum a nenechat se ovlivňovat reklamou, která tvrdí, že ten a ten pleťový krém udělá do dvou týdnů z 80 leté stařenky ženu minimálně o 30 let mladší. Stejně je dobré nepřebírat bez rozmyslu to, co hlásají celebrity, např. že by nevyšly nenalíčené ani vynést odpadky do popelnice. Nesmyslný ideál mládí a krásy bezesporu zahubil už hodně žen (všechna ta chemie např. zvyšuje riziko vzniku některých druhů rakoviny), či je vystavil zbytečnému utrpení – dámy, opravdu nám to stojí zato? Pravý nefalšovaný zářící úsměv, který vychází ze srdce, nás přece ozdobí daleko lépe, než všechna drahá a jedovatá líčidla - nenechte si nikým namluvit, že to tak není!

41 30.12.2019

Poté, co jsem se velmi těžce prokousala knihou Psí hřbitov a jiné kratochvíle od J. Johna jsem si říkala, že po dalších knihách tohoto autora asi pátrat nebudu. Ale náhoda tomu chtěla, že jsem jednoho dne mezi knihami vyřazenými z obecní knihovny narazila na Rajský ostrov, knížku útlou, u níž se zdálo, že by mohla být dostatečně čtivá. A tak jsem si ji vzala domů s tím, že po přečtení poputuje někam do knihobudky.

Teď jsem dočetla a musím říct, že s tou knihobudkou si nejsem docela jistá. Je to takové příjemné vzpomínkové čtení o starých časech, o době, kdy velké části Prahy mimo historické centrum měly ještě venkovský ráz, po Vltavě se plavily vory a hoši z chudších rodin trávili volný čas venku u vody, rozedraní a bosí. A tak, jestli najdu místo, zařadím knihu do své knihovny.

Velká část knihy je věnována stavbě Národního divadla - to je sice něco, co tak nějak známe ze školy, ale podrobnosti často uniknou... vůbec jsem nevěděla, že se na stavbu ND vezly základní kameny z celé republiky a jaká kolem nich byla sláva.

Opět je to jedna z knih, o níž si myslím, že právě mladé čtenáře, jimž je určena, příliš nezaujme – bude jim nejspíš připadat příliš obyčejná. Doporučuji tedy spíše čtenářům zralého a staršího věku, kteří si chtějí zavzpomínat - vůbec nevadí, že jejich dětství už bylo zcela jiné, než popisuje autor.

48 27.12.2019

O tom, že V. Hugo napsal i tento útlý román, jsem nevěděla (anebo jsem to od gymnaziálních let už zapomněla) a kniha pro mě byla dost velkým překvapením, hlavně s ohledem na prostředí, v němž se odehrává. Přečetla jsem jej ve vlaku během několikahodinové cesty na dovolenou – děj je napínavý, knížka se čte moc dobře.

Román vychází ze skutečných historických událostí, takže umožňuje trochu nahlédnout do historie vývoje karibské oblasti. A i když hlavní hrdina je vymyšlená postava, patrně i on vychází z postavy skutečné. Jak už to při vzpourách a povstáních bývá, ušlechtilé ideály bohužel nakonec zaniknou ve válečné vřavě a ti, kdo se snaží zamezit zbytečnému krveprolití, se nakonec sami stanou jeho obětí...

Kniha má určitě co říci i dnešnímu čtenáři, i když spíše než děti (vyšla u nás v Albatrosu) asi osloví dospělé.

44 27.12.2019

Kniha z dobročinného bazaru, od které jsem původně moc nečekala (a anotace k tomu "ne-očekávání" spíše přispěla), ale ještě před odesláním dál "do oběhu" jsem si ji přečetla. Nakonec jsem byla celkem příjemně překvapena. Půvabná líčení přírody Českého lesa se střídají sice s krátkými, ale o to syrovějšími a drsnějšími popisy z bojišť 1. světové války.

A pak hlavní hrdina dr. Jiří Stach. To, co se píše v anotaci, na něj úplně nesedí. Je to obyčejný člověk, který by se rád zachoval správně - ale už tím vytváří konflikt, nelze zkrátka vyhovět všem a všemu, člověk vždy musí volit. A také občas stojí před dilematem, kdy ještě jde o nezištnou pomoc bližnímu, kterou děláme z lásky k němu, a kdy už vlastně nic takového udělat nechceme, protože popíráme to, co cítíme, a spíše jednáme tak, jak se to od nás očekává.

Musím říct, že jsem přepdokládala velmi tragický konec příběhu, takže nakonec jsem byla překvapená, že některé postavy se dokázaly z tragického osudu vymanit. Více neprozradím :-).

42 27.12.2019

Knížka z nádražní knihovny v Č. Budějovicích, zrovna ze dne, kdy byl výběr dost omezený (nutno říct, že je to tam dost častá situace :-)). Zalistovala jsem, zjistila, že se tam píše o biologickém výzkumu - no jasně, to je něco pro mě!

Když jsem přečetla prvních asi 20 stránek, spráskla jsem ruce – co jsem si to jenom vypůjčila? V knize se totiž ve vší vážnosti rozebírají dva výzkumné směry biologie se zaměřením na dědičnost - lysenkismus (směr prosazovaný T. D. Lysenkem a akceptovaný i u nás v 50. letech 20. století, ovšem nedlouho poté byl v SSSR prohlášen za zcela pomýlený, takže pak bylo možno totéž začít hlásat i u nás) a mendelismus/morganismus, tj. "západní genetika" (ta naopak byla nejen v SSSR, ale i u nás v oněch 50. letech zavrhována - u nás navzdory tomu, že J. G. Mendel se narodil a působil na našem území).

V době, kdy jsem studovala a měla i základy genetiky, se samozřejmě dávno vědělo, jak se to s Lysenkem a jeho teorií má. A i když dnes víme, že vše je poněkud složitější než na první pohled jednoduchá mendelovská genetika, neznamená to, že její zákonitosti neplatí (na rozdíl od lysenkismu). Tak a teď budu číst knihu o naprostých bludech, říkala jsem si a nejraději bych ji do nádražní knihovny zanesla zase hezky rychle zpět. Jenže nic lepšího jsem na čtení neměla a věděla jsem, že se tam dostanu až za týden. A pak taky nebylo úplně zřejmé, jak to vlastně v knize nakonec dopadne. Na internetu se mi totiž nepodařilo úplně přesně zjistit, kdy byla v tehdeším SSSR Lysenkova teorie odvržena. Co když se o tom bude psát zrovna v této knize?

Nakonec pro mě kniha byla dost napínavá - právě proto, že jsem byla zvědavá, do jaké fáze střetu dvou výše uvedených směrů se až líčení děje dostane. Nakonec se ale zásadní překvapení nekonalo. Představitelé obou směrů si na stránkách knihy vzájemně vyčítají nedostatek odbornosti, nutno ovšem říct, že zastánci západní genetiky se chovají agresivněji, nemají zájem o věcech vůbec diskutovat a dávají najevo své pohrdání prakticky založeným lysenkistům. Těžko říct, zda tomu tomu tak opravdu bylo, anebo jde v knize čistě o propagandu ve smyslu "mendelismus-morganismus je západní pavěda sloužící zájmům imperialistů". Bohužel dnes není odkud zjistit skutečnou pravdu o tom, jak se to vše odehrálo. Vím však, jaká řevnivost ve vědě vládne dnes, mj. i kvůli nedostatku peněz na výzkum a snaze urvat co největší díl pomyslného "koláče". Také vím, jak hrubě a namyšleně se někteří badatelé dovedou vyjádřit o svých kolezích či o tom, čemu se jejich výzkum věnuje, a k čemu to může vést (některé důležité výzkumné směry upadají, praxe volá po řešení určitých problémů, ale lidé, kteří by se jimi rádi zabývali, na ně nedostanou peníze). Tedy bych se vůbec nedivila tomu, kdyby situace v biologii v SSSR 50. let byla tak konfliktní, jak popisuje kniha - a tím spíše bych se nedivila, že lidé, kteří potřebovali řešit různé praktické problémy, by se přiklonili spíše na stranu lysenkistů. Je totiž nebezpečné (a i dnes se to děje!) bagatelizovat problémy veřejnosti, s tím, že veřejnost je hloupá a výzkumu nerozumí. Jestliže na vědu jdou peníze daňových poplatníků, má veřejnost právo vědět, jak se s nimi nakládá, a mít o výsledcích výzkumu informace ve všeobecně srozumitelné formě.

Ale zpět ke knize - odhlédnu-li od propagace z vědeckého hlediska bludného lysenkismu, jsou v ní popisovány různá přírodovědná pozorování i experimenty, některé lze i v současnosti považovat za zajímavé, jiné spíše vyvolávají úsměv. V obecné rovině se ale čtenář dozví, že povolání biologa vyžaduje velké zaujetí pro práci, spoustu času, soustředění a nepohodlí v terénu (ano, i dnes, byť většinou neplaveme v bažině ani nespíme v lese na mokré promáčené zemi ani nechodíme 20 km na nejbližší železniční stanici, jak je v knize popsáno). A samozřejmě vše ovlivňují mezilidské vztahy - učitelé a jejich studenti, vztahy mezi spolužáky i milostná vzplanutí... Kromě toho v knize samozřejmě nechybí líčení přírody v rovinách středního Ruska s borovými lesy, jezery a rašeliništi, tedy prostředí, kam byl zasazen prázdninový pobyt skupiny studentů pod vedením prof. Lopatina.

Kniha po přečtení putovala zpět do nádražní knihovny. Případným následovníkům vzkazuji: nutno číst kriticky, to ale asi většinu čtenářů napadne, když uvidí rok vydání (a počítám že ty, kdo nemají potuchy o vývoji genetiky, kniha nezaujme a nebudou ji číst vůbec).

43 27.12.2019

Knížka plná napětí, která se dobře čte – ale také plná popisů brutálních praktik, jimiž byli dělníci kácející a zpracovávající stromy v pralesích nuceni k co největšímu výkonu. Slabším povahám nedoporučuji, protože to, co všechno byli majitelé podniků a jejich poskoci schopni udělat, je dost podobné mučení v koncentračních táborech. Není divu, že se dělníci (v podstatě novodobí otroci) jednoho dne vzbouřili a brutalitu mnozí opětovali podobnou brutalitou.

Majitelé dřevařských podniků se často oháněli tím, že indiáni a další dělníci si za své postavení mohli většinou sami. Ale jak si něco podobného může člověk "zavinit", ukazuje autor na příběhu indiána Cándida, s nímž se setkáváme ve chvíli, kdy jeho žena onemocní. Pro nás banalita, pro chudé lidi v Mexiku (ale nejen tam) na počátku 20. století katastrofa - lékařská péče je drahá a je snadné se zadlužit... Manželčina nemoc odstartuje tragédii Cándidovy rodiny. Právě na ní autor ilustruje bezcitnost všemocných pralesních podnikatelů. Škoda jen, že v závěru knihy, kdy propukne otevřené povstání dělníků, se Cándido tak nějak ztratí v davu a již se o něm a jeho rodině nic nedozvíme...

Musím říct, že nemám ráda revoluce, a to z toho prostého důvodu, že upřímná touha po svobodě, po důstojném životě, zkrátka po tom, aby každý člověk měl zaručena určitá základní práva, se obvykle zvrhne v něco jiného. Ti, kvůli nimž se obvykle revoltovalo, buď včas otočí, anebo se ukryjí na výnosných "teplých" postech, naopak mnozí z těch, kteří nic zlého neprovedli, jen se ocitli v nesprávný čas na nesprávném místě, leckdy platí cenu nejvyšší. Sami revolucionáři se pak mnohdy chovají stejně, ne-li hůře, než jejich tyrani, ty rozumné a lidsky smýšlející revoluce často vyhodnotí jako "málo revoluční" a prostě je smete... Snažme se žít tak, aby nebylo utištěných a nebylo třeba revolucí...

46 24.12.2019

Vždycky, když si přečtu knížku, jako je tato, nemůžu se ubránit dojmu, že ti nejlepší z nás končí svůj život předčasně, ať již nešťastnou shodou okolností, anebo ve službě zbytku lidstva. A je mi z toho smutno.

Příběhy francouzských výsadkářů jsou čtivé, plné napětí a často neuvěřitelné. Co všechno jen byli tito vojáci (civilním povoláním ovšem zpravidla něco úplně jiného) ochotni podniknout jen pro to, aby se mohli stát součástí vojsk Svobodné Francie a aby mohli bojovat za svoji vlast! Kniha, jež vychází ze skutečných událostí 2. světové války, popisuje jejich útěky do ciziny, často velmi komplikovanou cestu do Velké Británie a tam velmi náročný výcvik. Následovalo netrpělivé čekání na návrat domů a zapojení do bojů.

Sympatická byla obrovská podpora civilního obyvatelstva, včetně žen, dětí a starých lidí, i když věděli, že pokud budou vyzrazeni, ušetřen nebude nikdo. V knize jsou sice popsány i případy, kdy němečtí důstojníci našli s civilisty, případně i zajatými francouzskými vojáky slitování, ale bohužel šlo o výjimky, naopak bojové akce z německé strany se obvykle vyznačovaly velkou brutalitou. V jedné kapitole je zmíněno i zapojení vlasovců – převážně z Ukrajiny a Gruzie – na německé straně; byli vylíčeni v podstatě jako bandité nelítostně plenící a vraždící vše živé.

Ač každodenně s nasazením života, dokázali si mnozí francouzští výsadkáři ze situace dělat legraci. A i když někdy neopatrnost a nesoustředěnost vedla ke ztrátě životů, fakt, že vojáky ani civilisty neopuštěl humor, jim nejspíš ve většině náročných bojových akcí pomohl uspět. Uvědomila jsem si, že i francouzské válečné filmy jsou nezřídka veselohry - Francouzi se prostě Hitlerovi vysmáli.

Jediná věc, kterou jsem na knize postrádala, bylo nějaké shrnutí faktografických údajů o jednotlivých postavách, zejména francouzských důstojnících. Jmen totiž v knize vystupuje skutečně hodně a i když u mnohých je jejich životní příběh načrtnut, v další kapitole se mi to již pletlo s dalšími, podobnými jmény. Krátký medailonek nejvýznamnějších členů odboje by tudíž byl velmi užitečný, protože listovat v dlouhých kapitolách a dohledávat údaje o jednotlivých lidech nebylo dost dobře možné.

Každopádně ale na to, že jsem knihu získala zdarma z knih vyřazených obecní knihovnou, to byl skvělý čtenářský zážitek, nemohla jsem se odtrhnout. Ale že mám doma na knihy málo místa, putovala i tato dál, zanechala jsem ji v nádražní knihovně v Č. Budějovicích.

46 23.12.2019

Knihu jsem získala v dobročinné aukci – nikdo tam o nic neměl zájem. Často jsem takto získala skvělé knihy, ale to bohužel není případ tohoto titulu.

První kapitoly, kde se autorka rozepisuje o tom, kdo by měl mít děti a kdo naopak ne, zabývá se "kvalitou matek" či rodičů vůbec a tvrdí, že lidstvo je o 3 miliardy "přemnožené" (kniha vyšla v roce 1991, kdy na Zemi žilo něco přes 5 miliard lidí), mě místy rozpálily do běla, v lepším případě jsem jen nevěřícně zírala. Také např. autorčino tvrzení, že prarodiče nejsou vhodnými osobami pro výchovu dětí, protože jsou o dvě generace starší, zdrženliví k různým technickým novinkám, dětem vše dovolí a "vykrmují" je nezdravými potravinami, mě nadzvedlo ze židle. O pár stránek dál ovšem autorka píše, že má ráda staré lidi a jejich moudrost.

I na mnoha jiných místech si autorka ve svých tvrzeních zcela jasně protiřečí. Na jedné straně považuje za důležité, aby byly děti od útlého věku seznamovány s tím, jak rozeznat dobro od zla, ale v závěru knihy považuje autorka za nevhodné, aby děti četly knihy, v nichž tyto síly vystupují, protože líčí situaci příliš černobíle. Knihy mají být dle ní dětem vybírány tak, aby v nich vystupovali pouze charakterní hrdinové. Takže milí rodiče, má-li Vaše dítě ve své knihovničce klasické české pohádky (neřku-li pak německé či jiné s různými negativními postavami), Letopisy Narnie, dobrodružné knihy od K. Maye, Tři mušketýry nebo něco podobného, raději to vyhoďte - alespoň to by vyplývalo z autorčiných doporučení.

Ač autorka se v některých částech knihy ohání věděckými autoritami, zrovna různá silná, či spíše extrémní tvrzení vycházejí z neznámých zdrojů. Ano, může jít o názor autorky – ale i to by mělo být uvedeno, jestliže se kniha tváří jako odborný návod na pozitivní změnu v lidské společnosti.

Jediná část, kterou na knize považuji za hodnotnou, jsou kapitoly o prenatálním vývoji dítěte, zejména o vývoji duševním a o možnostech komunikace dosud nenarozeného dítěte s rodiči. Autorka vlastně postavila knihu na výsledcích různých experimentů a na vlastních zkušenostech s pacienty, jimž pomocí hypnózy a vzpomínek na jejich rané období života pomáhala překonat mnohá traumata. Bezesporu by se ovšem k tématu našla i další, navíc novější literatura.

Rozhodně nepolemizuji s autorkou o tom, že náš svět není ideální a množství různých problémů se spíše prohlubuje. Také je pravda, že rodičovství je důležité poslání a zasloužilo by si větší společenské ocenění i podporu. Ale mnohé autorčiny nápady mi připadají jako utopie, další pak jako vyloženě škodlivé. Opravdu nevím, jak by chtěla humánním způsobem dosáhnout toho, aby někteří lidé děti neměli. Charakterizuje je jako "spodinu" společnosti (v uvedeném případě americké), ale kupodivu nejde jen o kriminální živly, ale dle autorky i o méně vzdělané a méně inteligentní občany nakupující levné potraviny v supermarketech. Nad tím, že možná jde o lidi s nízkými příjmy, protože třeba vykonávají špatně placená zaměstnání, se však již nezamýšlí. Stejně tak autorka brojí proti agresi, násilí, hračkám s militantním obsahem apod. – to je jistě správný postoj, pokud by ovšem nebyl dohnán do extrému. Autorka zjevně považuje za násilí jakékoli použití hrubé síly, přičemž nerozlišuje, zda jde o útok nebo obranu. Navíc, její snaha cíleně vymýtit jakékoli stopy agresivity (např. tím, že se budou rozmnožovat jen lidé neagresivní) by mohla paradoxně skončit tak, že skupiny různých teroristů a extremistů vyhubí cíleně "pěstovanou" neagresivní část lidstva. Bohužel historie nás učí, že mnohé mírumilovné a vysoce rozvinuté civilizace zanikly po nájezdech "barbarů". Mírné, neagresivní typy lidí mají nezřídka problém bránit sebe nebo své blízké - a na přímý fyzický útok nic jiného než fyzická obrana neplatí. Ano, souhlasím, že děti by měly být vychovávány k úctě a lásce k jiným lidem a k tomu, aby nevyvolávaly konflikty, ale každý má právo chránit svůj život, je-li napaden, a použít přitom i násilí. Tímto se autorka v podstatě nezabývá - tak nějak předpokládá, že lidstvo bude jednoho dne "lepší" a asi pak už žádná fyzická obrana nebude potřeba... no, možná, že kdyby knihu psala o pár let později, mluvila by jinak. Každopádně autorčina představa o "pěstování nového člověka", tak, jak ji ve své knize popsala, mi připadá nesmyslná.

K velmi nízkému hodnocení, které knize uděluji, přispěla i otřesná jazyková kvalita publikace. Chápu, že pokud autorka strávila mnoho let v Americe, kde i vystudovala, mohlo pro ni být obtížné sepsat knihu v češtině. Ale od toho jsou korektoři, aby podobné nedostatky odstranili.

42 23.12.2019

Zase trochu jiný příběh z 2. světové války – neodehrává se v koncentračním táboře, jako mnoho v současnosti sepsaných příběhů, ale "jenom" v ženské káznici. Autorka byla odsouzena na 12 let za kresby v časopise "V boj", jež karikovaly nacistické Německo a jeho představitele. Dnes něco nepředstavitelného, takovou "palbu" leckdy nedostane ani vrah... A samozřejmě nacistická káznice nebyla žádná slast - práce pro Říši od nevidím do nevidím, jídla tak akorát, aby člověk měl na tu práci sílu, hygiena špatná, povolen jeden dopis za šest týnů (napsat i přijmout)...

Asi by si nikdo z nás takové "štěstí" nepřál, ale přesto si autorka byla vědoma toho, že je na tom mnoho lidí hůř (i těch, kteří hladoví na svobodě, hlavně ke konci války, kdy bylo potravin méně a méně), a nezapomněla to rodině ve svých dopisech zdůrazňovat. Dopisy vůbec hezky dokreslují celé vyprávění o životě v káznici, i když některé detaily se v nich Marešová snaží změkčit nebo o nich pomlčet, aby rodině nepřidávala starosti, věřím, že optimistický tón jejího psaní i jí samotné pomáhat vše překonat.

Trochu mě zarazilo, že vězenkyně, kterým trest během války uplynul, neputovaly po jho skončení většinou domů, ale do koncentračního tábora. Jenže asi v tom byla zrůdná logika nacistického režimu - nejprve trest, tedy práce pro frontové vojáky, a když už vězenkyně nebylo možno z právního hlediska držet v káznici (ano, i tehdy existovaly soudy, jakkoli ovlivněné říšskými zákony, ale nejspíš byly tyto procesy, na rozdíl od toho, co se dlo v koncentrácích, na očích české i zahraniční veřejnosti, tedy musely probíhat "podle práva"), tak raději pryč s nimi definitivně, aby snad nemohly Říši ještě škodit...

Kniha se čte dobře, jen je škoda, že nebyl někde doplněn výčet členů rodiny Milady Marešové, případně jejích přátel. V dopisech se vyskytuje mnoho různých jmen a dost jsem se v tom širém příbuzenstvu ztrácela.

48 15.12.2019

Minulý týden jsem cestovala přes Č. Budějovice a nádražní knihovna byla jako obvykle dost probraná. Dvě knížky jsem tam dala, dvě si za ně vybrala, neb jsem měla pocit, že jedna mi na dovolenou stačit nebude. Až v dalším vlaku jsem se pořádně podívala, co jsem si odnesla - a hele, to už jsem přece četla! Jenže jsem si nezapamatovala název. Bylo to asi v době krátce předtím, než jsem se registrovala na DK, a ten název jsem zapomněla tak rychle (asi proto, že mi ke knize moc neseděl), že jsem nebyla schopná knížku v DK dodatečně vyhledat, ohodnotit a okomentovat.

Co si tedy pamatuji z knížky po téměř dvou letech? Byla pro mě překvapivá. Kdybych ji měla zařadit do nějaké kategorie, asi by to byl budovatelský román, což asi většinu potenciálních čtenářů spolehlivě odradí :-). Jenže pokud byste čekali, podobně jako já, že knížka bude oslavou toho, jak se na sibiřských řekách stavěly přehrady, všechno od A do Z se krásně dařilo, lidé byli usměvaví a rozradostnění, tak jste úplně vedle. Naopak, v knize najdete pořádnou dávku kritiky.

Jak je uvedeno v anotaci, kritika se týká mimo jiné protekčních dětí – absolventů středních škol, kterým se pořádně nic nechce, nemají žádné hluboké zájmy a jen přemýšlejí, jak si na celý život zajistit "teplé" místečko s vysokými příjmy. Nejlíp vystudovat vysokou školu, na kterou se snadno dostanou a při studiu se nepředřou. Jako bych slyšela některé své spoužáky z gymnázia... a ještě spíše mnohé dnešní studenty – někdy mě až mrazí z toho, jak mají mladí lidé naplánovanou svoji kariéru hlavně s ohledem na finanční výnosnost celého "podniku"...

Problematika začlenění mladých lidí do společnosti, jejich studium či práce, touha něco dosáhnout a podílet se na něčem větším, na něčem, co nás přesahuje, je sice důležitou součástí knihy, ale stojí trochu v pozadí – objevuje se v úvahách hlavního hrdiny a v jeho korespondenci s bývalým spolužákem. Hlavní hrdina se po střední škole rozhodne odjet z Moskvy na Sibiř a nechat se zaměstnat na stavbě některé přehradní nádrže, které v 50. a 60. letech minulého století rostly jako houby po dešti. Nakonec řízením osudu skončí v Irkutsku na stavbě tamní přehrady - jen si to představte, osmnáctiletý mladík, stovky kilometrů od rodiny, na místě, kde nikoho nezná, nemá s sebou téměř žádné peníze ani vybavení. Práce je extrémně náročná pro každého, natož pro absolventa školy, který nikdy fyzicky těžkou práci nevykonával. Popisuje příšerné podmínky stavby, jak se kvůli "soutěžení" a plnění plánů odbývala bezpečnostní pravidla, jak na to občas někdo doplatil i životem (a zcela jistě by se tomu dalo předejít), v jakých podmínkách byli lidé ubytováni, co dostávali k jídlu... . Ovoce bylo například nedostupný luxus, utkvělo mi v paměti, jak se autor vydal jednoho dne do města, koupil si tam kilo nebo dvě jablek, která v těch podmínkách stála strašné peníze, ale prostě po nich už jeho tělo zoufale volalo. Tedy celkově podmínky podstatně horší než mají např. dnes u nás vězni (včetně pachatelů nejhorších zločinů)... přesto se ti lidé nerozutekli domů (a mohli, byli tam dobrovolně), vzájemně se hecovali a přes všechny problémy se nakonec podařilo přehradu dokončit. Že se tomu nedá věřit? Nezapomínejme, že v té době měla většina lidí na stavbě pracujících zkušenost s něčím mnohem horším – 2. světovou válkou – která se bolestně dotýkala i dětí.

Je možné, že ve skutečnosti byly podmínky ještě horší, než autor popisuje. Každopádně ale i to, co napsal, je dost drsná, byť nepřímá kritika poměrů v tehdejším Sovětském svazu. Zajímavé tedy je, že kniha mohla vyjít. Nevím ovšem, jaký měla v SSSR náklad. U nás jen 8 tis. výtisků a zjevně se její vliv nijak neprojevil, tj. nikdo nesměl pochybovat, jak dobře je o všechny pracující v Sovětském svazu postaráno.

I když leckdo by asi prohlásil, že kniha je poplatná své době/režimu (já se přiznám, že už na to začínám být alergická – jako kdyby všechny v jiných dobách a režimech nevznikaly knihy, jež budou budoucím generacím v lepším případě vzbuzovat pobavený úsměv na tváři, v horším případě rozhořčení), je dobré se na ni podívat trochu s odstupem. Pak tam najdeme věci platné v každé době – třeba to, že když se lidé pro věc nadchnou, zvládnou jakékoli překážky a dílo se podaří. I to, že ono nádherné, ve své době opěvované dílo, se o několik desítek let později může stát terčem kritiky, ale že lidstvo je stejně nepoučitelné a vymyslí něco jiného v podobném duchu. Ano, megapřehrady jsou dnes kritizovány (i když při hrozbě povodní se k nim část veřejnosti opět přiklání), ale zároveň lidé vymýšlejí různá jiná technická řešení problémů, z nichž jde nejen ekologům, ale i soudně uvažujícím lidem hlava kolem. Zkrátka, i když nás zasáhne nadšení, měli bychom vždy nechat aspoň malinký prostor pro onen neklidný vnitřní hlas, který říká "A vážně to bude tak skvělé?" Třeba bychom se pak vyhnuli tomu, že narovnáme koryta řek a za padesát let budeme s obrovskými náklady obnovovat původní meandry...

45 23.11.2019

Kniha volně navazuje na trilogii Tanec rabů, Selský mor a Polyxena, takže se v ní setkáme s některými nám již známými postavami - Jiříkem Bezejmencem a jeho rodinou, paní Polyxenou, nyní již Lobkovickou, mihne se zde i jméno Jakuba Krčína, který odhalí jedno ze svých tajemství (to je patrně fikcí autorky, i když kdoví, co všechno v archivech vybádala a i kdyby ne, mohlo to tak nějak klidně být).

Ústřední postavou je ovšem Petr Vok z Rožmberka, již starý a nemocný a - jak píše níže elcapitano (s nímž budu ve svém komentáři trochu polemizovat) - nacházející se na smrtelné posteli. I když knihy Selský mor a Polyxena se mi moc líbily (Tanec rabů jsem si ještě neopatřila), říkala jsem si, že tohle asi bude slabší, co zajímavého může vzniknout, když se celá kniha věnuje pomalu umírajícímu člověku? A vidíte – může! Alespoň pro mě. Nevadí mi totiž, že jsou v knize pasáže, které jsou pomalejší. Život je taky takový – kdyby byl celý jen jedna velký jízda, prolítli bychom jím od kolébky k hrobu, ani bychom nevěděli jak. Možná to tak někomu vyhovuje, ale já se potřebuju občas zastavit a rozhlédnout, byť někdy to může být bolestné. To ostatně dokazují poslední měsíce života Petra Voka.

Musím říct, že bych asi tuto knihu hodnotila dost jinak, kdybych nečetla knihy Selský mor a Polyxena. Zejména v první z nich je Petr Vok vylíčen jako bouřlivák a bohém, který si plnými doušky užívá života, ale necítí za nic odpovědnost. Pro mě tímto člověk nepříliš sympatický, protože jak už to bývá, spoustu věcí má za takové lidi "na triku" někdo jiný, třeba starší sourozenec. Chudák Vilém, říkala jsem si!

Myslím, že tak nějak má posledního Rožmberka dosud většina lidí "zaškatulkovaného". V krátké předmluvě na to upozorňuje i autorka, s tím, že tento obraz je značně zkreslený, jak ukazují mnohé historické dokumenty. A že se pokusí tento obraz poopravit. Nejsem historik, tudíž těžko pro mě soudit, do jaké míry vychází autorka ze skutečnosti a nakolik nakonec podlehla i po staletích osobnímu kouzlu Petra Voka :-). Ale co jsem se tak namátkou probírala různými jinými zdroji, řekla bych, že ten zažitý obraz o P. Vokovi v naší společnosti byl a asi stále je skutečně dost pokřivený. Habsburkové, jmenovitě Rudolf II., hodně potřebovali rožmberské peníze, ale Vok i přesto byl u Rudolfa ve značné nemilosti. Autorka ovšem nijak nezamlčuje Vokovy chyby, či jednání, jež mohlo být za chyby považováno.

A idea rovnosti a bratrství? Těžko říct, zda Petr Vok k něčemu takovému dospěl. Ale možné to je, zejména pod vlivem Karla Staršího ze Žerotína. Navíc na smrtelné posteli může člověk dospět k ledasčemu. Ví, že už na světě douho nebude a že už mu nemůže nikdo ublížit, zejména, nemá-li děti. Každopádně, idea svobody, rovnosti a bratrství se objevovala v historii mnohokrát při různých revolučních událostech, kdy si padají do náruče i lidé, kteří se jinak nemohou vystát. A krásné je na tom to, že si v té chvíli myslí, že to tak bude navěky... Mimo jiné i před 30 lety... všichni byli krásní, všechno bylo krásné, než euforie pominula a zjistili jsme, co se mezitím stačili rozkrást ti, co těmhle citům nepodlehli... a lidstvo se až tak nemění, aspoň ne v základních věcech. Připustíme-li, že historie se v různých obměnách opakuje, působí román N. Bonhardové velmi věrohodně.

Každopádně ale Petr Vok mnohem více než o bratrství s poddanými přemýšlí a do poslední chvíle usiluje hlavně o svobodu vyznání. A na tom nelze vidět nic špatného ani nevěrohodného. Na mnoha místech knihy je také uvedeno, že se spíše domluvil s umírněnými katolíky než ortodoxními protestanty. Základem křesťanské víry je láska k bližnímu. Vždy mi bylo záhadou, jak někdo může ve jménu této víry prolévat krev a upalovat na hranici... a přiznejme si, že katolická církev tímto byla obzvláště a nechvalně proslulá... Při čtení této knížky mě napadlo, že lidem, kteří toto dělali a dělají, jde asi spíše o formu, nikoli o obsah. Formální dodržování pravidel je totiž daleko snazší prosazovat a kontrolovat. Vlastně se toho po této stránce mnoho nezměnilo, alespoň mám ten pocit. Všechna možná byrokratická nařízení, jimiž se musíme řídit, ať chceme či ne, jsou právě takovou formou, kterou musíme naplnit. Ano, dnes máme svobodu vyznání, to je fajn! Ale co to ostatní? Co život, myslím tím to nejlepší a neušlechtilejší v nás? Máme síly a čas na něco takového? Asi je občas dobré připomenout si oblíbené heslo Petra Voka – "memento mori". Toto je jeden z mnoha rozměrů knihy – připomíná nám vlastní smrtelnost. I proto dávám pět hvězdiček.

49 17.11.2019

Úlovek z knih vyřazených z obecní knihovny, přečteno asi za dvě hodiny během cesty vlakem a ponecháno v nádražní knihovně v Č. Budějovicích.

Je to knížka pro mládež, nedívala jsem se na doporučený věk, ale tipla bych si tak 12–13 let. Alespoň tehdy, za mého mládí. Obávám se, že dnes by se řada rodičů zdráhala svým potomkům příslušné věkové kategorie dát knihu ke čtení, protože by jim připadala příliš drastická. Druhá světová válka se sice již blíží ke svému konci, ale i tak stačí drobná neopatrnost, slovo, pohled, podaná pomocná ruka - a o teprve šestnáctiletý Vilém, denně těžce pracující v textilní továrně, na vlastní kůži pozná brutalitu německých samozvaných vládců. A to může mluvit o štěstí, že pro něj vše skončilo "pouze" krutým výpraskem. Nesvoboda, všudypřítomný strach, nedostatek základních potravin, krutost od lidí, s nimiž kdysi vyrůstal... ale nakonec i pomoc od takových, od nichž by to čekal nejméně, odpor těch nejutlačovanějších... Rozhodně stojí za přečtení a zamyšlení - a vůbec nevadí, že už Vám není -náct.

42 17.11.2019

Příjemná oddechová knížka. V době vydání pro naše čtenáře opravdová exotika, dnes tomu tak již není, s tím, jak můžeme cestovat prakticky kamkoli... I když je pravda, že destinace, kam se vydala autorka knihy se svým mužem, dnes nepatří zrovna k nejbezpečnějším a zdá se, že oblasti pro turisty nevhodné se budou spíše rozšiřovat. I když v knize jsou popsány ozbrojené střety v Libanonu, byla to výjimka. Naopak v Íráku, Sýrii a Turecku se naši cestovatelé setkávali s pohostinností a ochotou pomoci za každé situace. Hlavním nebezpečím pak bylo uvíznutí v liduprázdné poušti bez zásob vody a benzínu.

I v knihách jiných autorů o zemích Blízkého Východu se období zhruba od 30. let 20. století až do let 70.-80. uvádí jako doba odklonu od nejpřísnějších tradic islámu a celkové sekularizace společnosti, větších práv pro ženy, univerzitní svobody, atd. Jenže tato doba je nejspíš pryč, alespoň na tak dlouho, než si lidé v dotčené části světa uvědomí, že se pomalu ale jistě vrací do středověku. Alespoň v tom, co je dovoleno si myslet, jaké náboženství je možno vyznávat a kdo má mít v rodině hlavní slovo... rychlých aut, letadel, internetu a dalších výdobytků se ovšem zastánci dávných tradic jen tak nevzdají...

Můžeme jen dooufat, že to dobré v lidech přetrvá, ať se děje co se děje, a že to jednoho dne zvítězí. Nemůžeme-li udělat nic jiného, alespoň si čtěme a snažme se pochopit... znát reálná nebezpečí, ale nezveličovat je, uvědomit si kulturní odlišnosti, ale i to, že ve svém nitru jsou si všichni lidé svými tužbami nesmírně podobní...

40 12.11.2019